Článek
Přiznávám, že k tomuto tématu mne přivedl seminář z práva a ekonomie, který vedu na gymnáziu. Většina mých studentů (ve věku 18+) vyslovila názor, že tzv. civilní manželství pro všechny je zcela v pořádku. V případě církevního manželství si ovšem úplně jistí nebyli.
Hned na úvod tohoto textu prohlašuji, že se řadím ke kategorickým odpůrcům církevního manželství stejnopohlavních párů. Musel jsem vás varovat.
Dřív, než mě zavrhnete a označíte za fanatického retrográdního náboženského fundamentalistu, homofobního nenávistníka či zapšklého heterosexuálního bílého muže, dovolte mi, abych vás ubezpečil – stejně jako všechny mé liberálnější neortodoxní křesťanské bratry a sestry (zejména evangelíky) –, že (i) rozumím debatnímu zápalu sympatizantů LGBTQ+ a (ii) pokaždé, když hovořím o argumentech, které přisvědčují důvodnosti církevního manželství osob téhož pohlaví, snažím se tyto argumenty tlumočit věrně, čestně, přezkoumatelně a s respektem k mým názorovým oponentům. Nejinak tomu bude i v tomto textu. Vždy nakonec ponechávám na posluchači (resp. čtenáři) samotném, aby zvážil, zda je mu bližší pozice ortodoxního křesťanství, či pozice neortodoxní.
Co je manželství podle českého práva?
Manželství je obvykle chápáno v různých kontextech. Zásadní rozdíl spočívá v rozlišení mezi civilním a církevním manželstvím.
Legální definici manželství v českém právním řádu stanoví § 655 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“):
Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví občanský zákoník. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.[1]
Podle ustanovení § 657 odst. 1, 2 ObčZ následně platí, že:
(1) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně před orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad v přítomnosti matrikáře, jedná se o občanský sňatek.
(2) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle jiného právního předpisu (dále jen „oprávněná církev“), jedná se o církevní sňatek.
Rejstřík příslušných církví a náboženských společností je zde.
Právní postavení církví a náboženských společností upravuje zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o církvích“).
Podle ustanovení § 3 písm. a) zákona o církvích se církví a náboženskou společností rozumí dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšné činnosti.
Připomeňme, že v souladu s ustanovením čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
To znamená, že církve a náboženské společnosti mají právo samostatně rozhodovat o tom, kdo a za jakých podmínek může uzavřít církevní manželství, pokud to není v rozporu s kogentními normami českého právního řádu.[2] Jinými slovy, církev nebo náboženská společnost může stanovit podmínky pro uzavření manželství v souladu s vlastními náboženskými předpisy, ale musí přitom respektovat omezení vyplývající z objektivního práva.
Jedna Církev?
Když v běžném jazykovém úzu hovoříme o církvi, máme tím zpravidla na mysli určitou institucionalizovanou podobu křesťanského společenství. Je nutné upozornit, že tzv. „křesťanských církví“ (ve smyslu zákona o církvích) je v České republice asi třicet![3] Nejznámějšími a zároveň nejpočetnějšími jsou Církev římskokatolická, Pravoslavná církev v českých zemích, Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská, Církev bratrská, Řeckokatolická církev, Církev adventistů sedmého dne, Slezská církev evangelická augsburského vyznání a Apoštolská církev.[4] Jak jsem již uvedl, z pohledu interních církevních předpisů má každá taková církev právo přijímat vlastní pravidla pro uzavírání manželství. Tato pravidla přirozeně vycházejí z příslušných teologických tradic, historického vývoje a pastoračních potřeb.
Třebaže se křesťanské církve mohou v celé řadě věroučných a dogmatických otázek lišit, zdá se, že nacházejí shodu v tom, že manželství má zvláštní sakrální význam (tak např. v Církvi římskokatolické, Pravoslavné církvi v českých zemích i v Československé církvi husitské je manželství jednou ze sedmi svátostí (sacramentum matrimonii), resp. tajin (το μυστήριο του γάμου).
Církevní manželství pro všechny? Ano!
Obhajoba církevního manželství osob stejného pohlaví se napříč církvemi (ve výše uvedeném smyslu) zakládá na několika argumentačních liniích, které se opírají o různé teologické, etické a historické přístupy k interpretaci Písma a křesťanské tradice.
Hlavní argumenty obhájců církevního manželství homosexuálů lze podle mých pozorování shrnout – samozřejmě bez nároku na úplnost – do následujících bodů:
1. Láska a věrnost jsou důležitější než tradiční pojetí manželství mezi mužem a ženou. Křesťanství staví lásku a věrnost na nejvyšší úroveň morálního života.[5] Pokud se dva lidé milují a jsou si věrní, naplňují podstatu křesťanského manželství bez ohledu na pohlaví.[6]
2. Biblické texty nejsou jednoznačné a jejich interpretace se může vyvíjet. Jak víme, v různých dobách dochází k různým výkladům. Stejně se může měnit i chápání institutu manželství. Texty, které jsou tradičně vykládány jako pasáže odsuzující homosexualitu[7], byly psány v odlišném kulturním kontextu a mohou se vztahovat spíše na rituální nečistotu nebo násilné sexuální praktiky než na láskyplné homosexuální vztahy.[8] Bible tedy nikde výslovně neodsuzuje monogamní, věrné homosexuální vztahy, protože takový koncept tehdejší kultura neznala.[9] V církvi nestojí v popředí otázka sexuality, ale společenství víry, které Duch Boží buduje navzdory našim předsudkům.[10]
3. Všichni lidé jsou si před Bohem rovni a mají právo na uznání svých vztahů. Pastorační odpovědností církve je zahrnout všechny věřící do duchovního společenství.[11] Historie ukazuje, že chápání manželství se vyvíjelo a stále vyvíjí. Křesťanství učí, že každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu[12], což znamená, že si všichni zaslouží stejnou důstojnost a uznání. Apoštol Pavel říká: „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“[13] – což podporuje rovnost všech věřících bez ohledu na osobní charakteristiky, včetně sexuálních preferencí. Pokud jsou si všichni lidé rovni, není důvod, proč by homosexuální páry měly být vylučovány z možnosti uzavřít manželství a žít ve svazku posvěceném církví.
4. Jak jsem již uvedl, pastorační odpovědností církve je zahrnout všechny věřící do duchovního společenství. Církev má být léčebnicí duše (jak učí východní křesťanství), má být místem přijetí a milosrdenství, nikoli odmítnutí a vylučování. Mnoho věřících s homosexuální orientací touží po duchovním životě a chtějí žít podle křesťanských hodnot, včetně věrnosti a oddanosti jednomu partnerovi. Pokud by církev trvala na odmítání homosexuálních párů, mohla by od sebe odcizit upřímně věřící lidi, kteří by jinak mohli žít plnohodnotný křesťanský život. Ježíš sám se obracel k lidem na okraji společnosti a učil, že milosrdenství je důležitější než přísná litera zákona.„Milosrdenství chci, a ne oběť,“ říká sám Hospodin Ježíš Kristus.[14]
5. Historie ukazuje, že chápání manželství se vyvíjelo a stále vyvíjí. Biblické manželství mělo různé formy – ve Starém zákoně bylo běžné mnohoženství[15], v antické době mělo silně majetkový charakter, zatímco dnes je chápáno jako rovnocenný vztah dvou partnerů. Církve v minulosti změnila své postoje k rozvodům, postavení žen v rodině i k jiným aspektům manželství. Přijetí homosexuálního manželství by nebylo prvním případem změny teologického výkladu, ale dalším krokem ve vývoji křesťanské etiky. Manželství nikdy nebylo neměnnou institucí – ve Starém zákoně existovala polygamie, levirátní manželství a další formy vztahů, které dnes již nejsou běžné. Argumentace „přirozeným řádem“ či „stvořitelským řádem“ je problematická, protože každý, kdo se na tyto koncepty odvolává, si je vykládá selektivně a subjektivně.[16]
Nic proti homosexuálům, ale…
Z hlediska praktické aplikovatelnosti v postmoderním nebo transmoderním(?) světě jsou dosud uvedené důvody vcelku přesvědčivé. Z perspektivy křesťanství jsou ovšem neudržitelné. Myslím si.
Argumentace, která se snaží propojit teologickou tradici s momentální preferenční nivelací a představami o distributivní spravedlnosti, paradoxně oslabuje samotné základy, na nichž stojí. Jinými slovy, jestliže církevní manželství zůstává svátostí (tajinou), která odráží hlubší duchovní realitu, pak zkrátka není možné tuto svátost (tajinu) uživatelsky redefinovat na základě poptávky doby. Církevní manželství pro všechny podle mého názoru odporuje rozumu. Pokusím se krátce vysvětlit proč:
Muž přilne ke své ženě a budou jedno tělo
Křesťanské manželství bylo od počátku církve chápáno jako svátostné spojení muže a ženy, které není pouhým právním aktem nebo vyjádřením lidské lásky, ale účastí na Božím řádu a tajemství spásy. Tato skutečnost je zakotvena jednak v Písmu, jednak v učení církevních otců a potvrzuje, že jakákoli snaha o redefinici manželství ve prospěch stejnopohlavních párů není slučitelná s křesťanskou tradicí. V 1. Mojžíšově 2,24 se výslovně uvádí následující:
„Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.“
Jedná se o stvořitelský řád, který evidentně nepodléhá kulturním trendům. Ježíš tento princip výslovně potvrzuje:
„Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku ‚učinil je jako muže a ženu‘? A řekl: ‚Proto člověk opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva budou jedno tělo‘, takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“[17]
Není mi jasné, co na těchto slovech lze interkulturně přezkoumávat, společensky aktualizovat, hodnotově redefinovat či biblicky reinterpretovat. Kristus nejenže potvrzuje tradiční chápání manželství, jakožto trvalého svazku právě mezi mužem a ženou, ale zároveň zdůrazňuje jeho nerozlučitelnost. Tím v zásadě vylučuje jakékoli pokusy o redefinici manželství, ať už v otázce rozvodu, polygamie nebo stejnopohlavních svazků. Tím by debata v podstatě mohla skončit (ledaže bychom chtěli Pánu Bohu radit, resp. ukázat Mu, že naše detailní analýzy z kateder teologických a společenskovědních fakult znají lepší řešení).
Bůh je láska, hlavně když se nám to hodí
Manželství v křesťanské tradici není definováno pouze láskou a věrností mezi mužem a ženou, ale také Božím imperativem. Pokud bychom souhlasili se závěrem, že jakýkoli intimní vztah založený na lásce a věrnosti je automaticky morálně přijatelný, pak bychom museli souhlasit s morální přijatelností i netradičních intimních vztahů, například polyamorních svazků nebo intimních poměrů mezi polorodými sourozenci (nebo jinými blízkými příbuznými), což v křesťanství zjevně neobstojí. Láska tedy sama o sobě není postačujícím měřítkem mravnosti. V církevním manželství nejde jen o citovou rovinu, ale též o rovinu duchovní a o stvořitelský řád.
Stejnopohlavní intimní poměr nemůže být považován za rovnocenný manželství, protože nenaplňuje jeho podstatu ani účel. Církev, jakožto chrám živého Boha, nesmí měnit Bohem ustanovený řád za účelem uspokojování potřeb vycházejících z lidské nedostatečnosti, hříšnosti a prchavé citovosti.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že manželství, jakožto věčný a nejdůvěrnější vztah mezi mužem a ženou (jak jej chápe křesťanská ortodoxie), bylo konstituováno a afirmováno Bohem již v ráji – nikoliv později, tzn. nikoliv v podmínkách hříchem poškozeného světa. Jinými slovy, manželství není příčinou ani důsledkem pádu člověka do hříchu. Jestliže muž tíhne ke své ženě a žena ke svému muži, jedná se o stav zamýšlený v dokonalém stvořitelském plánu (srov. výše). Jakákoliv obměna tohoto původního a dokonalého stavu není nic jiného než defekt, perverze a prokletí, jakožto konečný důsledek prvního hříchu.[18] Teologické a filosofické etudy hledající přijatelnost stejnopohlavních sňatků na této skutečnosti sotva mohou něco změnit.
Rozumíme dnes Kristu lépe než svatí otcové?
Církevní otcové chápali manželství jako Bohem ustanovenou svátost (tajinu), která musí být spojena s komplementaritou muže a ženy. Nelze opomíjet, že ani jeden (!) ze svatých otců neuvažuje o legitimitě homosexuálního manželství. Nikde v patristických textech nenajdeme jedinou zmínku o možnosti uzavírat stejnopohlavní manželství. Církevní otcové nejenže o této možnosti neuvažují, ale jejich spisy tuto praxi odsuzují jako odchylku od Božího řádu. Církevní tradice tak neponechává žádný prostor pro legitimizaci homosexuálního manželství. Tento fakt je samozřejmě možné zamlčovat nebo relativizovat, avšak tím se nic nezmění na jeho pravdivosti.
Historická manipulace a chybná analogie
Tvrzení, že pojetí manželství se neustále vyvíjí a že homosexuální manželství je jen dalším krokem v tomto vývoji, působí dojmem aplikované sociologické imaginace. Jak jsem již zmínil, argumentuje se zde tím, že manželství vlastně nikdy nebylo tak úplně neměnné, protože například ve Starém zákoně (Tanachu) existovala polygamie a levirátní manželství. Tato argumentace ovšem není validní v kontextu křesťanské věrouky. Židovská starozákonní polygamie byla spíše kulturním než teologickým jevem a nikdy (!) nebyla prezentována jako ideál Bohem ustanoveného manželství mezi jedním mužem a jednou ženou (což ostatně - jak jsme uvedli - stvrzuje sám Ježíš).
Navíc, přirovnání legalizace homosexuálního manželství k historickým úpravám manželského práva je chybnou analogií: Zatímco předchozí změny (např. omezení polygamie či zrovnoprávnění žen) směřovaly k větší důstojnosti a vnitřní soudržnosti manželství, redefinice manželství jako svazku dvou osob stejného pohlaví popírá samotnou podstatu této instituce – spojení muže a ženy za účelem plození a výchovy dětí.[19]
Rovnost neznamená stejnost
Bůh miluje všechny lidi a přeje si, aby všichni lidé byli spaseni. To ale neznamená, že schvaluje každý způsob života. Odmítání homosexuálního manželství není projevem diskriminace, ale věrností biblickému učení.
Výrok apoštola Pavla o tom, že „již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“, nemá nic společného s křesťanským pojetím manželství. Pavel zde nehovoří o sociálních a morálních kategoriích, ale o duchovní rovnosti v kontextu spásy duše, v kontextu vykoupení hříšného člověka Ježíšem Kristem (Jeho smrtí na kříži a následným zmrtvýchvstáním). V Písmu nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by se tento výrok měl vztahovat k redefinici manželství nebo ke schvalování homosexuálních svazků. Pokud bychom souhlasili se závěrem, že v Kristu jsme vlastně všichni úplně stejní, znamenalo by to mimo jiné, že již neexistují rozdíly mezi pohlavími, což je zhola absurdní. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (srov. 1. Mojžíšova 1,27). Odlišnosti mezi pohlavími mají svůj zřejmý účel nejen v manželství, ale též v rodičovství, tedy mají účel přinejmenším biologický. Marně přemýšlím, co může mít objektivnější charakter.
Církevní pastorační odpovědnost není schvalování hříchu
Ano, církev má pastorační odpovědnost vůči všem lidem, včetně lidí s homosexuální orientací. To ale neznamená, že by měla posvěcovat chování, které odporuje Božímu řádu. Skutečná pastorační odpovědnost spočívá ve vedení věřících k pravdě a svatosti, nikoliv v ospravedlňování hříchu. Dovolím si provokativní příměr:
Věřím tomu, že neexistuje rodič, který by si přál, aby se jeho dcera živila jako pornoherečka. Také věřím tomu, že skutečně milující rodič svou dceru nikdy nezavrhne, i kdyby se takto živila. Skutečně milující rodič totiž nepřestane své dítě milovat, ba dokonce ani tehdy, pokud by se obrátilo proti němu samotnému. Neumím si ale představit, že by tentýž skutečně milující rodič usedl společně se svou milovanou dcerou ke sledování jejích pornosnímků s konejšivým odůvodněním, že je na ni moc hrdý a že je všechno v naprostém pořádku. (Přesněji, představit si to umím, ale jeví se mi to jako krajně perverzní a falešné.) Analogicky je tomu - podle mého názoru - ve vztahu mezi církví a člověkem. Církev je milující matkou, která si nepřeje, aby její dcera jednala v rozporu s Božím řádem (například, aby točila porno), a proto ji ochraňuje, vychovává, učí ji, pomáhá ji vést naplněný duchovní a mravní život, vede ji ke spáse. Církev nesmí rezignovat na svůj úkol v žádné fázi lidského života. Součástí tohoto úkolu je též milosrdenství, odpuštění a přijetí každého člověka, který stojí o milosrdenství, odpuštění a přijetí.
Jistě lze namítnout, že uvedený příměr je přehnaný a nepřiléhá ke zkoumanému případu. Homosexualita přece není hřích! Účast na pornofilmech je dobrovolná, kdežto homosexualita dobrovolná není. Porovnávat pornografii a homosexualitu je hrubý argumentační faul, a to nejen proto, že se zde poměřují jevy, které spolu nijak nesouvisí, ale také kvůli tomu, že se homosexualita nasvěcuje v nepříznivém světle. Odpověděl bych, že souhlasím – homosexuální orientace člověka sama o sobě není hříchem a skutečně si ji člověk dobrovolně nevybírá (čti přesně tak, jak to píšu). Jen si myslím, že je ze strany liberálních církví (smím-li je tak nazvat) nečestné vytvářet jakési postmoderní či transmoderní (?) sociální konstrukty, které v Bibli prostě nejsou, nelze je nikde vysledovat v tisícileté církevní tradici a zkrátka - zdá se mi -zjevně odporují zdravému rozumu.
Závěrem
Přijetí homosexuálního manželství by nebylo rozšířením křesťanské lásky, ale jejím pokřivením. Křesťanství má pomáhat všem lidem na cestě ke svatosti, nikoliv jim poskytovat falešné potvrzení toho, co je proti Božímu řádu.
Je-li manželství koncipováno pouze jako právní institut, myslím si, že je správné umožnit jej všem osobám bez ohledu na jejich sexuální orientaci (nebo původ, barvu pleti, očí, vlasů apod.). Nahlížíme-li ovšem na manželství jako na svátost (tajinu), zastávám názor, že je možné pouze mezi mužem a ženou.
* * *
A na úplný závěr přikládám odkaz na video, kde se můžete seznámit s názory křesťanů, kteří se mnou nesouhlasí. Jedná se o duchovní a teology, kteří jsou mnohem vzdělanější a sečtělejší, takže je dost možné, že vám celou dobu vykládám hlouposti.
Každý nechť posoudí sám.
_________________________________
[1] Naroveň manželství je postaveno tzv. partnerství podle ustanovení § 655 odst. 2 ObčZ: Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.
[2] Tak například český právní řád výslovně zakazuje za trvání manželství uzavřít manželství jiné anebo uzavřít manželství s osobou, která již je v manželství jiném (srov. ustanovení § 674 ObčZ a ustanovení § 194 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), třebaže náboženská tradice islámu při splnění určitých podmínek mnohoženství nevylučuje (srov. Korán, súra Ženy 4:3; dostupné na: https://www.hks.re/koran-zeny.htm, popř. též Korán. Vyd. celkem 7., v tomto překladu 3. Praha: Academia, 2000. s. 571).
Dále například podle českého právního řádu není možné uzavřít manželství s osobou mladší 16 let (srov. ustanovení § 672 odst. 2 ObčZ), třebaže kanonické předpisy Církve římskokatolické výslovně umožňují uzavřít platné manželství dívkám, jež dovršily 14 rok věku (srov. kánon 1083, § 1 Kodexu kanonického práva; dostupné na: https://www.vatican.va/archive/cod-iuris-canonici/latin/documents/cic_liberIV_la.html).
[3] Pravda, některé z nich jsou naprosto neznámé a marginální, nicméně v rejstříku církví a náboženských společností figurují plně v souladu se zákonem. (Naopak, jiné subjekty zapsané v rejstříku církví a náboženských společností – podle mého hlubokého přesvědčení – nemají sebemenší legální, kanonické ani morální opodstatnění. Jedná se především o anticírkevní entitu s názvem Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice.)
[4] V demonstrativním výčtu křesťanských církví neuvádím Svědky Jehovovy ani Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice (tzv. Late-Day-Saints neboli mormony), neboť věrouka těchto náboženských společností se zcela zásadním způsobem rozchází se základními principy křesťanské víry (zejména v trinitologii, christologii, sotérologii a eschatologii).
[5] Srov. 1. Janův 4,8: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“
[6] Srov. např. Kristovo přikázání lásky Janova evangelia 15,12: „To je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás.“; podobně srov. Kristovo učení o dvou nejvyšších přikázáních v Matoušovu evangeliu 22,37-40; rovněž srov. definici lásky podle sv. apoštola Pavla v 1. Korintským 13 aj.
[7] Srov. např. 3. Mojžíšova 18,22 a 20,13; Římanům 1,26-27; 1. Korintským 6,9-10, 1. Timotejovi 1,8-11, Juda 1,7 aj.
[8] Z novějších prací na toto téma srov. např. GALLUS, Petr. K problematice stejnopohlavních vztahů: Manželství a partnerství. Online. TEOLOGICKÁ REFLEXE. 2024, roč. 30, č. 1, s. 3-14. ISSN 2788-0796.
Dostupné z: https://doi.org/10.14712/27880796.2024.1. [cit. 2025-02-11].
[9] Tomuto tématu se zevrubně věnuje např. SKLAR, J. (2018). The Prohibitions against Homosexual Sex in Leviticus 18:22 and 20:13: Are They Relevant Today? Bulletin for Biblical Research, 28(2), 165–198.
Dostupné z: https://doi.org/10.5325/BULLBIBLRESE.28.2.0165 [cit. 2025-02-11].
Podobně srov. HALAMA, Jindřich, Eticko-teologický pohled na homosexualitu, in: MALINOVÁ, Gabriela (ed.). Problematika homosexuálních vztahů. Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2006. ISBN 80-7017-032-8. s. 55.
Dostupné z: https://e-cirkev.cz/res/archive/047/005109.pdf?seek=1687795610 [cit. 2025-02-11].
[10] Ibid.
[11] V tomto ohledu je jistě třeba vyzdvihnout činnost ekumenického křesťanského spolku Logos Česká republika, z. s., který trvale podporuje integraci osob z LGBTQ+ komunity do církevní pospolitosti.
[12] Srov. 1. Mojžíšova 1,27
[13] Galatským 3,28
[14] Matouš 9,13: „Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.“
[15] Tak např. 1. Mojžíšova 4,19; 16,1-4; 29,21-30; 26,34; 28,6-9; Soudců 8,30; 2. Samuelova 5,13; 1. Královská 11,1-3
[16] Srov. GALLUS, Petr. K problematice stejnopohlavních vztahů: Manželství a partnerství. Online. TEOLOGICKÁ REFLEXE. 2024, roč. 30, č. 1, s. 4-5. ISSN 2788-0796.
Dostupné z: https://doi.org/10.14712/27880796.2024.1. [cit. 2025-02-11].
[17] Matouš 19,4-6
[18] Srov. 1. Mojžíšova 3,11-24
[19] 1. Mojžíšova 1,28:
„Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe.“
Troufám si tvrdit, že není zrovna uspokojivě vysvětleno, jak by země mohla být naplněna a podmaněna lidským rodem, kdyby nebylo sexuálního styku mezi mužem a ženou (a právě mezi mužem a ženou).
