Článek
Tenhle článek zavinila moje žena. Ne snad proto, že by s napětím vyhlížela mou další filosofickou meditaci, ale protože má dar neomylně vstupovat do mé pracovní koncentrace s přesností atomových hodin (o nichž se zde ostatně také zmiňuji) – zejména tehdy, když si do kalendáře v Outlooku zapisuji úkoly na nadcházející pracovní týden.
„Nechceš rychlokurz v Outlooku? Tvoje plánování trvá věčnost!“ pronesla s nadřazeným triumfalismem ženy, která dobře ví, že má vždycky pravdu - a tudíž ani tentokrát nepociťuje potřebu vést diskusi o manažerských dovednostech svého muže. Na druhou stranu, musím říct, že mě její nevyžádaná ingerence přivedla k následujícím úvahám (které jsou zároveň mou tichou pomstou):
Jak je to vlastně s časem?
Všimněme si, že čas zpravidla vnímáme jako dokonale měřitelnou veličinu. Jenže v bytostném smyslu je čas nepočitatelný – naše vědomí neprožívá čas ve formě oddělených jednotek. I když máme k dispozici měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, vteřiny (…), náš vnitřní život není rytmizován podle čísel, ale podle významu. Čas je neprostorový, ale přitom se vždy vztahuje k prostoru. Čas je lineární, ale přitom plyne nelineárně. Čas je kontinuum, ale není pravda, že je kontinuální.
Poznámka:
Následující text zarámovaný hvězdičkami (***), můžeš milý čtenáři, s čistým svědomím přeskočit. Zmiňuji v něm vybraná filosofická východiska, která mají spíše jen ilustrativní charakter.
***
Už u presokratiků se rodí otázka pohybu a proměny. Hérakleitos z Efesu tvrdí, že „vše plyne“ (panta rhei), čímž tematizuje plynutí jako základní rys skutečnosti. V tomto zárodku lze zahlédnout rané tázání po čase jako po něčem bytostně proměnlivém. Hérakleitova myšlenka, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, reflektuje neustálý vznik a zánik jako ústřední rys bytí (podobně jako tomu bylo kupř. u Anaximandrova pojetí apeironu).
Platón chápe čas jako „pohyblivý obraz věčnosti“ – vznikl společně s nebem jako odraz věčného řádu idejí. Čas zde není skutečností soběstačnou, ale je výsledkem kosmického uspořádání, jehož úkolem je co nejvíce napodobit neměnný svět idejí. Vzniká až s pohybem nebeských těles, které mu dávají rytmus a cyklus, ale smysl dostává pouze vzhledem k věčnosti, vůči níž se ukazuje jako nedostatečný a přechodný. Čas je součástí kosmického řádu, který se snaží napodobit věčný, neměnný svět idejí.
Aristotelés oproti tomu pojímá čas jako objektivované kontinuum, jako „počítaný pohyb“ podle vztahů „před“ a „po“. Čas je přece nemyslitelný bez pohybu a bez subjektu, který jej vnímá, rozuměj bez vědomí, které je schopno změnu zaznamenat. Čas se tak rodí nejen z fyzického dění, ale i z aktu vnímání. Čas podmiňuje příčinnost. Tím mám na mysli to, že mezi dějem (umístěným v čase) a následkem existuje příčinná souvislost (kauzální nexus); jinými slovy, následek, je vyvolán právě nějakým konkrétním dějem (který se stal v minulosti). Čas je kontinuum, které má nutně počátek, tedy příčinu všech příčin, prvního hybatele (theos), první akci, látku všech látek a formu všech forem. A pokud na jedné straně chronologické osy existuje příčina všech příčin, pak nutně musí na straně druhé též existovat i poslední účel (telos), tedy finální naplnění první příčiny. Opačně by kauzalita postrádala jakýkoliv smysl.
Plotinos jako představitel novoplatonismu navazuje na Platóna, ale čas odvozuje od duše. Čas totiž plyne, protože duše se hýbe a ve své vnitřní aktivitě tvoří svět. Čas se tu jeví jako sekundární skutečnost ve vztahu k duchovnímu pohybu, který je základem veškeré manifestace.
Svatý Augustin vnímá čas jako hluboký paradox. Minulost už není, budoucnost ještě není a přítomnost mizí v okamžiku, kdy se jí chceme zmocnit. Jedná se o brilantní postřeh! Čas se odehrává v duši: minulost jako paměť, budoucnost jako očekávání, přítomnost jako pozornost. Čas není fyzikální skutečnost, ale mysteriózní duchovní rozpětí. Je způsobem, jak jsme rozkročeni mezi tím, co bylo, a tím, co přichází. Augustin učí, že čas je v jádru subjektivní strukturou vědomí.
Boëthius přináší koncepci Boží věčnosti jako „současného celku nekonečného života“, který se vymyká časovému toku. Tím staví protiklad mezi lidským časem a božskou nadčasovostí. Čas je pro Boëthia dění ve stvořeném světě, zatímco věčnost je stavem dokonalé simultánnosti.
Tomáš Akvinský navazuje na Aristotela. Čas chápe jako měřítko změny ve stvořeném světě. Bůh však existuje mimo čas, pro Boha neexistují žádné limity časoprostoru. Bůh jest v čisté, neměnné přítomnosti. Bůh je v teď, které teď-bylo, teď-jest a teď-bude. Tím vzniká rozdíl mezi časovým člověkem a nadčasovým Bohem. Čas je zde prostředkem, skrze který se uskutečňuje pohyb stvořeného k dokonalosti.
René Descartes přivádí otázku času do vztahu s jistotou vědomí. Z pochybnosti se rodí sebejistota subjektu, a tím se otevírá i možnost poznání času jako způsobu trvání myšlení. Subjekt je tím, kdo zakládá kontinuitu – čas je vázán na myslící bytost.
Baruch Spinoza odmítá samostatnou existenci času – je to jen způsob našeho vnímání posloupnosti. Čas zde není objektivní strukturou světa, ale představuje omezenost lidského poznání.
Gottfried Wilhelm Leibniz chápe čas jako logický řád událostí, který neexistuje sám o sobě, ale jako vztah mezi nimi. Na rozdíl od Isaaca Newtona, který vidí čas jako absolutní, homogenní a nezávislou dimenzi, Leibniz tvrdí, že čas je závislý na věcech, které se v něm odehrávají. Čas je relace, nikoli substanciální rámec – bez událostí by čas neexistoval.
John Locke pokládá čas za produkt zkušenosti – vzniká z pozorování následnosti vjemů. Čas je tak výtvorem mysli, která řadí ideje do sekvence.
David Hume tento přístup radikalizuje: čas není nic jiného než asociace dojmů – sled událostí ve vědomí. Čas není nic, co by existovalo nezávisle – je to zvyk mysli spojovat jevy v čase.
Immanuel Kant obrací pozornost zpět k subjektu. Čas není získaný ze zkušenosti, ale je tzv. předzkušenostní, trascendentální, apriorní formou poznání. Poznáváme věci jako časované – čas je pomyslnou branou poznání, skrze kterou je svět vůbec možné sledovat, zkoumat a objevovat. Bez něj by nebyla zkušenost, rozhodnutí ani vědomí konečnosti. Čas je nutnou podmínkou jakékoli možnosti poznání.
Arthur Schopenhauer, ovlivněn Kantem a východní filosofií, chápe svět jako představu. Čas je jednou z forem, v nichž se tato představa odehrává. Svět se děje v čase, ale zároveň je výsledkem vůle, která čas překračuje. Čas je prostorem, v němž se vůle jeví, ale sama není časová.
Friedrich Nietzsche tento rozpor mezi měřitelným a bytostným časem dovádí do extrému v myšlence věčného návratu: co kdyby se vše, co prožíváme, muselo opakovat znovu a znovu beze změny? Tato představa neklade důraz na délku života, ale na jeho intenzitu. Měřítkem není počet let, ale míra souhlasu se sebou samým. Čas se tak stává morální zkouškou: přijmout jej znamená přijmout život v jeho celku – i s jeho bolestí, absurditou a krásou.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel chápe čas jako dialektický pohyb ducha, který se uskutečňuje skrze protiklady a jejich překonávání. Čas je tedy nutnou dimenzí rozvoje absolutní ideje. Každá chvíle v sobě nese moment negace a překročení – čas je postupné uskutečňování celku.
Søren Kierkegaard zakládá existenciální obrat. Čas není jen rámec událostí, ale prostor, v němž se uskutečňuje rozhodnutí. V čase oscilujeme mezi tím, čím jsme, a čím se stáváme. Čas je místem, kde se rodí odpovědnost, úzkost i víra. Člověk je tím, kdo si v čase musí zvolit sám sebe.
Edmund Husserl ukazuje, že přítomnost, jak ji prožíváme, není nikdy čistá. Je vždy současně uchováním právě minulého a očekáváním právě nadcházejícího. Fenomenologie času odhaluje, že „nyní“ je strukturou protence (předjímání) a retence (uchovávání). Vědomí není izolovaný bod, ale proud, který drží pohromadě tok zkušenosti. Čas není vnější kulisa, ale vnitřní rytmus vědomí, který podmiňuje to, že vůbec máme zkušenost jako souvislou.
Martin Heidegger staví na Husserlovi, ale posouvá čas do samého základu ontologie: člověk není v čase, člověk je čas. Naše existence (Dasein) je vždy rozvržená – od minulosti, která nás určuje, přes přítomnost, v níž jednáme, až po budoucnost, která nás volá. Čas se stává horizontem bytí, které není hotové, ale je otevřené. Nejvlastnější možností budoucnosti je smrt – a právě v přijetí této konečnosti vzniká autenticita.
Henri Bergson přináší alternativu k „prostorovému“ času vědy. Rozlišuje mezi „matematickým“ časem (hodinovým, měřitelným) a vnitřním časem vědomí – trváním (durée). Tento skutečný čas je živý, plynulý a nelze ho rozdělit na části. Je to intuitivní prožitek, který dává světu kontinuitu. Čas se nedá spočítat, ale lze jej žít.
Maurice Merleau-Ponty přidává k Husserlovi a Heideggerovi tělesný rozměr. Čas není jen proud vědomí, ale také vtělená zkušenost. V každém pohybu je přítomna paměť předchozího a očekávání dalšího. Tělo není pasivním nástrojem, ale aktivním činitelem smyslu, který je vždy časově rozprostřen. Čas je zakořeněn v tělesnosti jako rytmus života. Jedná se o velmi důležité připomenutí, že lidská existence (tedy ve smyslu biologické podstaty člověka, jakožto hmotného substrátu) je naprosto nemyslitelná bez kauzality, resp. bez zapouzdření člověka do časové podmíněnosti biologických procesů. (Lze si snad představit tlukot srdce či nádech a výdech mimo časovou podmíněnost?)
Jean-Paul Sartre chápe čas jako dimenzi, která umožňuje svobodu. Vědomí je nehotové – není tím, čím je, ale tím, čím se rozhoduje být. Minulost je fakt, budoucnost je projekt, přítomnost je pole možnosti. Čas je v tomto pojetí dramatem volby, kde člověk nemá žádné „esenciální“ ukotvení – pouze svobodu jednat.
Karl Jaspers akcentuje čas jako prostor mezních situací – setkání s vinou, utrpením, smrtí. Právě tyto okamžiky rozbíjejí běžný tok života a odhalují hlubší dimenzi existence. Čas zde není jen plynutím, ale strukturou duchovní konfrontace s vlastním bytím.
Albert Camus chápe čas v kontextu absurdity: člověk touží po smyslu, ale svět je mlčící. V tomto napětí se rodí revoltující vědomí, které nehledá smysl mimo sebe, ale vytváří ho skrze činnost. Čas je nekonečné opakování bez cíle – a právě tím je výzvou k autentické revoltě.
Jacques Derrida přesouvá čas na rovinu jazyka a významu. Smysl není nikdy přítomný najednou – každé slovo odkazuje k jiným, každá přítomnost je poznamenána odkladem. Tento nekonečný odklad významu (différance) činí čas strukturou samotného smyslu: vše, co je, je zároveň i odložené, opožděné, vržené do vztahu k budoucímu neznámému.
Jan Patočka navazuje na evropskou fenomenologii, ale přináší vlastní koncepci tří pohybů existence: zakořenění v přirozeném světě (minulost), sebeztráta v každodennosti (přítomnost), a průlom k pravdivému životu (budoucnost). Čas je zde napětím mezi daností a transcendencí, mezi tím, co je, a tím, co se může stát.
A tak dále.
Jistěže jsem vynechal přinejmenším dvě stovky jiných významných autorů. A ano, je pravda, že i myšlenky těch, které zde uvádím, trestuhodně zkracuji a zjednodušuji. Jenže kdybych to nedělal, nikdo by to nečetl. Dokonce ani já.
***
Co na to říká fyzika?
V kontrastu k bohaté filosofické zkušenosti stojí fyzika. Podle obecné teorie relativity totiž pro foton – elementární částici světla – čas v podstatě neexistuje. Z hlediska fotonu mezi jeho vyzářením a dopadem neuplyne žádný čas. Vlastní čas, který určuje trvání podle vlastní dráhy objektu, je pro foton nulový. Jak dokázal Albert Einstein, pohybuje-li se těleso rychlostí světla, jeho dráha časem se smrskává na nulu.
Z našeho hlediska může světelný paprsek letět miliardy let, než dorazí na Zem z okraje vesmíru, avšak z hlediska samotného fotonu tento let vůbec netrvá . Je to jen okamžik – nebo spíše ne-okamžik, tzn. bezčasí. Foton necestuje „z bodu A do bodu B“ – pro něj je to totéž místo, totéž teď.
To naznačuje, že čas je relace mezi pohybem a referenčním rámcem. Čas se v obecné teorii relativity stává pružným – zpomaluje nebo zrychluje podle gravitace a rychlosti. To znamená, že čas neplyne stejně pro všechny pozorovatele, ale závisí na jejich pohybu a poloze v gravitačním poli. Tento jev je znám obecně jako dilatace času - jestliže se objekt pohybuje vysokou rychlostí blízkou rychlosti světla, pak platí, že jeho čas ve srovnání s nehybným pozorovatelem zpomaluje. Stejně tak v silném gravitačním poli (například blízko planety, hvězdy nebo černé díry) čas plyne pomaleji než v oblastech s nižší gravitací. Je tomu tak proto, že v blízkosti velkého hmotného objektu dochází k zakřivení časoprostoru, a tedy k zakřivení časové osy, jež se tím prodlužuje. Čím blíže se nacházíme k hmotnému objektu, tím „ohnutější“ je dráha časoprostoru (a tedy tím delší je i časová osa). Tato skutečnost je experimentálně ověřena například pomocí atomových hodin umístěných v různých nadmořských výškách – hodiny umístěné výše, tedy dále od středu gravitačního pole, běží rychleji než hodiny, které jsou položeny níže.[1] Čas není univerzální tok oddělený od reality, ale elastická součást časoprostoru, která reaguje na energii, hmotu a pohyb. V extrémních případech, jako je horizont událostí nebo foton, čas v podstatě mizí, protože získává podobu bezčasí.
Co na to říká křesťanství?
V křesťanské tradici se Světlo, Pravda a Bytí neoddělitelně vztahují k osobě Bohočlověka Ježíše Krista:„Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce. A od nynějška ho znáte a viděli jste ho.“[2] Nejedná se o symbol či metaforu, nýbrž o stěžejní východiska křesťanství: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života,“ [3] říká Ježíš. Tím nemíní pouze morální orientaci, ale vypovídá o své ontologické přirozenosti:
„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“[4]
Kristus není fyzikální světlo, derivované od stvořeného světa. Kristus je Světlo, které nebylo stvořeno. Podle křesťanské tradice je Ježíš Kristus Syn Boží, jednorozený a z Otce narozený přede všemi věky; Světlo ze Světla, Bůh pravý od Boha pravého, rozený, nestvořený, jedné bytosti s Otcem; skrze něhož vše učiněno jest.[5] Toto Světlo nepodléhá času a prostoru, neexistují pro něj žádné limity. Za účelem spásy člověka se však dobrovolně stává tělem (inkarnuje se) a přisvojuje si tělesnost člověka v celé její fyzické omezenosti (tedy včetně její omezenosti v čase a prostoru). V člověku se má následně navěky odrážet sláva jeho Tvůrce:
„Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“[6]
Čas v Kristu není mechanickým plynutím, ale událostí, která nese smysl a zaslíbení. Kristus neoperuje s časem jako s prostým fyzikálním měřením kontinua na ose minulost - budoucnost (chronos), ale jako s nepřetržitým klíčovým okamžikem zpřítomňování věčnosti (kairos). Když Kristus říká „já jsem“[7], neodkazuje k minulosti ani k budoucnosti – nýbrž k přítomnosti, která v sobě nese věčný ontologický základ, jediný pevný bod tehdy, teď i potom. Jedná se o totéž „jsem“, které zní z hořícího keře: „Jsem, který jsem.“[8]
Zatímco foton – jako kvantum stvořeného světla – překonává prostor a čas jen zdánlivě, v rámci specifického fyzikálního modelu, v němž jeho existence spojuje moment vyzáření a absorpce v jediném bezčasovém „nyní“, Kristus jako věčné tvůrčí Slovo, Světlo ze Světla, Bůh pravý od Boha pravého, nepodléhá časovosti, a to nikoli absencí v čase, nýbrž svou bezpodmínečnou plností.
Jeho bytí není pouhou negací sekvence, nýbrž její transcendencí: Kristus nepřestává být přítomný, protože představuje Přítomnost samu. Je svrchovaným sjednocením kairos a chronos, nikoli jejich potlačením. Na rozdíl od světla stvořeného, jež ze své povahy vrhá stín a podléhá dualitě, Kristus je Světlem beze stínu – Pravdou, která se nevztahuje k trvání, protože není vázána proměnlivostí. Bůh je Bytí o sobě, které není ani lineárně časové, ani staticky věčné, ale je aktivní nadčasovostí: věčností, jež proniká časem bez toho, aby jím byla determinována.
Křesťanství tedy vnímá čas nikoli jako mechanický fyzikální rámec, ale jako dějinnou osu, která je nositelkou smyslu. Dějiny spásy nejsou náhodným sledem událostí, ale řízeným a záměrným pohybem – od stvoření, přes vtělení, k naplnění. Čas je zároveň lineární i posvátný, vede k naplnění, a přitom je každý jeho okamžik schopen nést věčnost.
Závěrem:
Naše kultura je posedlá výkonností, plánováním, kumulací úspěchů a optimalizací času. Outlookové kalendáře plné úkolů a termínů často připomínají mechaniku přežití, nikoliv smysluplný plán pro život. Nejsme šťastní - bez zřetele na to, že žijeme v bezprecedentním blahobytu. Čas většinou vnímáme jako kvantifikovatelnou komoditu, jako ekonomický statek – zdroj, který je třeba správně spravovat, aby bylo dosaženo co největší efektivity. Často si stěžujeme, že nemáme čas. Když se nám nedaří time management, propadáme prokrastinační úzkosti.
Takový čas je prázdný: neobsahuje člověka o něm samém, nýbrž jen jeho manifestaci, jeho vnější stopy, jeho pomíjivý stín. Člověk se stává svou vlastní objektivací.
Honba za úspěchem, jakožto budování pevné pozice v tomto světě, se ukazuje jako fundamentální ontologický omyl. Totiž, záměr naplnit čas něčím, co ho nikdy nemůže naplnit, je podobně pošetilý jako nabírat vodu cedníkem. Všechno je marnost, řekl Kazatel – člověk se namáhá, ale nic se skutečně nenaplní: slunce vychází a zapadá, vítr se vrací, řeky plynou do moře, a přece zůstává prázdnota. To, co bylo, bude zas – není nic nového pod sluncem.[9] Pokus ukotvit smysl v proměnlivosti a tekutosti se míjí s naplněním, protože skutečná plnost přichází jen tehdy, když se člověk ztiší v Přítomnosti, která přesahuje měřitelné. Ne proto, že by úspěch byl špatný sám o sobě, ale protože bez ukotvení v kairos – v Přítomnosti nesoucí věčnost – zůstává každé „dosažení“ odkladem skutečného bytí.
Tento zásadní rozdíl Ježíš výslovně ilustruje na situaci Marty a Marie. Marta se stará a plánuje, Marie sedí v Pánových nohách a naslouchá. Marta koná, Marie je. Ježíš nijak neodmítá praktickou službu (!), tj. neodmítá konkrétní pracovní výstupy člověka; nebo ještě jinak - křesťanství nijak nevylučuje výkonnostní sebevyjádření člověka (v práci, ve vědě, v umění, ve sportu), avšak upozorňuje, že samy o sobě jsou tyto činnosti prázdné, samoúčelné, dočasné, prchavé, marné. Ježíš říká:„Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi, jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat.“[10] Ne proto, že by aktivita byla špatná, ale protože ve světle věčnosti je podstatné setrvávat v živém rozhovoru s Bohem, autorem veškerého bytí a času.
Nejzásadnější otázka - zdá se mi - není, kolik jsme toho stihli, ale kým jsme se stali. Což v kontextu výše uvedených úvah lze patrně vyjádřit i následující otázkou:
Když ztratíš úplně všechno, co máš, budeš hrdý na to, kým ses stal?
_____________
[1] Srov. např. Hafeleův–Keatingův experiment z roku 1971
[2] Jan 14,6-7
[3] Jan 8,12
[4] Jan 1,1-5
[5] Srov. druhý odstavec Nicejsko-konstantinopolského vyznání
[6] Matouš 5,14-16
[7] Jan 8,58
[8] Exodus 3,14
[9] srov. Kazatel 1,2-9
[10] Lukáš 10,41-42
[11] Lukáš 10,39
