Článek
„Nikdy předem nevíš, kde najdeš a kde ztratíš.“ Bulharské přísloví
Cesta, na kterou se nezapomíná
Naše cesta autobusem z Brna začala zmatkem s místenkami a pokračovala v oblacích cigaretového dýmu od řidiče.
Nejsilnější zážitek nás ale čekal na hranicích. Nevěřila jsem vlastním očím, když se řidiči pokusili uplatit celníky pomerančovým džusem. Neúspěšně. Výsledkem byla důkladná prohlídka zavazadel v mrazu na okraji silnice.
Noční přestup do „staré rachotiny“ na srbských hranicích pak už jen dokonal atmosféru jako z filmu o únosu.
Štědrý večer bez masa, ale s mincí
Po příjezdu do Sofie nás čekalo vřelé objetí J. rodičů. Bulharské Vánoce mě fascinovaly svou jinakostí. Štědrovečerní hostina je tradičně postní a veganská. Na stole nesmí chybět sedm chodů: od fazolí a paprik až po domácí chléb se zapečenou mincí. Kdo ji najde, má mít prý po celý rok štěstí.
Menu na první svátek vánoční
Na první svátek vánoční byl slavnostní oběd, podávala se krůta s kysaným zelím. Bylo to výborné, ale co mě dostalo, byla baklava s medem plněná oříšky, olizovala jsem se až za ušima a olizuji se i teď, jen si na to vzpomenu!
Hostina na první svátek vánoční
Výprava do hor
Na druhý svátek vánoční mrzlo, až praštělo, což byl ideální čas na výpravu do hor. Navlékla jsem se do přítelovy obří bundy a bylo mi úplně jedno, že v ní vypadám jako sněhulák – hlavní bylo teplo.
Taxíkem jsme se přiblížili k úpatí hory Vitoša do čtvrti Dragalevtsi, kde nás čekali přátelé. Po krátkém, ale poctivém stoupání nás lanovka vyvezla k chatě Aleko v 1 820 metrech nad mořem.
Ocitli jsme se v zasněženém ledovém království. Po krátkém výšlapu pohádkovou krajinou jsme rozmrazovali kosti horkým čajem a grogem, zatímco se ozýval smích dětí stavějících sněhuláky. Byl to ten typ zážitku, který vám vymaže z hlavy veškerý stres z cesty.
Národní park v pohoří Vitoša
Cesta zpět z hor do centra
Cesta do centra Sofie nám zabrala věčnost, ale pocit z „ledového království“ ve mně dozníval ještě dlouho. Zasloužená horká sprcha mě sice probrala, ale jen proto, abychom se vrhli do dalšího kola bulharské pohostinnosti. Můj přítel má v Sofii snad milion přátel, takže večery patřily pizzeriím, thajským restauracím a nekonečným debatám.
Slepičí srdíčka
Právě v jedné thajské restauraci přišel další kulturní šok: specialita v podobě slepičích srdíček. Při pohledu na talíř se mi mírně řečeno udělalo nevolno. Navíc se u stolu mluvilo převážně bulharsky, čemuž jsem nerozuměla, a tak se pro mě večer stal nekonečným testem trpělivosti.
Návštěva babičky
Skutečným balzámem na duši byla až návštěva J. babičky. Mluvila německy, a já jsem si po dnech v jazykové izolaci konečně mohla s někým popovídat. Únavu z ponocování pak dokonale vyžehlil můj přítel – když se v noci vrátil z dalšího srazu s kamarády, probudil mě polibkem a rudou růží k našemu výročí.
Silvestr, jaký už se nebude opakovat
Poslední den roku jsme věnovali toulkám centrem. Sofia na mě dýchala historií na každém kroku: od monumentální univerzity přes budovu Národního divadla až po starobylý kostel sv. Sofie, který dal městu jméno.
Národní divadlo v Sofii
Silvestrovská párty v klubu
Kolem desáté nás vyzvedl kamarád Vlado a vyrazili jsme do klubu, kde už gradovala party roku. Jídla i pití tam bylo „habaděj“ a na parketu to vřelo. Krátce před půlnocí jsme se ale všichni sbalili a vyrazili na náměstí. Nešlo totiž jen o běžné vítání nového roku.
Vstup Bulharska do EU s ohňostrojem
S úderem dvanácté a velkolepým ohňostrojem se Sofia proměnila v jeden velký jásající dav. Bulharsko právě oficiálně vstupovalo do Evropské unie. Byla to obrovská sláva, pocit naděje a sounáležitosti byl cítit na každém kroku.
Честита Нова година! (cyrilice) Šťastný nový rok, který pro mě tehdy začal v pět ráno, když jsme se vraceli „jako správní pařmeni“ domů.
Ohňostroj na náměstí v Sofii
Loučení a cesta zpět
Loučení s J. rodinou bylo dojemné. Po dnech plných pohostinnosti se mi po nich bude upřímně stýskat. Cesta zpět do Brna byla opět nekonečná a plná balkánského svérázu – včetně důkladných celních prohlídek, při kterých jeden z cestujících musel nedobrovolně zůstat na hranicích.
Zpátky doma
Když jsme konečně brzy ráno dorazili domů s kufry plnými dárků a „dřevěnýma“ nohama" po dlouhé cestě autobusem, padla na mě hluboká únava.
Sen o Sofii
Zdá se mi o kostkách v centru města, nádherných historických budovách. Pak se mi do snu připlete vozík s Romem na periferii, tažený oslíkem. Najednou se objeví drahé džípy a terénní auta ve vesnici pod Vitošou, před honosnými sídly. A také Vitoša, vypadá to tam jako v ledovém království, děláme andělíčky ve sněhu.
Sofia mě dostala svou syrovostí i vřelostí. Kdo ví, třeba se do toho ledového království ještě někdy vrátím.
