Článek
Když studentům a studentkám vysvětluji některé odborné pojmy (nebo se o to alespoň pokouším), často si vypomáhám konkrétními obrazy ze života. Snažím se přitom používat co nejjednodušší, nejdostupnější, nejilustrativnější příklady – i když připouštím, že tím někdy balancuji na hraně směšnosti. Tak například:
„Co vám udělá větší radost – když najdete poklad v hodnotě 1.000 Kč, nebo když najdete poklad v hodnotě 1.000.000 Kč?“
Nebo:
„Představte si dva nachlup stejné obchody, které jsou od vás stejně vzdálené a ve kterých se prodává úplně stejné zboží. V prvním obchodě stojí houska 3 Kč, v druhém 6 Kč (tzn. v druhém obchodě je houska o 100 % dražší). Který obchod si vyberete pro nákup housek?“
Anebo:
„Na čem vám záleží víc – na vašem vlastním autě, nebo na služebním autě, které vám dočasně poskytl váš zaměstnavatel?“
A tak podobně.
* * *
Co je veřejná mocenská funkce?
Stručně řečeno, v kontextu tohoto článku tím rozumím určité specifické profesní postavení, které je bezprostředně spojeno s uplatňováním veřejné moci. Přeskočím nudný teoretický výklad o mocenských koncepcích a rovnou uvedu, že veřejná moc se projevuje v situacích, kdy jeden člověk autoritativně rozhoduje o druhém – něco mu povoluje, zakazuje, stanovuje konkrétní podmínky k určité činnosti, nebo jej trestá uložením sankce. Právnickým jazykem to lze vyjádřit i takto:
„Veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektů.“ [1]
Veřejná moc tedy představuje pojem poměrně široký, vykonává ji například prezident, předseda vlády, ministr, poslanec, senátor, soudce, policista, celník, hasič, vězeňský dozorce, starosta, hejtman, člen zastupitelstva nebo rady, ale též nepřeberné množství různých úředníků včetně kontrolorů, auditorů a inspektorů atp.
Řekl bych, že nejcitlivěji společnost vnímá uplatňování veřejné moci na úrovni politické reprezentace.
Co je stáří?
Kdysi někdo moudrý řekl, že stárneme od okamžiku, kdy se narodíme.[2] Inu, pomineme-li okolnost, že výpovědní hodnota tohoto prohlášení je přibližně stejně průlomová jako to, že voda při mínusových teplotách zamrzá, sotva můžeme něco namítat. Prostě stárneme. Všichni.
Musím předeslat, že v následujících řádcích již nepíšu o dětství, mládí nebo dospělosti, ale jenom o stáří, konkrétně o séniu (tj. vlastním stáří; 75-89 let) a patriarchiu (tj. dlouhověkosti; 90 a více let).[3] Podle mého názoru lze za stáří považovat též období pozdní senescence, tj. 70-74 let.
Stanovení a dělení stáří na různé etapy je ovšem obtížnější, protože závisí na různých kritériích. Nejčastěji se rozlišují tři přístupy: kalendářní stáří, které vychází z věku podle data narození, biologické stáří, které zohledňuje fyzické a zdravotní změny v těle, a sociální stáří, které se vztahuje k roli jednotlivce ve společnosti a jeho schopnosti přizpůsobit se změnám v pracovním a osobním životě. Každý z těchto přístupů poskytuje jiný pohled na proces stárnutí.[4]
Tak či onak, napříč všemi společnostmi a napříč všemi civilizacemi (synchronně i diachronně) platí, že stárnutí se vyznačuje určitými aspekty biologickými a psychickými (které spolu úzce souvisejí). Hovoří se tak o biologickém a psychickém stárnutí:
Stárnutí a jeho projevy
Biologické stárnutí je proces, který je ovlivněn genetickými faktory, životním stylem a zdravotními problémy, a probíhá individuálně u každého člověka. S věkem dochází ke zpomalení regulačních funkcí, snížení schopnosti přizpůsobit se změnám a oslabení imunity. Tvorba hormonů a citlivost receptorů klesá, zpomaluje se psychomotorické tempo. Smyslové vnímání se zhoršuje, ubývá svalová hmota a síla, zatímco se zvyšuje množství tělesného tuku. Kostní hmota se snižuje a funkce orgánů se mění. Průtok krve v klíčových orgánech slábne, což omezuje jejich schopnost efektivně fungovat a regulovat energetické procesy.[5]
Psychické stárnutí se vyznačuje oslabením kognitivních schopností (vnímání, paměť, myšlení). Ve struktuře osobnosti může docházet k přesunu priorit mezi potřebami, hodnotami a cíli. Vedle zpomalení psychomotorického tempa se přirozeně snižují schopnosti paměti a učení, což může vést k oslabené koncentraci a pozornosti. Citové prožívání se ztišuje, události již nezpůsobují tak silné vzrušení a zpravidla začíná převládat touha po soukromí a klidu.[6]
Je třeba zmínit, že u některých seniorů se projevy psychického stárnutí objevují jen mírně a někdy jsou dokonce takřka nepostřehnutelné. Tyto případy jsou ovšem výjimečné, a tedy spíše potvrzují obecný involuční trend.
Morální hazard
V ekonomii se lze setkat s pojmem morální hazard. Ekonomové o morálním hazardu hovoří v souvislosti s investicemi, resp. tehdy, když investor investuje cizí peníze, přičemž má podíl na zisku z investice, avšak zároveň nenese riziko ztráty. V takovém případě má investor motivaci preferovat rizikovější investice (čili investice výnosnější), které naopak pro majitele kapitálu mohou být neakceptovatelné (jelikož jsou zkrátka příliš rizikové).[7]
Jinak řečeno, morální hazard vzniká v situaci, kdy je člověk motivován jednat riskantně, protože nenese plné důsledky svého jednání.
Nebo ještě jinak řečeno, morální hazard je označením situace, kdy člověk nese menší osobní riziko, ale vytváří riziko pro ostatní.
Stáří jako morální hazard
Volit či jmenovat do veřejných mocenských funkcí seniory je pro vyspělou demokratickou společnost morální hazard.
Jak je možné, že se vyjadřuji takto neuctivě o seniorech?
Nejprve upřesněme, že aby mohl být někdo (třeba senior) – ve standardních podmínkách demokratického právního státu (třeba v České republice) – zvolen, popř. jmenován (resp. ustanoven), do veřejné mocenské funkce, platí, že tento člověk předtím vyslovil souhlas se svojí kandidaturou (jmenováním, ustanovením). To znamená, že dotyčný senior prokazatelně předem pojal úmysl uplatňovat veřejnou moc, a tedy zasahovat svým jednáním (nebo nejednáním) do života značného množství lidí – hlavně mladších, o jejichž životním stylu a preferencích často nemá ani potuchy. Tuto souvislost rozhodně není moudré podceňovat. Takového seniora – pokud laskavý čtenář dovolí – budu v dalším textu označovat jako mocichtivého geronta.
Čili ještě jednou:
Jak je možné, že se vyjadřuji takto neuctivě o mocichtivých gerontech? Uvedu jen několik důvodů:
- Mocichtivý geront nečelí nepříznivým důsledkům svých vlastních nekompetentních rozhodnutí, protože se jich s velkou pravděpodobností vůbec nedožije. Jeho plánovací horizont bývá omezen délkou jeho očekávaného života, což ho motivuje k tomu, aby upřednostňoval vytváření podmínek pro okamžité výhody – nejen pro sebe, ale také pro jedince, kteří jsou mu blízcí nebo loajální. Typicky tíhne k populismu, který mu zajišťuje rychlé a snadné zisky. (O nebezpečí populismu napíšu v jiném článku.)
- Mocichtivý geront – podle mého pozorování – žije hlavně sám pro sebe; prožívá svou, řekl bych, životní kauzu, věří tomu, že je v hlavní roli společenského dění, že věcem rozumí lépe než ostatní, že je bystrý, moudrý a kompetentní, že má nějaké zvláštní know-how; je přesvědčen o své nepostradatelnosti a o svém dějinném předznamenání. Velmi mu záleží na tom, jaký zanechá „odkaz“ a „poslední dojem“ (poněvadž chápe, že se jedná o jeho poslední příležitost), má tendenci chránit a upevňovat svou (často domnělou) reputaci. Mocichtivý geront je ochoten nadřadit svou subjektivní touhu po dosažení terminálního sebepotvrzení potřebám mladších generací. Ty jsou mu často dokonale lhostejné, popř. je považuje za neopodstatněné.
- Mocichtivý geront se vyznačuje výrazně menší ochotou vyjednávat a hledat kompromisy, a to čistě proto, že k tomu není nucen. Škodlivé důsledky, které vyplývají z jeho diplomatické neschopnosti či neochoty pocítí někdo jiný – opět především mladší generace.
- Mocichtivý geront se zpravidla vyznačuje výrazně nižší úrovní porozumění novým technologiím. Tomu odpovídá i jeho nízká adaptabilita na společenské změny spojené s vědeckým a technologickým pokrokem. Nelze si nepovšimnout, že dosažením mocenské funkce získává mocichtivý geront taktéž nadstandardní existenční komfort (který zpravidla nesnese srovnání s životním standardem většiny jeho - nemocichtivých - vrstevníků). Mocichtivý geront není motivován na tomto stavu něco měnit, naopak – vytváří podmínky pro to, aby o své výhody nepřišel. Mocichtivý geront žije ve svém „starém dobrém normálním světě“, tzn. ve světě „staré školy“, ve kterém se kdysi ještě orientoval (alespoň podle jeho mínění), ale který ve skutečnosti už dávno pominul.
- Mocichtivý geront – v souvislosti s posledně uvedeným – tenduje k retrográdní politice zaměřené na konzervování „starých dobrých pořádků“; Jedná se o politiku, která se vyznačuje snahou o symbolická gesta namísto efektivních reforem. Řekl bych, že jedním z nejmarkantnějších atributů tohoto kvazikonzervativismu (srov. např. klausismus) je jeho hysterické bušení do slaměného panáka.[8] (O tragikomičnosti kvazikonzervativních politických stran a hnutí napíšu v jiném článku.)
- Mocichtivý geront představuje bezprostřední bezpečnostní riziko pro celou společnost, a to především z důvodu jeho omezených fyzických a mentálních schopností, potřebných pro rychlé zvládání komplexních problémů v omezeném čase. Jak jsem již uvedl, světonázorová základna mocichtivého geronta zpravidla leží někde hluboko v minulosti. Tato skutečnost nejenže limituje gerontovu adaptabilitu na současnost, ale navíc neutralizuje jeho analytický potenciál. Proto často vykládá naprosté nesmysly. Přitom každá hodina mocichtivého geronta ve veřejné mocenské funkci stojí daňového poplatníka nezanedbatelné prostředky.
A jistě by bylo možné pokračovat v seznamu dalších a dalších důvodů, jenže nejvíc mě na celé věci rozčiluje gerontova senilní nestoudnost ve spojení s jeho nulovou sebereflexí a zavrženíhodnou bezohledností, projevující se zejména vůči mladým, aktivním, vzdělaným a schopným lidem, kteří mají diametrálně odlišnou představu o profesním, společenském a rodinném životě.
Časová nekonzistence a pravidla hry
Rád bych zmínil ještě jednu věc. Tou je pojem time inconsistency (časová nekonzistence) nebo také dynamic inconsistency (dynamická nekonzistence). Ve stručnosti to znamená, že „já dnes“ se rozhoduji jinak než „já za 20 let“. Časová nekonzistence je dána tehdy, když můj optimální plán pro dnešek již není optimální v pozdějším čase.[9]
Zmiňuji to v souvislosti se slavným článkem Finna E. Kydlanda a Edwarda C. Prescotta z roku 1977 s názvem Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans neboli Spíše pravidla než diskrétnost: Nekonzistentnost optimálních plánů, za který autoři získali Nobelovu cenu za ekonomii.[10]
Když to hodně zjednoduším, jde o to, že politická reprezentace, která zpočátku slíbí určitou politiku, může v budoucnu změnit svůj postoj, protože se již nachází v jiných socioekonomických podmínkách. Tato časová nekonzistence může podrývat důvěru veřejnosti v budoucí politická rozhodnutí. Aby se to nedělo, je třeba vycházet z předem daných pravidel. Z křesťanské perspektivy Kydland a Prescott vlastně neříkají nic převratného:
Ekonomické plánování a politika mají být založeny nikoliv na diskreci (tzn. možnosti jednotlivce nebo instituce jednat podle vlastního uvážení, bez striktního dodržování pravidel nebo instrukcí), ale na pravidlech, protože pravidla zajišťují větší stabilitu, předvídatelnost a důvěru, kdežto diskreční rozhodování může vést k nekonzistentním a suboptimálním politickým výsledkům.[11]
Má-li být politika založena na pravidlech, pak platí, že tato pravidla musí být spolehlivá, srozumitelná a legitimní, musí vycházet z určitého pevného hodnotového základu. V tomto smyslu je poněkud nedostatečné chápat společnost jako výsledek jakýchsi „společenských smluv“, které lze kdykoliv měnit, bude-li si to přát dostatečné množství lidí, nebo budou-li si to přát lidé dostatečně vlivní.
Otevírá se zde prostor mj. pro veřejnou teologii, která může širší veřejnosti tlumočit (nejen) křesťanské hodnoty, jakožto hodnotový základ pro tvorbu pravidel přesahujících momentální nálady či preference většinové společnosti. Tak například úcta k důstojnosti člověka, spravedlnost, odpovědnost a solidarita poskytují normativní rámec, který může sloužit jako kompas pro formulaci pravidel směřujících k dlouhodobé stabilitě a udržitelnosti.
Veřejná teologie zde může sehrát významnou roli, a to nejen jako obhájce konkrétních hodnot, ale také jako zprostředkovatele dialogu mezi různými světonázory a ideologiemi. Tento dialog je nezbytný k tomu, aby pravidla nebyla pouze produktem úzkých elit či ideologických skupin.
V neposlední řadě je třeba zmínit, že pevný hodnotový základ také eliminuje riziko relativismu, který může oslabovat důvěru v instituce a společenský řád. Hodnoty jako respekt k pravdě, odpovědnost za budoucí generace a ochrana slabších jsou nepostradatelné pro vytváření pravidel, která nepodléhají tlakům okamžitého populismu, ale vedou společnost směrem k vyšším cílům a smysluplné integritě.
Horní věková hranice pro výkon politických funkcí
V návaznosti na posledně uvedené si myslím, že jednou z možností jak znesnadnit mocichtivým gerontům nepříznivě zasahovat do života mladších generací, je zavedení horního věkového limitu pro politické funkce. Horní věková hranice pro výkon určitých povolání není v českém právním řádu nic neobvyklého. Tak například:
Podle ustanovení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že funkce soudce zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let.
Podle ustanovení § 74 odst. 1 písm. h) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, platí, služební poměr končí dnem 31. prosince kalendářního roku, v němž státní zaměstnanec dovršil věk 70 let.
Podle ustanovení § 41 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že služební poměr příslušníka skončí dnem 31. prosince kalendářního roku, v němž příslušník dovršil věku 65 let.
Podle ustanovení § 11 písm. c) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, platí, že ministr spravedlnosti odvolá notáře ke dni 31. prosince kalendářního roku, v němž dosáhne 70 let.
Nabízí se tedy otázka, zda je-li stanovena věková hranice pro výkon funkce soudce, notáře, státního úředníka nebo policisty, kteří svou případnou neodbornou činností mohou poškodit jen relativně malý a uzavřený počet lidí, proč neexistuje žádná podobná věková hranice pro výkon politických funkcí (zejm. pro předsedu vlády, ministry a členy vlády, prezidenta republiky, poslance, senátory, ale také pro soudce Ústavního soudu aj.), které svým charakterem dovedou způsobit doslova katastrofální následky, s nimiž se budou muset vypořádávat mladší generace (čili neomezený a neuzavřený počet lidí) i desítky let. Naléhavost této otázky je - podle mého názoru - podpořena též skutečností, že zatímco soudci, notáři, státní úředníci, policisté, jakož i mnozí další profesionálové, musí pro výkon svého povolání splnit řadu náročných kvalifikačních podmínek, politikovi v podstatě stačí jen dosažení určitého věku, svéprávnost a české občanství (a někdy ani to ne).
Řekl bych, že v kontextu rizik, která s sebou přináší hodnotový fundament mocichtivých gerontů, je odpověď vcelku jednoznačná. Z právně-řemeslného hlediska se navíc jedná o naprosto triviální legislativní zásah. Předveďme si to:
Srov. např. stávající znění článku 61 Ústavy:
Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Senátu.
Novelizované znění článku 61 Ústavy by mohlo vypadat například takto:
1) Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Senátu.
2) Funkce prezidenta republiky zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž prezident republiky dosáhl věku 70 let.
Nic složitého. Jistě netřeba připomínat, že subjekty typu Václava Klause nebo Miloše Zemana by se tak nikdy nedostali do prezidentského úřadu a subjekt typu Andreje Babiše by nikdy nemohl ohrožovat renomé České republiky svou prezidentskou kandidaturou; pokud by podobným způsobem byla stanovena horní věková hranice pro výkon funkce premiéra, tak bych řekl, že hnutí ANO 2011 by celkem rychle vyklidilo prostor z politické scény. (O podstatě Babišova one-man-show populistického hnutí napíšu v jiném článku.)
A tak podobně.
* * *
„Dáváte přednost krátkým textům nebo dlouhým textům?“
Tak zrovna tohle je otázka, kterou jsem mým milým studentům a milým studentkám nikdy nepoložil.
Prosím laskavého čtenáře o odpuštění, že jsem tu rozlil tolik písmen. Slibuji, že příště budu psát stručněji. Jenže:
„Chtěli byste, aby o vašich životech rozhodovali mocichtiví geronti?“
_______________________________________________
[1] Nález, Ústavní soud, 28.02.2017, IV. ÚS 3638/15, ECLI:CZ:US:2017:4.US.3638.15.1 [cit. 30.12.2024] Převzato z CODEXIS®
[2] Tipoval bych, že to říkal Hérakleitos z Efesu (ale mohl to být klidně kdokoliv jiný).
[3] Tato ontogenetická periodizace vychází z členění Světové zdravotnické organizace. (Jinak samozřejmě platí, že různí autoři periodizují různě.)
[4] ČEVELA, Rostislav a ČELEDOVÁ, Libuše. Sociální gerontologie: východiska ke zdravotní politice a podpoře zdraví ve stáří. Praha: Grada, 2014. s. 25
[5] Srov. např. PACOVSKÝ, Vladimír. Geriatrie: Geriatrická diagnostika. Medicína a praxe. Praha: Scientia medica, 1994. s. 23
[6] Ibid. s. 24
[7] Srov. např. HOLMAN, Robert. Ekonomie. 5. vyd. Beckovy ekonomické učebnice. V Praze: C.H. Beck, 2011. s. 337
[8] Slaměný panák (anglicky straw man) představuje široce rozšířený argumentační klam, při kterém někdo falšuje tvrzení či názor protivníka, aby jej mohl snadněji vyvrátit. Místo diskuse s původním tvrzením tak oponent útočí na jeho zkreslenou, tedy zfalšovanou verzi.
Pro více informací srov. např. Slaměný panák. Online. Www.bezfaulu.net. 2019. Dostupné z: https://bezfaulu.net/argumentacni-fauly/utok/slameny-panak/. [cit. 2024-12-30].
[9] Srov. např. Dynamic Inconsistency. Online. Www.oxfordreference.com. 2024. Dostupné z: https://www.oxfordreference.com/display/10.1093/oi/authority.20110803095737736. [cit. 2024-12-30].
[10] Srov. KYDLAND, F. E., & PRESCOTT, E. C. Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans. Journal of Political Economy, 85(3), 1977. s.473–491. http://www.jstor.org/stable/1830193[cit. 2024-12-30]
[11] Ibid.
