Co je neonacionalismus?

Když dne 07.01.2025 vyšel článek Jana Nováka a Matěje Nejedlého s názvem Policie kvůli kampani žádá o vydání Okamury. Nebojím se, vzkázal šéf SPD, vzpomněl jsem si, jak jsem před časem zvažoval, že podám trestní oznámení na Tomia Okamuru za to, že s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti páchá trestnou činnost – konkrétně přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Trestnost jeho jednání jsem tehdy spatřoval v tom, že zcela vědomě šířil islamofobní bludy s cílem podněcovat nenávist a nesnášenlivost vůči muslimům, přičemž se – podle mého přesvědčení – tohoto protiprávního jednání dopouštěl ve formě pokračování v trestnému činu ve smyslu § 116 trestního zákoníku.

Dlužno dodat, že Okamura svůj politický hate speech šířil poměrně obezřetně, rozuměj tak, aby mu nebylo možné prokázat přímé úmyslné podněcování k nenávisti. Tak například nikdy neříkal explicitně: „Vyžeňme muslimy z České republiky! Zakažme islám! Muslimové chtějí zničit naši zem! Chtějí znásilňovat naše dcery! Bijte muslimy!“ apod., ač to tak mohlo zprvu vypadat. Nejspíše se radil se stranickými právníky. Vždycky totiž v jeho projevech nějak nenápadně – takříkajíc „mezi řádky“ – zaznívalo, že kritiku islámu (a výzvy k jeho zakázání) vlastně vůbec nemíří proti mírumilovným lidem, kteří sdílejí naše hodnoty (třeba proti mírumilovným muslimům, jejichž náboženské cítění samozřejmě, jakožto bytostný demokrat, bezvýhradně respektuje, že ano…), nýbrž jen proti radikálním muslimům, resp. jen proti islámským fundamentalistům.

Okamurovi právníci ovšem – jak už to u oportunistů bývá naprosto běžné – očividně nebyli dostatečně důslední při studiu právní teorie, a tak jim uniklo, že úmyslná forma zavinění může být i nepřímá (tzv. dolus indirectus, dolus eventualis, srov. § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku), tzn. úmyslné zavinění je dáno i tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může podnítit nenávist – což Tomio Okamura zcela nepochybně věděl, a to (i) se zřetelem k jeho osobnostnímu a politickému profilu ve spojení s (ii) dlouhodobostí, po kterou uskutečňoval svá zavádějící, selektivní, tendenční, dezinterpretující vystoupení na adresu islámu a muslimů, jakož i vzhledem k tomu, jak (iii) mnozí jeho sympatizanti na jeho výroky veřejně reagovali tím, že se navzájem utvrzovali ve sdílené nesnášenlivosti vůči všemu, co nějak souvisí s islámem a arabským světem (bez ohledu na to, že arabský kulturní element vůbec nemusí vycházet z islámu) atd. – a pro případ, že k něčemu takovému dojde, byl s tím srozuměn – Okamurovo srozumění s nenávistí vůči muslimům u nemalé části našich spoluobčanů bylo a je patrné hlavně z jeho dlouhodobého počínání, zejména poté, co se na veřejnosti, kupř. na sociálních sítích, začaly postupně objevovat všemožné islamofobní komentáře a výroky s velmi silným negativním emocionálním podtextem - v této souvislosti připomeňme, že Okamura ochotně banoval veškeré své kritiky (podle stalinovského principu nět čelověka, nět problěmy), kdežto k pochvalným výrokům se stavěl pozoruhodně vlídně (občas jim dokonce dal i smajlíka, což je svým způsobem – uznejte – rozkošné).

Nakonec jsem trestní oznámení na Okamuru nepodal.

Nepodal jsem ho nikoliv proto, že bych to považoval za zbytečné, ale hlavně z toho důvodu, že se mi dostalo osobního ujištění, že to za mě provede standardní demokratická politická reprezentace (kterou si za to koneckonců všichni platíme).

Nedočkal jsem se.

* * *

Nyní se ale konečně začalo dít něco, co si Tomio Okamura dlouho zasloužil – má být vydán k trestnímu stíhání.

Doufám, že ho budou následovat i další obchodníci se strachem.

Je však třeba podotknout, že samo zahájení trestního stíhání rozhodně ještě neznamená prokázání viny. O vině a trestu rozhoduje jedině soud, nikoliv policejní orgán. Usnesení o zahájení trestního stíhání ovšem nelze ani úplně podceňovat. Není totiž výsledkem nějaké momentální nálady orgánů činných v trestním řízení. Zahájit trestní stíhání je možné jedině tehdy, nasvědčují-li (v souladu se zákonem) zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba; výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. [1] A tak dále. Lidově řečeno, chcete-li zahájit trestní stíhání, musíte mít nabito.

* * *

Co je neonacionalismus?

Když užívám výraz neonacionalismus, mám tím na mysli ideologický směr, jehož sympatizanti i v roce 2025 (!) ideově vycházejí z nacionalismu, popř. se s ním přímo ztotožňují, třebaže každému standardně uvažujícímu člověku musí být zřejmé, že obhajoba nacionalistických ideálů byla buďto zcela vyvrácena strašlivými historickými zkušenostmi anebo přinejmenším došlo k její zásadní reinterpretaci v kontextu globalizovaného světa, ve kterém platí, že národní entity nejsou a nemohou být izolovanými jednotkami, nýbrž jsou konzumovány přirozenou lidskou vzájemností.

Dříve než budu obviněn z multikulturalistické ideologické angažovanosti, předpojatosti a manipulativnosti, rád bych ctěného názorového oponenta požádal o trpělivost; předně jej poprosím, aby se nejprve seznámil s níže uvedenými základními charakteristikami nacionalismu a teprve tehdy, usoudí-li, že se v nich mýlím, nechť mě s odůvodněním opraví. Nečiním si totiž nárok na bezchybnost a úplnost. V čem se ovšem nijak nemýlím, to je závěr, že nacionalismus ve svých důsledcích znemožňuje dosažení dlouhodobého mírového soužití mezi lidmi různých národností. [2]

Jaké jsou základní charakteristiky nacionalismu?

Nejprve je třeba upozornit, že nacionalismus vlastně vůbec není jednotný. Tak například známý britský politolog Andrew Heywood (1952) uvádí následující:

„Nacionalismus vykazuje známky jakéhosi politického ekvivalentu syndromu rozpadu osobnosti. V různých dobách byl pokrokový a reakční, demokratický i autoritářský, osvobozující i ujařmující, levicový i pravicový. Proto je možná lepší nacionalismus nechápat jako jev jednotný a bezrozporný, ale spíše jako jakousi sérii ‚nacionalismů‘, tj. jako určitý komplex tradic, které spojuje jen jedno: každá po svém uznává zásadní politický význam národa.“ [3]

Nacionalismus je výrazně ovlivněn podmínkami, za kterých se formují národní ambice: Pokud vzniká jako reakce na cizí nadvládu nebo kolonialismus, často funguje jako impuls k dosažení svobody, rovnosti a demokracie, a tudíž vykazuje značnou míru legitimity; jedná se ovšem o mimořádný mobilizující impuls, který má trvat toliko po dobu nezbytně nutnou pro dosažení emancipace dosud nesvobodné, znevýhodněné, nerovnoprávné skupiny obyvatel. Mobilizující impuls je mobilizujícím právě proto, že trvá po dobu nezbytně nutnou. Jedná se o mimořádnou reakci na mimořádnou situaci. Jinými slovy, nelze osvobozovat, zvýhodňovat a zrovnoprávňovat donekonečna. V podmínkách demokratického právního státu (tj. v podmínkách již konsolidované demokratické společnosti, tzn. v České republice) je nacionalismus neobhájitelný, neopodstatnitelný a neudržitelný; je-li totiž nacionalismus důsledkem sociálních změn nebo demografických posunů v rámci demokratického právního státu, pak se projevuje jako neintegrativní, destruktivní, polarizující, diskriminující, xenofobní, rasistický. [4]

Nacionalismus mermomocí hledá své opodstatnění tím, že na protěžovaný národ pohlíží jako na jakousi věčně ohroženou a zvlášť vzácnou entitu, jež musí být nepřetržitě ve střehu před svými nepřáteli, přičemž do množiny nepřátelé může být dosazen prakticky kdokoliv v závislosti na politickém přesvědčení příslušného nacionalisty. Tak například pro pravicového nacionalistu může být nepřítelem národa komunistický internacionalista. Pro socialistického nacionalistu může být nepřítelem národa kapitalistický svět nadnárodních korporací. Pro konzervativního nacionalistu může být nepřítelem národa progresivistický liberál. Pro liberálního nacionalistu může být nepřítelem národa třeba monarcha multinacionálního státního útvaru. Pro maďarského nacionálního šovinistu jsou bezprostředním ohrožením maďarského národa všichni jeho sousedé a totéž platí pro severomakedonského nacionalistu atd.

Chci tím říct, že nacionalismus nachází příznivce v řadách liberálů, konzervativců, socialistů, fašistů i komunistů, přičemž každý z těchto směrů jej vnímá a využívá odlišným způsobem. [5]

Je proto hrubou chybou, je-li nacionalismus apriorně ztotožňován s pravicovým konzervativismem, zatímco multikulturalismus je vnímán jako levicový progresivismus. Tato úměra neplatí. I proto by nemělo překvapovat, že v našem politickém diskurzu často dochází ke zcela přirozeným rudohnědým ideologickým překryvům mezi novodobými konzervativci a komunisty. Nemělo by ani překvapovat, že neonacionalistická scéna více či méně sympatizuje s novodobým ruským fašismem (rašismem), s nímž sdílí řadu společných rysů.

S ohledem na výše zmíněné poznámky nabízím následující stručný výčet sjednocujících, základních charakteristik nacionalismu, resp. neonacionalismu:

1. Posedlost národní identitou

Neonacionalisté zdůrazňují nutnost ochrany národních tradic, jazyka, kultury a historického dědictví. Tvrdí, že identita jedince je neoddělitelně spjata s jeho národností, a proto vnímají jakékoliv oslabení národní identity jako ohrožení existence národa samotného. Národní identita má často jakýsi zvláštní mystický přesah, vyznačuje se určitou posvátností a transcendencí. Z tohoto důvodu je příslušnost k národu též otázkou dějinné předurčenosti, resp. odvěké spjatosti se zemí a krví předků (včetně kulturního a duchovního dědictví). Urážka národa je nutně též urážkou jednotlivce, který se k danému národu hlásí. S ohledem na tyto skutečnosti se nacionalismus nepřetržitě ohlíží do minulosti, přičemž akcentuje své slavné dějinné okamžiky. Nacionalismus zároveň velmi rád popírá či relativizuje národní selhání, prohry a neúspěchy, popř. se k nim nevyjadřuje, a tudíž vytváří dojem, jako kdyby se nikdy nestaly a netvořily komponentu „posvátné“ národní identity. Jinými slovy, národní identita je dotvářena historickým revizionismem. Jak jsem již uvedl, aby nacionalismus stvrdil svou legitimitu, musí mít neustále nějakého nepřítele (klidně i imaginárního). Někdy je nacionalismus dokonce spojen s jedinou správnou náboženskou příslušností (tak například „dobrý Srb“ musí být zároveň pravoslavným křesťanem, „dobrý Žid“ musí vyznávat judaismus, „dobrý Turek“ musí vyznávat islám, „dobrý Armén“ se musí hlásit k Arménské apoštolské církvi, „dobrý Severokorejec“ vyznává kult svého partajního vůdce atp.).

2. Posedlost státní suverenitou

Středobod neonacionalismu spočívá v koncipování státní suverenity jako právně-mocenské nezávislosti nejen na jiných suverénech, nýbrž také na nadstátních mocenských strukturách, jako jsou např. Evropská unie, OSN, NATO a řada dalších. Neonacionalisté často kritizují nadstátní organizace za zasahování do vnitřních záležitostí států a odmítají koncepci přenesené nebo sdílené suverenity.

3. Touha po vlastní výjimečnosti a xenofobie

Neonacionalisté prahnou po mezinárodním uznání a respektu. Nejvíce si však přejí dosáhnout trvalé mezinárodní superiority, tzn. vynikat nad všemi ostatními národy (pokud možno ve všem), ať už to má znamenat cokoliv. Tato myšlenka ostatně představuje velmi účinný tmelící prvek mezi jednotlivcem a národem, jelikož jednotlivci se zadarmo (!) nabízí neodolatelná příležitost zaujímat výjimečné postavení v dynamicky se měnícím světě už jen tím, že je včleněn do širší výjimečnosti vlastního národa. Víra ve vlastní výjimečnost, a tedy - v jistém smyslu - víra ve vlastní superioritu/nadřazenost a z ní vycházející pocit identitární jistoty, pak přirozeně vede k obavám, že o ni její nositel může být připraven nějakým heteronomním prvkem, resp. tato výjimečnost, nadřazenost může být zpochybněna (někým cizím). Tím se zakládá atmosféra strachu a nedůvěry vůči vnějším, cizím elementům.

4. Odmítání imigrace

Podle neonacionalistů platí, že přistěhovalectví ohrožuje nejen ekonomiku, ale také národní hodnoty, bezpečnost a homogenitu společnosti, tzn. samu národní identitu, která – jak jsem uvedl výše – představuje zvláštní transcendentní vyjádření národa. Poněkud kuriózně v této souvislosti působí fenomén tzv. internalizovaného útlaku, symbolické asimilace, tokenismu, akulturace a dalších souvisejících jevů, o nichž napíšu v jiném článku.

5. Antiglobalismus

Neonacionalisté se staví rezervovaně ke globalizaci. Není ovšem pravda, že by ji odmítali plošně. Antiglobalismem je třeba rozumět spíše globalismus postavený na selektivních základech – jestliže totiž národ může čerpat z globalizace výhody (zpravidla na úkor někoho jiného), pak ji nelze odmítat jako apriorně špatnou – jedná se o legitimní způsob vedení tzv. reálné politiky. Jestliže ovšem globalizační procesy podrývají zájmy národní ekonomiky a kultury, je třeba ji regulovat restriktivními opatřeními (např. protekcionistickými zásahy). Neonacionalisté tak velmi často obviňují nadnárodní korporace a západní „elity“ z prosazování politik, které jsou v rozporu s nacionální kauzou. Ta svou povahou – připomínám – představuje jakýsi vyšší, transcendentní mravní princip.

6. Charismatický populismus

Jelikož nacionalismus má velmi omezený konstruktivní potenciál, nemělo by překvapovat, že v čele nacionalistických seskupení stojí vždy (nějakým způsobem) zajímavý, vybočující a charismatický vůdce. Tento jedinec zpravidla dokáže oslovit a strhnout veřejnost jednoduchými hesly, gesty, úderností projevu a důrazem na emoce – strach, nenávist, pohoršení, znechucení, hrdost, ukřivděnost atp. Nacionalistická rétorika bývá populistická a snaží se naprosto falešně a uměle rozdělovat společnost na „běžné lidi“ (např. na ty, co jsou normální a jezdí autem se spalovacím motorem; na ty, co jsou normální a dají si pivečko s nakládaným hermelínem atp.) a na „elity“ (např. na ty, co se povyšují nad normální lidi a jezdí elektromobilem; na ty, co se povyšují nad normální lidi a nepijí alkohol atp.). Vůdce je paradoxně vždy jedním z „běžných lidí“ (a to klidně i po mnoha letech – někdy i desetiletích – v nejvyšších politických funkcích).

7. Antiintelektualismus

S populismem souvisí též antiintelektualismus. Neonacionalisté vykreslují nenacionalistické intelektuály (vědce, publicisty, umělce atp.) jako jedince odtržené od reality „běžného člověka“. Tento antiintelektualismus je součástí širší nacionalistické populistické rétoriky a slouží k delegitimizaci názorových oponentů. Nelze ovšem říci, že by nacionalisté neusilovali o obsazení akademických pozic. Naopak. Jejich situace je ovšem zásadně ztížena tím, že jejich akademické výstupy bývají ve světle mezinárodních akademických standardů velmi pochybné, popř. jsou sdílené jen marginální částí vědecké obce.

Zvažoval jsem, zda mezi charakteristické znaky nacionalismu nezařadit též militantismus, etatismus či nedemokratičnost. Neučinil jsem tak, protože bych neonacionalistům křivdil. Nemyslím si totiž, že každý nacionalismus chce válčit a že chce vládu pevné etatistické ruky. To by spíše odpovídalo fašismu, který má ještě několik dalších zvláštností. O těch pojednám někdy příště.

Tak či onak, zdá se mi, že je docela jasné, kam vede nacionalismus.

K fašismu.

* * *

Mýlím se?

_____________________________________________

[1] Srov. ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Jako příklady z moderní historie uveďme třeba obě světové války; Balkánské války v letech 1912 a 1913; konflikty na blízkém východě trvající již od roku 1948 (vycházející jednak z arabského nacionalismu, jednak ze sionistického nacionalismu, podpořeného židovskou mytologií o jakési vlastní mystické předurčenosti – dovoluji si poukázat na skutečnost, že podobná mystická dějinná předurčenost/vyvolenost je charakteristická i pro fašismus); jugoslávské války v letech 1991 až 2001; konflikty Hutuů a Tutsiů, jež v roce 1994 vyústily v genocidu Tutsiů a umírněnějších Hutuů; arménsko-ázerbájdžánský konflikt v letech 1988 až 2020, ale samozřejmě také válka na Ukrajině trvající již od roku 2014 dodnes.

[3] HEYWOOD, Andrew. Politologie. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 132-133

[4] Podobně srov. ibid. s. 133

[5] Ibid.