Článek
Betonové zklamání a slaný balzám na duši
Turecko nejsou jen přeplněné pláže.
Vydejte se se mnou na cestu do betonové Ankary přes nekonečné slané jezero až do magické Kappadokie, kde mě čekala nebeská podívaná na stovky balónů ze sedadla džípu i klaustrofobické podzemí.
A jako bonus? Bizarní hotelové drama na samotném konci cesty v Antalyi.
Naší první zastávkou byl Anitkabir, monumentální mauzoleum zakladatele moderního Turecka.
Pokud mám být upřímná, Ankara mě zklamala a znovu bych se tam nevrátila. Město má chladnou a odtažitou atmosféru, které dominují obří šedé budovy a beton.
Následovalo ubytování a zasloužený odpočinek. Pokoj byl malý, ale čistý, zařízený v orientálních barvách. Jen nečekejte, že personál bude mluvit anglicky.
Hotelový pokoj v Ankaře v orientálním stylu
Pořádný slejvák nám bohužel zabránil v návštěvě historického hradu Ankara Kalesi.
Večer jsem proto strávila v baru s ostatními spolucestujícími. Dali jsme si pivo, které sice nebylo nic moc, ale dopadli jsme lépe než ti, co si objednali koktejly. Míchali je někde vzadu a chutnaly i vypadaly velmi podezřele.
Další den ráno jsme hned po odjezdu zastavili u Tuz Gölü. Je to obrovské, nekonečné slané jezero. Procházet se po bílé solné pláni byl skvělý zážitek. Trochu soli jsem si dokonce nabrala do sáčku na památku.
Nekonečná solná pláň Tuz Gölü. Čistá radost! Po tom šedivém betonu v Ankarě to byl pro duši úplný balzám
V místním obchodě jsem neodolala fíkům v čokoládě a pak už nás čekala samotná Kappadokie.
Skalní město, módní přehlídka a Údolí lásky
Cestou jsme navštívili Göreme – známé město a národní park v Kappadokii. Prošli jsme si toto pohádkové místo, kde mi v obrovském horku rychle docházely zásoby vody. Naštěstí jsme měli v autobuse plnou chladničku.
Naší další zastávkou bylo kožené centrum Eymen. Majitel pro nás uspořádal módní přehlídku a jako modely na molo vybral pár dobrovolníků z naší skupiny.
V samotném obchodě mi pak padla do oka žlutá kožená bunda. Sedla mi jako ulitá a navíc se mi podařilo vysmlouvat skvělou cenu.
Hned potom jsme se zastavili v obchůdku na ochutnávku tradičních tureckých sladkostí. Domů jsem si koupila pistáciovou chalvu.
Naše kroky vedly také na skalní hrad Uçhisar a do slavného Údolí lásky (Love Valley). Tady bylo plno turistů a všichni lovili perfektní snímek na Instagram.
Ty zvláštní skalní útvary, kterým se říká pohádkové komíny, jsou opravdu magické.
Pohled pro bohy. Tady mi v tom šíleném horku sice docházela voda, ale ten výhled na pohádkové komíny za to stál
Podívali jsme se i na naleziště obsidiánu, což je přírodní vulkanické sklo. Některým lidem se podařilo najít kameny o velikosti pěsti i větší, já se spokojila s menšími kousky.
Den jsme zakončili sledováním nádherného západu slunce.
Úsvit v džípu, panika v hlubinách země a báječný oběd
Další den začal hodně brzy. Ještě před svítáním jsme vyrazili džípem pozorovat vzlétající balóny. Byl to neuvěřitelný zážitek. Spousty lidí, kam se podíváš.
Když se nad skalní krajinou začnou vznášet první balóny, úplně zapomenete, jak strašně brzy jste museli vstávat
Co mě však zaujalo, byly ženy oblečené ve svatebních šatech, které se tam nechaly fotit. Běžně se zde totiž k focení využívají dramatické „létající šaty“ s dlouhou vlečkou a historické vozy.
Potom jsme prozkoumali podzemní město Derinkuyu. Je fascinující, jak hluboký tento labyrint je.
Bohužel se mi v těsných prostorách udělalo zle a chytla mě panika. S obtížemi jsem šla dál, abych byla co nejrychleji venku, a na zbytek skupiny jsem raději počkala na čerstvém vzduchu.
Fascinující cesta do hlubin starověkého podzemí
Z Kappadokie jsme pokračovali do města Konya přes pohoří Taurus. Cesta nabízela táhlá stoupání, horské průsmyky, serpentiny a krásné výhledy.
V autobuse jsem si stihla schrupnout a splnit svou denní dávku Duolinga.
V Konye jsme si prohlédli mešitu Selimiye.
Mešita Sultan Selim v Konye. Udělala jsem rychlou fotku a s kručícím žaludkem se vydala hledat restauraci
V šíleném vedru jsem hledala restauraci doporučenou průvodkyní. Nenašla jsem ji, ale zato jsem objevila lokální podnik, kde o mě pečovali s tou pravou tureckou pohostinností.
Dala jsem si mercimek çorbası – hustou, krémovou polévku z červené čočky, která se zakápne citronem a jí se s čerstvým nadýchaným chlebem lavaš.
Jako hlavní chod jsem si objednala etli ekmek – vyhlášenou místní specialitu podobnou křupavé masové pizze – a zapila to vychlazeným ayranem. Mňam!
Fotku bohužel nemám, nechtěla jsem si focením kazit chuť a narušovat přátelské prostředí, které tam vládlo.
Poprask v hotelovém pokoji a noční procházka
V Antalyi nás čekal hotel, který sice zvenku vypadal fajn, ale uvnitř měl svou slávu dávno za sebou.
Na pokoji jsem jako první věc přestěhovala postele a stoly, protože mi klimatizace foukala přímo na hlavu.
Jenže po návratu z večeře jsem zjistila, že jsem si omylem zabouchla dveře do koupelny a nejdou otevřít.
Vydala jsem se na recepci požádat o pomoc. Trvalo věčnost, než se začalo něco dít. Nakonec jsem jela zpět nahoru v nákladním výtahu společně s recepčním a údržbářem.
Turecky sice neumím, ale z jejich výrazů mi bylo jasné, co si povídají. Zírali totiž na můj kompletně přestěhovaný pokoj.
Bylo mi to jedno, hlavně že se dveře podařilo otevřít. Večer jsem ještě stihla procházku k přístavu a průzkum nočního života.
Ikonický minaret Yivli, který mě doprovázel na mé večerní procházce směrem k přístavu.
Tři hodiny v moři a sladké baklavové nebe
Ráno po snídani jsem vyrazila na pláž. Strávila jsem asi tři hodiny ve vodě, plavala a sbírala kamínky na břehu. Spálila jsem si sice záda, ale ta pohoda za to stála!
Do hotelu mě zpět odvezl taxík, protože čas pro vyklizení pokoje byl neúprosný.
Výhled na pláž Konyaaltı. Hory v dálce sice byly v letním oparu, ale i tak to byla neskutečná nádhera
Dala jsem rychlou sprchu a ještě s mokrými vlasy běžela na recepci vrátit klíče. Zavazadlo jsem nechala v úschovně a vyrazila na nákupy suvenýrů.
Zastavila jsem se v místním obchodě Migros, kde jsem si koupila rozinky a pití na cestu.
V nákupním centru jsem pak navštívila známou síť kaváren Mado. Jejich reklama slibuje „skutečný turecký zážitek a opravdovou chuťovou hostinu“.
Dala jsem si několik druhů baklavy, včetně ledové varianty, a zapila to ayranem.
Moje osobní nebe v kavárně Mado. Tři druhy baklavy, vychlazený ayran v ruce a sladká tečka za celým Tureckem
Kamarádka vsadila na klasiku a objednala si cordon bleu s hranolkami.
Cesta domů za trest
Potom už nás čekalo jen nudné čekání na recepci, transfer na letiště a nekonečná cesta domů.
V letadle jsme měli přímo za zády děti, které měly pravidla úplně na háku. Jejich matka situaci vzdala, nasadila si sluchátka a dělala, že tam není.
Dětičky usnuly až hodinu před přistáním. Do té doby jsem měla jejich kopání do sedačky i neustálých zvuků z tabletu a mobilu plné zuby.
Zachránila mě vlastní hudba ve sluchátkách a skrytá modlitba, abychom už byli na zemi. K tomu všemu se ještě začala pekelně ozývat moje spálená záda…
Naštěstí mě na letišti v Brně vyzvedl bratr, za což jsem mu neskonale vděčná. Kvůli brzkému rannímu času by mi totiž první spoj jel až za několik hodin.
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Medium: Giovanna Arancione - Médium.cz. Každý týden vydávám nové články, tak ať vám neuteče můj příští cestovatelský průvodce! Stačí kliknout na tlačítko „Sledovat“.
A co vy? Jezdíte rádi na poznávací zájezdy? Kam? Napište mi své zkušenosti do komentářů! ��
Za slušné upozornění na nesrovnalost v textu budu jen ráda.
A vzkaz pro hejtry? Každé vaše rýpnutí mi jen zvedá čísla, takže směle do toho 😉
Moje další články o zážitcích z dovolené v Turecku může sledovat zde:
