Článek
Původně jsem měl v úmyslu psát o něčem úplně jiném, jenže když jsem zaregistroval všechny ty ekumenické fantazie a spirituálně-revoluční patos některých mých bližních v souvislosti s odvoláním otce Marka Váchy z funkce vikáře akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, rád bych nyní alespoň ve stručnosti formuloval několik (evidentně) menšinových a nepopulárních poznámek k problematice popularizace církevního křesťanství (ano, dovolte mi tento výraz).
Připomeňme si skutkové okolnosti:
Pražský arcibiskup Jan Graubner odvolal otce Marka Váchu z funkce vikáře akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Jak jsme se dozvěděli, hlavním důvodem bylo Váchovo vystoupení v pořadu „Hospodin v hospodě“ vysílaném na televizi Noe, kde podle mluvčího arcibiskupství Jiřího Prinze sloužil bohoslužbu v rozporu s předpisy katolické církve, což vyvolalo mezi věřícími vlnu nevole. (Více zde.)
Marek Vácha vyjádřil překvapení nad svým odvoláním a uvedl, že o důvodech nebyl oficiálně informován. Zdůraznil, že během zmíněné bohoslužby žádná pravidla neporušil a mše byla pečlivě připravena se všemi náležitostmi. (Více zde.)
Rozhodnutí arcibiskupa Jana Graubnera následně vyvolalo reakce řady veřejně známých osobností. Tak například:
Ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) na sociální síti X (dříve Twitter) napsal: „Proč? Čím se Orko, respektovaná osobnost, která pro křesťanské autentické poselství učinila víc než mnozí jiní, provinil? Nelze mlčet.“ (Více zde.)
Europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09) uvedl: „Odvolat ho za údajné porušení pravidel může jen ten, kdo nechápe, jak může církev pomoci dělat dnešní svět lepší – anebo mu na tom nezáleží.“ (Více zde.)
Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček zpochybnil důvody odvolání slovy: „Opravdu je největším problémem naší církve chybějící ubrus? A je to vážně důvod k odvolání Marka Orko Váchy, který už bezmála dvacet let přitahuje do Salvatora množství mladých lidí? Nebo je problém jinde – a prostě se jen hledala záminka?“ (Více zde.)
K situaci se vyjádřil také prof. Tomáš Halík, který označil odvolání Váchy bez předchozí výtky za neobvyklé a porušující obvyklé postupy – je ovšem třeba upozornit, že prof. Halík tím nevyjádřil souhlas s akcemi typu Hospodin v hospodě (!), nýbrž toliko formuloval vcelku srozumitelnou výhradu k otázkám procesuálního charakteru. Tomáš Halík doslova uvádí: „Takový postup je neobvyklý i v čistě civilních vztazích, je nesmiřitelný s důrazem papeže Františka na to, že podstatou synodálního procesu je vzájemné naslouchání, transparentní jednání, společné rozhodování a společné hledání řešení, jak o tom nedávno referoval na semináři pro Českou biskupskou konferenci kardinál Grech.“ (Více zde.)
Organizátorka akce „Hospodin v hospodě“, herečka Sarah Haváčová, uvedla, že cílem bylo propojit svatý a světský svět a oslovit i ty, kteří by se do kostela třeba neodvážili. (Více zde.)
Zcela jasno má pak o celé záležitosti ekonom a filosof Tomáš Sedláček, když tvrdí, že: „Odvolání Váchy jde proti duchu křesťanství. Je to nehorázné a autoritativní, včetně způsobu odvolání. Češi si tohle nesmí nechat líbit. Akce se jmenovala Hospodin v hospodě. Už z názvu tak bylo patrné, že se bude jednat o Hospodina v hospodě (…) Nedokážu si představit, že by z toho Ježíš neměl radost a že by v této argumentační při stál na straně arcibiskupství.“ (Více zde.)
A tak dále a tak podobně.
Jak je vidět, na podporu Marka Váchy už toho bylo napsáno a vykonáno celkem dost (z nejnovějších happeningů srov. např. „Gaunera do koše!“ Demonstranti podpořili Váchu na protestu před arcibiskupstvím - Aktuálně.cz).
Ať je vyslechnuta i druhá strana
Audiatur et altera pars, říkají právníci, když předstírají, že umí latinsky.[1]
Tak tedy, stanovisko Arcibiskupství pražského ze dne 16.02.2025 je k dispozici zde.
Pokud jej nechcete číst (což se občas stává, když máte ve všem jasno, jelikož jste zkrátka příliš zkušení, kompetentní a chytří na to, abyste ztráceli čas studiem nepotřebných detailů), nabízím vám stručné shrnutí:
Po odvysílání bohoslužby televizí Noe dne 29.01.2025 se objevila vlna kritiky a mnoho laiků i kněží se obrátilo na arcibiskupa Jana Graubnera s žádostí o vyjádření. Liturgická komise České biskupské konference následně potvrdila, že během této mše došlo k porušení liturgických předpisů.
Arcibiskupství zdůraznilo, že mše svatá je pro katolíky posvátným tajemstvím a že někteří věřící se cítí chováním otce Marka Váchy zraněni. Přestože kněžská rada doporučovala i kázeňské řešení, arcibiskup Graubner rozhodl pouze o ukončení Váchova vedlejšího služebního poměru, který mj. představoval jen 0,2 úvazku. Otci Marku Váchovi tedy není udělen zákaz sloužení mší nebo jakýkoliv jiný církevní trest. Kázeňské řešení zůstává v kompetenci jeho diecézního biskupa v Brně.
Věc měla být s otcem Váchou projednána osobně během nejbližšího tzv. kněžského dne, který se konal v minulém týdnu. Účast na těchto setkáních je pro kněze ve služebním poměru s Arcibiskupstvím pražským povinná. Otec Vácha se však tohoto setkání nezúčastnil a ani se z něj neomluvil.
Ve světle uvedených skutečností arcibiskup pražský nakonec rozhodl o uvolnění otce Marka Váchy z funkce vikáře akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Podle mých dodatečných zjištění se poslední kněžský den konal v úterý 04.02.2025. Rozhodnutí o odvolání otce Váchy z funkce vikáře bylo přijato téhož dne.
A to je vše.
A nyní velmi stručně o prasečí teologii
Nejdřív mi slibte, drazí čtenáři, že se neurazíte, když v sobě poznáte prasečího teologa. Předně vás chci ubezpečit, že prasečí teolog není prase, ale člověk. Často se přitom jedná o člověka bystrého, přemýšlivého a zvídavého, zkrátka o člověka inteligentního a vzdělaného. Jen z nějakého důvodu chová v obzvláštní lásce prasata a prasečí způsoby.
Nejpodrobnější verzi příběhu o vyhnání démonů do prasat nabízí Markovo evangelium (Marek 5,1-20).[2] Příběh je o tom, že:
Ježíš připlouvá do kraje Gerasenů, kde se setkává s mužem posedlým démony, kteří se nazývají Legie. Ten žije mezi hroby, je nezkrotný a neustále si ubližuje. Když spatří Ježíše, padne před ním na kolena a démoni ho prosí, aby je neposílal pryč. Ježíš jim dovolí vstoupit do stáda prasat, která se následně splaší a utopí v moři.
Když pastýři vidí, co se stalo, běží do města a vesnic, aby to oznámili. Lidé přijdou na místo a spatří posedlého muže, nyní uzdraveného, sedícího klidně a při smyslech. Namísto radosti je však přemůže strach. Ti, kteří událost viděli, vyprávějí, co se stalo s démonizovaným mužem i s prasaty. Místní lidé pak prosí Ježíše, aby odešel.
Proč chtějí, aby odešel?
Hlavní důvod spočívá v tom, že mají strach z narušení „jejich normálního světa“, resp. strach z narušení (i) ideálního světa bez Boha nebo (ii) ideálního světa s bohem podle nich.
Naše malá česká prasečí teologie
Ježíš dovoluje nečistým duchům vstoupit do prasat. Tím zároveň nečisté duchy činí pro člověka objektivně viditelné, tzn. lidé již nemohou tvrdit, že na ně nevěří, jelikož je mohou na vlastní oči vidět v podobě prasat vrhajících se střemhlav do moře. Dokud člověk nevidí zlo na vlastní oči, může jej všelijak filosoficky relativizovat, bagatelizovat, polemizovat o něm. Když ovšem Bůh svou mocí odhalí, že věci, na kterých lpíme, jsou přeplněné démonickým duchem a vedou ke zkáze, není možné dělat kompromisy: buď uznáme pravdu, nebo raději „pošleme Ježíše pryč“, protože jinak by nám mohl vzít ještě něco.
Chápeme, že je dobré, když nás Bůh osvobozuje od nečistých duchů, ale proč to musí dělat způsobem, který nám nevyhovuje? Proč nás přitom omezuje v našich potřebách? K čemu je nám takový Bůh, který nám nerozumí a není dostatečně profánní? K čemu je nám taková církev, která nám nerozumí a není dostatečně profánní? Nebude nakonec lepší, když tenhle Bůh a tahle církev odejdou a nechají nás na pokoji s naší individuální humanistickou vírou? Potřebujeme vůbec svátosti? Cožpak nám s našimi prasaty nebylo líp? Třeba někde v sýpce u pivka, s prejtem a jitrničkou. Bez církve.
Chci říct, že prasečí teologie je naprosto legitimní - mimo církev.
Prasečí teologie staví Boha do role společníka (mentora), jehož úkolem je dopomáhat našemu osobnostnímu seberozvoji. Bůh se nám musí nějak vyplácet, musí pro nás být nějak užitečný a příjemný. Pohodlný Bůh nám neříká nepříjemné věci, neukazuje nám naše vlastní duchovní deformace, naši duchovní zvrhlost a nezpůsobilost, nevypořádává se s nečistými duchy, sedí s námi v hospodě, popíjí vínečko a koučuje nás (nebo něco na ten způsob).
Prasečí teolog se nepodřizuje církvi, ledaže by chtěl. Prasečí teolog je církev, ledaže by nechtěl.
Prasečí teolog tvrdí, že Bůh, který nás vytrhává z našeho pohodlí, není žádaný. Bůh, který místo požehnání pro naše stádo prasat přinese jeho zkázu, není Bůh, kterého chceme následovat; tím spíš pak odmítáme následovat církevní představitele, kteří nás učí o posvátnosti liturgie, místo toho, aby „Bohu pomohli být lidovější“.
O prasečí teologii už psát nechci.
Obávám se, že v prasečím křesťanství není ani Bůh, ani církev – jen my a naše prasata.
Nemáte zač.
____________________________
[1] Ostatně, právníci celý svůj profesní život předstírají, že něčemu rozumí.
[2] Tento novozákonní příběh je obsažen s drobnými odchylkami též v Matoušovu evangeliu, kde jsou zmíněni dva posedlí muži namísto jednoho (srov. Matouš 8,28–34), a dále v Lukášovu evangeliu, které je dosti podobné Markovi, ale důraz je zde kladen na svědectví uzdraveného muže, kterého Ježíš posílá vyprávět o svém vysvobození (srov. Lukáš 8,26–39).
