Článek
„Tím, co mne na lezení nejvíc přitahuje, je asi cestování, setkávání se s rozdílnými lidmi, kteří však mají stejný cíl: kousek svobody.“ Angelika Rainer (1986) italská horolezkyně.
Pozval mě kamarád, který tuto akci pořádal. Pořádal ji pro lidi, kteří chtějí zažít adrenalin naplno, vidět hory z jejich vrcholů, dostat se až za hranice svých sil a zažít spoustu dobrodružství.
Řekla jsem ano sedmi dnům v Italských Dolomitech. Sbalila si bágl, vypůjčila si výbavu na lezení a k tomu ještě nepromokavé pončo od kamarádky.
Sraz byl navečer v Brně, kde jsme se rozdělili do skupin po třech a nakoupili si v supermarketu suroviny, protože vařit jsme si měli sami. Všichni jsme měli spacáky a karimatky, protože spát se mělo ve stanech. Pak jsme nasedli do Tranzitů a odjeli do Itálie.
První den ráno jsme dojeli do našeho cíle, a tím bylo parkoviště pod Rifugio Auronzo.
Náš plán: zleva obejít Tre Cime, přes Col Forcellina (2232 m), pak k Rifugio Locatelli (2405 m) a potom po žebříkové ferratě na Toblinger Knoten (2617 m) a zpátky.
Dali jsme si snídani, sbalili si věci a vydali se na cestu. Nad námi modrá obloha a kolem dokola se vypínající hory zahalené v bílých něžných obláčcích. Po cestě jsme narazili na dobytek, který se klidně pásl na šťavnaté trávě. Lidi, které jsme potkali, byli milí a usměvaví. I my jsme si to užívali, a seznamovali se mezi sebou.
Cesta k Tre Cime Di Lavaredo
Bylo nádherné počasí, už jsme dávno rozešly nohy, které byly celou noc skrčené během jízdy v autě. Někteří si dokonce i zpívali. Šla jsem s holčinou, která mi byla sympatická, povídaly jsme si o sobě a také proč jsme na tuto akci přijely.
Před první ferratou jsme si nasadili lezecké vybavení: sedací úvazky, helmy apod. Já si něco takového nasazovala poprvé v životě. Celkem rychle jsem to pochopila a pod dohledem mého kamaráda jsem s tím pomáhala ostatním.
Nejdříve jsme vystoupali po žebříkách, ale pak už to začalo být náročnější. Stěna přede mnou byla kolmo vzhůru. Řekli mi, že protože jsem vysoká, tak mi to půjde dobře, mám se rozkročit a jako pavouk postupovat nahoru.
No, bylo zapotřebí hodně kuráže, abych překonala počáteční strach. Nic jiného mi ale nezbývalo, šli všichni a já jsem nechtěla zdržovat. Roztáhla jsem ruce i nohy a pomalu jsem postupovala. S každým krokem jsem si dodávala kuráže.
Pak jsme přišli na místo, kde byl ve skále nasněžený sníh (asi 12 metrů dlouhý pruh) a my po něm museli přejít, sice tam bylo jištění, ale i tak můj adrenalin vyskočil až do nebe, protože dole byla hluboká propast. Všichni jsme to zvládli a pokračovalo se dál.
V chatě/rifugio Locatelli jsme si udělali přestávku na jídlo, a pak jsme se rozdělili do dvou skupin, a podle obtížnosti trasy se vraceli zpět na parkoviště, kde jsme měli zaparkovaná auta.
Protěž alpská (Leontopodium alpinum)
Odjeli jsme do kempu, kde jsme postavili stany, uvařili si večeři, (bohatou na proteiny) abychom tělu doplnili to, co jsme za první den ze sebe vydali.
Měla jsem co dělat sama se sebou a nechápu, jak jsem to ten první den vůbec zvládla. Netušila jsem, že mám v sobě tolik síly. Nic z toho se nepodobalo zážitkům, které jsem do té doby měla. Usnula jsem jako mimino, tak jsem byla vyřízená.
Druhý den ráno mě všechno bolelo, ale i přesto jsem měla skvělou náladu. Včerejší adrenalin se mi zalíbil, už jsem se nemohla dočkat další dávky dobrodružství.
Plán druhého dne: parkoviště pod rifugio Auronzo (2300 m), kolem lago di Lavaredo, kolem rifugio Pian di Cengia (2528 m) a dolů k rifugio Emilio Comici. Dále vzhůru po vojenském chodníku Strada degli Alpini (Alpská stezka) do sedla Elferscharte (2650 m), dolů suťoviskem a pak po pěšince č. 124 až k silnici u hotelu Dolomitenhof (1450 m).
V průběhu dne se zvedla mlha, takže jsme vůbec nic neviděli, ale pak se vyjasnilo a úplně nás ty výhledy převálcovaly. Bylo nás celkem šest holek a osm kluků, z toho jedna skupinka od Brna, lidé ze Severu Moravy, ale i z Čech.
Večeři jsme si uvařili na vařičích, nějaké maso v konzervě, polévky ze sáčku a takové to jídlo na cesty, však to znáte. K tomu nějaká zelenina, ovoce.
Plán třetího dne: výstup od parkoviště na průsmyk Falzarego (2105 m) k rifugio Monte Lagazuoi (2752 m) z toho 350 metrů výškových překonáme tunelem v délce 1100 metrů a pak zpět na parkoviště.
Po bohaté snídani jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Cesta tunelem byla tajemná, šlapali jsme schody nahoru, na hlavě čelovky, jednou se ve zdi objevila díra, ze které se nám naskytly jako na dlani úžasné horské výhledy. Byla jsem ráda, když jsme vyšli z tunelu ven, necítila jsem se tam moc dobře.
Lagazuoi, tunel z 1. světové války
Nahoře u Rifugio Lagazuoi jsme si bohužel nevychutnali vyhlídku, protože všude kolem nás se rozprostírala mlha hustá jako hrnec s mlékem a neviděli jsme nic. Dali jsme si svačinu a pokračovali dál.
Velký úsek cesty jsem šla s F., povídali jsme si o životě a o fyzičce, o tom jak se udržet v kondici.
Večer znovu kemp, jídlo v ešusu a spaní ve stanu. Pobyt na čerstvém vzduchu mě udolal tak, že jsem lehla a okamžitě usnula.
Plán čtvrtého dne: skupina A jde černou feratu od silnice ze sedla passo Pordoi (2239 m) na Piz Boé (3152 m). Skupina B se k Piz Boé pomyslně blíží z druhé strany od silnice. První část vede po ferratě z kramlí. Druhá část ferraty stoupá kolem vodopádu až k rifugio F. Cavazza al Pisciadú (2587 m) tvoří ji 440 metrů ocelového lana, 130 kramlí a jeden vysutý můstek.
Se skupinou B jsme vyrazili na cestu, nejdřív jsme stoupali nahoru po horském chodníku, a potom jsme nasadili úvazky a helmy a dali se na cestu přímo vzhůru.
Nohy se mi klepaly, námahou i adrenalinem dohromady, ale šla jsem dál. Míjeli jsme krásný vodopád, kde jsme si udělali přestávku, a pak pokračovali po železných lanech a po kramlích dál.
Šli jsme přes visutý můstek nad propastí. Jak jsem tam tak stála nad tou propastí na můstku, který se hýbal při sebemenším pohybu, tak se mi nohy klepaly, takový pocit jsem ještě nikdy nezažila. Směs adrenalinu a vzrušení k tomu pocit svobody a spoustu dalších intenzivních emocí.
Večer jsem lehla a okamžitě usnula. Zdál se mi sen, že létám po horách. Pro mě to už začalo být návykové, myslím tím to překonávání a posouvání hranic a také pocit svobody.
Plán pátého dne: skupina A vyjíždí lanovkou na vrchol Marmolády – Punta Penia (3343 m). Skupina B jde odpočinkovou ferratu s vodopády v údolí Fanes.
Pět z nás se vypravilo na Marmoladu. Nejdříve jsme vyjeli kabinovou lanovkou z lyžařského střediska Malga Ciapela (1520 m) až k chatě Punta Rocca (3250 m) a protože nám počasí přálo, tak jsme se kochali dechberoucími výhledy. Nádhera!
Výhled z Punta Rocca na Gruppo del Stella
Našemu kamarádovi se udělalo špatně v lanovce, a pak si ještě podvrtnul kotník, když z ní vystupoval. Proto jsme raději jeli hned do nemocnice, aby se mu na to podíval odborník.
Jeli jsme s ním, já jako překladatel němčiny a druhá kamarádka překladatel angličtiny. A kluci ho podpírali. Doktoři ho prohlédli, dali ortézu, doporučili nezatěžovat, zůstat v klidu, dávat obklady a dostatek tekutin.
Vrátili jsme se do tábora k našim. Večeři jsme slupli a nechali našeho zraněného spát v autě, bylo to prozíravé, protože přes noc sprchlo a do našeho stanu trochu zateklo, tak jsme měli o dobrodružství víc.
Plán šestého dne: vysokohorská trasa po ferratě Ivano Dibona, na cestě jsou žebříky, štoly, a přes 27 metrů visutý most Ponte Cristallo. Tento most byl uvedený v akčním filmu Cliffhanger (1993).
Na samotný vrchol naši přátelé vystoupali po boční cestě až do Cristallino d'Ampezzo (3008 m), a pak zpět k rifugio Ospitale (1490 m) u silnice.
Plán pro nás čtyři: zraněného kamaráda, mě, kamarádku a jednoho kamaráda byl následující: jet do města Cortina d'Ampezzo. Tam jsme si prohlédli centrum a zašli na pizzu do nově zrekonstruované restaurace hotelu Ancora. Prostě jsme si vyhodili z kopýtka. Po těch jídlech, která jsme si celý týden vařili, to byla velice příjemná změna.
U baziliky sv. Filipa a Jakuba v centru města jsme si prohlédli El Cianpanín, mohutnou kostelní věž, má 72 metrů a je ikonou Cortiny, snadno ji spatříte z hlavní pěší zóny.
Pak jsme si ještě zašli všichni do cukrárny na Corso Italia, která se jmenuje Bar Café Embasy, oni si dali zmrzlinu a já malinový koláč. To byla sladká tečka za naším výletem.
Byl to nezvykle odpočinkový den a těšili jsme se na naše kamarády, až nám poví o svých dnešních dobrodružstvích.
Naposledy jsme postavili stany, udělali si pořádnou hostinu, povídali si, hráli na kytaru, zpívali až do pozdních hodin.
Sedmý den probíhala cesta domů. Dělali jsme přestávky a ani se nám domů nechtělo. První přestávka byla v Lienz v Rakousku, druhá ve Spittal an der Drau, potom u Vídně a předposlední v Mikulově.
V Brně při loučení padly i slzy, které nešly zastavit. Každý z nás si uvědomil, jak moc nám budou ti ostatní chybět. Ty společné strávené chvíle v nás zanechaly stopu napořád. Byli jsme si oporou, sdíleli jsme spolu radosti i těžkosti.
A jak se říká „Člověk nikdy neví, co dovede, dokud to nezkusí“. Pro mě to byla parádní zkušenost, doporučuji všem.
Zdroje:
