Článek
Když v ranních hodinách vozím dítě do školy, projíždíme jednou vytíženou křižovatkou, na které nás obvykle zastaví červená. Vždycky se odněkud objeví jeden bezdomovec. Budu mu říkat ten člověk. Ten člověk prosí od řidičů drobáky. Vždycky někdo stáhne okénko a něco mu dá. Ten člověk potom vřele poděkuje a jde si po svých. Je shrbený a ponížený. Dělá mi problém se na něj dívat. Vždycky doufám, že nepřistoupí k mému autu, nezaklepe na okno a nepoprosí mě o drobáky.
* * *
Když Josef s Marií dorazili do Betléma, „naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“[1]„Nenašlo se pro ně místo pod střechou,“ protože už tam byli jiní lidé. „Běžte do chléva!“ řekli jí, „tam je taky teplo. Bude vám tam dobře. Máme tam naše zvířata.“
* * *
Ten člověk by zaklepal na okno a já bych ho stáhnul. On by pak řekl: „Dobrý den, pane, neměl byste drobáček? Nezlobte se na mě.“
* * *
V tu noc anděl Hospodinův ve snu řekl Josefu: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“[2] Josef nikomu nic nevysvětloval. Ihned naložil Marii s dítětem na primitivní povoz a odvezl je do Egypta, tj. k cizincům, kteří byli pro židy odnepaměti nepřáteli.[3] Egypťané neposlali Josefa, Marii a Ježíše do chléva. Neřekli jim: „Bude vám tam dobře. Máme tam naše zvířata.“ Své první dětské krůčky Ježíš udělal mezi Egypťany. Vedle Marie a Josefa to byli první lidé, s nimiž se smál a radoval.
* * *
„Víc nemám. Tumáte,“ podal bych tomu člověku třeba padesát korun (tzn. dvě prašivá eura) a on by řekl: „Vřele Vám děkuji, pane. Moc Vám děkuji!“ A já bych pak rychle zavřel okno, rozsvítila by se zelená a kolona by se opět lenivě rozjela, odvezl bych dítě školy a na všechno bych zapomněl, jsa pohodlně uveleben v praktičnosti mé všeobjímající každodennosti, než by se totéž zopakovalo někde jinde s někým jiným, někdy jindy. Určitě by to nebylo naposled, protože „chudé zajisté vždycky máte s sebou…“[4]
Ale mnohem horší by bylo, kdyby ten člověk řekl: „Bůh Vám žehnej, pane!“
Tím by vlastně řekl: „Bůh Vám žehnej, pane, za ta dvě eura, co jste mi ukrojil z krajíce, který mi nepatří. Bůh Vám žehnej za to, že jste mi dal ta dvě eura, za něž byste mohl koupit žrádlo pro vašeho psa nebo pro vaši kočku. Bůh Vám žehnej za to, že jste mě poslal do chléva. Je mi tady dobře. Máte tady vaše zvířata.“
A já bych se chtě nechtě musel rozpomenout na věci, které člověk zanořený do rutiny svého bytí nechce slyšet. Musel bych se zahanbit. Nikoliv proto, že mám vinu na životním neúspěchu toho člověka, nikoliv proto, že ten člověk z nějakého důvodu ztratil střechu nad hlavou, nikoliv proto, že já osobně nesu odpovědnost za to, zda se dnes nají, nebo zůstane hladovět, zda se dnes opije do němoty nebo ne – stejně jako nenesu osobní odpovědnost za válku na Ukrajině, za utrpení v Gaze, za nelidské podmínky v Severní Koreji atp.
Musel bych se zahanbit kvůli něčemu docela jinému. Kvůli Hospodinovým slovům: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“[5]
Zahanbím se, protože nevyhnutelně budu jedním z těch, kteří říkají:
„Na! Tumáš dvě eura. Na! Vezmi si to a odprejskni! Ber, dokud dávám! A kdyby Ti byla zima, běž si lehnout k prasatům. Je tam teplo. Tady už není místo.“
A On nic neřekne, neodsoudí mě za má slova, neurazí se, nezavrhne mne, odpoví mi jen svým milujícím, vlídným pohledem, který pronikne hluboko do mého srdce. Potom se otočí a odejde shrbený a ponížený, do chléva (k prasatům). Kvůli mně. Protože přesně takové bylo moje milosrdenství.
* * *
K vánočnímu stolu si nikdy nesedá ten, pro kterého se nenachází místo.
[1] Lukáš 2,6-7
[2] Matouš 2,13
[3] Paradoxně, Egypt je zemí, odkud Bůh vysvobozuje. Egypťané nazývali svou zemi „Chrám duše Ptahovy“, Ptah byl zpodobňován jako mumie a v Egyptě vše, co mu patřilo, bylo zasvěceno smrti. Egypt je tedy v přeneseném smyslu náboženským prostředím (chrámem), kde vládne smrt. Jinými slovy: Egypt je jeden velký hrob. Z Egypta (hrobu) se proto nikdo nemohl dostat ven jinak než zmrtvýchvstáním. Izrael, který se odmítá podřídit náboženským představám Egypta, pojmenovává Egypt podle zkušenosti, kterou v Egyptě měl, hebrejským slovem Micrajim. Jde o gramatický duál podstatného jména „sevření“. Všechna označení Egypta (chrám Ptahovy duše, země dvojího sevření, dům otroctví, tavící pec) zřetelně naznačují, že název „Egypt“ nelze chápat jako pouhé geografikum. Micrajim je obecným označením stavu spíše než místa dvojího ohrožení, existenčního a existenciálního.
Srov. BENEŠ, Jiří. Desítka – Desatero, aneb, Deset slov o Bohu a člověku. Návrat domů, 2008. s. 60-61
[4] Jan 12,8
[5] Matouš 25,40
Výrok „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ pochází z podobenství o posledním soudu, které je zapsáno v Matoušově evangeliu 25,31–46. Ježíš zde hovoří o tom, co nastane na konci věků, kdy přijde jako Král a Soudce. V tomto dramatickém obrazu shromáždí všechny národy a rozdělí je, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Spravedliví (označení jako ovce) budou postaveni po jeho pravici, zatímco nespravedliví (kozlové) po levici. Kritériem tohoto rozdělení je způsob, jakým se lidé během života chovali k druhým, zejména k těm, kteří byli v nouzi.
Spravedliví jsou chváleni za to, že pomáhali hladovým, napájeli žíznivé, přijímali cizince, oblékali nahé, navštěvovali nemocné a vězněné; jsou překvapeni, když jim Král říká, že všechny tyto skutky učinili Jemu samotnému. Nespravedliví naopak dostávají výtku za svou lhostejnost k potřebným. I oni jsou překvapeni. Neviděli, že by odmítli pomoc samotnému Králi. Ježíš tím ukazuje, že cokoliv bylo učiněno pro druhé, zejména pro nejpotřebnější, bylo zároveň učiněno pro Něj.
