Článek
Po škole jsem odjela do Německa do Frankfurtu hlídat děti, pracovat jako au-pair. Rodičům se to moc nelíbilo, ale já si to prosadila. Z německého jazyka jsem sice odmaturovala, ale jak jsem brzy na vlastní kůži poznala, nebyla to žádná sláva. Při společné večeři s rodinou jsem něco rozuměla, ale odvahu ani slovní zásobu zapojit se do rozhovoru jsem neměla.
Při první návštěvě supermarketu, (kdy jsem si chtěla koupit čokoládu), jsem se zeptala: „Kolik je hodin?“ místo „Kolik to stojí?“. Ještě teď si s úsměvem na rtech vzpomínám na začátky s němčinou. Člověk si pak váží svých znalostí tím víc, čím víc chyb na začátku udělal.
Nebudu vás nudit tím, jak jsem první tři týdny byla smutná a propadala beznaději. Sama v cizí zemi, hozená do vody, buď se naučím plavat (mluvit německy), nebo se vrátím domů. Jenže pak po těch třech týdnech se to zlomilo. Pomalu ale jistě jsem překonala sama sebe, začala komunikovat a představte si, bavilo mě to. Navštěvovala jsem jazykové kurzy a udělala si certifikát. Jsem na sebe patřičně hrdá za to, že jsem to zvládla. Nejenom v Německu, ale také v … ale o tom až příště.
Věděli jste, že slovo „Skopčáci“ znamená „ti, co přišli z kopců“. Než jsem odjela na svůj pracovní pobyt do Německa, tak se mi před odjezdem zdály sny o německých vojácích, kteří běhali a honili mě po půdě v domě mojí babičky, bylo to hrozivé.
Díky tomu, že jsem opustila domov, jsem se v Německu seznámila s úžasným člověkem, mojí nejkou – kamarádkou Věrkou. Setkaly jsme se v S-bahnu na cestě z Bad Vilbel do Frankfurtu. Bylo to v zimě, já měla oranžové rukavice, ona tmavomodrou bundu.
Byla přesně to, co jsem potřebovala. Fajn holka, která umí člověka vyslechnout, která ovládá perfektně němčinu, a ještě jako bonus mě naučila poslouchat kapelu „Die Toten Hosen“ nad jejímiž ztřeštěnými texty jsme se bavily a probíraly němčinu. Spolu jsme se hodně smály. Prožívaly každou radost i starost, která nás při pobytu „v cizí zemi“ potkala. Jezdily jsme samy, ale také s českou misií na poutě, výlety. Měla jsem tam dokonce i svoji kytaru, takže jsme zpívaly písničky od Nedvědů až po další folkové, popové i rockové hity.
Pobyt v mé „německé“ rodině byl tak-tak-všelijaký. Otec rodiny byl vědec, každou ponožku měl jinou, ale byl kliďas, a jak se říká „dobrák od kosti“. Matka byla učitelka na prvním stupni ZŠ, z práce neustále podrážděná a na nervy. Po návratu z práce si lehla k TV na dvě hodiny a nesměly jsme ji s dětmi rušit. Malý Jakob měl astma, chodil do školky a Janna (se dvěma „n“) chodila do druhé třídy na základní školu. S oběma dětmi jsem měla pěkný vztah, trávila jsem s nimi spoustu času.
Moje němčina se zlepšovala, díky komunikaci s dětmi (čtení pohádek, hraní her), a také díky kurzům NJ. Ale jenom díky nejce (která mi pomáhala s němčinou, když bylo něco v gramatice nad mé síly) jsem se tam cítila mnohem líp a méně opuštěná.
O víkendech jsme jezdily do Frankfurtu. V zimě bruslit na zimní venkovní stadion. Byla jsem z toho několikahodinového bruslení tak šťastná, že jsem potom pár týdnů hojila pětikorunové puchýře na patách z vypůjčených bruslí.
Na jaře jsme byly v Botanické zahradě. V létě jsme zpravidla jezdily domů na dovolenou a vracely se s různými českými dobrotami (Jesenka, Studentská pečeť, Tatiána…). Navštěvovaly jsme se na kole, protože naše rodiny bydlely cca 6 km od sebe.
Vzpomínám ráda na naše společné návštěvy do kina ve Frankturtu. Na záznam koncertu Die Toten Hosen, ve kterých Campino (zpěvák) zakopl na podiu a spadl tak komicky, že jsme si pořád přetáčely tu videokazetu zpátky a dokola se smály, až jsme spadly z postele na zem.
Na Knižní veletrh ve Frankfurtu. Cesty na letiště, jízdy vláčkem z jednoho terminálu na druhý. Na mezinárodní slova, která by se neměla používat v žádném dopravním prostředku (jako třeba slovo indián). A už vůbec ne v případě, že kousek od vás sedí kluk, který vypadá jako indián.
Vzpomínáš na to, jak jsme se v Německu učily spoléhat jen samy na sebe? Byla to pro nás nezapomenutelná škola života. Proto se tak ráda vydávám na cesty. Jak napsal Paulo Coelho: „Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy.“
Přeji vám spoustu krásných cest, na nic nečekejte a jděte vstříc dobrodružství. Třeba na nich potkáte svoji spřízněnou duši, tak jako já. A kdyby ne, tak poznáte alespoň lépe sami sebe.
