30 let stavěl z odpadků malé město. Pak beze slova zmizel. Dnes je z Watts Tower historická památka

Los Angeles, rok 1959. Na prašném pozemku ve čtvrti Watts stojí skupina techniků obklopená stovkami přihlížejících. V horkém odpoledni zadržují dech místní obyvatelé, novináři i umělci, zatímco k vrcholku jedné z podivuhodných věží je připevněno ocelové lano. Na druhém konci se pomalu rozjíždí těžký jeřáb. Lano se napíná a začne vyvíjet boční tah – až 10 000 liber síly – který má prověřit stabilitu celé stavby.

Pokud věž nevydrží a vychýlí se byť o vlásek, čeká všechny Watts Towers neodvratná demolice. „Ty věže jednou stejně spadnou samy,“ tvrdívali skeptici z řad úředníků a inženýrů. Teď se zdá, že se jejich proroctví možná naplní. Samospráva Los Angeles označila bizarní komplex věží za nebezpečnou stavbu a rozhodla se jednou provždy zbavit toho zvláštního díla trčícího nad nízkými domky chudinské čtvrti.

Ocelové lano sténá napětím a jeřáb zaburácí naplno. Věž však vzdoruje. V jednu chvíli se zdá, že se vysoká štíhlá konstrukce ani nehne – pak se ozve jemné lupnutí a k zemi padá drobná sprška mozaikových střípků. Je to jediná viditelná újma. Věž se vychýlila sotva o pár centimetrů a dál pevně stojí!

V davu propuká jásot. Test je u konce – improvizovaný zátěžový experiment právě prokázal, že Watts Towers jsou stabilní a bezpečné. Jeden z městských inspektorů sundává ceduli NEBEZPEČNÉ a podává ji vedoucímu testu. Znamená to jediné: město couvlo a jedinečné věže zachrání před zbořením. Nadšení lidé objímají inženýra, který test vymyslel, a slaví malé občanské vítězství.

Třiatřicet let práce italského přistěhovalce tak nebylo zmařeno. Jak ale k této dramatické chvíli došlo? Kdo vůbec tyto fantastické věže postavil – a proč je úřady chtěly srovnat se zemí?

Vrátíme se na začátek. Sabato „Simon“ Rodia byl drobný Ital z venkova, který v mládí odešel za štěstím do Ameriky. Narodil se roku 1879 v Kampánii a v patnácti letech připlul s rodinou do New Yorku. Tvrdé začátky v USA ho poznamenaly: přišel o bratra při důlním neštěstí v Pensylvánii, dřel v lese i na dráze, ve Washingtonu se oženil a usadil, ale manželství nevydrželo.

Nakonec zakotvil roku 1920 v Los Angeles. V té době už používal americké jméno Sam Rodia a živil se jako dělník – pokládal koleje, opravoval telefonní vedení, sekal kámen, obkládal domy dlaždičkami. Prostý, neškolený chlapík, kterému příroda nadělila výšku jen něco málo přes 150 cm, měl v sobě velký sen.

Ve čtvrti Watts, která byla tehdy samostatným městečkem, si našetřil a koupil úzký trojúhelníkový pozemek u železniční trati (později se Watts stal součástí Los Angeles). Na posledním konci slepé ulice, vedle rachotících kolejí, stál malý domek – nový domov Simona Rodii a jeho třetí ženy. Roku 1921 se tu Rodia ve svých 42 letech pustil do díla, které se zdálo naprosto bláznivé: rozhodl se, že na dvoře postaví něco velkého. Něco, co možná ani nemělo jméno, tvar ani účel – zatím jen sen, kterému rozuměl jen on sám.

Zpočátku jen sousedé občas zvědavě pokukovali přes plot, co ten mrňavý přistěhovalec každý den kutí. Rodia docházel do práce jako ostatní dělníci, ale ve volném čase – večer po šichtě a celé víkendy – neúnavně pracoval na svém vlastním projektu. Nikdo mu nepomáhal. Každý kus budoucích věží prošel jeho vlastníma rukama.

Neměl žádné stavební stroje ani moderní vybavení, jen základní ruční nářadí: kladivo, lopatu, kleště, kbelíky a zahradnické nůžky. Dokonce ani lešení nepoužíval. Těžké železné traverzy a roury si ohýbal ručně podle potřeby, často je nechával zploštit tak, že je položil na koleje a nechal po nich přejet vlak.

Nosné konstrukce věží tvořil z ocelových tyčí a prutů, které k sobě nesvařoval sváry ani šrouby, ale vázal drátem a obaloval jemným pletivem. Vše pak potahoval vlastní směsí cementové malty.

Ve skutečnosti byl Simon velmi opatrný a důmyslný: jednotlivé díly si připravoval dole na zemi, nosil je nahoru v kýblech a tam je připevňoval ke stavbě. Neustále své věže zpevňoval a vylepšoval – zvlášť po zemětřesení v Long Beach roku 1933 raději přidal ještě více výztuh a oblouků, aby konstrukce vydržela všechno.

Když se sousedé vyptávali, co to vlastně staví, nedostali pořádnou odpověď. Rodia neměl žádné plánky ani nákresy. Předem nic nenavrhoval na papíře, vše vznikalo živelně z jeho fantazie. Několikrát začal stavět část věže, pak se mu nelíbila, tak ji beze slova zboural a postavil znovu jinak.

Lidé kroutili hlavou. Někteří ho měli za výstředního podivína, jiní za neškodného blázna. Děti z okolí mu občas pomáhaly, nosily drobné střepy a haraburdí – jindy ale vyváděly klukoviny a do rozestavěného díla mu házely kamení a ničily obklady. Rodia býval prchlivý bručoun a neváhal zlotřilé výrostky prohnat, ale nikdy se nevzdal.

Naopak, začal svůj výtvor zdobit čím dál víc, aby všem ukázal jeho krásu. Nuestro Pueblo – „Naše městečko“ – tak své dílo sám nazval, ve španělštině, jazykem svých sousedů. A opravdu vytvářel jakési malé fantastické město: kromě soustavy vzájemně propojených věží vybudoval na dvoře i altánek, několik oblouků a laviček, malý bazének ve tvaru lodi (říkal mu „Španělská loď“ či „loď Marka Pola“) a také kamenný můstek a pec na chleba.

Vše propojily cestičky a nízké zdi ze stejného materiálu, osazené pestrobarevnými ornamenty. Postupně vyrostlo sedmnáct věžovitých objektů – tři nejvyšší štíhlé věže se tyčily do výšky téměř třicet metrů, jako katedrální věžičky či obří stožáry mířící k nebi. Možná Simonovi připomínaly zvonice v rodné Itálii. A možná taky vůbec ne – Rodia se do vysvětlování nehrnul.

Ozdoby a dekorace věží byly kapitolou samy pro sebe. Rodia byl vlastně průkopník recyklace: používal nalezené nebo darované věci, kterým vdechl nový život. Do vlhké cementové omítky vkládal, co bylo po ruce a lahodilo oku – střepy rozbitých lahví od limonád, kusy dlaždic a obkladaček, porcelánové talíře a šálky, zrcátka, mušle nasbírané u moře, kamínky, dětské barevné skleněné kuličky.

Část kachliček a keramických střepů si nosil z práce – deset let totiž přes den zaměstnán u jedné firmy na výrobu obkladů, takže zbytky glazovaných dlaždic z továrny Malibu Potteries končily doma v jeho mozaikách. Některé modré lahvičky od léků zasadil do zdi jako drobná sklíčka, jinde do malty vyryl vzory a obtisky nástrojů, ba dokonce obtiskl i své iniciály SR jako podpis.

Když zapadalo slunce, mozaiky se na věžích třpytily a celý výtvor se proměnil v duhovou hru světel. Místní jazzový hudebník Charles Mingus, který vyrostl ve Watts v době, kdy věže rostly, vzpomínal, že ho to fantastické dílo inspirovalo v tvorbě. Watts se ve 40. letech stával převážně černošskou čtvrtí (kvůli rasistickým zákonům nemohli Afroameričané bydlet jinde) a mnozí zdejší obyvatelé začali brát Rodiovy věže jako symbol hrdosti – důkaz, čeho může dosáhnout obyčejný člověk vlastním úsilím, i když je okolní svět odepsal.

Roku 1948 navštívili Simona muži z radnice a snažili se vypátrat, co má tohle nepovolené stavební veledílo znamenat. Úředníci se obávali, zda konstrukce není nebezpečná. První kontrola ale překvapivě dopadla dobře – shledali, že věže stojí pevně a zatím nikomu neubližují. Přesto se našli tací, kteří se Rodii posmívali: proč to dělá? Za koho to trestá? On se jen usmíval pod vousy – a pokračoval. „Chtěl jsem udělat něco velkého. Tak jsem to udělal,“ prohlásil prostě, když se ho někdo ptal na smysl jeho díla.

Za ta léta se z ubručeného samorosta stal místní hrdina – alespoň pro lidi z Watts. Jak přibývaly věže, jezdili se na ně dívat i lidé zdaleka. Rodia nechtěl slávu ani peníze; když mu je někdo vnucoval, roztrhal je. Sláva ho vlastně nezajímala – pracoval hlavně proto, aby něco dokázal sám sobě. Tvrdil, že staví pro všechny lidi a možná tak trochu na počest své nové vlasti, Ameriky. A jak léta šla, on dál zdobil a vyspravoval svoje „městečko“, jako by tušil, že ho musí připravit na všechno. Věděl moc dobře, že nebude žít věčně.

Nikdo přesně neví, proč Simon Rodia nakonec přestal. Možná už nebylo co vylepšovat, možná ho prostě opustily síly. Roku 1954 mu bylo 75 let a údajně spadl z jednoho nižšího lešení – nic vážného se mu nestalo, ale v tu chvíli si zřejmě uvědomil, že stárne a nemůže lézt po věžích donekonečna.

Krátce poté se zachoval nepochopitelně: sbalil si pár věcí, celý pozemek s dokončenými věžemi přepsal na svého souseda (doslova za pár korun) a beze slova odjel pryč. Sousedé ho naposledy viděli, jak s kufříkem v ruce nasedá do autobusu směr severní Kalifornie. Bez fanfár, bez rozloučení – prostě zmizel. Jako by ho jeho životní dílo už nezajímalo.

Rodia se nikdy nevrátil, dokonce ani později, když se o jeho věže začali zajímat reportéři. Zbytek života strávil v ústraní u své sestry ve městě Martinez. Dožil se 86 let; zemřel v červenci 1965, pouhý měsíc předtím, než ironicky právě ve Watts vypukly rasové nepokoje. Jeho věže ale divoké nepokoje zázračně přečkaly bez úhony – jako by byly nezničitelné.

Zpátky do roku 1955: Simon je pryč a Watts Towers osiřely. Netrvalo dlouho a v prázdném areálu začali řádit vandalové. V roce 1956 bývalý Rodiův domek vyhořel (patrně vinou bezdomovců) a pozemek chátral. Soused, který pozemek zdědil, ho záhy prodal jednomu podnikavci – údajně tam chtěl zřídit stánek s občerstvením. Než se tak stalo, zpráva o opuštěných věžích se donesla k lidem z losangeleské umělecké scény.

Pro malíře, sochaře a intelektuály představovalo Rodiovo dílo jedinečný příklad outsider art – výtvor neškoleného génia. Začaly vycházet první články obdivující „naivní katedrálu“ ve Watts a našli se vlivní zastánci, kteří zdvihli varovný prst: tohle se nesmí zbourat! Jenže na radnici měli jiný názor. Úředníci stavebního odboru pojali podezření, že bez majitele a údržby představují staré věže bezpečnostní riziko. V lednu 1957 vydalo město Los Angeles oficiální příkaz k demolici Watts Towers. Betonové a ocelové „obludy“ měly být nemilosrdně strženy k zemi.

Když se tato zpráva donesla k Rodiovým příznivcům, okamžitě se zvedla vlna odporu. Milovníci umění, historici architektury i místní komunita – ti všichni se spojili a založili Komisi pro záchranu Rodiových věží ve Watts. Dva mladí idealisté, filmový střihač William Cartwright a nadšenec Nicholas King, dokonce odkoupili pozemek s věžemi za 3 000 dolarů, aby mohli lépe jednat s úřady.

Spustila se hlasitá kampaň: do Los Angeles chodily dopisy z celého světa na podporu zachování Watts Towers. Odborníci psali, že jde o unikátní umělecké dílo, místní připomínali, že pro chudé obyvatele Watts jsou věže zdrojem hrdosti a identity. Právníci komise zároveň napadli samotný demoliční výměr – argumentovali, že na umělecké dílo se stavební předpisy pro obytné budovy nevztahují.

Město ale trvalo na svém. Spor se táhl přes dva roky a schylovalo se k soudnímu rozhodnutí, které mělo dát zelenou demoliční četě. V zoufalství se zachránci odhodlali k poslednímu nápadu: zátěžový test. Navrhli, že nechají věže odborně prověřit – jestli jsou skutečně vratké, podvolí se a souhlasí s demolicí, ale pokud vydrží, musí úřady uznat, že si zaslouží zůstat stát.

Městští inženýři výzvu přijali. V létě 1959 se tedy rozjely v lokalitě Watts nevídané manévry: tým specialistů v čele s inženýrem Budem Goldstonem (odborníkem z leteckého průmyslu) obklopil nejvyšší věž lešením, obložil jej měkkými matracemi (aby se při testu nepoškodily mozaiky), a připravil systém kladek, lan a měřicích přístrojů. 10. října 1959 bylo vše nachystáno.

Už od rána se kolem seběhl dav zvědavců – několik stovek lidí postávalo opodál s obavami i nadějí. Byli mezi nimi místní rodiny, ale i architekti, novináři a studenti umění. V očích všech vyvstávala stejná otázka: Ustojí to? Když jeřáb spustil napínání lana, zavládlo napjaté ticho. Jak už víme, Watts Towers obstály – jeřáb táhl, ocelové věže se ani nehnuly.

Přístroje naměřily vychýlení sotva tři centimetry při plné zátěži 10 000 liber, což odpovídá poryvu vichřice o síle okolo 110 km/h. Z betonové konstrukce odpadl pouze drobný odlomek omítky, jinak věže stály neochvějně. Výsledek ohromil i přítomné skeptiky. Kolem propukl jásot a úlevné slzy – Watts Towers byly oficiálně prohlášeny za stabilní.

Od triumfálního záchranného testu uběhlo přes šedesát let a Watts Towers stále stojí. Bezprostředně po prověrce převzalo správu nad objektem město a už roku 1960 se rozběhly první prohlídky pro veřejnost. V průběhu 60. let vzniklo při věžích i komunitní kulturní centrum, které slouží dodnes – pořádá výtvarné a hudební dílny pro místní mládež, každoroční jazzový festival i výstavy.

Simon Rodia se tak uznání svého díla přece jen dočkal, i když nepřímo. Osobně se o záchranu nikdy nezasazoval, dokonce prý o žádném testu ani nevěděl. Zřejmě tiše doufal, že „Naše městečko“ bude žít vlastním životem. A to se splnilo. V roce 1963 byly Watts Towers vyhlášeny kulturní památkou Los Angeles, později se staly i státní historickou památkou a roku 1990 získaly status Národní historické památky USA.

Objevují se v dokumentech, filmech i na obalech hudebních alb. Sám Simon Rodia se dostal mezi slavné tváře na legendární koláž obalu alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band od Beatles. Příběh muže, který z ničeho postavil nemožné, dodnes fascinuje návštěvníky z celého světa.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Watts_Towers

https://www.discoverlosangeles.com/things-to-do/watts-towers-the-story-of-an-la-icon

https://www.theguardian.com/travel/2011/aug/25/watts-tower-los-angeles-sculpture

https://www.pbssocal.org/shows/lost-la/how-the-watts-towers-escaped-demolition

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2012-sep-12-la-me-norman-goldstone-20120913-story.html

https://www.calparks.org/blog/explore-california-watts-towers-simon-rodia-state-historic-park