Článek
O řemeslech a lidech nectných a neřádných:
Pojem nectnost se ustálil v městských zákonících ve 14. a 15. století. Označoval lidi bez společenské cti, kteří nebyli rovnocennými členy komunity. Nesměli žít uvnitř městských hradeb, vstupovat do kostela (nebo tam měli svoji lavici), účastnit se trhů, uzavírat manželství s ctnostnými, svědčit u soudu či zastávat veřejný úřad. Nečestní byli pohřbíváni za hřbitovní zdí.
Do hlavní skupiny nečestných povolání patřili:
- kati
- pohodní a rasové
- hrobníci
- felčaři a ranhojiči
- metaři a čističi stok
- kati zvířat
- jircháři
Kromě fyzicky nečestných řemesel, která byla spojována se smrtí, krví, tělesnými výměšky, špínou a mršinami, byly za nečestné považovány i činnosti mravně nečisté. Mezi ně patřily profese: herec, tulák, potulný muzikant, žebrák, kejklíř, věštec, koňský handlíř či prostitutka. Řemesla nepatřila do žádného cechu a neměla ani své patrony. V tehdejší křesťanské společnosti byla představa patrona spojena s požehnaným povoláním, které člověku umožňuje sloužit Bohu a lidem čistě.
Existovala však i řada situací, které mohly u jinak ctnostného člověka vést ke ztrátě cti, například spácháním trestného činu. Zpočátku se ztráta cti vztahovala jen na konkrétní provinění, postupně se však stala trvalým označením. Mohla postihnout celé rodiny a často se přenášela z generace na generaci. Potomci nečestného člověka byli automaticky považováni za osoby nižšího stavu. Tak vznikla po staletí udržovaná kategorie lidí bez cti.
Hodnota člověka by neměla být odvozována od jeho původu
Život nečestných
To mělo za následek, že vznikaly skupiny sociálně vyčleněných lidí bez právní ochrany i ekonomických jistot, uzavřených samy do sebe. S vlastními pravidly i jazykem. V českých zemích se používala varianta známá jako „lotrovština“. Byla to směs němčiny, češtiny, jidiš, hebrejštiny, latiny a romštiny. Používala se jako ochrana před úřady a ctnostnými obyvateli, aby jí nerozuměli. Některá slova zůstala v češtině dodnes. Patří mezi ně například: gauner, kšeft, švindl, šmelina, šíbr, šmírovat, šajn, fígl a fízl.
Tito duchovně poskvrnění lidé byli odsouváni na okraje měst a vesnic. Navzdory společenskému vyloučení tvořili lidé z nečestných profesí nezbytnou část života tehdejších měst a vesnic. Zabezpečovali zdraví obyvatel, zpracovávali odpad, starali se o mrtvé i nemocné. Byli vystaveni pohrdání, přesto vykonávali činnosti, bez nichž by města a vesnice nemohly přežít. Uzavírali sňatky jen mezi sebou a jejich děti měly jen zřídka možnost změnit své společenské postavení.
Navždy na okraji
Rozvoj lékařské vědy v průběhu 18. století zejména v oblasti epidemiologie a veterinární medicíny, přinesl nový pohled na některá povolání, která dříve byla považována za nečistá. Stát je začal vnímat jako nezbytná pro veřejné zdraví, nikoli jako morální hrozbu. Osvícenské reformy začaly narušovat staré pojetí čestnosti, rovnosti a lidské důstojnosti. Přesto proces rehabilitace těchto povolání v mentalitě obyvatelstva trval ještě po celé generace a u některých trvá dodnes.
Příště: Lidé bez cti - Ras
Zdroj: Rebecca Wurian: Stigma und Charisma des Schinders Vídeň, 2010, Dialektologie moravská, František Bartoš 1886 / Historické studie o češtině, Jan Gebauer /
