Článek
Přiznávám, že mě články na podporu otce Marka Váchy začaly rozčilovat víc, než jsem si byl ochoten připustit. K tématu jsem se už nechtěl vracet, jenže obdivovatelé, obhájci a sympatizanti otce Váchy již napovídali tolik hloupostí, že mi přijde zapotřebí napsat ještě jeden postřeh. Církev totiž není skautský oddíl ani jiný zájmový kroužek.
Ale popořadě.
Nejdřív vás, drazí čtenáři, žádám o odpuštění. A to hned dvakrát:
Nejprve žádám o odpuštění mé římskokatolické bratry a sestry – za mou troufalost, že hovořím jejich jménem, ač sám nejsem římský katolík. Vyznávám ortodoxní křesťanství, a tudíž – jak známo – nesouhlasím s věroukou Vatikánu. Zároveň ale věřím, že rozdělení římských katolíků a pravoslavných křesťanů je jen dočasné (stejně jako byly jen dočasné důsledky trojího zapření Krista apoštolem Petrem, smím-li si dovolit tento provokativní příměr).[1]
Dále žádám o odpuštění ty, kteří mým textům nerozumějí, a to proto, že jsem se dosud nenaučil dostatečně dobře a srozumitelně tlumočit křesťanskou zvěst do jejich jazyka. Budiž to považováno za můj nedostatek, nikoliv jejich.
V mém minulém článku jsem hovořil o prasečí teologii:
Prasečí teologií nazývám přístup ke křesťanské víře, který místo skutečného následování Krista hledá komfort, příjemné pozdvižení, atraktivní odpovědi, mudroslovnou metodologii, nebo též – jinak řečeno – Boha, který vychází vstříc lidským touhám a potřebám. Je to víra bez kříže. Prasečí teologii charakterizují sentimentální a zpravidla melancholické nálady plné sebelítostivé, sladkobolné a romantické lásky k jakémusi humanistickému ideálu, avšak bez nutnosti vlastní duchovní přeměny, obrody, obrácení, fundamentální změny vlastního modu vivendi. Kristus je v prasečí teologii něco jako osobní kouč, konzultant, psychoterapeut, psycholog, mentor atp., nikoliv Pantokrator (Vševládce) – Ježíš je redukován na někoho, kdo „pomáhá plnit sny“, kdo „napomáhá k dosažení duševní pohody“, místo toho, aby byl tím, kdo volá po odevzdání člověka Bohu. V prasečí teologii Bůh a církev slouží člověku, nikoliv naopak – namísto „Buď vůle Tvá“[2] platí „Bože, udělej tohle pro mě“. Křesťanství má charakter zájmového kroužku specializovaného na konání dobrých skutků (tak trochu jako skauting apod.), bohoslužba je něco jako hezká společenská událost (třeba s pivkem u táboráku) povětšinou s nějakým poučným sociálně-psychologickým anebo filosoficko-transcendentním tematickým zaměřením (tak trochu jako zaměření Akademie Tomáše Sedláčka apod.). Kříž tady představuje neosobní religionistickou kategorii, žurnalistický symbol, animistický amulet, módní dekoraci – nášivku na motorkářské vestě, obrázek na tričku, tetování na rameni, nálepku na autě apod. Nic víc v něm není.
Abychom si rozuměli, nebudu mít sebemenší výhrady proti skautingu, táborovým ohňům, pivu, rozpravám o ekonomii (dobra a zla) se sklenkou vína v ruce nebo proti „Hospodinu v hospodě“, když mi je nebudete předhazovat jako křesťanství. Ne, není to křesťanství. Stejně jako není křesťanství například švestkový knedlík, volejbal nebo instalace bojleru (nebo natahování perlinky) – samy o sobě nepředstavují nic špatného, avšak nabývají zcela netušené zvrácenosti, pokud pretendují na církevnost.
Proč zrovna prasečí teologie?
Výše popsaný přístup ke křesťanství jsem nazval prasečí teologií, protože mi připomíná biblický příběh o prasečím stádu posedlém démony, které se vrhlo do moře a zahynulo [3]:
Stejně jako prasata v evangeliu, která byla ovládnuta temnými silami a zřítila se do záhuby, tak i prasečí teologie není křesťanstvím života, ale „křesťanstvím“ zatracení. Navenek se prasečí teologie může jevit jako součást autentické křesťanské víry prostoupené láskou, empatií, tolerancí, lidskostí, porozuměním atp., ale ve skutečnosti je tato „křesťanská víra“ podmíněna dobovým civilizačním komfortem, nevyřčenou touhou po uznání, sentimentem fluidního humanismu a naprosto mylnými tezemi o transcendentním charakteru přirozeného práva každého člověka brát se o vlastní štěstí.[4] Tohle všechno nakonec vede k duchovní záhubě, protože nic z toho není od Boha, tzn. nic podobného Ježíš nikdy nekázal.
Démoni, kteří prosili Ježíše, aby je poslal do prasat, nechtěli být zničeni – hledali prostor k přežití, kde mohou dál působit. Prasečí teologie je přesně tímto prostorem – formou znetvořeného, pokřiveného křesťanství, které se tváří jako víra, ale ve skutečnosti slouží jen lidské vášnivosti, egocentrismu a pýše.
Je třeba pochopit, že církev ze své pojmové podstaty nemůže být profánní. Pokud by se tak stalo, nejednalo by se již o církev, ale třeba o charitativní nevládní organizaci, fond, vzdělávací instituci, popř. jinou právnickou osobu. Církev není skautský oddíl ani jiný zájmový kroužek.
Je nutné se ptát, jak je možné, že člověk uprostřed Evropy v roce 2025 nemá elementární povědomí o tom, jaké jsou věroučné základy křesťanství. (Přitom bych řekl, že se jedná o výrazně užitečnější informaci do praktického života, než je třeba znalost rozdílu mezi češulí a šešulí a – ruku na srdce – na Ruchovce se taky nikdo neptá.)
Stručně o tom, co je církev
Za počátek církve na zemi se považuje chvíle, kdy Ježíš Kristus u Cesareje Filipovy hovořil se svými učedníky a apoštol Petr ho jménem ostatních vyznal jako Syna Božího. Na toto vyznání Ježíš říká:
„Blahoslavený jsi, Šimone Bar-Jona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr[5], a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.“ (Matouš 16,17-18)
Toto Petrovo vyznání lze chápat jako pevný základ, vložený do stavby Kristovy církve. V pravém slova smyslu je základním kamenem církve sám Kristus. Apoštol Petr sám o něm mluví těmito slovy:
„Když přicházíte k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený, vzácný, i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. Proto stojí v Písmu: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úhelný, vyvolený, vzácný; kdo v něj věří, jistě nebude zahanben.‘“ (1. Petrův 2,4-6)
Podobně i apoštol Pavel zdůrazňuje, že skutečným a jediným základem církve je Kristus, když říká:
„Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus.“ (1. Korintským 3,11)
Církev tedy stojí na neochvějném základě Krista (Boha), který je úhelným kamenem a živou skálou, z níž se buduje duchovní dům všech věřících:
Řecké slovo ἐκκλησία (ekklésia) je v Novém zákoně používáno pro církev, ale jeho původní význam je širší. Pochází ze slovesa ἐκκαλέω (ekkaleó), což znamená „vyvolat“, „svolat“ – tedy „shromáždění vyvolaných“. Křesťanská církev je tedy společenství lidí povolaných Kristem, kteří v Něj uvěřili a žijí Jím. Všichni tito lidé zároveň tvoří jeden nedělitelný organismus:
„Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus. Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. (…) Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy.“ (1. Korintským 12,13; 27)
Církev je tedy společenstvím, které ustanovil sám Bůh. Jedná se o společnost lidí, kteří věří, že Ježíš Kristus je jednorozeným Synem Božím, v plnosti Bohem (světlo ze světla, Bůh pravý z Boha pravého), jenž na sebe vzal lidství, aby spasil svět. Křesťané uznávají Ježíše Krista za svou hlavu a tvoří s ním společenství víry, naděje, lásky a svátostí, přičemž respektují církevní řád, který ustanovil Kristus a který je hájen kanonickými církevními představiteli. Samotný pojem církev pochází z řeckého slova Κυριακή (Kyriaké), jež lze přeložit jako „společnost Páně“, tedy společenství Pána Ježíše Krista. Členové církve jsou nazýváni křesťané, což odkazuje na jejich učednictví a vyznávání Krista. Název „křesťan“ vznikl již v době apoštolů ve městě Antiochii, kde následovníci Ježíše Krista byli poprvé takto označeni [6].
Církev se skládá z pozemské a nebeské části. K pozemské církvi náležejí všichni křesťané žijící na zemi, zatímco církev nebeská zahrnuje anděly a zesnulé, kteří zemřeli v Boží milosti. Mezi těmito dvěma částmi církve existuje jednota a společenství, jejichž základem je společná hlava, Pán Ježíš Kristus. Toto společenství se uskutečňuje prostřednictvím vzájemné lásky, modliteb a proseb, pro které se užívá označení „obcování svatých.“
Jak jsem už zmínil, apoštol Pavel popisuje církev jako tělo Kristovo, jehož jednotliví členové tvoří údy tohoto těla.[7] Úkolem církve je zachovávat starokřesťanské ústní podání, správně vykládat Písmo svaté a šířit ho mezi národy. Církev také vede své členy k duchovní dokonalosti a svatosti prostřednictvím kázání, bohoslužeb, svátostí a křesťanské kázně. Věřit v církev znamená k ní příslušet, mít ji v úctě a řídit se jejími pravidly s pevnou vírou, že Kristus zůstává s církví jako její hlava. Je-li toto splněno, pak nic nebrání tomu, aby se „církev podílela na světských úkolech společenského života, nikoliv jako panující, ale pomáhající a sloužící. Musí lidem všech povolání říci, co je to život s Kristem, co to znamená existovat pro druhé.“[8]
Je pak na každém, aby se svobodně rozhodl, zda vstoupí do církevního obecenství nebo ne. Cesta ke spáse ovšem rozhodně nevede přes prasečí teologii.
Závěrem
V době, kdy svět tone v nejistotě a je vyděšený aktivitami (i) morálních trosek z řad nynějších amerických republikánů (přesvědčených o své výjimečnost a dějinné předurčenosti), (ii) obojakých evropských „lídrů“[9] a kremelských válečných zločinců včetně jejich spojenců, potřebujeme křesťanství pevné, autentické a nekompromisní; křesťanství, které nestojí na lidských iluzích, na ambiciózním individualismu, na intuitivismu, sentimentech, dojmech, pocitech; křesťanství, které nestojí na uražené ješitnosti, sebestřednosti, na pýše, ale na Kristově skále – na pravdě, která přetrvá věky a brány pekelné ji nepřemohou.
Církev vždy byla a vždy bude místem, kde člověk umírá sobě a rodí se v Bohu – kde se nepodřizujeme světským náladám, ale proměňujeme své okolí silou evangelia a svědectvím o Bohu.
Křesťanství není (a ze své podstaty ani nemůže být) cestou oblíbenosti. Křesťanství je bláznovství.[10] Křesťanství vede člověka k sebezapření, pokoře a oběti, což je v očích světa dokonale nerozumné a zbytečné, avšak „co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé“.[11]
Kristus nás zve na tuto náročnou cestu života. Je na každém z nás, zda ji přijme – bez kompromisů, bez výmluv, s odvahou a vírou.
_________________________
[1] Svatý Petr se zřekl Krista třikrát v noci před jeho ukřižováním, jak předpověděl sám Ježíš. Stalo se tak na nádvoří velekněze Kaifáše poté, co byl Ježíš zatčen v Getsemanské zahradě. Po třetím zapření zakokrhal kohout – přesně jak Ježíš předpověděl („Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš“ – Lukáš 22,61). Petr si následně uvědomuje svůj pád a hořce pláče. Toto zapření je symbolem lidské slabosti, ale i odpuštění a obnovy, protože po vzkříšení Ježíš Petrovi třikrát klade otázku „Miluješ mě?“ (Jan 21,15–17), čímž mu dává možnost vyznat svou lásku a obnovit své povolání. Petr nezklame.
Srov. Matouš 26,69–75, Marek 14,66–72, Lukáš 22,54–62, Jan 18,15–27
[2] Srov. Matouš 6,10
[3] Marek 5,1–13; Matouš 8,28–32; Lukáš 8,26–33
[4] Tuto formulaci jsem si nevymyslel, nýbrž je doopravdy obsažena v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Jak známo, Ježíš dává Šimonovi nové jméno – Petr (řecky Πέτρος, latinsky Petrus, aramejsky Kéfa), což znamená „skála“.
[6] Srov. Skutky 11,26
[7] Srov. Efeským 1,22-23; 1 Korintským 12,27
[8] BONHOEFFER, Dietrich. Na cestě k svobodě.: (listy z vězení). Cesty. Praha: Vyšehrad, 1991. ISBN 80-7021-081-8. s. 265
[9] Srov. Zjevení 3,15-16:
„Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“
[10] Srov. 1. Korintským 1,18
[11] 1. Korintským 1,25
