Článek
Bylo mu osmnáct, když poprvé uvěřil, že hudba je jeho osud. Psal se rok 1985 a mladý Robert stál s kamarádem u zrodu nové kapely. „Byl jsem čerstvě zletilý, naivní, nezkušený… vlastně čistý jako lilie, ale to všechno brzy vzalo za své,“vzpomínal později na své začátky.
Tehdejší Československo bylo šedivé a svázané, a do Roberta rychle pronikla deziluze ze socialistické reality. Možná právě proto se upnul k rockové rebelii. Místo politiky ho ale lákaly jiné světy – historie, mystika, monarchistické sny. V pražské knihovně jako teenager hltal britské hudební časopisy.
Četl v nich, jak kytarista Jimmy Page vlastní strašidelný zámek u jezera Loch Ness a Beatle George Harrison tvoří v honosném viktoriánském sídle. Ta představa ho fascinovala. V temných 80. letech, zatímco jiní potají poslouchali zakázaný punk, Robert snil o králi na trůnu a kouzelném sídle plném hudby.
Když pak v novinách narazil na článek „Architektonický skvost na Kolínsku stále chátrá“, cosi se v něm zlomilo – „romantik Robert Kodym se z toho trochu pomátl a už nebylo cesty zpět“. Tehdy ještě netušil, že tahle posedlost ho bude provázet celý život.
Zatím ale vládl především rock’n’roll. Kapela Lucie, kterou spoluzaložil ještě za socialismu, se po revoluci 1989 stala symbolem nové éry. Z klubů se vyhoupli na velká pódia a během devadesátek vyprodávali sportovní haly. Kodym s černým kloboukem, uhrančivým pohledem a nalíčenýma očima byl nepřehlédnutelný – rocker každým coulem, kterého tak známe už 40 let.
Publikum šílelo, kamkoli přišli. V roce 1995 stála Lucie před 120 tisíci fanoušky jako předkapela Rolling Stones na pražském Strahově. Pro dvacetiletého kluka, který ještě před pár lety topil v kotelně a snil o rockových modlách, to muselo působit jako sen.
Robert tehdy pracoval v noci jako topič v motelu Kormorán na Zbraslavi, zíral do plamenů a v duchu skládal píseň „Dotknu se ohně“, která se později stala hitem. Teď stál na obří scéně po boku světových legend.
Sláva však měla i svou temnější stránku. Divoké večírky, ženy, alkohol – nic z toho se nevyhnulo ani Robertovi. Sám přiznal, že v dobách největšího úspěchu jemu ani kolegům alkohol a drogy nebyly cizí. Z křehkého introverta se stal idol dívčích srdcí a lamač, jemuž fanynky ležely u nohou.
Na jevišti mu vlály dlouhé vlasy, pohled měl plný vzdoru – a stovkám dívek zrychloval tep. Proslul jako geniální textař s romantickou duší, ale taky rebel. Když kapela vydala kontroverzní píseň „Medvídek“ o drogové závislosti, málem je zakázali.
Být rocková hvězda v nové svobodné zemi znamenalo užívat si absolutní volnost – a někdy zkoušet hranice. Robert psal jeden hit za druhým, s Lucií i s vedlejším projektem Wanastowi Vjecy. Jeho hlas a kytara zněly v písních, které se staly generačními hymnami: „Sbírka zvadlejch růží“, „Lucie“, „Panic“… Publikum je znalo nazpaměť.
On sám ale zůstával tak trochu záhadou – rocker, co na pódiu vzýval anděly i démony, ale uvnitř byl citlivý kluk, který se nikdy nenaučil předstírat macho manýry. Otevřeně třeba přiznal, že do osmnácti byl panic, a toxicita machismu mu byla cizí. Možná právě tahle zranitelná upřímnost dávala jeho textům sílu.
Na konci devadesátých let, kdy Lucie kralovala české scéně, se Robert v osobním životě uklidnil. Po bouřlivých románcích našel nenápadnou, tichou lásku. V jednom z davů našel dívku, která ho obdivovala od puberty – sympatickou Slovenku Zuzanu.
Po dvou letech známosti se vzali v roce 2000 a zdálo se, že rocker našel domácí přístav. Manželství si bedlivě chránil před médii; o to větší překvapení bylo, když vyšlo najevo, že Kodym je už léta ženatý. „Tajně se oženil, má dceru a žije na zámku,“ psaly bulvární titulky s údivem.
Ano, zámek – ten polorozpadlý barokní zámeček v Bečvárech, který si Robert pořídil v roce 2000, opravdu existoval. Zatímco jiní rockeři investovali do aut či exotických dovolených, on koupil ruinu šlechtického sídla na Kolínsku a rozhodl se ji zachránit.
„Vždycky jsem byl posedlý historií a ta situace mi opravdu změnila život,“ řekl o tom později. Spolu se svým tátou strávil dlouhé roky tím, že starý dům dostávali z nejhoršího – proces záchrany trvá už čtvrt století a stále není u konce. Když stál poprvé v chátrajících komnatách, díval se na propadlé stropy a shnilé krovy s dřevomorkou, možná si říkal, že si ukousl příliš velké sousto.
Ale nevzdal to. „Já jsem takový nevzdávací typ. Člověk není poražen, dokud se nevzdá,“ citoval Hemingwaye a pustil se do práce. Cihlu po cihle, trám po trámu. Na zámku nebyli žádní nádeníci – stal se z něj zahradník, zedník, truhlář i údržbář v jedné osobě. A když uprostřed parku zapomněl kladívko, musel jako každý obyčejný smrtelník ujít sto třicet metrů tam a zpátky.
Z rockové hvězdy se stal kastelán. A kupodivu v tom našel hluboké zalíbení. Klid venkova, rytmus manuální práce a rodinný život se Zuzanou mu nabídly rovnováhu, kterou do té doby nepoznal. Roku 2006 se jim narodila dcera Amélie Anna a Robert se poprvé stal otcem. Tehdy, v období, kdy kapela začala skřípat a blížil se její rozpad, on kolébal v náručí miminko. Možná to mu zachránilo duši.
Protože Lucie – ta druhá rodina – se na čas rozpadla. Po patnácti letech non-stop jízdy narazila kapela na vlastní limit. Přišly ponorky, hádky o maličkosti, nevyřčené křivdy. „Naše vztahy byly totálně vyčerpané, bylo to na doktora Chocholouška. Je vlastně zázrak, že jsme to spolu vydrželi tak dlouho,“ prohlásil klávesista Michal Dvořák, když vzpomínal na krizi kapely.
Napětí mezi členy vyústilo roku 2004 v pauzu, která se protáhla na dlouhých sedm let. Poslední koncert odehráli na podzim 2004 – pak ticho. Žádné oficiální oznámení, jen náhlé zmizení z pódií. Fanoušci truchlili; zdálo se, že Lucie už skončila, pohlcená vlastními rozbroji. Robert se stáhl do ústraní.
Veřejně téměř nevystupoval, soustředil se na rodinu, na práci na zámku a občasné projekty s Wanastowkami. Z rebelující rockové star se proměnil v muže středního věku, kterého čekají starosti všedního dne – opravit střechu před zimou, zasadit strom, vidět první krůčky své dcery.
Možná právě to ho nakonec připravilo o iluze a přehodnotilo dávné spory. Když se totiž časem ozvali bývalí spoluhráči s nesmělým nápadem na comeback, Kodym neváhal. V roce 2012 se Lucie potají sešla ve zkušebně a staré hity znovu ožily.
Co na tom, že každý už mezitím šel svou cestou – stačilo pár taktů a chemie byla zpět. O dva roky později vyjeli veřejně na turné a strhli lavinu nostalgie. Každý koncert byla euforie. Robert stál zase po boku Davida Kollera, P.B.Ch. a Michala Dvořáka a zíral do ohně reflektorů – stejně jako kdysi do plamenů v kotelně.
„Svou energií, chemií a zvukem je dnes Lucie mohutnější. Líbí se mi to,“ prohlásil nadšeně při návratu na pódia. Návrat nebyl jen o hudbě; byla to katarze starých přátelství. Kodym dokonce dojatě řekl, že kdyby za to turné nedostal ani korunu, klidně by prodal svoje auto a zaplatil ostatním, jen aby to mohl zažít.
Tolik pro něj znamenalo stát zase společně na scéně. Lucie se dočkala ovací vestoje a nakonec i nových ocenění – například titulu kapela čtvrtstoletí na hudebních cenách Anděl. Zdálo se, že všechny démony minulosti porazili. Po koncertě v zaplněné O₂ areně se členové kapely objímali. V publiku nadšeně tleskala i Zuzana s malou Amélií, pro kterou byl ten zarostlý kytarista na jevišti prostě táta.
Jenže jeden démon ještě zbýval. Ten nejniternější, kterého žádný potlesk neutlumí. Roky hektického života zanechaly na Robertovi stopy, kterých si veřejnost dlouho nevšímala. Kodym nosil na pódiu neprůstřelnou masku showmana – ale uvnitř sváděl svůj boj. Na sklonku druhé dekády 21. století se rozhodl udělat něco radikálního. Na své 55. narozeniny místo oslavy dobrovolně nastoupil do léčebny Červený Dvůr, známé kliniky pro léčbu závislostí.
Kolegy z kapely tím šokoval – nikomu předem nic neřekl. Prostě zmizel za zdmi sanatoria a soustředil se na jediné: zbavit se alkoholu, který mu léta tiše podlamoval nohy. V tichu terapeutických sezení a zahrady léčebny si možná vzpomněl na svého oblíbence Johna Lennona.
8. prosince 2021, na výročí jeho tragické smrti, Robert Kodym symbolicky „odpráskl svého temného ethanolového démona“ – jak sám říká. Od té doby se nenapil. „Živej rocker lepší než mrtvej rocker,“ prohlásil suše v jednom rozhovoru a dodal, že odrazit se ode dna je snadné jen tehdy, když si člověk uvědomí, kde to dno má. Dobře věděl, o čem mluví.
Česká statistika – sedm tisíc lidí ročně zemře na alkohol – pro něj nebyla číslem, ale varováním. On se mezi nimi ocitnout nehodlal. Překonal stud a požádal o pomoc. Jeho manželka Zuzana stála celou dobu při něm. Právě jí posléze veřejně poděkoval: „Manželka mi zachránila život,“ přiznal pokorně po návratu z léčby.
Slova, která by od někdejšího divokého rockera čekal málokdo – ale Robert Kodym už dávno pochopil, že skutečná síla není v póze drsňáka, nýbrž v upřímnosti a odvaze čelit vlastní slabosti.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Kodym
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-abstinujici-robert-kodym-zivej-rocker-lepsi-nez-mrtvej-kazdy-rok-u-nas-umre-na-alkac-sedm-tisic-lidi-101139
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-lucie-kazdy-koncert-byla-euforie-348272
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/705055/divoky-zivot-roberta-kodyma-vztah-s-lindou-rybovou-krasna-dcera-a-pobyt-v-lecebne.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/706009/exkluzivni-rozhovor-s-robertem-kodymem-po-navratu-z-lecebny-manzelka-mi-zachranila-zivot-rika-kytarista-lucie.html
https://strednicechy.rozhlas.cz/robert-kodym-s-novym-zpevakem-funguje-lucie-bajecne-mame-takovou-tu-kuraz-jako-9576984
https://reportermagazin.cz/40957/robert-kodym-chtel-bych-spat-na-starych-korenech/
https://www.dotyk.cz/magazin/robert-kodym-dnes/
