Článek
„Nikdy předem nevíš, kde najdeš a kde ztratíš.“ Bulharské přísloví
Během mé rekonvalescence s kotníkem jsem měla spoustu času, a tak jsem se pustila do dlouho odkládaného třídění a zálohování fotek. Když tu na mě vykoukla složka s názvem Sofia 22. prosince - 2. ledna. Tak jsem si prohlížela fotky a jako mávnutím kouzelného proutku se mi vybavil příběh, který vám teď chci vyprávět.
Můj přítel mi navrhl, že pojedeme navštívit jeho rodiče do Sofie, strávíme tam Vánoce a na Nový rok oslavíme vstup Bulharska do Evropské Unie.
Odjížděli jsme busem z Brna, který měl mírné zpoždění, protože když jsme se svými jízdenkami nastoupili, naše místa byla už obsazená. Strhla se hádka, řidiči nemluvili mým jazykem, všechno to řešil můj přítel. Někde se stala chyba. Naštěstí jsme dostali jiná místa a mohli jsme odjet. Naše místa byla hned za řidičem, který nám znepříjemňoval vzduch cigaretovým dýmem po celou cestu – bohužel se s tím nedalo nic dělat!
Na hranicích se Slovenskem řidiči chtěli uplatit celníky pomerančovým džusem. Nevěřila jsem svým očím. Protože to nezabralo, tak si nás celníci vychutnali a prohlídka byla o to důkladnější, někteří museli otevřít svá zavazadla na stolech připravených venku vedle busu. Po tomto divadle, které sledoval celý autobus, se pokračovalo dál.
Na hranicích se Srbskem nám řekli, že si máme vzít všechny svoje věci a vystoupit, přestoupit do jiného autobusu. Venku byla tma jako v pytli a jen občas někde svítilo pár světel. Nebyli tam žádní ozbrojenci, ale jinak to vypadalo jako v nějakém filmu o únosu, bála jsem se.
Do čeho jsme to nastoupili? Byla to stará rachotina, polámaná sedadla a moc čisto tam nebylo. Usnout se mi podařilo jen díky hudbě, kterou jsem poslouchala ve svém mp3 přehrávači.
Po cestě, která byla nekonečně dlouhá, jsme přijeli konečně do cíle, na autobusové nádraží do Sofie. Přišel nás vyzvednout tatínek s maminkou. Dostalo se nám krásného přivítání a už jsme si to frčeli k nim domů. Sprcha ze mě smyla všechny útrapy cesty. Potom jsme zapadli do krásných měkoučkých postýlek a spali a spali.
Odpoledne se rodiče vrátili domů z práce a večer proběhl v poklidu. A my jsme si s maminkou prohlížely fotky, zatímco můj přítel s tatínkem uvařili večeři. Byly hranolky, čevapčiči, kysané zelí, cibulka se solí, mňam, mňam, pochutnali jsme si všichni.
Večer jsme vyrazili do nějakého klubu, kde jsme se sešli s J. přáteli a také jsme si tam všichni koupili vstupenky na Silvestrovskou party. Bylo tam narváno, hudba hrála naplno a všude kolem byla spousta zajímavých lidí. Nicméně na mě padla únava, už jsem se těšila do měkoučkých peřin.
Další den byla sobota, vyspali jsme se do růžova, protože jsme to potřebovali, a tím pádem jsme přeskočili snídani a v 13.30 jsme si dali jen něco menšího: baklavu s pórkem. Vydali jsme se potom na společné rodinné předvánoční nákupy. Na oběd jsme si zašli do čínské restaurace. Rodiče mého přítele jsou milí a sympatičtí lidé, užili jsme si to.
Večer jsme jeli na návštěvu k Stojanovi a Rumi do jejich bytu. J. mě pak odvezl domů. Nejdřív jsme si povídali s jeho rodiči, a potom jel ještě navštívit jednoho kamaráda. Vrátil se domů v noci.
V neděli byl Štědrý den. Když jsem se probudila, měla jsem hrozný hlad, snědla jsem 4 chleby s lilkovou pomazánkou a protože mě všechno bolelo, tak jsem si dala aspirin. Asi na mě něco leze, nebo to jsou ještě dozvuky z té cesty autobusem. Než J. přivezl babičku, tak jsme s tatínkem a maminkou nazdobili stromeček a nachystali slavností tabuli v obývacím pokoji.
Štědrovečerní hostina v Bulharsku je postní, veganská a mně chutnala. Večeře se skládala ze sedmi tradičních chodů: fazole, opečená paprika, rýže zabalená do hroznových listů, kysané zelí, domácí chléb se zapečenou mincí uprostřed, štrůdl a oříšky.
Poslouchaly se koledy, zpívalo se, tančilo… a potom byly na řadě dárky, které jsme si rozdali. Babička dostala knížku v němčině, přítel dostal župan a my oba dva jsme dostali teploučký svetr. Atmosféra byla sváteční, hřejivá, zkrátka povedená oslava.
Hostina na první svátek vánoční
Na první svátek vánoční byl slavnostní oběd, podávala se krůta s kysaným zelím. Bylo to výborné, ale co mě dostalo, byla baklava s medem plněná oříšky, olizovala jsem se až za ušima a olizuji se i teď, jen si na to vzpomenu!
Na druhý sv. vánoční mrzlo, až praštělo. Byli jsme domluvení, že vyrazíme s kamarády do hor. Teple jsme se oblékli, v mém případě jsem si vzala bundu svého přítele, a bylo mi jedno, že vypadám jako balík, hlavně že mi bylo teplo.
Vyrazili jsme taxíkem do Dragalevtsi, na úpatí hory Vitoša. Tam nás už čekali Pavel se svou přítelkyní Jankou. Po krátkém, ale namáhavém stoupání jsme vyjeli lanovkou k chatě Aleko (1820 m. n. m.) a pak jsme pokračovali pěšky, zasněženou pohádkovou krajinou. Byla zima, ale měli jsme s sebou proviant a dali jsme si teplý čaj a grog v chatě. Lidé se smáli a děti stavěly sněhuláky.
Národní park v pohoří Vitoša
Zpáteční cesta nám zabrala spoustu času, scházeli jsme do vesnice a malým minibusem jsme se vraceli zpět do centra Sofie a potom tramvají domů.
Byl to parádní zážitek, ledové království mě naprosto okouzlilo. Po příjezdu domů jsem si dala horkou sprchu. Když jsme se najedli a popovídali si s rodiči, a trochu si vydechli, tak jsme vyrazili opět ven. Sešli jsme se s přáteli mého přítele v jedné pizzerii a povídali si až do noci.
Další den ráno byla skvělá snídaně: baklava, té se v mém případě nedá přejíst. Odpoledne jsme měli sraz s rodiči na jednom trhu, kde probíhalo další nakupování.
A večer jsme jeli na další setkání s přáteli, tentokrát do Thajské restaurace, tam bylo veselo, protože nás bylo opravdu hodně. Jeden kamarád si dal specialitu: slepičí srdíčka, málem se mi navalilo, když jsem to viděla na tom talířku. Přišlo mi to pak už příliš dlouhé, protože jsem bulharsky nic moc nerozuměla.
Ráno bylo těžké vstávání, to ponocování den za dnem mi nesvědčilo. Jeli jsme navštívit J. babičku, která mluví německy, takže jsem mohla komunikovat, konečně jsem plně rozuměla všemu. Večer jsem raději zůstala doma s rodiči a J. jel na další setkání s přáteli. Když se pak v noci vrátil domů, probudil mě polibkem, dostala jsem od něho červenou růži k našemu výročí.
Další den jel J. s rodiči něco vyřizovat, zůstala jsem sama doma a dívala se na nějaký film v němčině. Když se vrátili, dali jsme si společně oběd: salát ze zelí a petržele, bramborové hašé, kousky grilovaného kuřete s paprikou. Večer jsme šli s přáteli tančit do klubu. Lidé se tu umí bavit a holkám to neskutečně slušelo, byla jsem ráda, že mám francouzskou manikúru a vypadám také k světu.
Den před Silvestrem jsme jeli do nákupního centra, (které vypadalo podobně jako Brněnská Vaňkovka), kde jsme se setkali s Ivanem a Bojanem, potřebovali totiž pomoc při výběru parfému pro jejich mamku.
Už ani nevím, ale ti dva šli pak na něco do kina a my jsme se vydali zase někam jinam, setkat se s dalšími lidmi. Podezřívám svého přítele, že má tak okolo milionu přátel. Už si ani nepamatuji jména, tolik lidí to bylo…
A byl tu Silvestr, snídaně probíhala zase až kolem poledne, dřív se to nestíhá… Jeli jsme s rodiči do centra, skouknout památky: univerzitu, kostely, mezi ty nejstarší ve městě patří kostel sv. Sofie, budovu národního divadla…
Národní divadlo Ivana Vazova v Sofii
Večer pak v sedm začala slavnostní večeře. Obložený talíř se salátem, maso a kysané zelí. Napsala jsem si, že to nejlepší bylo nakonec, a tím byla kokosová roláda.
V deset nás vyzvedl kamarád Vlado a jeli jsme do klubu společně oslavit Silvestra s přáteli. Jídla a pití tam bylo habaděj. Skvělá hudba, roztáčeli jsme to na parketu. Před půlnocí jsme šli spolu s ostatními na náměstí, kde probíhal ohňostroj. Byla to velká sláva, protože Bulharsko vstupovalo do Evropské unie.
Честита Нова година (cyrilice), v přepisu Čestita Nova godina znamená česky Šťastný Nový rok. Domů jsme dorazili před pátou hodinou ranní, jako správní pařmeni a šli jsme rovnou na kutě.
Ohňostroj na náměstí v Sofii
Všichni už byli dávno vzhůru, když jsem se probudila. Oběd, tak ten byl obrovský, podávala se spousta lákavých chodů: různé druhy masa, příloh, nechyběla zelenina, můj oblíbený lilek a nakonec také zákusky, dorty a samozřejmě kokosová roláda. Dívali jsme se na přenos koncertu z Vídně, to vše doplňoval smích, skvělá zábava v rodinném kruhu.
Navečer jsme odjeli navštívit přítelovu sestřenici Natálku. S její dcerou Magi jsme skládaly puzzle, zatímco J si povídal s manželem. Měli něco, co se mi moc líbilo, představte si, že na televizi (to ještě byly ty široké obrazovky) tak na ní ležela kočka. TV byla zapnutá a ta kočka tam klidně ležela, velká, rezavá, vypadala jako plyšák, a když se pohnula, tak jsem k ní šla, abych ji pohladila a ona utekla, no prostě kočka!
V noci jsme pak balili, protože jinak na to nebyl čas. Ráno jsme vstali poprvé brzy, někdy kolem osmé, po snídani jsme se rozloučili s babičkou. Na autobus nás odvezli rodiče, se kterými jsme se také rozloučili, poděkovala jsem jim za všechno, bylo to úžasné a bude se mi po J. rodině stýskat.
Když autobus odjížděl, tak jsme si říkali, jaká asi bude naše cesta zpět. Následovala první celnice a prohlídka, při které celníci objevili nějakého pána, kterému prohlíželi nechutně dlouho zavazadla, a pak ho vykázali, nemohl s námi odjet.
Na toaletu na hranicích mě nechtěli pustit, protože jsem neměla drobné a všechno jsem si nechala v kabelce u přítele. On tam šel pak se mnou a vyřešil to. To mám na něm ráda, že si poradí v každé situaci. A jeli jsme dál.
V Srbsku prší. Dočetla jsem knížku, začíná být šero. Pak následovalo Maďarsko, Slovensko, poslouchám hudbu a hlavu mám opřenou o J. rameno, pokouším se usnout, ale moc mi to nejde.
Cesta je nekonečná, jsme přesezení a nohy máme celé dřevěné, naštěstí je tady konečně Brno. S kufry plnými dárků se vracíme brzy ráno do našeho domu, usínáme unavení z tak dlouhé cesty.
Zdá se mi o Sofii, o kostkách v centru města, nádherných historických budovách. Pak se mi do snu připlete vozík s Romem na periferii, tažený oslíkem. Najednou se objeví drahé džípy a terénní auta ve vesnici pod Vitošou, před honosnými sídly. A také Vitoša, vypadá to tam jako v ledovém království, děláme andělíčky ve sněhu. Kdo ví, třeba se tam ještě někdy podívám.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Aleko,_Vitosha
