Článek
Ve společnosti, která je posedlá vnějšími znaky úspěchu a v níž sebeprezentace probíhá v rychlém, často povrchním tempu, získává fenomén hochštaplerství nečekanou aktuálnost. Veřejná identita hochštaplera postupně splývá s rolí, kterou si sám zkonstruoval, a to natolik přesvědčivě, že jí postupně začne věřit nejen publikum, ale i sám hochštapler. Hranice mezi předstíráním a přesvědčením se rozostřuje. Hochštapler se stává vězněm vlastní fikce, jež mu zároveň poskytuje uznání, po němž prahne.
Jaké jsou znaky hochštaplerství?
Podstatou hochštaplerství je klamání . Hochštapler úmyslně (přímo či nepřímo) manipuluje důvěrou svého okolí, zneužívá lidské tendence věřit v autoritu, zdání serióznosti či v různé kulturní symboly. Jeho chování je zpravidla dlouhodobé a opakované; tedy, nejedná se o jednorázové, incidentní podvodnictví, nýbrž přímo o životní strategii založenou na klamech a polopravdách (čili na obyčejné falešnosti), na lživé sebestylizaci a scénické přesvědčivosti.
V samém jádru hochštaplerství se nachází vědomá a systematická prezentace nepravdivé identity, statusu a kompetencí s cílem získat nějakou podobu výhody. Hochštapler se záměrně vydává za osobu s určitou odborností, společenským postavením či prestiží, ač reálně nedosahuje úrovně prezentovaného majetkového, sociálního a lidského kapitálu.
Dalším z určujících rysů hochštaplerství je – podle mých pozorování – jeho relativní sofistikovanost:
Hochštaplerství totiž nelze zjednodušeně ztotožňovat s primitivním, impulsivním podvodnictvím a lhářstvím. Ve skutečnosti se jedná o promyšlený, pečlivě vystavěný a inscenovaný proces. Hochštapler suverénně ovládá stylizovaný jazyk, chápe a využívá společenské kódy a samozřejmě disponuje celým arsenálem vnějších znaků důvěryhodnosti – od padělaných dokumentů přes pečlivě volený oděv až po sugestivní vystupování ve veřejném prostoru atp. Jeho motivací přitom nemusí být pouze materiální zisk; často mu jde spíše o uznání, prestiž a přístup do vybraných společenských kruhů, které naplňují jeho hlubokou touhu po výjimečnosti, obdivu a moci.
Hochštaplerství bývá provázeno absencí výčitek svědomí, cynickým vztahem k pravdě a silnými narcistními rysy. Hochštapler tak nevnímá druhého člověka jako autonomního jedince, ale jako užitný objekt, jehož účelové určení záleží v naplňování hochštaplerových záměrů. Manipulace není vedlejším prostředkem, ale základní formou vztahovosti a inscenace sebestylizovaného příběhu.
Myslím, že každý hochštapler v sobě obsahuje narcismus, ale zdaleka ne každá narcistická osobnost se automaticky stává hochštaplerem. Zatímco narcismus představuje hluboce zakořeněnou poruchu osobnosti, často nevědomě prožívanou, hochštaplerství je dokonale vědomou strategií, cílenou, vypočítavou a morálně pokřivenou snahou o legitimizaci vlastní nepoctivosti, lži a klamu. Hochštapler si je dobře vědom své hry, kdežto narcista může být sám obětí vlastních iluzí.
Co je narcistická porucha osobnosti?
Americká psychiatrická asociace ve svém Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5 z roku 2013) vymezuje narcistickou poruchu osobnosti prostřednictvím následujících devíti charakteristických znaků:
- Jedinec má přehnané představy o své vlastní důležitosti – přeceňuje své schopnosti a úspěchy, očekává, že bude uznáván jako výjimečný, i když k tomu chybí odpovídající výsledky.
- Jeho myšlení se často pohybuje ve světě fantazií o neomezeném úspěchu, moci, genialitě, fyzické kráse nebo dokonalé lásce.
- Vnímá se jako výjimečný a jedinečný člověk, přesvědčený, že mu mohou porozumět nebo ho ocenit pouze stejně výjimeční jedinci či instituce.
- Vyžaduje neustálé obdivování od svého okolí – potřeba obdivu je pro něj téměř nezbytná.
- Je přesvědčen o svém nároku na privilegované zacházení nebo okamžité uspokojování svých přání a potřeb.
- Ve vztazích k ostatním lidem má tendenci je zneužívat – využívá je jako prostředky k dosažení svých vlastních cílů.
- Chybí mu schopnost vcítění – je málo ochoten nebo vůbec neschopen rozpoznat a brát v potaz pocity a potřeby druhých.
- Často pociťuje závist vůči ostatním, nebo se domnívá, že ostatní závidí jemu.
- Jeho chování a postoje jsou často arogantní, povýšené nebo přezíravé.[1]
Bc. Filip Turek – etalon hochštaplerství
Ve světle výše uvedených charakteristik se nabízí otázka, zda a nakolik lze hochštaplerství rozpoznat v současném českém veřejném prostoru. Případ Bc. Filipa Turka, t.č. europoslance, tj. veřejně činné osoby, která v posledních letech vstoupila do politiky, médií a podnikání s výrazným sebevědomím a stylizací, představuje v tomto směru obzvlášť podnětný materiál k analýze:
Na panu bakaláři je patrně vůbec nejpozoruhodnější způsob, jakým inscenuje svou veřejnou identitu. Totiž, namísto kontinuální odborné nebo veřejně prospěšné činnosti staví svůj profil na sérii pečlivě vybraných vizuálních kulis: sportovní vozy, motivy rychlosti, estetika výkonu, symboly luxusu a aura jakési vrozené kompetentnosti. Stylizace do role neohroženého, individualisticky vyhraněného alfa-samce zde neplní pouze roli vysněného autoportrétu, ale zároveň slouží jako účelová vizuální opozice vůči údajnému kulturnímu establishmentu; konkrétně proti všemu, co lze shrnout pod etiketu „tekutá identita“. Tak například nepřekvapuje, že Bc. Filip Turek vystupuje proti queerové nevyhraněnosti, genderové pluralitě, neomarxismu, wokeismu, environmentálnímu aktivismu, cancel culture, progresivismu, multikulturalismu, globalismu, školní inkluzi, „bruselskému diktátu“, klimatickému alarmismu, pozitivní diskriminaci, jakož i proti celé řadě příbuzných diskurzů. Pravdou ovšem zůstává, že pro pana bakaláře je skutečný význam těchto pojmů buď nepřístupný anebo podružný ve srovnání s negativními emocemi, které vyvolávají („tam, kde je třeba“).
Pro Bc. Filipa Turka a jemu názorově spřízněné publikum totiž není podstatné, co tyto pojmy ve skutečnosti znamenají – důležité je, že představují protipól „normálnosti“, proti kterému lze postavit sebe sama bez potřeby další odbornostní legitimizace. Odpor sám o sobě se stává hodnotou. Pan bakalář se tak zařazuje do tradice ideologického kýče a politického klaunství Václava Klause (ke kterému ostatně chová posvátnou úctu), charakteristického rituálním mlácení slaměného panáka: namísto skutečných ideových střetů se uchyluje k mediálně výhodné strategii, v níž jsou reálné společenské otázky redukovány na karikatury – tedy na zjednodušené a emocionálně zabarvené obrazy „kulturního nepřítele“ (např. progresivní neomarxista). Tyto zástupné konstrukce nejsou určeny k věcné diskusi, ale k symbolickému odsouzení. Útok na ně se stává performativním gestem, nikoliv argumentačním aktem. Jedná se o obyčejnou falešnost a zbabělost. Karikovaní protivníci nemohou klást odpor, protože nejsou přítomni jako reálné subjekty, ale pouze jako ideologické šablony. Tento mechanismus umožňuje udržovat dojem konfrontace, aniž by docházelo k autentické výměně názorů či oponentuře. Výsledkem není politický dialog, ale inscenované vítězství nad imaginární postavou.
Popsaný způsob zacházení s realitou se u hochštaplera neomezuje jen na ideologické vymezování.
V případě Bc. Filipa Turka totiž platí, že poráží své vybájené soupeře i jinde. Například jako „formulový pilot“, který „má za sebou přes 30 závodů, z toho 11 vítězství a je držitelem titulu Formule 4 Trophy Central Europe 2017“ (srov. např. zde).
Takto zvolená formulace – ve spojení s dalšími skutečnostmi, které o sobě Bc. Filip Turek uvádí – evokuje dráhu špičkového sportovce s mezinárodním renomé. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že tato identita stojí na účasti v závodech, kde konkurence byla minimální nebo zcela absentovala. V některých případech se jeho „vítězství“ odehrávala ve třídách s jediným soupeřem. (srov. zejm. zde).
Tento nesoulad mezi jazykem triumfu a realitou není náhodný, nýbrž má strukturální podobu. V hochštaplerské konstrukci reality totiž není výhodné uvádět zjevné lži, neboť je to příliš riskantní. Naopak, mnohem výhodnější je využívat pravdivého základu nějaké události, který je následně vhodně nasvícen, nastaven, reinterpretován - tak, aby se vešel do narativu výjimečnosti. Právě tímto způsobem se naplňuje logika hochštaplerství: realita není ignorována, ale je deformována do tvaru, který slouží performanci úspěchu.
Podobný mechanismus lze identifikovat v případu fotografie tachometru, na které byla zachycena rychlost přes 200 km/h (srov. např. tady). Bc. Filip Turek původně prezentoval svou jízdu jako legální průjezd po německé dálnici bez rychlostního omezení. Později však vyšlo najevo, že snímek pochází z české dálnice D5. Tento moment výmluvně dokládá tendenci manipulativně ohýbat skutečnost tak, aby odpovídala žádoucímu narativu – nikoliv s cílem informovat, ale budovat obraz neohroženého individualisty.
Další významná rovina se týká europoslancovy minulosti spojené s obchodní společností Zapper-Club s.r.o., která v době pandemie COVID-19 nabízela veřejnosti produkty s přinejmenším spornými tvrzeními o zdravotních účincích. Přestože byl v obchodním rejstříku veden jako jednatel a spoluvlastník, po medializaci se od činnosti firmy distancoval s tvrzením, že šlo o projekt řízený jinými členy rodiny. Tato praxe rovněž odpovídá hochštaplerskému modu operandi et vivendi: případné výnosy z pochybných podnikatelských aktivit si hochštapler vždy rád přisvojí, avšak závazky či rizika ponesou jiní.
Z hlediska kulturní symboliky lze u osobnosti nynějšího pana europoslance sledovat i práci s hraničními, kontroverzními gesty, například jeho hajlování a užívání nacistické symboliky (srov. např. zde). Ačkoliv lze tyto prvky označit za „černý humor“, „českou sodu“ či provokaci, jejich opakovanost a nezřetelný vztah k ironii umožňují dvojí čtení. Jinými slovy, všechno je možné potvrdit i vyvrátit, a to podle aktuální nálady ve společnosti. Ostatně, řekl bych, že kluzký bezhodnotový oportunismus je jednou z imanentních součástí hochštaplerské komunikace.
A dalo by se pokračovat, ale řekl bych, že to není nutné.
Závěrem:
Hochštaplerství není jen osobnostní vadou jednotlivce, ale symptomem širší sociokulturní atmosféry, která oceňuje dojem nad podstatou, resp. formu nad obsahem. V prostředí, kde se autenticita zaměňuje za vizuální přesvědčivost a kde úspěch přestává být výsledkem disciplíny, pracovitosti, odbornosti a kompetentnosti, se hochštapler stává nejen tolerovaným, ale v jistém smyslu dokonce preferovaným subjektem.
Podle mých zkušeností hochštapler nedovede být sám se sebou. Má totiž panickou hrůzu ze samoty - sám o sobě je nikdo. Hochštapler vždy nějakou formou potřebuje cizopasit na publiku, potřebuje vzruch. A tedy patrně nejlepší obranou proti hochštaplerům je jejich pomyslná skanzenizace, resp. uvedení hochštaplerů do symbolického mediálního „skanzenu“, ve kterém budou názorně demonstrovány jejich strategie, manipulace, stylizace a směšnost (klaunství). Do seriózní diskuze šašci nepatří.
Na úplný závěr si dovolím citovat z mé oblíbené mudroslovné knihy:
„Synu, tichostí si získej vážnost a sám sebe oceňuj, jak zasloužíš. Kdo ospravedlní toho, kdo hřeší sám proti sobě? Kdo si bude vážit toho, kdo nemá v úctě vlastní život? Chudého si možno vážit pro jeho vědomosti, a bohatého pro jeho bohatství. Je-li kdo vážen coby chuďas, oč spíše, bude-li bohatý? A je-li v nevážnosti jako bohatý, oč spíše, bude-li chudý?“[2]
_____________
[1] Srov. např. BONELLI, Raphael M. Mužský narcismus: jak ho pochopit a proměnit. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2018. ISBN 978-80-262-1295-9. s. 173
[2] Sírachovec 10,28–30 In: Bible. Překlad 21. století. Praha: Biblion, 2009.
