Článek
„Utrhl jsem květinu a zvadla mi. Chytil jsem motýla a umřel mi v dlaních. Pochopil jsem, že krásných věcí se lze dotýkat jen srdcem.“ John Lennon
https://citaty.net/citaty-o-kvetinach/
Tři dny před odletem jsem si nachladila v průvanu záda a špatný pohyb způsobil, že se mi tam něco skříplo. Už to vypadalo, že bude po dovolené, tekly mi slzy bolestí, byla jsem z toho nešťastná.
Naštěstí mě přítelkyně mého bratra napravila, nasadila jsem si bederní pás a prášky proti bolesti. V letadle jsem to zvládla také díky polštáři, který mi pomáhal při 4,5 hodinovém letu.
Když jsme dorazili na hotel, na pokoji bylo příšerné vedro. Otevřela jsem balkonové dveře. Začal proudit vzdoušek, jenže na silnici před hotelem jezdila stále auta, bylo to dost hlučné. Když jsem volala na recepci, zkonzultovala nastavení klimy, tak jsem se dozvěděla, že je nastavená dobře, a že neví, kde je chyba. Ráno se to prý vyřeší. Takže buď hluk z ulice a přijatelné teplo, nebo zavřená okna a dusivé vedro.
Ráno po snídani, jsem to šla řešit na recepci. Paní mi řekla, že klima v hotelu funguje, a neví, proč právě u nás to nejde, a jako řešení nám do pokoje přinesli elektrický větrák.
Odpoledne jsme měli sraz s naší delegátkou, u které jsme si objednali na každý den nějaký poznávací výlet.
Na pokoji se nedalo dýchat, znovu jsme to řešili. A když nám chtěli vrazit ještě jeden větrák, tak jsem to rázně odmítla a řekla, že chceme jiný pokoj. Volný pokoj byl k dispozici až následující den, takže jsme si museli počkat.
Šli jsme ven, na prohlídku okolí. Pláž byla sice kamenitá, ale koupání fajn, voda osvěžující, vlny obrovské. Nejdříve bylo zábavné plavat ve velkých vlnách, ale pak jsem nemohla z té vody vůbec vylézt, přítel mě tedy vytáhl za ruku na břeh.
Zpět do hotelu jsme se vraceli osvětleným tunelem, ve stěně byl otvor jako okno, kterým byly vidět dole vlny narážející do skály, bylo to pěkné.
Koupili jsme si nějaké pohledy a zmrzlinu. V pokoji jsme se zkulturnili, a šli na večeři. Dala jsem si rybu se zeleninovým salátem a zálivkou a k tomu jsme pili sangrii.
1. Den prvního výletu.
Po snídani jsme vyrazili s průvodcem v autobuse na cestu, na západní okruh ostrova. Opustili jsme Funchal a projeli městečky Ribeira Brava a Ponta do Sol.
Když jsme dorazili do Fanal – vavřínového lesa na severozápadě ostrova, začala padat mlha, která je pro tuto oblast typická. Vavřínové stromy byly obrovské, tajemné a podmáčená půda s mechem nám pod nohama klouzala. Na stráních se pásl dobytek.
Fanal - vavřínový les
Výhledy z okna autobusu byly nádherné. Ribeira da Janela je nejdelší řekou Madeiry (20 km) a jmenuje se tak i městečko, které je známé skalními útvary sopečného původu. https://www.madeirago.cz/ribeira-da-janela/
V lázeňském městečku Porto Moniz jsou přírodní lávové bazény s mořskou vodou. Autobus nás pak zavezl na společný oběd. K rybě jsem si dala bílé portugalské víno Lezíria, bylo výborné.
Projížděli jsme potom přes Seixal, kde je známá pláž Porto de Abrigo do Seixal s černým pískem. https://cs.wikipedia.org/wiki/Seixal
Navštívili jsme druhý největší útes v Evropě Cabo Girao (580 m. n. m.). Z vyhlídky, která má prosklenou podlahu, jsme se kochali výhledem na Atlantik. Také bylo vidět Camara de Lobos, rybářské městečko, proslavené malířem Winstonem Churchillem, který tam pobýval v 50. letech. Je tam spousta skvělých barů, a v jednom z nich jsme pak vyzkoušeli místní alkoholický míchaný nápoj Poncha. https://www.madeirago.cz/poncha/
Na recepci hotelu nám dali vědět, že náš nový pokoj je připravený. Šli jsme si ho prohlédnout a hned jsme se přesunuli. Byl s výhledem do zahrady a s balkonem.
Hladoví jsme přišli na večeři. Obsluhovala nás číšnice, a když ani po 10 minutách nešla s naším pitím, tak jsem se obrátila na jiného číšníka, abych to urychlila. Paní pití potom přinesla, byla podrážděná a s úšklebkem odešla. Dala jsem si paellu, a zkoušela zapomenout na ten nepříjemný zážitek. Jenže mi zaskočila kost v krku a já se začala dávit.
Odešli jsme hned na pokoj a volali Axu, kde jsme měli pojištění, jenže tam byl jen záznamník, s tím, že nám zavolají zpátky. Můj přítel volal delegátce, která nedoporučovala státní nemocnici. Já se zatím snažila dostat z pusy kousky jídla i tu kost, jenže mi to nešlo. Zoufalá jsem si proto napsala lístek v angličtině „Mám zapíchnutou kost v krku, potřebuji zavolat taxíka na soukromou kliniku“ a šli jsme na recepci.
Tam po nás chtěli vyřešit nejdříve tu změnu pokoje, jenže já jsem nemohla s tou kostí v krku mluvit. Taxíkem jsme nakonec odjeli. Na klinice po mě chtěli vypsat formulář a doklad totožnosti – který jsem v tom stresu zapomněla na pokoji. Nicméně mě nakonec vzali, prohlédli krk, strkali do něho špachtli, svítili, ale na žádnou kost nenarazili. Řekli mi, že musím jet do státní nemocnice, že tam jsou na to lépe vybaveni.
Seděli jsme na zastávce před klinikou a já odmítala do té nemocnice jet. Dávila jsem se, kašlala jsem, byla jsem zoufalá… předkloněná, a představte si, tu kost jsem nakonec vykašlala.
Ležela na mém koleni, tenká šavlovitá kost, dlouhá 4 cm. Byla jsem stále v šoku a celá jsem se po tom hrozném zážitku třásla. Začalo se pomalu stmívat. Naproti kliniky byl kopec, na který jsme vylezli. Tak nádherný západ slunce to byl, že mi při pohledu na něj oschly slzy, já se uklidnila, a pak jsme se mohli vydat na cestu zpět.
Co myslíte, jaká byla noc v novém pokoji? Měli jsme otevřená okna a dveře na balkon, měli jsme i větrák, který jsme si donesli z předchozího pokoje. A to bylo dobře, protože klima sice hučela, ale zas tak nechladila, tak jsme ji nakonec vypnuli. Větrali jsme celou noc, protože na zahradě byl klid a nic nás tak nerušilo ze spánku.
2. Den druhého výletu.
Po snídani jsme odjeli busem a s průvodcem. A to do Botanické zahrady ve Funchalu. Vyjeli jsem nejdelší lanovkou na Madeiře, do výšky (850 m. n. m.) na kopec Monte. Zahrada se jmenuje Jardim do Monte Palace. Delegátka nám koupila vstupenky a my nasedli s jedním párem (s pánem a paní, se kterými jsme seděli v letadle – to byla teda náhoda). Paní měla akrofobii (strach z výšek), v letadle měla nějaké prášky, ale ty si dnes nevzala. Bylo mi jí líto, proto jsem se rozhodla, že jí sdělím svůj zážitek, s kostí v krku. Za necelých 10 min jsme pak vystupovali, a paní mi děkovala, že jsem ji svým poutavým vyprávěním rozptýlila tak, že aspoň trochu pozapomněla, že je v lanovce. https://www.jedemenadovolenou.cz/jardim-tropical-monte-palace-funchal
Během cca dvou hodin jsme zvládli projít celou zahradu, pokochat se madeirskou květenou. Nejvíce mě zaujaly hortenzie obrovitánských rozměrů, potom také samozřejmě moje oblíbené strelície královské, a různé palmy, hlavně banánovníky.
V zahradě je také k vidění kolekce afrických soch ze Zimbabwe a sbírka minerálů z celého světa. Mně se nejvíc líbily ty obrovské minerály.
Byla možnost jet dolů ze zahrady na sáňkách. Ale po včerejším adrenalinu jsem se rozhodla pro klidný den, tak jsme to sešli pěšky s ostatními, a pak nasedli na bus. Ten nás odvezl do Curral das Freiras (Údolí jeptišek).
Curral das Freiras je vesnice v hlubokém údolí, obklopena vysokými horami. Od roku 1462 je ve vlastnictví jeptišek, které se tam ukryly před nájezdy pirátů.
Údolí jeptišek
Na oběd jsme si dali polévku Caldo verde (zelná polévka s pikantní klobásou) a k tomu Espetadu (kousky masa na kovové špejli) a k tomu Bolo do caco (teplé chlebové pečivo s česnekovým máslem uprostřed). Zapili jsme to červeným portugalským vínem Lagar das Pias. Domů jsme si koupili něco z místních kaštanových specialit: čokoládu plněnou kaštany a kaštanový likér.
Po návratu jsme se šli koupat na pláž. Na večeři jsem si vybrala zeleninové saláty a hovězí maso s omáčkou a pak dortík s ovocem. Rybu jsem tentokrát vynechala.
3. Den třetího výletu. Horský přechod z Pico do Arieiro na Pico Ruivo.
Autobus přijel s mírným zpožděním. Přijeli jsme na Pico do Arieiro (1818 m. n. m.) což je třetí nejvyšší vrchol Madeiry. Odtud jsme se vydali po cestě s dech beroucími výhledy na horu Pico Ruivo (1861 m. n. m). A pak na zpáteční cestě po hřebeni do Achada do Teixeira, kde nás bude čekat autobus.
Trasa to byla náročná, šáhla jsem si na dno svých sil, dokonce jsem zvažovala, zda vylezu až nahoru na Pico Ruivo, protože mi došel dech a slunce do slova i do písmene žhnulo. Jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem se tam nakonec doplazila. Ty výhledy stály za to!
Výhled z Pico Ruivo na chatu Casa de Abrigo pod vrcholem
4. Den čtvrtého výletu. Léváda do Furado
Dnešní výlet byl dlouhý 11 km. Cesta podél Levády (Levada do Furado) vyrazili jsme z Ribeiro Frio do vesničky Portela. Cesta přes prastarý vavřínový les. Voda zurčela v levádě, tekla rychlým proudem, uklidňující zeleň okolo, překrásné místo, moc jsme si to užili. Po procházce jsme si dali pohoštění v místním lokále. https://www.madeiran.cz/pesi-trasa/po-pstruzi-levade-z-ribeiro-frio-do-portely/
5. Den pátého výletu. Východní okruh: Vyhlídka Pico do Areiro, Levada Ribeiro Frio vyhlídka Balkoes,Santana a vychodní výběžek ostrova.
Vypravili jsme se na vyhlídku do Pico do Areiro. Potom jsme pokračovali a přejeli do malé vesničky Ribeiro Frio, odkud jsme šli Levadu Balcoe na jejímž konci je vyhlídka do údolí Ribeira da Metade. Cestou jsme zkoušeli krmit ptáčky, je to taková místní atrakce. Další zastávka byla ve vesnici Santana, která je známá svými pasteveckými domky se slaměnou střechou. Neodolala jsem a koupila jsem si tam na trhu dvě sazeničky banánovníkové palmy.
Pokračovali jsme do Porto da Cruz, kde jsme navštívili továrnu Rum factory s názvem Engenhos do Norte. Rum nepijeme, proto jsme si raději vyšlápli menší kopec a kochali se výhledy na moře a útesy. U cesty tam rostly obří aloe vera.
Na závěr výletu jsme odjeli na nejvýchodnější část ostrova, Ponta de São Lourenço. Abychom se tam prošli a obdivovali přírodní rezervaci, která je tam od roku 1982.
Ponta de São Lourenço
6. Den šestého výletu. Jeep Tour Levada Funchal, zahrada Funchal, Socha Krista na pobřeží.
Poslední den našeho pobytu. Po snídani jsme si dali zavazadla do úschovny v hotelu a pak nás odvezl Portugalec Marco na Jeep Tour.
Jeli jsme k údolí Camachy, prošli jsme se podél Levády da Serra do Faial. Tam jsme ještě s jedním polským párem hledali drogu (cestu), bylo nás celkem šest. Našeho průvodce Marca jsme učili, jak se řekne česky „pes“ a jméno psa „Guláš“, a pak to ještě doplnil polák Józef, když řekl: no pes, no guláš. Taky jsme se nasmáli, když jsem na Marca zkoušela svoji českou francouzštinu: „Lev lezé do tramvajé, žeré mandlé lopesijé…“, když jsem mu to podruhé zopakovala, tak řekl anglicky: „Ne, ne, to není francouzština“. Moc jsme se nasmáli, byla tam skvělá atmosféra.
V centru Camachy jsme si dali oběd. Po off-rouddových cestách jsme jeli na Santo da Serra (malé horské městečko) a na závěr jsme navštívili slavnou vyhlídku v městečku Portela se sochou Cristo Rei (Krista krále) na mysu Garajau. Kolem sochy rostly obří opuncie. Tento výlet byl moc fajn, všichni jsme si ho užili naplno.
Na letišti jsme se rozloučili s delegátkou. Koupili si poslední drink Ponchu a připili jsme si na fajn zážitky s novými přáteli a také na dobrou cestu domů. Obrigado Madeira!
