Článek
Po škole jsem odjela do Frankfurtu hlídat děti. Rodičům se to moc nelíbilo, ale já si svou cestu za prací au-pair prosadila.
Z němčiny jsem sice odmaturovala, ale realita mě rychle usadila. Při společné večeři s rodinou jsem sice něco rozuměla, ale odvahu otevřít pusu jsem neměla.
Při první návštěvě supermarketu jsem se místo na cenu čokolády zeptala: „Kolik je hodin?“ Prodavačka na mě koukala jako na zjevení! Dodnes se tomu usmívám, i když tehdy mě do smíchu nebylo. První tři týdny jsem proplakala v beznaději. Byla jsem hozená do hluboké vody: buď se naučím plavat, nebo pojedu domů.
Zlom v S-bahnu
Pak se to zlomilo. V zimě, v soupravě S-Bahnu na cestě z Bad Vilbel, jsem potkala ji. Já měla oranžové rukavice, ona tmavomodrou bundu. Moje nejka – kamarádka Věrka. Byla přesně to, co jsem potřebovala. Fajn holka, co uměla naslouchat a perfektně ovládala němčinu.
Díky ní jsem objevila kapelu „Die Toten Hosen“. Nad jejich ztřeštěnými texty jsme pilovaly mou němčinu a smály se tak moc, až jsme padaly z postele. Prožívaly jsme spolu každou radost i starost „v cizině“. Zpívaly jsme Nedvědy s kytarou a najednou ten svět byl o dost veselejší.
Život v německé rodině
Moje rodina byla… všelijaká. Otec, roztržitý vědec a „dobrák od kosti“, nosil každou ponožku jinou. Matka, učitelka, se vracela z práce tak podrážděná, že se jí děti i já musely dvě hodiny vyhýbat, zatímco ležela u TV. S malým Jakobem a Jannou jsem ale měla krásný vztah. Čtení pohádek a hry s nimi mi pomohly víc než jakýkoliv kurz.
Puchýře a Studentská pečeť
Vzpomínek je milion, třeba hodiny bruslení ve vypůjčených bruslích na zimním stadionu, které mi na patách nechaly puchýře velké jako pětikoruny.
Nebo ty zásoby z domova, milovala jsem Jesenku, Studentskou pečeť a bonbonieru Tatianu, tím jsme zaháněly stesk po domově.
Cestování po Německu, návštěva Knižního veletrhu, jízdy vláčkem na letišti a trapasy v dopravě, když jsme nahlas řešily slova jako „indián“ přímo před někým, kdo jako indián vypadal.
Spoléhat se jen na sebe
Vzpomínáš, Věrko, jak jsme se učily spoléhat jen samy na sebe? Byla to nezapomenutelná škola života. Jak napsal Paulo Coelho: „Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy.“
Přeji vám spoustu krásných cest. Na nic nečekejte a jděte vstříc dobrodružství. Třeba na něm potkáte svou spřízněnou duši – svou „nejku“ – tak jako já. A kdyby ne, poznáte alespoň lépe sami sebe!
V příběhu píšu o tom, jak mě hluboká voda ve Frankfurtu naučila plavat. Jak to máte vy?
Anketa
Napište mi do komentářů, co byla vaše „Studentská pečeť“, která vám v cizině zachránila náladu, nebo jaký největší trapas v cizím jazyce se stal vám.
