Příběhy starých domů – místa, kde zůstalo jen ticho: Dům čp. 43

Že v místě kdysi stálo stavení, napovídal jen vstup do sklepa s kamennými futry a nenápadné zbytky kamenných zdí. Jediný viditelný pozůstatek domu, který zůstal skrytý pod nánosy hlíny téměř osmdesát let.

Rozhodnutí dům odkrýt a znovu přiznat celé jeho základy mě přivedlo na myšlenku nahlédnout do historie a zrekonstruovat příběh rodiny, která zde žila šedesát let.
Rodiny Strackovy.

Toto je jejich příběh.

Rodina Strackova

Rodina Strackova se přistěhovala do vsi v roce 1880 jako čtyřčlenná – Paul Strack (1850) původem z Reichers, jeho žena Theresia, rozená Lang (1846 – †1934) původem z Romau, a jejich dvě děti: Marie (1873) a Johann (1876 – †1881). V následujících letech se jim narodily dcery: Ludmila (1881 – †1881), Agnes (1883 – †1902), Kateřina (1885) a Františka (1888).
Rodina se hlásila k německé národnosti. Dle sčítacích operátů byli Strackovi vedeni v domě čp. 43, ale zpočátku žili ve statku čp. 22, v jedné z několika bytových jednotek. Teprve kolem roku 1885 se přestěhovali do nového domu. Do stavení, které se stalo jejich domovem na další desetiletí.

Dům čp. 43

Dům stál na okraji svahu s výhledem do údolí, kterým protékal potok.
Byl menší, patrový, postavený převážně z kamene, s pevnými zdmi.
Součástí stavení byla maštal, navazující přímo na obytnou část domu.
K domu přiléhala dřevěná stodola s krytinou z dehtových pásů.
U domu byla velká a hluboká studna.

Dodnes se dochovala část původní kamenné podlahy, kamenný práh mezi maštalí a kuchyní, koryta i úvazy pro dobytek ve výklencích zdiva.
Uprostřed stavení se tyčil mohutný komín, který byl srdcem celého domu.
Ústil v kuchyni do kachlových kamen s mramorovanou zelenou texturou, v obytné světnici do kachlových kamen s jemně žíhaným hnědým vzorem. Ke komínu přiléhala malá pecní komora s pecí na chleba. Komín měl vstupní dveře. Vzhledem k své velikosti sloužil i k dalším účelům, například k uzení potravin. Dům měl dva sklepy. Jeden, s kamennými futry a černým vchodem obráceným do údolí, byl přístupný zvenku. Druhý sklep se nacházel přímo v kuchyni, ukrytý pod podlahou.

Životy a osudy rodiny

Rodina se živila zemědělstvím a drobným chovatelstvím, stejně jako většina obyvatel v okolí. Paul se živil také jako pomocný tkadlec. Na usedlosti chovali krávy, telata, slepice a husy.

Kraj, v němž Strackovi žili, patřil mezi nejchudší a nikdy nenabízel snadný život.
Půda byla kamenitá, těžko obdělávatelná a podnebí drsné. Dlouhé zimy, krátká léta a časté mlhy. Hospodařit zde znamenalo každoročně bojovat s počasím i se zemí samotnou.

V té době byla obec součástí takzvaných pěstounských kolonií.
V mnohých místních statcích a chalupách vyrůstaly děti z vídeňských sirotčinců.
Byl to způsob, jak si chudé rodiny mohly přivydělat. Děti si za úplatu u sebe nechávaly, až na výjimky, jen po dobu kdy jim byly vypláceny peníze. Pak je vracely zpátky do sirotčince. V každém druhém domě žilo jedno nebo více takových dětí.

Tři dcery, které se dožily dospělosti, se postupně vdaly.
Marie se provdala v roce 1897 za Franze Pröla z Hinterbergu,
Kateřina uzavřela sňatek roku 1907 s Johannem Schimmelem z Gottschallingsu,
a nejmladší Františka se roku 1913 provdala za Thomase Molzera z Artholze.
Právě Františka s manželem zůstali v domě rodičů a pomáhali v hospodářství. V manželství se jim narodil syn Franz (*1914 - †1914) a dcera Johanna (1917). Thomas Molzer byl během první světové války odveden a sloužil u 75. pěšího rakouského pluku posádkou v Jindřichově Hradci. Domů se už nevrátil. Byl raněn střelou do nohy a 17. listopadu 1917 zemřel v jindřichohradecké nemocnici na následky sepse.
V roce 1919 se Františka znovu vdala za Franze Schmalzbauera a téhož roku se jim narodil syn Franz (*1919 - †1920). Z dalšího pátrání se dozvídáme, že Theresia Strack zemřela v roce 1934, Franz Schmalzbauer v roce 1942.

Konec války a poslední stopa

Konce druhé světové války se v domě čp. 43 prokazatelně dožila Františka a Johanna, dcera z prvního manželství. Kde a jak dožil Paul Strack zůstává nejasné. V roce 1945 by mu bylo pětadevadesát let. Je tedy pravděpodobné, že se konce války nedožil nebo zemřel krátce poté. Osud jeho dvou dalších dcer není znám. Pátrala jsem i za hranicemi v Hinterbergu, kam se vdala nejstarší Marie. Nabízí se, že se rodina přesunula právě tam. Bohužel záznamy jsou zatím nedostupné.

Po květnu 1945 přišly do kraje nové pořádky.
Stejně jako mnoho dalších německých rodin v oblasti museli i zbylí členové rodiny Strack během několika desítek minut opustit svůj domov. 29. května 1945, během tzv. divokého odsunu, se obyvatelé vsi za asistence partyzánů s namířenými samopaly shromáždili na návsi s jediným zavazadlem. Při kontrole jim byly zabaveny cennosti a peníze. Pak následoval odsun směrem k hranicím. Z původních obyvatel se sem už nikdo nevrátil.
V poválečných letech byla tato ves dosídlena lidmi ze zahraničí. Některé domy přešly do nových rukou. Ostatní zůstaly prázdné.

Dům čp. 43 osiřel.
Ještě nějaký čas vzdoroval, pak se jeho zdi začaly rozpadat. Celé stavení se ztratilo pod nánosy času a nakonec ho pohltil les.
Zůstalo jen ticho, které se v místě drželo dlouhé roky.

Epilog

Po mnoha letech sem zavítal člověk, který se zabývá psychotronikou.
Procházel okolí a nakonec se zastavil u odhalených zbytků domu čp. 43.
Když se vrátil, řekl jen, že z domu odvedl čtyři zbloudilé duše – možná duše těch, kteří zde kdysi žili. Kdoví…

Přesnou lokaci nezmiňuji záměrně kvůli ochraně soukromí místních obyvatel a klidu místa. Místo se nachází na soukromém pozemku.

zdroje: DigiArchiv SOA Třeboň / Studie o vysídlení Němců v okrese Jindřichův Hradec