Článek
Všechno začalo Havelkovým vzestupem – strmým a zářivým. Ještě půl roku před okupací by nikdo nehádal, že doc. JUDr. Jiří Havelka (narozený roku 1892) se stane jedním z nejmocnějších mužů Čech a Moravy. Byl to původně právník a profesor správního práva, za první republiky pracoval v justici a úřadech. Klíčové setkání přišlo v roce 1927 – tehdy potkal Emila Háchu, prezidenta Nejvyššího správního soudu.
Háchu mladý odborník Havelka zaujal mimořádnou inteligencí, rozhledem a charismatem. Stali se z nich kolegové a přátelé. Když pak na konci listopadu 1938 okolnosti donutily Emila Háchu přijmout nejvyšší úřad v zemi a stát se prezidentem druhé, okleštěné republiky, povolal si na Hrad i svého osvědčeného rádce.
Jiří Havelka se stal vedoucím Kanceláře prezidenta. A současně – na Háchovo přání – i ministrem bez portfeje v nové úřednické vládě Rudolfa Berana. Hácha chtěl mít svého člověka ve vládě, mít z první ruky informace o jejích krocích. Havelka tedy usedá k vládnímu stolu a během pár měsíců, na přelomu let 1938–39, stoupá k absolutnímu politickému vrcholu.
15. březen 1939. Tma brzy ráno. Havelku ze spánku vytrhává zvonění telefonu. Je sotva tři hodiny a on nechápe, kdo volá. Volají z Úřadu vlády: „Okamžitě se dostavte na mimořádné zasedání kabinetu!“ Poslušně vyráží do noční Prahy. Zpráva, kterou tam vyslechne, mu zní neskutečně: za pár hodin obsadí naši zemi německá armáda. Zanedlouho se to vyplní. Je začátek protektorátu.
Alois Eliáš, hrdina legionář a vlastenec, se stává ministerským předsedou nové protektorátní vlády. Havelka je jmenován místopředsedou vlády a ministrem dopravy. Zároveň zůstává Háchovým kancléřem a nejbližším poradcem. Triumvirát Hácha–Eliáš–Havelka nyní vede český národ temnou dobou. „Havelka a Eliáš byli – pokud šlo o věci služební – jedna osoba,“ vzpomínal ministr vnitra Josef Ježek.
Oba muži byli povahou odlišní, ale doplňovali se: Eliáš klidný stratég, Havelka energický tahoun. Jejich vztah byl důvěrně přátelský. Eliáš s úsměvem říkal, že Havelka je někdy prudký, ale má ho rád.
Celá Eliášova vláda pak držela při sobě ve výjimečné shodě. „Bylo to společenství, v němž jsme jeden druhému neomezeně důvěřovali,“ popsal atmosféru ministr zemědělství Ladislav Feierabend. V těchto chmurných časech si ministři dodávali odvahu vzájemnou loajalitou.
Havelka tím pádem stanul ve velmi ošemetné roli: stal se jednou z hlavních tváří kolaborantské vlády, a přitom dělal vše pro to, aby kolaborace byla co nejmírnější a české zájmy co nejvíc hájené. V zákulisí spolupracoval s domácím i zahraničním odbojem – spojkou mu byl například jeho přítel, novinář Zdeněk Bořek Dohalský, kterého Havelka osobně napojil na Londýn.
Britská rozvědka vedla Havelku i Eliáše dokonce ve svých záznamech jako důvěrníky. Za zavřenými dveřmi Havelka s kolegy všemi možnými způsoby brzdili germanizaci, intervenovali u okupantů proti perzekucím českých lidí a snažili se zachovat jistou autonomii. Havelka jako právník dokázal blokovat řadu drakonických nařízení navrhovaných německým státním sekretářem K. H. Frankem.
Měl velkou zásluhu i na tom, že protektorátní vláda odmítla vydat protižidovské zákony – protektorát byl jediným územím pod nacistickým vlivem, které je nevydalo; k jejich zavedení musel Frank sáhnout později sám. Havelka také neúnavně orodoval za vězněné vlastence a třebaže riskoval, pomáhal odboji penězi i informacemi.
Tím víc ovšem budil nenávist okupantů. Zejména K. H. Frank, jeden z nejmocnějších mužů protektorátu, na Havelku vyloženě zanevřel. Inteligentní český kancléř míval při jednáních s Frankem navrch, byl neústupný a otevřeně hájil české zájmy – a to Frank nesnesl. Už roku 1939 Frank požádal premiéra Eliáše, ať k němu Havelku raději neposílá.
Napětí vyvrcholilo v lednu 1941. Frank tehdy v tisku hrubě napadl československé legionáře a poslal Eliášovi dopis, v němž požadoval, aby všichni legionáři byli propuštěni z veřejných funkcí. Premiér Eliáš zuřil – legionáři byli jeho bratři ve zbrani. Byl odhodlán na protest rezignovat. Havelka se místo nemocného Eliáše vypravil za Frankem ještě naposledy vyjednávat.
Schůzka však dopadla katastrofálně. Frank jen opakoval své útoky a urážky na odbojáře. Havelka se neudržel a pustil se do něj naplno: prohlásil, že česká strana se musí postavit proti jakémukoli plošnému pronásledování. „Dnes jsou to legionáři, zítra sokolové a příště snad lidé s modrýma očima,“vyčetl Frankovi do očí. Byla to odvážná provokace – a Frank vzteky vypěnil. Prudce skončil rozhovor a víceméně vyhodil Havelku ze dveří.
Následky na sebe nenechaly čekat. Frank se rozhodl, že toho drzého kancléře odstraní. Přesvědčil říšského protektora Konstantina von Neuratha, aby Havelku zbavil vlivu. O pár měsíců později, začátkem dubna 1941, dorazil na Hrad formální požadavek: Jiří Havelka má rezignovat na post šéfa prezidentské kanceláře.
Prezident Hácha to kategoricky odmítl – Havelka byl jeho pravá ruka a přítel. Neurath tedy pozval Havelku k sobě. Oznámil mu, že musí odejít ze všech funkcí a nejlépe i z Prahy. Důvod? Jeho „neustálé stížnosti, které znemožňují dobrý vztah mezi Čechy a Němci“.
Ministr dopravy Havelka mohl teoreticky zůstat, ale bez vlivu z Hradu. Havelka se proti tomu snažil ohradit: „Nejsem politik z povolání, ministrem jsem se stal shodou okolností. Svou národní povinnost vidím v tom hájit české zájmy především na Hradě,“ vysvětloval. Neurath jen zavrtěl hlavou. Bylo rozhodnuto. Havelka končí.
Má se stáhnout z veřejného života a nepokračovat v žádné politické činnosti. Ještě 26. dubna 1941 se tedy Havelka rozloučil s Háchou, Eliášem i kolegy – a doslova se slzami v očích opustil svou roli. Hácha byl tou ranou dle dobových záznamů zdrcen.
Havelka plánoval vrátit se ke své původní profesi soudce u Nejvyššího správního soudu. Než nastoupí, vzal si zdravotní dovolenou – odjel s manželkou Sylvou na venkov, do své vily v Hostomicích pod Brdy.
Tam chtěl nabrat dech a počkat, až se vše přežene. Jenže nepřehnalo se nic. 27. září 1941, v den kdy do Prahy přijel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, vtrhlo gestapo i do Havelkovy hostomické vily. Zaskočeného Havelku zatkli přímo při česání ovoce na zahradě.
Tou dobou už Heydrich rozjížděl krvavý teror a chtěl exemplárně ztrestat každého, kdo kladl odpor. A Havelka kladl odpor statečně celou dobu. Byl zatčen zároveň s generálem Eliášem a oba čekal stejný osud – smrt za velezradu.
Vyšetřovatel gestapa Friedrich Dennert, nechvalně proslulý kat mnoha českých odbojářů, při výsleších z Havelky lstí vymámil přiznání, že věděl o útěku kolegy Feierabenda (dokonce mu pomáhal).
Hned nato mu Dennert chladně ocitoval příslušný paragraf: vědomé neoznámení útěku je velezrada, trest smrti nemine. Spadla klec. Havelka byl převezen do cely na Pankráci, na oddělení přísné samovazby. Jen pár dveří od něj skončil po válce ironicky právě K. H. Frank, odsouzený k smrti za kolaboraci…
Když se dozvěděla, že Havelkovi hrozí poprava před stanným soudem, jeho žena Sylva se vydala prosit prezidenta o pomoc. Hácha neváhal – a pustil se do riskantní záchranné mise. Musel jednat rychle a ponížit se před vrahem. 17. prosince 1941 Háchu přijal v Černínském paláci sám Heydrich.
Zprvu cynicky odmítal ústupky, ale prezident před ním zkolaboval – a Heydrich usoudil, že starý nemocný muž je užitečný jen dokud bude loutkou pro klid českého národa. Souhlasil tedy, že Havelkovi udělí milost, ovšem pod podmínkou, že česká vláda bude ještě poslušnější. Hácha musel slíbit jmenování fanatických kolaborantů do vlády (Emanuela Moravce a SS oficíra Waltera Bertsche) – což také udělal.
Teprve poté Heydrich svolil, aby byl Havelka omilostněn a propuštěn z cely smrti. 22. prosince dostal Havelka překvapivý rozkaz oholit se a narychlo ho vezli na Hrad. Gestapák Dennert mu cestou rozmrzele oznámil, že bude volný. Na Hradě čekal dojatý Hácha. Plakal štěstím a Havelka mu vděčně políbil ruku. Prezident ale hned dodal, že to „bohužel není úplná svoboda“.
Havelka zůstane vězněm gestapa – jen už ne za mřížemi, ale ve svém bytě v Praze. A tak se i stalo. Až do konce války byl Jiří Havelka držen v domácím vězení na pražských Vinohradech. Pod dohledem policie, bez kontaktu s okolím (jen manželka s ním směla být), nesměl telefonovat ani psát dopisy. Nesměl už do ničeho zasahovat – válku přežil umlčený, v ústraní.
Květen 1945. Praha je volná, nacisté pryč. Havelka se po dlouhých letech dočkal svobody, alespoň to tak vypadá. Jenže zkouška jeho charakteru zdaleka nekončí. Už 15. května 1945 – doslova jen týden po osvobození – zatýkají Jiřího Havelku československé úřady.
Jako bývalý protektorátní činitel je obviněn z kolaborace s nacisty. Ironie osudu: muž, kterého málem popravili Němci za vlastenectví, teď sedí znovu na Pankráci, tentokrát jako válečný zločinec ve vazbě svých vlastních spoluobčanů.
A přece zůstával zatvrzele hrdý. Dva roky strávil ve vězení čekáním na soud. Na jaře 1947 se konečně dočkal veřejného procesu před Národním soudem v Praze. Spolu s ním stáli před tribunálem i bývalý premiér Rudolf Beran a několik dalších ministrů protektorátu. Proces měl rozhodnout, kdo z nich byl zrádce. Havelka vstupoval do soudní síně se sklopenou hlavou, pohublý a zesláblý – vážil už jen 46 kilo.
Vysílením se sotva držel na nohou: dlouhé věznění a chronická nemoc ho ničily. Lidé, kteří by ho mohli očistit, byli mrtví. Generál Eliáš už nežil (nacisté ho popravili v roce 1942), Zdeněk Bořek Dohalský zahynul v koncentračním táboře, prezident Hácha v květnu 1945 zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci.
Dokonce i Havelkův osobní archiv, kde měl schované důkazy své protiněmecké činnosti, byl zničen – přítel, který jej schraňoval, jej musel spálit, když SS vystěhovávali Benešovsko kvůli cvičišti. Havelka stál před soudem v podstatě sám za sebe.
Zpočátku mu zřejmě nebylo přáno. Prokurátor žádal pro některé obžalované provaz – zrádci národa si zaslouží smrt. U Havelky navrhoval deset let těžkého žaláře. Komunistický tisk mezitím v novinách denně štval, že všichni musejí viset. Havelkův obhájce, zkušený advokát Kamill Resler, však předložil silné argumenty. Havelka nepotřebuje „osvědčení od Čechů“, protože má to nejlepší vysvědčení od Němců.
Skutečně – přímo z hlášení Reinharda Heydricha vyplývá, že Havelku pokládal za stejně nebezpečného vlastizrádce jako Aloise Eliáše. Bývalý gestapák Dennert před soudem svědčil, že se Havelka při výsleších choval z hlediska českého národa řádně a nikdy nesvaloval vinu na druhé.
Někdejší ministr vnitra Ježek potvrdil, že v protektorátu byl Havelka považován za „vůdčí duch všech protiněmeckých akcí“. Svědectví za svědectvím skládalo obraz člověka, který se – ač ve vysoké funkci – snažil škodit okupantům, kde mohl, a pomáhat svému národu, jak jen to šlo. Na lavici obžalovaných neseděl poskok gestapa, ale tichý odbojář. Porota váhala.
Havelkovi hrozilo, že přesto – pro výstrahu – dostane mnohaletý trest. 21. dubna 1947 padl rozsudek: Jiří Havelka je nevinen. Doslova jen 15 minut před vynesením verdiktu došlo v porotě k opětovnému hlasování, které ho těsnou většinou pěti ku dvěma hlasům osvobodilo.
Pro Havelkovu vinu do posledka zarytě hlasovali jen dva komunisté v porotě. Národní soud Havelku zprostil všech obvinění a v odůvodnění ocenil, že se „za války choval jako statečný obhájce práv a zájmů podrobeného českého lidu“.
Mohlo by se zdát, že tím pro něj utrpení končí. Nezavírají ho. Nevěší ho jako zrádce. Odchází domů očištěn. Jenže realita byla mnohem trpčí. V očích mnoha Čechů zůstával Havelka stejně nálepkovaný. Cejch protektorátního ministra – kolaboranta – se ho držel dál.
A doba tomu nahrávala: poválečná média byla plná tendenčních odsudků, komunističtí „historiografové“ překrucovali nedávnou minulost. Kdo chtěl Havelku vidět jako zrádce, toho žádný rozsudek nepřesvědčil. Havelka to věděl. Do smrti bojoval proti těmto útokům na svou čest, psal dopisy, snažil se vysvětlovat a hájit.
Bylo mu to ale málo platné – jeho příběh se brzy stočil k ještě trpčímu závěru. Přišel únor 1948 a s ním totalita komunistů. Ti nezapomněli, že právě jejich lidé v porotě pro něj hlasovali prstem dolů. Pomsta byla systematická. Havelkovi zakázali návrat do justice či akademické sféry.
Donutili jej i s rodinou opustit Prahu. V září 1952 přišel příkaz k vystěhování – Havelkovi měli během pár dní opustit svůj byt v hlavním městě. Sbalili, co unesli, a odešli tam, odkud přišlo zatčení o 11 let dříve: do Hostomic pod Brdy. Jenže zatímco v roce 1941 tam Havelka měl svou vilu, nyní nedostal zpět nic.
Jeho hostomická vila byla mezitím zkonfiskována státem a místní národní výbor v ní zřídil zdravotnické středisko. Místo ní Havelkovi přidělili malý zanedbaný domek na okraji obce. Důstojnost se vytratila – z někdejšího pana ministra byl rázem vyhnanec v zapomnění.
Havelka byl navíc nemocen. Rakovina žaludku ho sžírala, síly ubývaly. Komunisté však tlačili dál: postupně mu snižovali penzi až na žalostných 400 korun měsíčně. To byla almužna, ze které rodina stěží žila.
Aby neumřeli hlady, přivydělával si starý pán doučováním cizích jazyků – uměl výborně německy, rusky i anglicky. Jeho žena chovala králíky angory na srst, pěstovali prý i ovoce, aby něco prodali.
Jiří Havelka zemřel 5. června 1964 v tichosti doma v Hostomicích. Bylo mu 71 let. Odešel člověk, který jen o vlásek unikl popravišti a po celou válku se snažil co nejvíce prospět svému národu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Havelka_(politik)
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88055/jiri-havelka-protektoratni-ministr-ktery-se-bil-za-ceska-prava-komuniste-mu-za-to-nicili-zivot.html
https://plus.rozhlas.cz/jiri-havelka-spolehliva-prava-ruka-prezidenta-hachy-9188953
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jiri-havelka-85256
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HAVELKA_Jiří_1892–1964
