Článek
Sedí naproti postaršímu muži a s klidným hlasem opakuje milosrdnou lež: „Maminka je v nemocnici, tati.“ Každé dvě minuty tatínek znovu tázavě vzhlédne a zapomene, že jeho žena už dva roky nežije.
A Aleš Zbořil, jinak známý svou upřímností, mu znovu a znovu odpovídá tou samou uklidňující větou. Je to jeho nejtěžší životní role – role syna, který vědomě klame z lásky. V tichu kuchyně tak každý den chrání vlastního otce před krutou pravdou a opakovaným žalem.
Tenhle tichý rodinný zápas ostře kontrastuje s obrazem Aleše Zbořila, jakého zná celý národ. Před televizními kamerami rozdává úsměvy a s nesmělou noblesou klade soutěžícím záludné otázky. Legendární vědomostní soutěž AZ-kvíz, kterou moderuje od samého počátku, se za bezmála tři dekády stala českým fenoménem.
Každý všední podvečer usedají k obrazovkám statisíce diváků a sledují, jak Zbořil s pohotovým vtipem provází nové a nové hráče. Jen málokdo z nich tuší, že po natáčení se ten samý člověk vrací domů do Brna, kde ho čekají úplně jiné otázky – ty nevyřčené v očích jeho zmateného tatínka.
Zatímco na obrazovce je klidným průvodcem vědomostních klání, doma se stal pečovatelem a strážcem posledních střípků důstojnosti svého otce trpícího těžkou demencí.
Aleš Zbořil se narodil v létě roku 1968 v Brně. Vyrostl v rodině, která ho odmalička vedla ke kulturnímu životu. Oba rodiče pracovali v umění – tatínek organizoval koncerty hvězd populární hudby, maminka se věnovala amatérskému divadlu.
Už jako šestiletého prvňáčka ho maminka přivedla do dětského dramatického souboru Pirko, kde se pod laskavým vedením Jindry Delongové malý Aleš učil hrát si, improvizovat a rozvíjet bezbřehou fantazii.
Osm let chodil každý týden mezi ostatní děti a beze spěchu zkoušel nejrůznější scénky a pohádky – třeba Andersenovy příběhy nacvičovali s kamarády tři roky, aniž tušili, jestli je někdy opravdu zahrají před publikem.
Nešlo o výkon, spíš o hravou výchovu. Právě v Pirku se zrodily základy toho, proč dělá to, co dělá – jak později Zbořil sám přiznal, tahle průprava mu dala svobodnou obrazotvornost a odvahu veřejně vystupovat.
Domácí zázemí a dětské role v souboru ho nenápadně připravovaly na život před mikrofonem. Přesto v dospívání neuvažoval o herecké dráze úplně jednoznačně. Na brněnském gymnáziu Slovanské náměstí potkal dívku jménem Romana, která se stala jeho osudovou láskou.
Poprvé ji zahlédl, když jí bylo čtrnáct – zabloudila tehdy cestou za kamarádkou a na tramvajové zastávce nesměle požádala neznámého kluka o radu, jak trefit do cíle. Tím chlapcem byl Aleš. Po prázdninách se shodou okolností setkali znovu jako spolužáci v první třídě gymnázia. Romana tehdy měla jiného přítele a Aleš zůstával jen kamarádem v pozadí.
Osud je svedl dohromady až o několik let později, krátce po maturitě. Romana náhle odcházela od svého tehdejšího partnera a nutně potřebovala pár pytlů na balení věcí. Když v centru Brna narazila na Aleše, nabídnul, že jí pomůže se stěhováním – a nabídl víc než jen pytle.
Po vystěhování věcí následovalo montování nábytku, úklid a dlouhé povídání. Než se nadáli, z bývalých spolužáků se stali životní partneři. Mladý Zbořil se nastěhoval do jejího malého bytečku a započal vztah, který trvá dodnes.
V dubnu 1994 se vzali. Své „ano“ si řekli na brněnské radnici 9. 4. 94 – datum zvolili tak, aby se dobře pamatovalo. Z obřadu odjížděli vypůjčeným kabrioletem vstříc svatební hostině, jenže aprílové počasí se proti nim spiklo. Chvíli svítilo jarní slunce a vzápětí lilo jako z konve.
K restauraci novomanželé dorazili promočení až na kost a pořádně vymrzlí. I tak dnes oba s úsměvem vzpomínají na tenhle rozverný začátek společného života. Romana Zbořilová, vystudovaná psycholožka, se postupně stala Alešovou největší oporou v osobních krizích.
Jejich manželství bývá označováno za jedno z nejpevnějších a nejharmoničtějších v českém showbyznysu. Vychovali spolu dceru Karolínu a syna Dana, a dodnes o sobě mluví s hlubokým respektem.
Alešova kariérní cesta zdaleka nebyla tak přímočará jako ta manželská. Když v roce 1986 odmaturoval, váhal, kam dál. Herectví pro něj tehdy nebylo vysněnou metou – sám přiznává, že neměl dostatečnou „touhu stát se hercem“, a navíc ho od toho zrazovalo i okolí.
Inspirován maminkou se chtěl věnovat teatrologii (vědě o divadle) a zkusil se hlásit na tento obor. Jenže osud (a trochu i politika) mu vystavily stopku. Studium divadelní vědy se otevíralo jen každý druhý rok a zrovna ten „jeho“ ročník se nekonal. Navíc se doslechl, že v socialistickém Československu nebyl kvůli kádrovému profilu svého otce coby uchazeč příliš žádoucí.
Dospívající Aleš tak rázem stál před nutností jít pracovat. Nechtěl se ale vzdálit od divadla. Nastoupil proto jako jevištní technik – kulisák – v brněnském Divadle bratří Mrštíků. Za plat pouhých 1240 korun měsíčně tahal na prknech kulisy a tiše nasával atmosféru inscenačního procesu.
„Dodnes mám schovaný první pracovní kontrakt – jako dělník/stavěč,“ glosuje s odstupem let tuhle epizodu, během níž sledoval zpoza scény legendární režiséry i nástup nové generace tvůrců. Možná právě tehdy v něm definitivně uzrálo rozhodnutí zkusit to přece jen „na prknech, co znamenají svět“ vlastním jménem.
Během té doby přece jen složil přijímací zkoušky na JAMU a začal studovat činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Odsud si odnesl diplom – a také poznání, že dramatické umění může mít mnoho podob. Účinkoval v absurdním Ionescově dramatu, zkusil si první muzikály a díky školní inscenaci se seznámil se zástupci pařížské herecké školy École Florent.
Roku 1991 dostal jedinečnou nabídku strávit půl roku na stáži v Paříži. Mladý Brňan na nic nečekal a vyrazil do světa. Zbořil si ale záhy musel přiznat, že jeho francouzština nestačí na plnohodnotné hraní na tamních jevištích. Po pár měsících Francii s pokorou opustil a těsně před Vánoci 1991 se vrátil domů. Namísto hvězdné kariéry v cizině ho čekalo opět přízemní rozhodování – kde se teď uživit.
Psal se začátek roku 1992 a Česko zrovna zažívalo euforii prvních soukromých médií. Aleš Zbořil zachytil příležitost v rozhlase. Doslechl se, že v Brně startuje nová stanice Rádio Brno 95.7 – úplně první nestátní rádio na jižní Moravě.
Přihlásil se na konkurz a uspěl. Krátce po Novém roce poprvé živě vysílal. Byla to pionýrská doba: nikdo přesně nevěděl, jak „dělat soukromé rádio“, všichni jen věděli, že chtějí být jiní než zastaralý Československý rozhlas.
Zbořil strávil za mikrofonem něco přes rok, než se tahle odvážná stanice rozpadla. Na jejích troskách vzniklo později Rádio Petrov, a z něj zase moderní Rádio Krokodýl, kde Aleš působil od roku 1994 až do roku 1998. Práce moderátora v rádiu mu očividně sedla a otevřela dveře k další metě – televizi.
První drobnou zkušenost před kamerou si Aleš odbyl vlastně už jako dítě: v sedmi letech se mihnul v jednom brněnském dětském pořadu, kde Pirko vystupovalo, ale sotva ho někdo zaznamenal. Do celostátního televizního vysílání naplno vstoupil až v 90. letech.
V letech 1992–93 moderoval se svými kolegy experimentální telefonickou soutěž Telekvíz, která zaplnila pětiminutové okénko v programu ČT. Diváci mu živě volali přes tehdejší telefony, ale technika často nestačila – stačilo, aby zavolalo pár lidí najednou, a síť spadla.
Po několika pokračováních musel Telekvíz skončit. V roce 1995 pak Zbořil dostal příležitost uvádět větší soutěžní pořad s názvem Ypsilon, určený středoškolákům. A právě z něj se zrodil formát, který definoval celou jeho další kariéru: AZ-kvíz.
Na Nový rok 1997 se v brněnském studiu České televize poprvé rozsvítila světla nad herním polem trojúhelníkových políček. Aleš Zbořil a jeho moderátorská kolegyně Eva Machourková tehdy uvedli premiérový díl soutěže, od které nikdo nečekal, že by mohla vydržet na obrazovce tak dlouho.
Jenže AZ-kvíz si rychle získal oblibu napříč generacemi. V nenápadném podvečerním čase se stal stálicí – dnes má na kontě přes pět tisíc epizod a zahrálo si v něm přes čtrnáct tisíc soutěžících. Pořad nikdy nelákal na pohádkové výhry (nejvyšší jednorázová suma kdy vyplacená vítězi činila jen 27 tisíc korun), a právě skromné odměny paradoxně pomohly nastavit atmosféru férové hry.
Soutěžící chodí poměřit znalosti spíše pro čest a radost ze hry než pro peníze. Zbořil s Machourkovou v tom našli zalíbení a dvě generace diváků si zase našly zalíbení v nich. U moderátorského pultíku stojí stejná dvojice už téměř třicet let, což je v české televizi rarita.
„AZ-kvíz je pro mě i po letech zjevením. Nikdy bych neřekl, že mě bude provázet většinou mé profesní dráhy,“ říká Aleš téměř nevěřícně. Sám časem pochopil, že se z nenápadného kvízu stal rodinný stříbrný poklad České televize – legendární soutěž, kterou sledují prarodiče, rodiče i děti společně.
Nebyla to ale vždy jen idyla. V určitém období se pořadu posmívali jako „laciné zábavě pro důchodce“ a pár soutěžících se přihlásilo jen proto, aby si vystřelili z moderátorů nebo udělali vlastní reklamu. Zbořila tyto momenty sice zamrzely, ale nevzdal to.
Trpělivě pokračoval a postupně se ukázalo, že AZ-kvíz umí oslovit i mladší publikum. Jeden z prvních, kdo bořil stereotypy, byl třeba cestovatel Ladislav Zibura, který přišel soutěžit s nadhledem a zároveň nenápadně propagovat svou knihu. Postupně se z AZ-kvízu stal kult.
Krátké humorné klipy ze soutěže obíhají sociální sítě a na letních festivalech se mladí lidé nadšeně hlásí do AZ-kvíz roadshow, kde si mohou legendární hru zahrát naživo. Aleš Zbořil při těchto výjezdech na vlastní oči vidí, že v publiku už dávno nesedí jen „babičky z Brna“. Často za ním po vystoupení přijdou úplně mladí fanoušci s tím, že AZ-kvíz milují od dětství a chtěli si ho zkusit na vlastní kůži.
Dnes, ve svých sedmapadesáti letech, je Aleš Zbořil s AZ-kvízem srostlý. Přesto otevřeně přiznává, že ho dlouhé natáčecí dny začínají fyzicky zmáhat. Každý měsíc se v brněnském studiu točí několik dílů najednou – Zbořil někdy odmoderuje i deset soutěží během jednoho dne a bolí ho z toho nohy i záda.
„Mívám toho plný brejle,“ řekl s nadsázkou, „ale ty dva dny v měsíci se to dá vydržet.“ Odpočinek pak hledá u jiných činností. Nikdy by nedokázal sedět pět dní v týdnu v kanceláři od devíti do pěti – život na volné noze mu vyhovuje nesrovnatelně víc.
Za celou kariéru byl klasickým zaměstnancem dohromady asi jen jeden jediný rok. Zbytek času si určoval práci sám. „Každý den mám trochu jiný,“ říká o svém rozmanitém diáři. Kromě natáčení AZ-kvízu pravidelně dabuje zahraniční filmy a seriály – jeho hlasem v češtině promlouvá třeba upíří hrdina Angel z kultovní Buffy nebo v některých filmech i herecká legenda Jackie Chan.
Věnuje se také režii českého znění a namlouvání komentářů k dokumentům. A překvapivě ho živí ještě další profese: lektorská a koučovací činnost. Ve specializovaných seminářích učí manažery velkých firem i politiky, jak lépe komunikovat, prezentovat své myšlenky a pohotově reagovat na záludné otázky.
Dlouho ho trápilo, že se na školách tak málo vyučuje rétorika – a tak se rozhodl tuhle díru na trhu zaplnit. S vděkem kvituje, když se na kurzech objeví i známé tváře z veřejného života, které se chtějí zlepšit v umění mluvit.
Navzdory všem těmto vedlejším aktivitám zůstává jeho jméno spojeno hlavně s jedním pořadem. Občas jej napadne pochybnost, zda tím, že nikdy pořádně „neopustil kapitánský můstek“ AZ-kvízu, o něco nepřišel. Nikdy nedostal větší hereckou příležitost před kamerou, nehrál velké dramatické role v seriálech ani ve filmu.
„Mrzelo mě, že se nikam moc nevyvíjím, že jsem nikdy nedostal televizní roli,“ přiznal upřímně po šestadvaceti letech moderování soutěže. Jenže pak se rozhlédne za sebe a vidí dvacet šest let jedné jediné show – úctyhodný kus práce. Uvědomí si, že právě díky AZ-kvízu získal spoustu jiných příležitostí a kontaktů.
A že nakonec vůbec nevadí, že si nikdy nevyzkoušel herecké „divy světa“. V očích mnoha lidí se totiž Aleš Zbořil sám stal jedním z tichých hrdinů televizní zábavy: skromný profesionál, jenž zasvětil kariéru tomu, aby jiným svítil na cestu za vědomostmi a sny.
Ve světle reflektorů i v soukromí ale život přináší nejen úspěchy, ale i bolestné zkoušky. Ztráty a odchody se nevyhnuly ani Zbořilovi. Před pár lety mu zemřela maminka.
Jeho tatínkovi se však vzpomínka na manželčinu smrt vždy po chvíli z hlavy vytratí – a pak ji prožívá znovu, jako by to bylo poprvé. Stáří v podobě stařecké demence uhodilo v rodině Zbořilových plnou silou. Aleš se rozhodl vzít si otce k sobě domů a starat se o něj společně s manželkou.
Pro psycholožku Romanu to znamenalo využít všechny své odborné zkušenosti i neskutečnou dávku empatie. Pro Aleše to znamenalo zásadní změnu životního rytmu. „Je to velice náročné. Je to jako starat se o malé děti – jen s tím rozdílem, že tady vím, že to k ničemu lepšímu směřovat nebude,“ popisuje Zbořil tíhu péče o nemohoucího rodiče bez příkras.
Přesto ani na okamžik nezaváhal. Naučil se v tom hledat i drobné světlé momenty – a naučil se, jak otci vykouzlit aspoň krátké chvilky klidu. Naučil se mistrně lhát. „Tatínek už ani neví, že maminka před dvěma lety zemřela,“ říká smutně. „Každé dvě minuty se na ni ptá. Bezostyšně mu lžu a říkám, že je v nemocnici se srdcem. Už na to ani nemyslím, prostě mu odpovídám pořád dokola.“
Jednou vyprávěl, jak zprvu nechával tatínkovi pro jistotu parte na stole – jenže otec je vždy znovu objevil, pokaždé se zděsil a upadl do čerstvého žalu. Až když ošetřovatelka omylem papíry uklidila a tatínek si jejich nepřítomnosti nevšiml, pochopil Aleš, že někdy je lepší žít v laskavé iluzi.
Od té doby udržuje fikci, že maminka stále žije. Vypráví tatínkovi, že je dočasně v nemocnici, a odvádí řeč jinam. „Jsem ochoten mu takhle odpovídat až do nekonečna,“ přiznává s odhodláním v hlase.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Aleš_Zbořil
https://www.objevbrno.cz/cs/article/ales-zboril-vzdycky-me-prekvapi-kdyz-az-kviz-znaji-uplne-mladi-lide
https://magazin.osobnosti.cz/ales-zboril-moderator-az-kviz-manzelka-nemocny-otec/
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/az-kviz-ales-zboril-demence-rodina-pochlap-se_2307221718_kac
https://www.dotyk.cz/magazin/ales-zboril-manzelka/
https://www.extra.cz/legendarni-porad-az-kviz-v-cislech-ctrnact-tisic-soutezicich-pet-tisic-dilu-a-dva-moderatori–dba74
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-ales-zboril-lide-neumeji-mluvit-argumentovat-ani-vstoupit-do-diskuse-a-ridit-ji-239335
