Zapomenutá řemesla předků I.

„Je to taková houžvička“ – tuto větu můžeme zaslechnout i dnes. Ale co vlastně znamená slovo houžev a kdo byl houžvař?

Houžvař je regionální označení pro staré dřevařské řemeslo, rozšířené především tam, kde se hojně těžilo dřevo a splavovaly klády po řekách. Byl to venkovský mistr – lesní či řemeslný dělník, který pracoval na objednávku dřevařů a vorařů. Vyráběl pevné, z prutů či mladých větví stočené pásy používané k vázání dřeva, sudů nebo vorů – takzvané houžve.

Slovo houžva pochází ze staroslovanského gǫžva nebo gǫžьva, což původně znamenalo „ohnutý prut“ nebo „spletený provaz z větví“. Práce houžvaře vyžadovala sílu i zkušenost, protože správně stočená houžve musela být pružná, ale nesměla prasknout.

Na houžve se používalo mladé lískové, vrbové nebo jasanové dřevo, které se napařovalo, aby změklo, a poté se ručně stáčelo do spirál. Hotové houžve se sušily zavěšené, aby držely tvar, a skladovaly se svázané do snopků – podobně jako provazy. V zimě se větve namáčely v horké vodě nebo se zahřívaly nad ohněm, aby nepraskly při kroucení.

Řemeslo začalo mizet v 18. století s nástupem konopných a později jutových provazů. Poslední houžve se na Vltavě a Otavě používaly ještě na začátku 20. století při stavbě vorů.

Udidlíř, někdy zaměňovaný s uzdářem, byl řemeslník, který se specializoval na výrobu kovových částí postrojů pro koně – udidel, přezek a dalších drobných doplňků, které spojovaly kůži, řemení a otěže. Slovo udidlo pochází ze slovesa uditi (pobízet, nutit, řídit) – původně tedy „nástroj, jímž se řídil kůň“.

Ve středověkých městech byl udidlíř součástí sdružení kovářů a podkovářů, často s vlastní výrobní dílnou i prodejnou. V některých městech měl samostatný cech, jinde patřil do cechu zbrojířského nebo kovářského. Největší rozmach zaznamenalo toto řemeslo v 15.–18. století, kdy byl kůň hlavním dopravním i vojenským zvířetem.

Udidla se vyráběla ze železa, bronzu nebo mosazi, výjimečně ze stříbra. Každý typ měl specifický tvar podle účelu – jiná udidla se vyráběla pro válečné koně, jiná pro tažné a jiná pro slavnostní průvody. Běžná udidla byla kovaná, ale pro šlechtické stáje se leštila a zdobila rytím, stříbřením či emaily.

Práce udidlíře vyžadovala nejen zručnost kovářskou, ale i znalost chování zvířat, protože nevhodné udidlo mohlo koně zranit. Řemeslníci často spolupracovali s řemenáři a sedláři, jejichž práce s kůží a kovem na sebe navazovala.

Řemeslo začalo zanikat s mechanizací dopravy v 19. století a úbytkem koní ve městech. Poslední udidlíři přežili v dílnách rakousko-uherské armády a u kočích a statkářů na venkově. Tradice výroby jezdeckých udidel se však udržela dodnes v řemeslných podnicích jezdeckého vybavení, které často navazují na původní kovářské postupy.

Řemeslo dnes připomínají písně a říkadla spojené s koňmi a postroji: „Udidlo cvaká, mistr ho koval, koník se třese, jak pán ho zkrotil,“a také středověké inventáře šlechtických dvorů, kde se uvádí: „udidla zlatá, postroje mosazné, práce udidlířská.“

Výrobky šiftaře se dnes dají bez nadsázky nazvat uměním. Patřil mezi řemeslníky a řezbáře a díky své zručnosti se řadil k vysoce ceněným mistrům. Byl součástí zbrojířského týmu spolu s puškařem, zámečníkem a hlavňářem. Slovo šiftař pochází pravděpodobně z německého Schaft – pažba, rukojeť.

Šiftař vyráběl a zdobil pažby střelných zbraní. Ty zhotovoval z tvrdých dřev, jako je ořech, javor, třešeň nebo hrušeň. Zpočátku byly pažby jednoduché, ale s rozvojem puškařství se staly stále propracovanějšími. Nejprve se hrubě vyřezala tvarová linie, poté se dolaďovala a leštila. V závěrečné fázi se dřevo napouštělo směsí olejů, vosku a pryskyřice. Impregnace chránila materiál a zároveň zvýraznila kresbu dřeva.

Jeho nástroji byla ruční dlátka, pilníky a rydla. Zdobení se provádělo rytím, vyřezáváním reliéfů a vykládáním dřeva perletí, kostí, mosazí či stříbrem.“ Řemeslo vyžadovalo vysoký cit pro estetiku i technickou přesnost. Každá pažba musela přesně padnout do ruky svého majitele a i malá chyba mohla zbraň znehodnotit.

Největší rozmach zažilo řemeslo v 17. a 18. století. Ve větších městech pracovali šiftaři v rámci cechu puškařů a pažbařů. Některé šlechtické rody, například Schwarzenbergové nebo Lichtenštejnové, měly i vlastní dílny. Některá díla českých šiftařů se dodnes uchovávají například ve Zbrojnici v Kroměříži nebo v Národním muzeu v Praze.

S průmyslovou revolucí v 19. století byla ruční práce postupně nahrazována strojní výrobou. Továrny začaly produkovat pažby sériově a z levnějších materiálů. Tradici tohoto řemesla dodnes udržují restaurátoři, zbrojířští nadšenci a muzea řemesel a historických zbraní.

Příště: Zapomenutá řemesla předků II.

Zdroj: Ottův slovník naučný – vícesvazková česká encyklopedie (Praha, 1888–1909), Medievalists.net – Obsolete Occupations of the Middle Ages, British Folklore Society – The Ale-Conners of London, Slovník českého jazyka (Fr. Trávníček, 1937), Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, Technický slovník naučný, Vojenský archiv Praha – fond Zbrojní manufaktury 18.–19. století, Německo-český technický slovník (1898), Etymologický slovník jazyka českého (Rejzek, 2001), Technický slovník naučný (1927–1934) – díl IX., Etnografický slovník Čech, Moravy a Slezska (ČSAV, 1958)