Článek
Rok 1968 přinesl Československu závan svobody a s ním i nebývalou volnost cestování. Během pražského jara se poprvé po dlouhých letech otevřely hranice směrem na Západ a tisíce občanů toho využily – ať už k poznání světa, nebo k trvalému odchodu za svobodou.
Euforie z volného cestování ale netrvala dlouho. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 znamenala začátek konce nadějí na reformy a také odstartovala masový exodus. Odhaduje se, že bezprostředně po okupaci odešlo na Západ okolo 70 000 Čechoslováků.
Do podzimu 1969 číslo narostlo podle historiků dokonce na více než 80 000 uprchlíků. Byli mezi nimi studenti, vědci, umělci i sportovci – celé rodiny se rozhodly raději opustit domovinu, než žít znovu pod přísným dohledem Moskvy.
Situace, kdy hranice zely dokořán, pochopitelně znervózňovala konzervativní křídlo komunistů. Jakmile se v dubnu 1969 dostal k moci nový lídr KSČ Gustáv Husák, dal jasně najevo, že „hranice nejsou korzo, aby se tu volakdo prechádzal“. Tuto legendární větu pronesl počátkem září 1969 na zasedání ÚV KSČ – jen pár měsíců poté, co ve funkci prvního tajemníka vystřídal reformátora Alexandra Dubčeka.
Husák – podporovaný kremelským vedením – se chystal „utáhnout šrouby“ na hranicích a zamezit dalším útěkům. Sovětské okupační jednotky sice v zemi zůstávaly, ale přes západní hranice stále panoval relativně benevolentní režim, což umožňovalo kontakt nově vznikající exilové komunity s domovem. To chtěl Husák rázně ukončit.
Zákaz cest na Západ: 9. říjen 1969
Rozhodující úder přišel na podzim 1969. Dne 8. října 1969 zasedla československá vláda, aby projednala drastické zpřísnění vycestování. S platností od následujícího dne – tedy od 9. října 1969 – zakázala individuální cesty občanů do kapitalistických zemí.
Výjimky byly jen malé: nadále bylo možné vycestovat na Západ už jen na návštěvu nejbližších příbuzných, a to ještě pouze pokud nežili v emigraci. I tento omezený okruh cest však komplikovala další podmínka – občan musel získat takzvaný devizový příslib od Státní banky československé, tedy příděl cizí měny na cestu.
Na takový příslib ale nebyl právní nárok a úřady jej zpravidla nevydaly. Jinými slovy: průměrnému Čechoslovákovi se od října 1969 zavřely dveře na Západ dříve, než stihl říct „pas“. Železná opona, pootevřená v roce 1968, se znovu neprodyšně zatáhla – a vydržela tak až do konce roku 1989.
Československý režim se k tomuto kroku odhodlal kvůli dramatickému nárůstu emigrace po srpnu 1968. Již na jaře 1969 zaznívaly obavy z „vylidnění“ země – vždyť z republiky odcházeli vzdělaní mladí lidé, odborníci, umělci i sportovní špičky. Komunistická vláda se snažila vlnu útěků zbrzdit nejprve lákáním k návratu.
V květnu 1969 proto prezident Ludvík Svoboda dokonce vyhlásil amnestii pro uprchlíky: slíbil, že kdo se do tří měsíců vrátí domů, nebude potrestán za nelegální opuštění republiky. Do poloviny září 1969 – kdy ultimátum vypršelo – však nabídku využilo jen 565 lidí.
Naprostá většina exulantů zůstala v cizině, přestože jim hrozilo odnětí státního občanství či jiné postihy. Husákův režim následně místo pobídek nasadil represi – a zákaz individuálního vycestování ze října 1969 byl jeho klíčovým nástrojem, jak zajistit, aby počet emigrantů dále nerostl.
Cena za útěk
Zavřít hranice na západ nebylo jen tak – mnozí odvážlivci se i po říjnu 1969 pokoušeli z komunistického ráje uniknout. Režim proto rychle přišel s legislativní hrozbou. Od ledna 1970 vstoupil v platnost nový zákon o přečinech, který umožňoval tvrdě trestat jakoukoli formu nedovoleného opuštění republiky.
Už nešlo jen o to chytnout uprchlíka při pokusu překročit hranici. Postihovalo se i zneužití cestovních dokladů – například když někdo získal povolení vyjet do jedné země, ale nedodržel stanovenou trasu či dobu a utekl jinam.
Týkalo se to typicky oblíbené finty: legálně odcestovat na dovolenou do relativně přístupné Jugoslávie a odtud tajně přejít do Rakouska či Itálie. Za takový trik nově hrozila pokuta do 5 000 Kčs, propadnutí majetku nebo až půl roku vězení.
I přes tato rizika právě Jugoslávie zůstala pro mnoho Čechoslováků malou brankou ke svobodě – dostat výjezdní doložku do Jugoslávie bylo snazší než na Západ, a zájezdy tam pořádaly cestovní kanceláře. Ne každý ale měl odvahu riskovat život útěkem přes ostnaté dráty.
Hranice byla hlídaná pohraničníky se samopaly a platilo nepsané pravidlo, že ochrana státní hranice je důležitější než ochrana lidského života. Od roku 1948 do pádu železné opony v roce 1989 přišlo při pokusech o útěk přes hranice o život nejméně 266 lidí – smutná statistika, která ilustruje, jak vysokou cenu byli někteří ochotni zaplatit za vidinu svobody.
Jedním z osobních příběhů, které ilustrují krutost těchto opatření, je osud Stanislavy M. ze Slovenska. V létě 1968 se jako čerstvě vystudovaná učitelka bezhlavě zamilovala do svého partnera Igora – reprezentanta v házené – a společně se rozhodli po srpnové okupaci emigrovat.
Na konci srpna 1968 už seděli ve vlaku do Vídně s výjezdními doložkami v pase. Stanislavina rodina ale na poslední chvíli zasáhla: otec ji na hranicích doslova vytáhl z vlaku domů. Igor s rodiči v cestě pokračovali a po čase se usadili až daleko v Austrálii. Mladá učitelka zůstala v normalizačním Československu sama – ovšem jen dočasně.
Láska byla silnější než strach: už v polovině září 1968 našla Stanislava způsob, jak se do Vídně dostat tajně automobilovým „taxi“. Za pár dní odletěla za Igorem do Austrálie a vzali se tam. Její rodiče se sňatkem nesouhlasili, ale doufali, že se dcera brzy vrátí.
Na Vánoce 1969 se Stanislava opravdu domů do Československa vrátila – přiletěla na návštěvu rodičů s platným vízem a letenkou zpět. Netušila však, že mezitím Husákův nástup nastolil nová pravidla. Když chtěla po Novém roce 1970 odcestovat zpátky za manželem, úřady jí zamítly žádost o výjezdní doložku.
Během pár měsíců pochopila hořkou pravdu: zůstala uvězněná za železnou oponou a její manželství na dálku může komunistický režim kdykoli ukončit. Stanislava se nevzdávala – psala dopisy na všechny možné úřady, dokonce i do prezidentské kanceláře Gustáva Husáka. Odpověď však byla pokaždé stejná: „Vycestování není v státním zájmu,“ odmítlo chladně vedení státu její prosby s odůvodněním, že manžel žije v zahraničí nelegálně.
Po letech marných žádostí a čekání se její sen rozplynul. „Nepomáhalo nic. Byly to proplakané roky,“ vzpomíná smutně Stanislava na dobu, kdy zůstala od Igora odříznutá ostnatým drátem. Manželé se nakonec v roce 1973 pod nátlakem okolností formálně rozvedli – doufali, že jako „svobodná“ dostane Stanislava povolení k vycestování alespoň dodatečně, ale ani to nepomohlo. A podobných tragédií byly po roce 1969 stovky.
Dvaadvacet let nesvobody
Zákaz individuálních cest na Západ platil v různých formách po celou éru normalizace. Československo se znovu proměnilo v uzavřenou pevnost – „vězení s otevřeným nebem“, kde možnost podívat se za hranice byla pro obyčejné lidi jen nesplnitelným snem.
Celé generace vyrůstaly s vědomím, že Západ je navždy zapovězen. Ti, kdo zemi legálně opustili, byli často označeni za „dezertéry“ a zrádce. Režim jim odnímal občanství a mnohdy pronásledoval i jejich příbuzné, kteří zůstali doma. Výjezd do kapitalistické ciziny zůstal výsadou několika málo prověřených jedinců – prominentů, členů stranických delegací či tajných agentů.
A zatímco například populárního zpěváka Karla Gotta dokázala komunistická vláda přesvědčit, aby se ze západního Německa vrátil, tisíce jiných talentovaných lidí se domů nikdy vrátit nemohly.
Teprve pád komunistického režimu v roce 1989 přinesl Čechům a Slovákům skutečnou svobodu pohybu. Železná opona, která se naplno zatáhla onoho osudového 9. října 1969, padla po dvaceti letech – 10. prosince 1989 byly státní hranice znovu otevřeny.
Během těch dvou dekád odešlo i přes rizika dalších možná 200 000 lidí (odhady hovoří celkem o 250–300 tisících emigrantů v letech 1968–1989). Pro mnohé rodiny však přišla svoboda pozdě. Stanislava se svého Igora už nedočkala – za normalizace si nakonec oba, každý na jiném kontinentu, založili nové rodiny.
Osud 9. října 1969 jim změnil život navždy. Takových příběhů byly tisíce: lidské naděje a lásky rozdělené ostnatým drátem.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/pavel-kosatik-svobodne-hranice-jsme-si-vyvzdorovali-za-cenu-lidskych-zivotu-8078605
https://dennikn.sk/2364161/hranice-nie-su-korzo-povedal-husak-a-stanislavu-uz-rezim-nepustil-za-manzelom-do-izraela/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/vsude-dobre-tak-co-tady-144039
https://cs.wikipedia.org/wiki/Invaze_vojsk_Var%C5%A1avsk%C3%A9_smlouvy_do_%C4%8Ceskoslovenska
https://www.dejepis.com/ucebnice/normalizace-v-ceskoslovensku-70-leta/
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pribeh-emigrantky-blanky-kubesove-z-roku-1968.A151118_122627_domaci_jav
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-hranice-neni-korzo-jak-gustav-husak-znovu-utesnil-zeleznou-oponu-261980
