Článek
Stárnoucí herec trpěl Alzheimerovou chorobou. Když mu blízký přítel počátkem roku 2015 opatrně připomněl, že Faten Hamama (jeho milovaná manželka) zemřela, Omar se zmateně ptal: „Faten kdo?“ Nepamatoval si už ženu, kterou nazýval svou duší. Tu, kvůli níž kdysi změnil víru i jméno.
V polovině 50. let byl Sharif ještě Michel Chalhoub – pohledný mladík z křesťanské rodiny v Alexandrii. Do filmového průmyslu vstoupil jako naprostý nováček, ale po boku tehdejší filmové královny Faten Hamamy zazářil okamžitě. Jejich pohledy se setkaly před kamerou a bylo rozhodnuto.
Zamilovali se. V roce 1955 Michel konvertoval k islámu, přijal jméno Omar Sharif a vzal si ji za ženu. Porušil tím konvence – sňatek křesťana a muslimky byl v Egyptě nemyslitelný – ale láska zvítězila.
„Byla to žena mého života,“ přiznával později dojatě. Spolu vytvořili ikonickou dvojici egyptského filmu. Na plakátech viseli v něžném objetí a milióny diváků jim věřily každé gesto.
Jenže svět pro ně měl nachystaný jiný osud. Sharifova hvězda stoupala příliš strmě na to, aby zůstala jen nad Nilem. Přišel osudový telefonát z Hollywoodu – a jemu bylo teprve třicet, když se ocitl uprostřed jordánské pouště. Psal se rok 1962 a režisér David Lean právě natáčel epos Lawrence z Arábie.
Před kamerou se v rozechvělém horkém vzduchu objevuje na obzoru jezdec na velbloudu. Zahalený v černém hávu pomalu dojíždí k studni, z níž pije neznámý muž. Na tváři jezdce se zračí nelítostný výraz – v další vteřině zazní výstřel. Tak vstoupil na scénu Sherif Ali v podání neznámého Egypťana Omara Sharifa. A svět oněměl úžasem.
Lawrence z Arábie se stal senzací. Z neznámého Araba byl rázem mezinárodní herec, který si podmanil Hollywood. Sharif získal nominaci na Oscara a dvě ceny Zlatý glóbus. Ze dne na den se ocitl mezi filmovými legendami. Záhadný pohled jeho temných očí a šarmantní vystupování okouzlily publikum od Ameriky po Evropu.
V roce 1965 už nesl na bedrech titulní roli Doktora Živaga a proměnil ji ve filmovou klasiku. Stal se jedním z prvních arabských herců, kteří prorazili v západním světě v hlavních úlohách. Pro mnoho diváků byl prvním arabským mužem, kterého obdivovali – kultivovaným, charismatickým, jiným než zažité stereotypy.
Jen on sám v sobě nesl pochybnosti. „Živago mohl být lepší. Moc sentimentu, přespříliš hudby,“ prohlašoval kriticky. V jeho nitru klíčilo cosi neklidného.
Triumf na Západě s sebou přinesl stín na Východě. Zatímco Sharif natáčel v Hollywoodu, doma v Egyptě se měnila politická situace. Roku 1967 vypukla šestidenní válka s Izraelem a arabský svět vřel nenávistí k židovskému státu. Do toho vstoupil Omar Sharif s rolí hazardního hráče Nicka Arnsteina ve filmu Funny Girl (1968) po boku Barbry Streisandové.
Jejich filmový romantický duet působil nevinně – ale Barbra byla Židovka. V očích mnoha Egypťanů to znamenalo zradu. Když se v tisku objevily fotografie, na nichž Sharif líbá Streisandovou, doma vypukl skandál. „Sharif je izraelský špion!“ hřímal egyptský tisk. Vláda zakázala promítání filmu Funny Girl v egyptských kinech.
Nacionalisté volali po odebrání hercova občanství. Prezident Násir nakonec rozhodl, že Sharif zůstane Egypťanem – ale herec se několik let nesměl vrátit do rodné země. Za svou odvážnou filmovou volbu zaplatil vyhnanstvím. A tak seděl daleko od domova, v cizích hotelových pokojích, a poprvé pocítil trpkou příchuť osamění.
Manželství s Faten Hamamou se mezitím rozpadlo. Dlouhé odloučení, život na různých kontinentech a také Sharifovy milostné aféry – to všechno podlomilo vztah, který kdysi budil závist i obdiv. Faten odmítla žít ve stínu jeho zahraniční kariéry.
Koncem 60. let už spolu nežili a roku 1974 se po dvaceti letech manželství oficiálně rozvedli. Sharif už se nikdy znovu neoženil. „Byla to má jediná skutečná láska,“ opakoval tiše o své bývalé ženě.
Žádný jiný vztah nevydržel – jen krátké románky a dobrodružství, která plnila bulvární rubriky. Svět ho vnímal jako okouzlujícího světáka, „donchuána s nádhernýma očima,“ ale za tou maskou se skrýval stále osamělejší muž.
V 70. letech se Omar Sharif usadil nikoli doma v Káhiře, nýbrž v hotelu. A pak v dalším a dalším. „Jsem občan světa, domov nepotřebuji,“ prohlašoval. Domovem mu byla hotelová apartmá v Paříži, Londýně, Římě – všude tam, kam ho zavedla práce či zábava. Bloudil mezi kontinenty jako nomád.
Mluvil plynně pěti jazyky a s nadsázkou říkal, že nemá ani mateřský jazyk. Patřil všude a nikam. Jeho jméno otevíralo dveře k bohémě i královským dvorům. Po večírcích však přicházely prázdné noci v pokoji, kde společnost dělala jen sklenka a ticho.
Měl ale své vášně, které zaplnily prázdnotu. Karetní hra bridge se pro něj stala posedlostí i útěchou. Sharif se vypracoval mezi nejlepší hráče světa, psal o bridgi sloupky a vydal několik knih. A také sázel – na koně, v kasinech, kdekoliv. Hazard koloval v jeho krvi odmala. Jeho matka, energická dáma z vyšší společnosti, hrávala karty s králem Farúkem a malého Omara s úsměvem učila míchat balíček.
Naučila ho, že život je někdy hra. Někdy risk. Omar později v žertu vyprávěl, že ho matka poslala do anglické školy hlavně proto, aby zhubnul – prý tam byla tak mizerná strava, že chlapec určitě shodí pár kilo. V internátu se naučil disciplíně, angličtině i to, jak nebýt sentimentální. Možná i díky tomu dokázal později chladnokrevně sázet astronomické částky.
V hazardu zažil opojné výhry i bolestivé pády. Jednou prý vyhrál během noci milion dolarů v italském kasinu. Jindy stejnou sumu prohrál. Když bylo nejhůř a dluhy rostly, přijal herec jakoukoli roli, jen aby rychle vydělal.
V 80. letech se tak objevil v béčkových komediích a dobrodružných filmech, které by předtím odmítl. Prodával svůj talent, aby zaplatil svůj riskantní život. A každá taková „prodejná“ role ho kousek po kousku ničila.
V roce 2003 přišla noc, kdy pohár trpělivosti definitivně přetekl. Sharif prohrál v pařížském kasinu nemalé peníze. Pohádal se s krupiérem, nadávky létaly vzduchem. Přivolaný policista se snažil zasáhnout – a v tom se ozvala tupá rána. Omar Sharif ve vzteku udeřil strážce pořádku hlavou do obličeje.
Výsledkem byl zlomený nos policisty, soud a podmínečný trest pro filmovou hvězdu. Legenda s horkou krví, psaly pak noviny. Jenže o pár let později, v roce 2007, se incident opakoval v obměněné podobě. Tentokrát v Beverly Hills dal Sharif pěstí hotelovému parkovači – nepřijímal totiž eura, kterými chtěl herec platit.
Další soud, veřejná omluva a povinný kurz zvládání hněvu. Co se to stalo s mužem, který na plátně ztělesňoval klidnou noblesu? Kde se v něm vzala taková zuřivost? Život v osamění a hazardu v něm možná zažehl nevyzpytatelný oheň – a Sharif občas nedokázal jeho plameny udržet na uzdě.
Tyhle incidenty ho trápily. Styděl se. „Ztratil jsem sebeúctu a důstojnost,“ prohlásil upřímně v rozhovoru roku 2004. „Vnuci si mě dobírali: ,Dědo, to bylo fakt hrozné. A ten druhý film? Ještě horší.‘“ Mladí se smáli, ale Sharifa to bolelo. Herectví, které ho kdysi proslavilo, ho najednou naplňovalo zoufalstvím. Raději nehrát vůbec, než se dál propadat do bahna béčkových projektů. A tak na několik let téměř zmizel z pláten.
Osud mu ale dopřál ještě jeden návrat na výsluní. Po dvaceti letech průměrnosti přišla role, která ho znovu pozvedla k výšinám, psali kritici. Ve francouzském filmu Monsieur Ibrahim a květy Koránu (2003) ztvárnil Omar Sharif stárnoucího muslimského obchodníka, jenž se spřátelí s židovským chlapcem. Intimní příběh o mezigeneračním přátelství nesl poselství tolerance a míru mezi náboženstvími – hodnot, jimž Sharif celý život věřil.
Jako by se v něm samém cosi zklidnilo. Za ten výkon získal prestižní francouzskou cenu César pro nejlepšího herce. Stál na pódiu v Paříži, v ruce sošku a v očích slzy dojetí. Publikum tleskalo vstoje.
Kolem roku 2010 se definitivně vrátil do Egypta. Západ už mu nenabízel velké příležitosti a on chtěl zestárnout tam, kde se narodil. Ubytoval se v hotelu Semiramis v centru Káhiry a z balkonu vyhlížel na rušné město. Právě odtud viděl na jaře 2011 davy mladých lidí na náměstí Tahrír, kteří požadovali pád režimu. Arabské jaro. Omar Sharif stál v tichosti v davem zaplněné ulici, maskován čepicí a slunečními brýlemi, a dojetím plakal.
„Byl to pocit naděje,“ popsal později své pohnutí. Věřil, že generace jeho vnuků změní Egypt k lepšímu. Sám se v tom čase odvážně zastal svého vlastního vnuka Omara Sharifa Jr., který se veřejně přihlásil k homosexuální orientaci – což v Egyptě vyvolalo bouři nevole a výhrůžek. Dědeček Sharif přesto vystoupil a řekl, že stojí za svým vnukem a za právem žít upřímně.
Pod tím vším se však plíživě odehrávala jiná, osobní revoluce – či spíše tragédie. Omar Sharif začal zapomínat. Nejprve drobnosti: jména nových známých, kam položil klíče. Pak celé události. Alzheimerova choroba postupovala neúprosně. On si to dlouho nechtěl připustit.
Odmítal léčbu, snažil se tvářit, že je vše v pořádku. Jeho syn Tarek ale v květnu 2015 veřejně prozradil, že otec už tři roky trpí těžkou demencí. Sharif zapomínal své slavné filmy a mátl si role. Nepoznával dávné přátele. A často se prý ptal právě na Faten. „Kde je Faten? Jak se jí daří?“ opakoval dojemně, protože netušil, že jeho bývalá žena už nežije.
Tarek mu musel stále dokola opatrně připomínat, že Faten Hamama zemřela v lednu 2015. A každá taková zpráva byla jako nový šok – za pár dní ji nemocný muž opět zapomněl a ptal se znovu. V Sharifových tmavých očích se usadil smutek a prázdnota. Jindy výmluvný elegán už většinou mlčel a hleděl kamsi skrz lidi, možná do světa, který jsme my vidět nemohli.
Lékaři jej nakonec hospitalizovali, když přestal jíst a pít. Omar Sharif, kdysi plný života, náhle pohasl jako svíce. Zemřel 10. července 2015 v Káhiře na infarkt. Bylo mu 83 let. Egypt plakal.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Omar_Sharif
https://www.britannica.com/biography/Omar-Sharif
https://www.youtube.com/watch?v=YAjK2XoUx9Q
https://theworld.org/stories/2017/03/10/solitary-life-omar-sharif
https://forward.com/culture/311837/how-omar-sharif-worked-for-religious-tolerance/
https://www.bbc.com/audio/play/w3ct744b
https://www.arabnews.com/node/2164311/lifestyle
https://www.theguardian.com/film/2015/jul/10/omar-sharif
