Článek
V době, kdy píšu tenhle text, je pozdní páteční večer 03.01.2025.
Pracovní povinnosti v novém roce mě ještě nezačaly rdousit svou ambiciózní naléhavostí, neposedné kapky včerejšího šedavého deště nadobro ztupily sveřepost mé křesťanské kapitalistické odhodlanosti a plachý homo poeticus, který již 40 let v tichosti sedí po mé pravici, rozkázal, abych neprodleně napsal něco beletristického (samozřejmě bez odporného parnasistického balastu).
Rád bych.
Jenže s beletrií je to trochu jako s hudbou - všechno dobré už bylo dávno napsáno. (No dobře – skoro všechno.)
Zkrátím to:
Využívám volné chvíle k tomu, abych českému čtenáři přiblížil jedno – dovolím si říci – velmi podnětné a poučné dílo, které nejspíše dosud unikalo jeho pozornosti:
* * *
Pohádka o schodišti
Věnováno všem, kteří řeknou: „To se mě netýká!“
„Jsem plebejec od narození a všichni chudáci jsou moji bratři. Ach, jak je ta země ošklivá a jak jsou lidé nešťastní!“
To mluvil mladý chlapec s rovným čelem a zaťatými pěstmi. Stál před schodištěm – vysokým schodištěm z bílého mramoru s růžovými žilkami. Pohled měl upřený do dálky, kde šedivé davy bídy šuměly jako kalné vlny přítoku řeky. Vzbouřily se, vmžiku vřely, zvedly se v les suchých černých rukou, vzduch rozčíslo hřmění rozhořčení a zuřivých výkřiků a ozvěna pomalu, slavnostně doznívala jako vzdálené dělové výstřely. Davy rostly, přicházely v oblacích žlutého prachu, jednotlivé siluety se zřetelněji a zřetelněji zařezávaly do celkového šedého pozadí. Přicházel starý muž, skloněný nízko k zemi, jako by hledal své ztracené mládí. Bosá dívka se držela jeho otrhaných šatů a jemnýma, chrpově modrýma očima hleděla na vysoké schodiště. Dívala se a usmívala. A za nimi přicházely všechny otrhané, šedé, suché postavy, a sborově zpívaly táhlou pohřební píseň. Někdo si ostře pohvizdoval, jiný, s rukama v kapsách, hlasitě, chraplavě se smál a oči mu hořely šílenstvím.
„Jsem plebejec od narození a všichni chudáci jsou moji bratři! Ach, jak je ta země ošklivá a jak jsou lidé bídní! Ach, vy tam nahoře, vy…“
To mluvil mladý chlapec, čelo měl vztyčené a pěsti zaťaté v úšklebku.
„Nenávidíš ty tam nahoře?“ zeptal se ďábel a lstivě se naklonil k mladíkovi.
„Ach, já se těm knížatům a princům pomstím. Krutě se jim pomstím za své bratry, za své bratry, kteří mají tváře žluté jako písek, kteří sténají zlověstněji než prosincové vánice! Podívej se na jejich nahá zkrvavená těla, poslechni si jejich sténání! Pomstím je! Nech mě jít!“
Ďábel se usmál:
„Já jsem strážce těch nahoře a bez úplatku je nezradím.“
„Nemám zlato, nemám nic, čím bych tě uplatil… Jsem chudý, otrhaný mladík… Ale jsem připraven složit hlavu.“
Ďábel se znovu usmál:
„Ne, tolik nechci! Jen mi dej svůj sluch!“
„Můj sluch? S potěšením… Ať nikdy nic neslyším, ať…“
„Ty zase uslyšíš!“ chlácholil ho ďábel a uvolnil mu cestu. „Projdi!“
Chlapec se rozeběhl, udělal tři kroky najednou, ale ďáblova chlupatá ruka ho stáhla zpět:
„Dost! Zastav se a poslechni si naříkání svých bratrů!“
Chlapec se zastavil a zaposlouchal se:
„Divné, proč najednou začali tak vesele zpívat a bezstarostně se smát…!?“
A zas se rozeběhl. Ďábel ho znovu zastavil:
„Abys vystoupal ještě o tři schody, budu chtít tvůj zrak!“
Chlapec zoufale mávl rukou:
„Ale to už neuvidím ani mé bratry, ani ty, kterým se chci pomstít!“
Ďábel:
„Ty zase budeš vidět… já ti dám jiné, mnohem lepší oči!“
Chlapec vyběhl ještě tři schody a zadíval se dolů. Ďábel mu připomněl:
„Podívej se na jejich nahá zkrvavená těla.“
„Můj Bože! To je tak divné; kdy se dokázali tak pěkně obléknout!? A místo krvavých ran jsou ověšeni nádherně šarlatovými růžemi!“
Každé tři schody si ďábel bral své malé výkupné. Ale mladík šel, ochotně všechno dal, jen aby mohl dojít tam nahoru a pomstít se těm tlustým princům a knížatům! Už jen jeden schod, už jen jeden schod, a bude nahoře! Pomstí své bratry!
„Já jsem plebejec od narození a všichni chudáci…“
„Mladý muži, ještě jeden schod! Ještě jeden schod a pomstíš se. Ale za ten poslední schod si vždycky beru dvojí výkupné: dej mi své srdce a svou paměť.“
Chlapec mávl rukou:
„Srdce? Ne! To je velmi kruté!“
Ďábel se hrdelně, autoritativně zasmál:
„Já nejsem tak krutý. Dám ti na oplátku srdce ze zlata a novou paměť! Pokud nepřijmeš, nikdy nepřekročíš tento schod, nikdy nepomstíš své bratry – ty, kteří mají tváře jako písek a sténají zlověstněji než prosincové vánice.“
Mladík pohlédl do ďáblových zelených ironických očí:
„Ale já budu ten nejnešťastnější. Vezmeš mi všechno lidské.“
„Naopak – nejšťastnější! … No? Souhlasíš? Jen srdce a paměť.“
Chlapec se zamyslel, černý stín zastřel jeho tvář, po svraštělém čele mu kanuly krůpěje kalného potu, zlostně zaťal pěsti a procedil skrz zuby:
„Ať je to tak! Vezmi si je!“
... A jako letní bouře, rozhněvaný a uražený, s rozevlátými černými vlasy, vyšel poslední schod. Už byl nahoře. A náhle mu ve tváři zazářil úsměv, oči mu zajiskřily tichou radostí a pěsti se uvolnily. Pohlédl na hodující prince, pohlédl na šedý otrhaný dav, který dole řval a nadával. Podíval se, ale na jeho tváři se nehnul ani sval: byla jasná, veselá, spokojená. Viděl vedle sebe svátečně oblečené davy, sténání teď bylo chvalozpěvem.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho ďábel chraptivě a lstivě.
„Jsem princ od narození a bohové jsou moji bratři! Ach, jak je ta země krásná a jak jsou lidé šťastní!“
Mladež, 25.05.1923
* * *
Autorem Pohádky o schodišti je Christo Dimitrov Izmirliev, známý pod pseudonymem Christo Smirnenski, narozený 17.09.1898 ve městě Kukuš (dnes s názvem Kilkis v severním Řecku). Po vypuknutí Balkánských válek jeho rodina prchá do Sofie, kde Izmirliev následně studuje a začíná psát humoristickou a satirickou poezii. Pod pseudonymem Smirnenski publikuje od roku 1917. Nechává se strhnout ideály Říjnové revoluce, zapojuje se do socialistického hnutí a vstupuje do komunistické strany. Umírá na tuberkulózu dne 18.06.1923 ve věku 24 let. [1]
* * *
Pohádku o schodišti přeložil do češtiny Georg Äuer v pátek 03.01.2025, pozdě večer. [2] Zrovna neměl nic lepšího na práci.
* * *
Jiří Wolker se narodil v roce 1900. Tou dobou byly Smirnenskému už dva roky. Osudy obou básníků se v mnoha ohledech pozoruhodně protínají. Oba patří mezi nejvýraznější představitele evropské revoluční poezie dvacátých let. Jejich životy se odehrávají jakoby paralelně. Nakonec oba podlehnou tuberkulóze, kterou Smirnenski nazývá „žlutým hostem“. [3]
* * *
Na závěr tohoto literárně-kulturního okénka snad už jen zbývá najít uspokojivou odpověď na otázku, zda je předsedkyně Komunistické strany Čech a Moravy, t.č. europoslankyně, plebejec nebo princezna. Rozumíte… [4]
___________________________
[1] Srov. SMIRNENSKI, Christo D. Izbrani tvrobi. 8. Sofie: Izdatelstvo „Bălgarski pisatel“, 1989. s. 160-162
[2] Ibid. s. 148-149. Přeložil Georg Äuer.
Pozn.: Tento překlad jistě není jediný. Zcela určitě je však nejnovější.
[3] Srov. zejména MARKOV, Dmitrij Fedorovič. Obecné a Zvláštní v Socialistických Literaturách. Česká Literatura, sv. 20, č. 5, 1972, s. 400–404. Dostupné z: JSTOR, http://www.jstor.org/stable/42709782 [cit. 2025-01-03].
[4] Na jméno toho druhého prokremelského europoslance si také nemohu vzpomenout. Není důležité.
