Článek
Tento článek zavinila moje žena. Zavinila i to, že je výrazně kratší než většina mých předchozích článků. Mnoho věcí jsem zde mohl vysvětlit lépe, jenže u Äuerových došlo k něčemu, čemu se odborně říká externí intervence s rozhodovací autoritou, a tak namísto důkladné analýzy společenských jevů na úseku genderové asymetrie jsem šel věšet prádlo a žehlit dceřino oblečení. Svět není spravedlivý.
Moderní veřejný diskurz o rovnosti mužů a žen je – na můj konzervativní vkus – přehlcen různými deklaracemi, panelovými diskusemi, kampaněmi a grantovými programy, které mají ženám pomoci „prosadit se“ v oborech, jež byly donedávna považovány za mužské: IT, stavebnictví, strojírenství, doprava, bezpečnostní složky, těžký průmysl apod. Přirozené socioekonomické prostředí, které mělo vytvořit přístup do otevřeného profesního prostoru, se v rukou institucí, PR oddělení a genderových specialistů proměnilo v nadšeně moderovaný ceremoniál vstřícnosti, ve kterém je rovnost v přístupu mezi pohlavími vyhajpovaná do podoby jakési transmoderní dramaturgie, která ženy nezviditelňuje jako profesionálky, ale jako nějaký zásadní příběh (srov. např. pozoruhodný příběh Petry, která pracuje jako jeřábnice; neuvěřitelný příběh Jitky, která je strojvedoucí; šokující příběh Aničky, která řídí trolejbus!).
Ženy do těchto oborů nevstupují jako pracovní síla, ale jako případové studie. Nestačí být odbornicí. Je třeba být ženou, která je odbornicí. Následně je nutné vše potvrdit v tematickém podcastu, vystoupit na konferenci a napsat o tom esej, popř. dojemný status na LinkedIn.
Místo rovnosti inscenace
Nemohu se ubránit dojmu, že snad každý event zaměřený na podporu žen začíná nějakým podivným vyzdvižením specifičnosti ženství a ženskosti. Jinými slovy, centrem pozornosti není věcná stránka oboru, ale ženské pohlaví. Tak například – dejme tomu – projekt „Ženy ve stavebnictví“ primárně není o stavebnictví, ale o ženách (a eventuálně také o stavebnictví). Projekt „Ženy ve vědě“ primárně není o vědě, ale o ženách (a eventuálně také o vědě).
To samo o sobě devalvuje postavení ženy, protože ji neusazuje do kategorie profesionála, ale do kategorie výjimky, resp. do podkategorie ženské výjimky. Paradoxně tak strategie „zviditelnění“ ženy v profesi posiluje přesně to, co chtěla potlačit: pocit, že tu vlastně stále nemá své místo jako samozřejmost, nýbrž pouze jako podmíněnost.
Podřízenost přijatá skrze výjimku
Deklarovaný boj proti dominanci mužů navíc často končí dobrovolným přijetím tradičních mužských referenčních vzorů. Většina žen vlastně vůbec nechce měnit pravidla hry. Většina žen chce být přijata a pokud možno obdivována a milována. (Kdybych měl víc odvahy, řekl bych své ženě, že si za to může sama.) Odpusťte mi mou přímočarost, ale ženy se prostě chtějí líbit. Chtějí být přítomny mezi muži, ale právě jako ženy, ne jako někdo, kdo v daném prostředí prostě je. Dominance mužů tak přetrvává. Jen se k ní připojí etiketa diverzity. Promiňte mi mou upřímnost. Nejsem akademicky korektní. Žena mi přikázala, abych psal stručně.
Muž v oboru prostě je. Žena musí být komentována, uvedena, zviditelněna. Její přítomnost je kulturní událost. Nejedná se vlastně o nic menšího než o shovívavé potvrzení, že přítomnost ženy v „mužském oboru“ je vlastně tak trochu nepatřičnost (srov. např. subtilní řidička kamionu).
Ticho jako skutečný znak rovnosti
Rovnost nenastává tím, že o ní mluvíme. Rovnost nastává tehdy, když o ní už nemluvíme. Jedná se o stav, kdy se nikdo neptá, jaké to je být ženou na stavbě nebo v armádě, protože to nikoho nezajímá – důležitý je konkrétní pracovní výstup.
Ženy, které skutečně narušují hierarchie, to nedělají prostřednictvím mikrofonu ani prezentací u smartboardu. Nepotřebují světla ramp, panelové diskuse ani tematické hashtagy. Jejich autorita nevzniká proklamacemi, ale kompetencí. Jejich přítomnost nevyžaduje vysvětlení, protože je funkčně nezpochybnitelná. Ženskost neztrácejí (protože jsou „kupodivu“ ženy a vždy budou ženy), pouze ji nepoužívají jako legitimaci.
Profesionalita nesnese přívlastek
Čím víc mluvíme o „ženském pohledu“ v managementu, „ženské racionalitě“ v inženýrství, „ženské kreativitě“ v programování, nebo „ženském citu pro detail“ v architektuře nebo designu, tím déle bude ženská přítomnost vnímána jen jako doplněk mužské normality. Rád bych všechny ženy, které se cítí být nějakým způsobem znevažovány svými mužskými protějšky, ubezpečil, že není ženský pohled – je jen pohled člověka. Profesionalita nesnese přívlastek. Technik buď rozumí systému, nebo ne. Odstřelovačka buď střílí přesně, nebo ne. Stavbyvedoucí buď zvládá dění na stavbě, nebo ne. PR manažerka buď zvládá péči o zaměstnance, nebo píše příběhy na LinkedIn.
Kde se slaví rovnost, tam není rovnost. Rovnost se pozná podle toho, že už nikoho nenapadne ji řešit (stejně jako například nikoho nenapadne řešit, zda jsou si rovnější lidé s modrýma nebo hnědýma očima).
Závěrem:
Tento článek nemá závěr.
Rozdíly mezi mužem a ženou jsou přirozené a není nezbytně nutné je překonávat. Rovnost totiž neznamená stejnost. Nejde o to být stejnými, ale rovnocennými. To se neprosazuje slovy, ale činy – nenápadně, skrze zájem, respekt a lásku. O takové rovnosti není třeba moc mluvit. Ta se žije.
