Článek
🪵 Kadlubař
Kadlubař byl zručný řemeslník, který se specializoval na výrobu kadlubů – tvarovacích forem pro odlitky, modely či výlisky. Původně se kadluby používaly pro lití kovů, teprve později se rozšířily i do dalších řemesel. Jeho práce byla kombinací více řemesel – truhláře, řezbáře a tesaře. Musel rozumět technologii výroby podle použitého materiálu a vědět, jak materiál reaguje na teplo, chlad a tlak, aby se forma neroztrhla nebo nepopraskala.
Slovo kadlub pochází ze staroslovanského kadŭbŭ – „dutý tvar, forma“. Kadluby se vyráběly ze dřeva, hlíny a písku, hlíny a popela, kamene a později i ze sádry. Kadlubař se většinou zaměřoval na výrobu jednoho typu tvarovacích forem. Mistr, který zvládl více typů, byl považován za velmi schopného a váženého řemeslníka.
Byl mimocechovní řemeslník, ale často spolupracoval s různými cechy – zvonařů, perníkářů, svíčkařů nebo sochařů; pro každé řemeslo používal jiné materiály i postupy. Pro zvonaře a dělolijce vytvářel velké formy z hlíny, písku a popela, které musely odolat vysokým teplotám roztaveného kovu. Perníkářům dodával vyřezávané formy z tvrdého dřeva s reliéfy světců, erbů a nápisů. Pro svíčkaře a voskáře zhotovoval menší duté formy ze dřeva, pálené hlíny či později ze sádry, které sloužily k odlévání svíček, voskových figurek, pečetí i drobných náboženských předmětů. Sochařům, zlatníkům a kovolitcům připravoval směsi z hlíny, písku, prachu z uhlí a pojiv – například vaječného bílku či klihu – pro formy určené k odlévání bronzových sošek, medailí nebo ozdobného kování. Mýdlařům vyráběl dřevěné obdélníkové formy s vyřezávanými motivy světců, erbů nebo rostlinných ornamentů.
Samostatná profese kadlubaře zanikla v 19. století s nástupem strojního odlévání. Tradiční dřevěné formy se udržely v lidových řemeslech. Dnes se kadlubařská práce připomíná především v muzeích řemesel.
🪔 Zábojník
Zábojník byl mistr lisu – vyráběl, ale neprodával. Zabýval se lisováním oleje z olejnatých semen, především z lnu, řepky, konopí, máku, ořechů nebo hořčice. Pracoval v menších venkovských lisovnách, často připojených k mlýnu nebo panskému dvoru. Olej byl ve středověku i raném novověku základní surovinou nejen pro kuchyni, ale i pro svícení, výrobu mýdel a léčivých mastí.
Zábojník patřil mezi mimocechovní řemeslníky nižšího stavu. Ve městech býval přidružen k cechu olejářskému, na venkově spadal pod dohled mlynářského cechu. Slovo zábojník vychází z podstatného jména záboj, které označovalo lis, lisovací stroj nebo prostor pro lisování. Kořen boj je staročeský výraz pro tlak či stlačení – záboj tedy znamená „to, co je stlačováno“. Používaly se lisy dřevěné i kamenné, šroubové nebo pákové.
Práce to byla fyzicky náročná a vyžadovala zkušenost. Proces lisování měl několik kroků:
Drcení – semena se rozmělnila kamennými nebo dřevěnými tlouky.
Zahřívání – drť se ohřála, aby se uvolnil olej.
Lisování – směs se vložila do pytlíků z konopí a stlačila šroubem nebo klínem.
Čištění – olej se nechal usadit a přecedil přes látku.
Hotový olej se uchovával v hliněných džbánech nebo dřevěných soudcích. Vedlejším produktem byl olejný koláč, který se sušil a přidával do krmiva pro dobytek. Makový olej se využíval i v lékařství – například při bolestech uší nebo popáleninách.
S rozvojem mechanických lisů a průmyslových olejáren v 19. století zábojníci postupně mizeli. Domácí výroba oleje přežila ještě v některých horských a moravských oblastech až do začátku 20. století.
🧪 Flusař
Flusař patřil k nepostradatelným řemeslníkům středověku a raného novověku. Jeho práce byla špinavá, zapáchající a patřila mezi tzv. nečistá řemesla. Zabýval se výrobou louhu a potaše, jež měly široké použití v domácnosti i průmyslu. Používaly se při praní a bělení prádla, výrobě mýdla, skla a barviv. Louh vyrobený z březového popela byl považován za nejčistší a používaly ho i ženy k zesvětlování vlasů.
Postup výroby byl poměrně jednoduchý, ale časově náročný. Základní surovinou byl dřevný popel, především z listnatých stromů. Popel se zalil horkou vodou a nechal několik hodin stát. Po vytvoření popelového výluhu se flusal (filtroval) přes tkaninu nebo slámu. Vzniklý louh se poté vařil, dokud se neodpařila voda a nevysrážela bílá sůl – potaš (uhličitan draselný). Výsledný louh a potaš se prodával v hliněných nádobách nebo v krystalech.
Dochovaly se městské vyhlášky, které zakazovaly vylévat odpadní louh do potoků, protože hubil ryby. S nástupem chemického průmyslu v 19. století se výroba přesunula do továren.
Příště: Život skrytý v dopisech - Perchta z Rožmberka
Zdroj: Ottův slovník naučný – vícesvazková česká encyklopedie (Praha, 1888–1909), Slovník českého jazyka (Fr. Trávníček, 1937), Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, Německo-český technický slovník (1898), Etymologický slovník jazyka českého (Rejzek, 2001), Technický slovník naučný (1927–1934) – díl IX., Etnografický slovník Čech, Moravy a Slezska (ČSAV, 1958)
