Článek
Sedmý den zajetí zůstal úplně sám. Čeští, švédští i urugujští kolegové už byli pryč – propuštění na svobodu, nebo na cestě k ní. Podplukovník Jaroslav Kulíšek seděl na úzké posteli v prázdném pokoji neznámého domu a pohledem hypnotizoval malý visací zámek na mřížovaném okně.
V dlani ho hřála drobná ocelová rybička, kapesní nožík, který nosil pro štěstí. Venku se smrákalo. Věděl, že pokud něco udělá, musí to být v noci – a musí to být rychlé.
Když se ozvaly kroky na chodbě, strnul. Dveře se zvolna pootevřely a ozbrojený strážce nahlédl dovnitř. Viděl jen unaveného rukojmího ležícího na posteli. Muž zavřel, zámek klapl zpět. Ticho. Kulíšek ještě chvíli čekal, pak sevřel nožík pevněji.
Za dveřmi se nikdo nepohnul. Teď, nebo nikdy. Natáhl se k oknu a začal šroubovat rezavý československý zámek, který držel mříže pohromadě. Drobný nástroj tiše zacvakl v kovu – a mříž povolila. Jaroslav zadržel dech. Jedním pohybem otevřel okno a skočil do temnoty.
Cesta do Gruzie
O mnoho let dříve by ho nenapadlo, že jednou bude utíkat do čajových plantáží v daleké Gruzii o holý život. Narodil se roku 1953 v Krnově na severu Moravy. Vyučil se zámečníkem, ale vojna ho lákala – jako osmnáctiletý se přihlásil k armádě, kam tehdy verbovali nové vojáky. Armádní život se mu stal kariérou i posláním.
Vystudoval vojenské školy ve Vyškově a v Brně, stal se důstojníkem a dosáhl hodnosti velitele roty. Sloužil na různých místech u bojových jednotek a dvě desetiletí nosil uniformu Československé lidové armády.
Po rozdělení republiky pokračoval jako zkušený důstojník v Armádě České republiky. Jenže v roce 1996 přišla zásadní změna. Proběhla reorganizace ozbrojených sil a jeho místo bylo zrušeno. Kulíšek, tehdy na prahu čtyřicítky, stál před nejistou budoucností. Armáda se mu stala domovem a zároveň živobytím – měl rodinu, závazky.
„Musel jsem hledat náhradu,“ vzpomínal později. Zvažoval proto nabídky zahraničních misí OSN: jednak z existenčních důvodů, jednak díky svým jazykovým znalostem. Na rozdíl od mnoha kolegů ovládal nejen ruštinu, ale i angličtinu, což otevíralo dveře do mezinárodních misí.
Osudová volba přišla vzápětí. Jaroslav Kulíšek se přihlásil jako vojenský pozorovatel OSN – neozbrojený důstojník dohlížející na dodržování příměří v konfliktních oblastech. Původně to vypadalo, že pojede do iráckého Kurdistánu, kde OSN také potřebovala lidi. Nakonec ale rozhodla jeho ruština: dostal letenku do Gruzie.
Psal se říjen 1997 a v kapse měl čerstvou modrou nášivku s emblémem OSN. Mírová mise UNOMIG měla dohlížet na křehké příměří mezi Gruzínci a separatistickou Abcházií, kde pár let předtím zuřila občanská válka.
V Gruzii pod Kavkazem našel zemí zmítanou chaosem a bezprávím. „Ta doba v zemi pod Kavkazem byla prostě taková,“ vzpomínal Kulíškův gruzínský řidič Givi s nadhledem. Vyprávěl třeba historku, kterak se tam kupuje kladivo: „Zastaví tě chlap se samopalem a nabídne ti kladivo. Dáś mu sto dolarů a máš kladivo. A když si ho nekoupíš, rozmlátí ti s ním auto,“ smál se Givi, jako by šlo o běžný obchod.
Post-sovětskou Gruzii devadesátých let sužovala vleklá válka v Abcházii, konflikt stoupenců svrženého prezidenta Zviada Gamsachurdii s vládou Eduarda Ševarnadzeho i obyčejný ozbrojený banditismus.
V takové atmosféře pracovali neozbrojení vojenští pozorovatelé OSN, vybavení jen polním dalekohledem a modrou vlajkou na autě. Kulíšek brzy pochopil místní realitu: na Kavkaze má zbraň každý. „Chlap bez samopalu? To by se mu smáli,“ komentoval hořce poměry v zapadlých gruzínských vesnicích.
Ani modrá přilba nebyla zárukou bezpečí. Během pár měsíců služby zažil Jaroslav ztráty kolegů. Dva měsíce před únosem sestřelili neznámí ozbrojenci v Kodorském údolí vrtulník OSN – zahynula polská sekretářka mise a místní tlumočnice, mladá Gruzínka, která byla šťastná, že získala placenou práci pro OSN.
Únos
19. únor 1998 začal docela obyčejně. Kulíšek měl sloužit v pozorovatelské stanici u Zugdidi na západě Gruzie, blízko hranic Abcházie. Nebýt náhody, vůbec by tam ten den nebyl: jeden maďarský kolega ho požádal o záměnu směny a Jaroslav souhlasil.
Osudová služba navíc probíhala v podivném klidu. Místní gruzínský policista, který je měl hlídat, se náhle omluvil, že musí domů za nemocnou ženou – a odešel. Zůstali sami. Kulíšek ještě netušil, že tím začíná drama, které dostane na titulní stránky novin po celém světě.
Krátce nato areál základny ozvučila salva střelby. „Najednou obrovská střelba ze samopalů. Říkám si: Co se to děje?“líčil Jaroslav šok z nečekaného útoku. Z oken viděl, jak na stanoviště běží ozbrojení muži v maskáčích. Nebyl čas. Popadl telefon a snažil se volat na velitelství do Suchumi, že jsou napadeni.
Nikdo to ráno nebral – dispečeři zřejmě ještě spali nebo měli vlastní starosti. Do místnosti vtrhl mladý útočník, pažbou samopalu rozbil telefon a strhl Jaroslava stranou. Hlaveň AK-47 mířila přímo na jeho hlavu. „Tak jdeme!“ křikl ozbrojenec a hrubě ho postrčil ven.
Podobně dopadli i další tři přítomní pozorovatelé OSN – dva důstojníci z Uruguaye a jeden ze Švédska. Všichni byli spoutáni, naloženi do terénních aut a únosci pálili do vzduchu, když kolona opouštěla základnu. Okolní gruzínská policie je nepronásledovala - ozbrojenci byli v přesile a měli rukojmí, nikdo nechtěl riskovat masakr.
Auta drncala vysokou rychlostí po polních cestách směrem na západ od Zugdidi. Jeden okamžik se únosci pokusili stopnout další vůz – potřebovali větší dopravní kapacitu – ale místní řidič se bránil odevzdat auto neznámým mužům.
Útočníci ho kupodivu nechali jet; nechtěli si poštvat místní obyvatele tím, že by kradli jejich majetek. Tahle skupina měla zjevně politické cíle a chtěla podporu vesničanů, ne pověst banditů.
Rychlá jízda skončila po několika desítkách minut v odlehlé vesnici Džichaškari. Právě tady – shodou okolností v Džichaškari – byl před pěti lety pohřben svržený ex-prezident Gamsachurdia, idol mnoha místních. Únosci zavezli zajatce do domu, který patřil starostovi vesnice. Kulíšek vnímal ironický detail: na domě vlála gruzínská národní vlajka, jako by chtěli naznačit vlastenecké důvody činu.
Brzy se ukázalo, oč ozbrojencům jde. Velitel únosců, třicátník jménem Goča Esebua, přistoupil k zajatým mužům a nevybíravě oznámil, co je čeká. „Řekl nám, že nás zajal a že pravděpodobně budeme zastřeleni,“ vzpomínal Kulíšek na mrazivá slova, jimiž únosci zahájili vyjednávání.
Chtěli prý jednat s OSN a gruzínskou vládou o politické situaci – ve skutečnosti požadovali pád prezidenta Ševarnadzeho a zřejmě hlavně vlastní bezpečný odchod ze země. Jen pár dnů předtím se totiž Esebua a spol. měli účastnit neúspěšného atentátu na Ševarnadzeho. Teď po nich šla policie a vzít si rukojmí byla zoufalá cesta, jak si pojistit životy.
Jaroslav Kulíšek byl voják. Důstojník vycvičený zvládat stres a jednat i pod palbou. Přesto byl jen člověk: cítil obavy o život svůj i svých kolegů. Rozhodl se ale nepanikařit. Díky své ruštině se spontánně ujal role mluvčího zajatců.
S únosci komunikoval pokud možno klidně, věcně – občas prý dokonce s jemným humorem, aby zmírnil napětí. Věděl, že jakýkoli neuvážený krok by situaci zhoršil. Snažil se proto chovat smířlivě a lidsky. Získal si tím jistý respekt ozbrojenců, kteří ho začali brát jako prostředníka. Současně tak chránil své kolegy – každé zklidnění atmosféry zvyšovalo šance, že všechno neskončí krveprolitím.
Zajetí
Zpráva o únosu se mezitím bleskově rozletěla do světa. 19. února 1998 vyšla i v českých novinách první krátká zpráva: „Teroristé vyhrožují zabitím rukojmích. U města Zugdidi v Gruzii zajala skupina dvaceti ozbrojenců čtyři pozorovatele OSN, mezi nimi i jednoho Čecha…“.
Jenže domácí publikum mělo tehdy myšlenky jinde: druhá polovina února 1998 patřila euforii z vítězného tažení českých hokejistů na olympiádě v Naganu. Zatímco miliony Čechů slavily zlaté medaile, v zapadlé gruzínské vesnici bojoval jeden český důstojník o holý život.
Situace v Džichaškari se rychle měnila v dlouhou patovou konfrontaci. Gruzínské ozbrojené složky obklíčily (spíše přístupového cesty k němu, drželi se dále) dům, kde se únosci s rukojmími zabarikádovali. Esebua a jeho muži hrozili, že pokud se vládní jednotky nestáhnou, začnou popravovat zajatce.
Rukojmí měli posloužit jako štít i vyjednávací eso. V jednu chvíli únosci dokonce požadovali, aby s nimi přímo mluvil tehdejší český prezident Václav Havel nebo alespoň ministr obrany. To se samozřejmě nestalo. Nikdo významný se s teroristy osobně spojit nechtěl.
Namísto toho dali únosci Kulíškovi k dispozici satelitní telefon. Chtěli po něm, aby zavolal „svému ministrovi“ a tlumočil jejich požadavky. Zajatý podplukovník ale žádné přímé číslo na vedení armády neměl – a všechny kontakty nechal na lístku ve svém pokoji na základně. Uruguayští kolegové měli větší štěstí: zavolali svým ministrům obrany a informovali je o situaci.
Jaroslavovi dali alespoň telefonní číslo na českou ambasádu v Moskvě, kam regionálně spadala i Gruzie. Kulíšek se tedy dovolal na české velvyslanectví – a ocitl se v absurdní situaci. „Paní, já se vám snažím vysvětlit, jaká je tady situace… že jsem se dostal do zajetí…“ líčil později rozhovor s úřednicí na spojovatelce. Žena na druhém konci linky mu nevěřila ani slovo.
„Nadechněte se. Počítejte do deseti,“ opakovala a zavěsila. Asi ho měla za blázna. Jaroslav zkusil volat znovu a znovu – vždy se stejným výsledkem. Teprve když se o únosu dozvěděla média a zpráva proběhla televizí, na ambasádě pochopili, že nejde o vtip. Při třetím pokusu už ho ochotně přepojili na velvyslance. Drobná epizoda odlehčila bezútěšné čekání, ale Kulíškovi tehdy do smíchu nebylo.
Uvězněná čtveřice mezitím dostávala minimální informace. Věděli jen, že probíhají nějaká jednání mezi gruzínskou vládou a zástupci OSN. Únosci byli nervózní. Vypadalo to, že ztrácejí půdu pod nohama – dům byl obklíčen a čas hrál proti nim.
Po několika dnech se rozhodli ukázat „dobrou vůli“. 21. února – shodou okolností v den, kdy Češi vyspávali opici po oslavě hokejového finále – propustili prvního rukojmího, Uruguayce Julia Navase.
O tři dny později, v noci na 25. února, nechali jít i švédského důstojníka Mölgårda a krátce nato i druhého Uruguayce, Ronalda Garcíu. Každého z nich odvezli pryč a předali vyjednavačům – výměnou za drobné ústupky a přísliby bezpečného průchodu.
Jaroslav Kulíšek tak zůstal v rukou únosců sám. Přesně to si přál. Už během zajetí se totiž snažil únosce přesvědčit, aby propustili ostatní a nechali si jako zástavu jen jeho samotného. Vsadil vlastní život za svobodu kolegů.
Teď byl odměnou za jeho obětavost tísnivý pocit, že zůstal jako poslední pojistka – a pokud půjde do tuhého, odnese to on. Navíc tušil, že když už únosci nemají žádné „cenné“ rukojmí kromě něj, mohou udělat zoufalé věci.
Večer 25. února se situace náhle zlomila. Velitel Goča Esebua zmizel. Využil zmatku, proklouzl vládnímu obklíčení a utekl neznámo kam. Zbylí únosci tím přišli o vůdce i o plán. Nad ránem se Jaroslav odvážil na malou lest: při odchodu na toaletu si tajně zapnul vysílačku a oznámil do éteru, že Esebua je pryč.
Jenže jeden ze strážců ho přistihl se zapnutou vysílačkou v ruce. Namířil na českého podplukovníka samopal a začal zuřivě křičet, že ho zastřelí. Zbraň měl opět u spánku. Teď to přijde, prolétlo Jaroslavovi hlavou. Druhý z únosců ale zakročil: „Klid, za chvíli přijdou novináři. To by tu bylo plno krve. Zavřeme ho vedle,“ navrhl svému nadrženému kolegovi.
A tak se Kulíšek ocitl zamčený o samotě v sousední místnosti – unavený, vyčerpaný, ale živý. Právě tady, v tichu pokoje s mřížemi, začal v hlavě spřádat plán útěku.
Útěk
„Díval jsem se na ty mříže a tam byl ten českej zámek. Takovej ten malej visací,“ popsal Jaroslav tu chvíli pro Paměť národa. Na okně skutečně visel drobný visací zámek československé výroby, jaký měl doma snad každý kutil.
Rychle nahmatal v kapse kapesní nůž – svou malou rybičku, kterou mu únosci nechali. Opřel ostří do spáry zámku a páčil. Nepovolil. Zkusil to jinak: špičkou odmontoval petlici a zámek se rozpadl.
Napětí v něm explodovalo radostí: jde to! Opatrně zatlačil na železné mříže okna – a ty se skutečně daly mírně roztáhnout. Průrva byla úzká, ale člověk se protáhne. Jaroslav rychle zakryl stopy – nůž i odmontovaný zámek schoval – a lehl si zpátky na postel. Teď musel čekat na správný moment.
Věděl, že strážce chodí kontrolovat každou půlhodinu. Ležel tedy nehnutě a pomalu odpočítával minuty. Kroky na chodbě… Klíč v zámku zarachotil, dveře se otevřely – únosce nakoukl dovnitř. Viděl spícího vězně, mříže na okně se zdály být na místě. Spokojeně zabouchl a opět zamkl.
Jakmile jeho kroky odezněly, Kulíšek neváhal ani vteřinu. Vyskočil z postele, odstrčil uvolněnou mříž a protáhl se otevřeným oknem ven. Noc byla černá a tichá – pár vteřin se nic nedělo.
Pak se rozeběhl. Pět metrů od domu začínalo kukuřičné pole s vysokými suchými stvoly. Vnořil se mezi ně a klopýtal dál, hlouběji do změti lodyh. Za kukuřicí pokračovala zarostlá plantáž čajovníku – nízké keře, které poskytovaly lepší úkryt. Tam se schoulil a poprvé se nadechl jako svobodný člověk. Slyšel jen bušení vlastního srdce. Unikl.
Hodiny zůstal skrytý mezi keři, obklopen tmavou nocí. Ozbrojenci brzy zjistili, že jim rukojmí zmizel. V nastalém zmatku začali pročesávat okolí, ale Jaroslav se plazil čajovou plantáží opatrně pryč. Celý den se pak skrýval nedaleko vesnice a vyčkával. Až se soumrakem se odvážil znovu vydat na cestu.
Zamířil po svých k nejbližším pozicím gruzínských vládních jednotek. Osud a unavená orientace si s ním ale zahrály zvláštní hru: za černočerné noci zabloudil a nevědomky se vrátil zpátky do Džichaškari.
Bál se nejhoršího – že padne únoscům znovu do rukou – ale opak byl pravdou. Když Kulíšek vešel do vesnice, bylo po všem. Únosci se vzdali a složili zbraně. Šest dní a sedm nocí trvající krize tím skončila.
Po útěku
Jeho útěk pobavil Česko, psaly pak noviny. Jméno Jaroslava Kulíška se stalo symbolem odvahy, ale i jakési české mazanosti, díky níž si dokážeme poradit v těžkých situacích. On sám to tak neprožíval – cítil hlavně úlevu, že všichni rukojmí přežili. Na kavkazské straně však jeho kousek vyvolal rozmrzelost.
„Na Kavkaze se neutíká,“vysvětlovali prý místní, „když někoho drží jako rukojmí, berou ho skoro jako hosta. A když jim uteče, dává tím najevo, že byl nespokojený s jejich pohostinností.“ Hořká nadsázka dokonale vystihuje absurditu situace: nejdřív vás unesou, pak se urazí, když se zachráníte útěkem.
Krátce po skončení krize přišly na řadu oficiální akty. 11. března 1998 předal ministr obrany podplukovníku Kulíškovi vyznamenání Za statečnost. Po několika týdnech mimořádné dovolené – fyzické i psychické rekonvalescence – pak Jaroslav udělal něco, co nikdo nečekal.
26. března 1998 se vrátil zpátky do Gruzie a pokračoval ve službě v té samé misi. Místní události ho neodradily ani nezlomily. Cítil odpovědnost a závazek dokončit svou práci pozorovatele. O rok později se vrátil domů a byl povýšen na plukovníka v záloze. Na neklidný Kavkaz se však zanedlouho vrátil potřetí – v letech 2000–2001 tam strávil další rok na misi.
Jeho vojenská kariéra pokračovala i v dalších válečných zónách. Velel českému kontingentu v bývalé Jugoslávii a působil v mírových sborech SFOR. V roce 2006 se zapojil do výcvikové mise v Iráku a sloužil také v africkém Kongu na misi EUFOR.
Po návratu domů předal své zkušenosti dalším – pracoval na Ministerstvu obrany a věnoval se osvětě o rizicích v misích.
Jako válečný veterán byl opakovaně oceňován. Například v říjnu 2019 ho ministr obrany Lubomír Metnar vyznamenal Křížem obrany státu. Kulíšek sám ale vždy skromně zdůrazňoval, že největší odměnou je pro něj život sám a možnost být se svou rodinou.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Kulíšek
https://www.pametnaroda.cz/cs/kulisek-jaroslav-1953
https://bruntalsky.denik.cz/zpravy-z-ceska/plukovnika-jaroslava-kuliska-proslavil-unos-a-utek-v-gruzii-20191119.html
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/623877/cesi-dobyvali-nagano-jiny-hrdina-bojoval-o-zivot-kulisek-utekl-teroristum.html
https://video.aktualne.cz/dvtv/za-totality-armade-velela-skupina-alkoholiku-soucasna-armada/r~47938e3cabf811e6b5600025900fea04/
