Šumava bez růžových brýlí: Kde nás okouzlila a kde zklamala?

Během našich dní na Šumavě jsme začali naprostou klasikou, bez které by návštěva zdejšího kraje nebyla úplná – procházkou podél řeky Vydry.

Zaparkovali jsme na Antýglu a vyrazili po červené značce. Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední a na parkovišti už naštěstí nebylo tolik aut. Cesta kolem balvanitého koryta, kde voda divoce pění a burácí, má neskutečnou energii.

Ještě před cílem naší trasy jsme narazili na Klostermannův most.

Most stojí na historickém místě, kde lávka přes Vydru stávala již v dobách, kdy zde žil a tvořil spisovatel Karel Klostermann.

Jen o kousek dál po proudu nás pak přivítala svou stylovou atmosférou samotná Turnerova chata. Pokud sem dorazíte po 17 hodině, tak je zavřená a tím pádem je zde méně turistů.

Dali jsme si tu zaslouženou pauzu na načerpání sil (nějaké sušené ovoce a vodu) a po odpočinku jsme se stejnou cestou kolem divokého toku vrátili zpět na parkoviště.

Další v pořadí byla zastávka u Rechle. Tento historický dřevěný hradlový most sloužil v minulosti k zachytávání a usměrňování plaveného dřeva z okolních lesů.

Tato technická památka skvěle doplňuje atmosféru staré Šumavy. Určitě doporučuji se u ní zastavit – měli byste však vědět, že i tady je potřeba zaplatit parkovné.

Zaplatili jsme parkovné 100 Kč. A vydali jsme se k rozhledně na skokanském můstku na Zadově, která pro nás však byla obrovským zklamáním.

Překvapilo mě celkem vysoké vstupné 100 Kč na osobu vzhledem k tomu, v jak zanedbaném stavu se stavba momentálně nachází.

Výhledy jsou sice fajn a na schodech jsme potkali veselé, ukecané důchodce, ale celkový dojem to nezachránilo.

Dovolená v této části Šumavy nabízí také skvělou možnost podívat se na chvíli za hranice k sousedům do Německa.

Jeden den naší dovolené jsme proto věnovali výletu do Bavorského lesa na vyhlášenou Stezku korunami stromů. Neuschönau, to byl cíl, který jsme zadali do navigace.

Pokud sem míříte, připravte si 5 eur na parkovné a 13 eur za lístek pro dospělého. Výhodou je, že tam můžete strávit tolik času, kolik se vám zachce, klidně i celé odpoledne.

Výhledy jsou stále majestátní, ale musím být upřímná – navštívila jsem toto místo už před deseti lety a dnes je vidět, že zub času na dřevěné konstrukci neúprosně pracuje. Už to zkrátka nezáří tak jako dřív.

Zajímavé bylo sledovat německé rodiny.

Zatímco Češi mají tendenci v restauracích utrácet, celé německé rodiny raději seděly na lavičkách a spokojeně ukusovaly oběd, který si donesly z domova v krabičkách.

My jsme si dali proteinovou tyčinku s ovocem a pokračovali dál.

Naše další kroky vedly směrem na jih. Cílem se stala zřícenina hradu Kunžvart, která se tyčí na skalním ostrohu nedaleko Strážného.

Cesta k ní vede do kopce, ale ten božský klid za to stojí.

Ze samotného strážního hradu už zbyla jen mohutná torza věže, ze které dýchá hluboká historie. Pokud nemáte rádi přeplněné turistické atrakce, tady budete ve svém živlu. Člověk tu má pocit, že se zastavil čas.

Skvělým kontrastem k lesnímu výšlapu bylo Soumarské rašeliniště.

Procházka po dřevěných povalových chodníčcích, které vás bezpečně vedou nad rašelinou, má neuvěřitelné kouzlo.

Krajina tu vypadá trochu jako ze skandinávského filmu, ten dojem však kazily stopy po těžkých strojích v rašeliništi.

Místní rozhledna byla bohužel z technických důvodů zavřená, což nás zpočátku trochu mrzelo, ale příroda nám to okamžitě vynahradila.

Část zpáteční cesty totiž vedla kolem Teplé Vltavy a mně se z té nádhery doslova tajil dech.

Voda byla tak čistá, že jsem mohla pozorovat pstruhy prohánějící se v proudu, a společnost nám dělala zářivě zelená vážka. Vůbec se mi nechtělo takovou krásu opustit.

Úplně nejlepší zážitek z celého putování byl výšlap na Stožeckou kapli. Je to nádherná šumavská procházka.

Zaparkovali jsme naproti restauraci U Vacků a vyrazili. Cestou jsme se kochali nedotčenou přírodou, počasí nám přálo a za celou trasu nahoru jsme potkali jen dva turisty.

Závěrečný strmý výšlap ke kapli mi sice dal zabrat tak, že jsem měla úplně mokrá záda (musím si konečně koupit lépe odvětrávaný batoh), ale stálo to za to!

Samotná dřevěná kaple je kouzelná. Na místě byla kromě nás už jen hrstka cizinců, kteří v lese sbírali lesní maliny. To je ta pravá, klidná Šumava, kterou lidé hledají.

Čekala jsem, až ostatní dorazí, protože se ještě vydali na vyhlídku na nedalekou skálu, a potom jsme společně vyrazili na zpáteční cestu. Byla to ideální tečka za naším šumavským putováním.

Pokud se vám moje upřímné tipy líbily a chcete se mnou objevovat další skrytá i komerční místa v Česku i v zahraničí, klikněte nahoře na tlačítko SLEDOVAT.

❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Medium: Giovanna Arancione. Už teď pro vás totiž plánuji další cestovatelské průvodce! Kam vás v příštím článku vezmu? Nechte se překvapit!

A co vy? Zažili jste na Šumavě nějaké zklamání, nebo na ni nedáte dopustit? Napište mi své zkušenosti do komentářů! ��