Článek
Narodil se roku 1906 v polském Bělostoku ještě za vlády carského Ruska, Albert Bruce Sabin (rodák s židovskými kořeny) už v patnácti letech prchal s rodinou do USA před pogromy a nejistou budoucností. Že se jednou stane jedním z nejznámějších výzkumníků v dějinách očkování, by ho možná ani nenapadlo. Chtěl být dentistou – jenže ho to táhlo k virologii a medicíně. V Harlemu během prvních let medicíny vyvinul revoluční metodu pro bleskovou identifikaci pneumokoků. Přátelé říkají, že byl „posedlý“ laborkou a spal klidně na nemocničních chodbách, aby ušetřil čas.
Když v roce 1931 v New Yorku vypukla masivní epidemie obrny, Sabin skočil přímo do virologické praxe. Netušil, že zrovna tohle onemocnění ho bude provázet po zbytek života.
Druhá světová válka
Slibnou dráhu v laboratoři přerušil vstup USA do války. Sabin nastoupil k armádnímu virologickému týmu a poté do Army Medical Corps. Dobrovolně se vydal do tropických oblastí, aby tam zkoumal choroby ohrožující americké vojáky:
- Viscerální leishmanióza (tzv. kala azar),
- Dengue (horečka lámavá),
- Japonská encefalitida.
„Nestačilo mu jen sedět v laboratoři. Musel být v centru dění,“ vzpomínají pamětníci. Jenže zatímco řešil vojenské infekce, jeho milovaný výzkum obrny zůstával v Cincinnati na vedlejší koleji.
Nebezpečná, ale byla ale i samotná práce v laboratoři. Stačilo jedno kousnutí od nakažené opice – a kolega Dr. William Brebner zemřel. Sabin vzápětí identifikoval dosud neznámý virus a nazval jej „B virus“ (podle Brebnera). Drsná realita ukazuje, že i výzkum v té době byl opravdu nebezpečný.
Cesta k zastavení obrny
Když se řekne „očkování proti obrně“, veřejnost často slýchá jméno Jonas Salk, objevitele tzv. inaktivované vakcíny (s mrtvým virem) použité injekčně. Jenže Albert Sabin vsadil na životaschopný, ale oslabený (aviruletní) virus podávaný ústy (OPV). A tady začíná trocha dramatu:
Sabin totiž tvrdil, že jeho živá vakcína vyvolá silnější a dlouhodobější imunitu, navíc se snadno polyká (žádné injekce). Salk zase halasně obhajoval bezpečnost a absenci rizika „náhodné aktivace viru“ v těle.
lékaři mající zásluhu na vymýcení obrny, Albert pátý zleva
Takhle zjednodušeně to byla i vědecká bitva dvou zajímavých eg, která bulvár mlčky přehlížel, ale odbornou obec rozdělovala. Výsledek? V USA se zpočátku běžně podávala Salkova vakcína, ale Sabinův přístup se nakonec prosadil v drtivé většině světa.
Kdyby Sabin miloval kontroverze, tady by si jich užil až dost. Psal se rok 1959 a vrcholily geopolitické tlaky mezi USA a Sověty, když se náhle Sabin domluvil s ruskými vědci a společně vyzkoušeli novou vakcínu na více než 10 milionech lidí v jedné ze zemích pod vlivem Sovětském svazu! Mnozí v Americe kroutili hlavou: „Cože, spolupráce s komunisty?“ Jenže díky tomu testu bylo možné masově ověřit účinnost Sabinova preparátu.
Jak asi tušíte, tou zemí jsme byli my. A v roce 1960 Československo hlásilo, že je oficiálně bez obrny. Ve Spojených státech se přidaly další miliony očkovaných, včetně 200 000 dětí v Cincinnati. A Sabin? Prý měl dobrou náladu, že zažívá malé osobní vítězství nad Salkem a i nad geopolitickým pnutím.
Jeho dar světu
Až neuvěřitelné je, že Sabin se odmítl nechat zlákat vidinou obrovského zisku a nenechal si svou živou vakcínu proti obrně patentovat. Kdyby si chránil práva k výrobě, mohl se stát extrémně bohatým. Jeho úmysly byla jediné: co nejrychleji a nejlevněji rozšířit ochranu proti dětské obrně.
Svůj oslabený virus, klíč k výrobě orální vakcíny, věnoval Světové zdravotnické organizaci (WHO). Díky tomu se mohla vakcína masově vyrábět a prodávat za nízkou cenu po celém světě, aniž by se řešily drahé licence či patenty. Tento krok zajistil, že chudí lidé v rozvojových zemích získali neocenitelnou šanci na ochranu před obrnou – a Sabinův altruismus tak zachránil miliony dětských životů.
vpravo, rok 1986
Osobní život
Ačkoliv se Sabin mohl jevit jako workoholický profesor, přesto stihl mít docela bouřlivý osobní život. První manželství s Sylvií Tregillus trvalo přes 30 let , měli dvě děti. Sylvie bohužel roku 1966 zemřela. O druhém manželství mnoho informací není, jen to že dlouho netrvalo. Pak přišla třetí manželka, Heloisa. Seznámili se v Brazílii roku 1971, a pět měsíců poté už z toho byla svatba. Heloisa měla dvě děti z předchozího vztahu, Sabin měl také dva potomky, takže výsledkem byla mezinárodní, rozvětvená rodina. Byla jeho důležitou oporou, a když Sabin v 80. letech ochrnul od pasu dolů, pomáhala mu znovu se postavit na nohy (a to doslova).
Když roku 1983 Sabin náhle onemocněl a zčásti ochrnul, novináři se chopili příležitosti napsat „světový hrdina ve vážném stavu“. Vyšel dokonce v novinách apel, ať lidé píšou povzbudivé dopisy. A svět je plný dobrých duší: Sabinovi dorazilo asi 100 000 (!) dopisů s poděkováním za vakcínu. Manželka Heloisa mu je četla u lůžka a tvrdí, že to byla pro něj nejlepší terapie. Za pár měsíců se vzchopil a řekl: „Netušil jsem, že moje práce tolik znamená. Teď už vím, že byla smysluplná.“
Sabin zemřel 3. března 1993, v 86 letech. Ale to nebyl konec. Jeho jméno žije dál díky Sabin Vaccine Institute, založenému vdovou Heloisou a blízkými kolegy, jako byli Dr. H.R. Shepherd či Dr. Robert Chanock. Instituce si dala za cíl udržet Sabinův duch: hledat cesty, jak očkování zpřístupnit co nejvíce lidem na planetě.
Sabin jednou pronesl: „Nechci, aby moje studie visely ve vitríně jako obraz v muzeu. Musí pomáhat lidem, jinak postrádají smysl.“
Zdroje:
https://www.vakciny.net/pravidelne_ockovani/OPV.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Albert_Sabin
https://www.britannica.com/biography/Albert-Bruce-Sabin
https://www.sabin.org/about/our-history/dr-albert-b-sabin/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8888238/
