Lidé bez cti - Kat

Již ve starověkém Římě existovaly osoby pověřené vykonáváním trestu smrti. Tuto úlohu plnili otroci nebo vojáci, kteří jménem soudů vykonávali činnosti srovnatelné s katem – mučení a vykonávání rozsudků smrti. Už tehdy lze předpokládat určitou specializaci, jak naznačují antické popisy úřadu carnifexe.

V raném středověku vynášeli rozsudky i tresty sami soudci. Poprava byla vykonávána jedním z nich, často nejmladším, nebo žalobcem, případně soudním sluhou. Zároveň však platilo, že spravedlnost nebyla výhradně v rukou státu. Šlechta vedla osobní msty a krvavé spory (tzv. fehdy), měšťané i vesničané se mstili sousedům za křivdy. Každý, kdo měl moc a zbraň, mohl být v té době svým vlastním soudcem i katem.

Od 13. století se soudy a popravy přesunuly pod kontrolu státu nebo měst. Jen ty měly právo rozhodovat o tom, kdo smí někoho potrestat, zavřít či popravit. Nikdo jiný nesměl legálně zabít nebo mučit, ať už z důvodu pomsty, cti či majetku. V té době bylo nutné svěřit výkon poprav určité osobě. Zpočátku byl tento úkol udělován jen dočasně, postupně se však stal trvalým úřadem. Tak vznikl nový úřad – kat.

Inkviziční procesy, které se rozšířily díky své efektivnosti, pomáhaly státem dosazeným soudcům a jejich sluhům získat z obžalovaných přiznání. V důsledku toho se stále více používalo mučení a paralelně s tím vznikl i úřad kata. Byl zodpovědný nejen za popravy, ale také za mučení při výsleších, bičování, uřezávání údů a jiné tělesné tresty. Kati dostávali odměnu až po vykonání práce a to od rodin potrestaných nebo popravených osob. Takový byl tehdy zákon.

Nebyli však jen popravčí. Až do poloviny 18. století zastávali často i práci rasa - odklízeli mrtvá zvířata, odváželi zdechliny, pohřbívali sebevrahy i popravené. Teprve osvícenské reformy tyto úřady oddělily.

Ačkoli vykonával funkci ve službách spravedlnosti a zákona, byl v běžném životě považován za nečistého. Přímý kontakt s krví, mrtvými těly a nástroji smrti jej řadil na okraj společnosti. Dům kata stál většinou za hradbami nebo na okraji města. Obyvatelé se mu vyhýbali, jeho děti nesměly chodit do školy, rodina měla zakázáno vstupovat do cechů a v kostele sedával v poslední lavici. Kat nesměl být kmotrem při křtu ani se účastnit církevních obřadů spolu s ostatními věřícími. Sňatky uzavíral výhradně mezi svými.

Řemeslo kata bylo dědičné. Jistota výdělku, střecha nad hlavou i opora v uzavřené komunitě, která se o své členy postarala, daly vzniknout skutečným katovským dynastiím. Katovské rody často udržovaly vzájemné kontakty a předávaly si zkušenosti. Docházelo i k sňatkům mezi katovskými rodinami z různých měst, čímž vznikala síť pomoci a odborného sdílení. Rodiny katů mohly být ekonomicky srovnatelné se společensky výše postavenými osobami té doby.

Například kolem roku 1700 dostával kat v zemích pod habsburskou správou za setnutí hlavy a následné spálení těla na hranici asi 60 zlatých. Za takovou částku se tehdy daly koupit čtyři krávy nebo zhruba šedesát sudů piva, tedy kolem čtyř tisíc litrů.

Kati při výkonu trestů získávali praktické anatomické znalosti, které jinak nebyly přístupné ani lékařům (pitvy byly dlouho zakázány). Museli znát stavbu těla, průběh cév a šlach, účinky zranění. Při popravách a mučení se naučili zastavovat krvácení, dezinfikovat rány, používat masti, žhavé železo a byliny. Proto byli často povoláváni, aby ošetřovali zraněné po bitkách, léčili vředy, nastavovali zlomeniny nebo vypalovali rány. Měšťané jejich služeb využívali, protože byly levné a účinné. Tak vznikla pozdější pověst kata jako léčitele, který dokáže „uzdravit, protože zná bolest“. Znalosti získané při popravách a mučeních se tak přenášely do léčebné praxe.

Zároveň se kat dostával k částem lidských těl, které byly považovány za léčivé, například tuk z oběšených, prach z kostí či krev popravených. Z těchto látek připravovali různé masti a tinktury, o nichž se věřilo, že mají zázračnou moc. Ačkoli to dnešnímu člověku může připadat odpudivé, tehdy byla tato forma léčitelství běžná a společensky tolerovaná.

Mnoho městských katů získalo povolení provozovat léčitelství nebo ranhojičství jako další povolání. Zatímco lékařství jako věda bylo vyhrazeno univerzitně vzdělaným osobám a jejich znalosti byly spíše teoretické, praktická medicína zůstávala v rukou lidí s praktickou zkušeností, mezi nimiž byli i kati. Takto se z kata postupně stával člověk, který byl sice stále nečistý, ale zároveň respektovaný pro své schopnosti.

Kati však nebyli vždy mužského pohlaví. Ženy v roli kata byly v Evropě výjimečné, ale doložené. Nejčastěji šlo o vdovy po popravčích, které úřad krátkodobě převzaly.

Během Francouzské revoluce a později, například při veřejných popravách vrahů žen ve Francii, prováděly popravy gilotinou ženy. V Německu v polovině 17. století manželka kata krátkodobě zastoupila svého muže a pověsila dva zloděje. V 18. století pak ve městě Bad Waldsee převzala úřad po svém popraveném manželovi vdova Maria Anthonia Vollmer, která měla roku 1780 popravit zloděje mečem. Anna Catrina Snijder v nizozemském Zutphenu vykonávala tělesné tresty a pobírala katovský plat. Pro české země podobný případ není věrohodně doložen.

S příchodem 20. století se katova práce přesunula za zdi věznic. Popravy už nebyly veřejné a kat se stal anonymním vykonavatelem rozsudků.
Na území Československa působil ještě za první republiky Leopold Wohlschlager, oficiální kat státu. Vykonával tresty smrti oběšením ve věznici na Pankráci. Byl známý svou přesností a strohým vystupováním. V úřadu zůstal až do své smrti v roce 1942. Po něm převzal funkci Alois Weiss, původem Němec, který během okupace sloužil jako hlavní kat protektorátu. Ten byl po válce byl zatčen, odsouzen a v roce 1946 popraven.

Po druhé světové válce už kat jako povolání zanikl. Popravy zůstaly v rukou státu, ale vykonávali je anonymní zaměstnanci vězeňské služby tzv. vykonavatelé rozsudku smrti. Poslední popravy probíhaly v uzavřených prostorách pankrácké věznice bez veřejnosti. Jen za přítomnosti prokurátora, lékaře a několika dozorců. Naposledy v roce 1989. O rok později byl trest smrti v Československu zrušen.

Zdroj: Historischen Lexikon Bayerns / de.wikipedia.org / Constitutio Criminalis Bambergensis (1507) / Der Henker als Heiler, Universität Wien, 2005 / Nowosadtko, Jutta (2008) / Harrington, Joel F. (2013) / Südkurier / Huygens Institute (NL) / Miroslav Ivanov: Kdo byl kdo v naší justici.