Alexandr Veliký: Nejúspěšnější vojevůdce historie

Než se stal tím, koho dnešní svět zná jako Alexandra Velikého, býval to ambiciózní chlapec z makedonské královské rodiny, který odmalička slýchal, že ho čeká výjimečný osud. Narodil se roku 356 př. n. l. jako syn krále Filipa II. a jeho manželky Olympiady.

Podle legend přišel na svět právě v den, kdy v Efesu do základů vyhořel proslulý chrám bohyně Artemis. Kněží tehdy bědovali, že „toho dne se zrodila pohroma pro Asii“ – netušili, jak prorocká jejich slova budou.

Sám Filip toho dne obdržel zprávu o třech velkých vítězstvích: vojevůdce Parmenión porazil nepřátele v boji, Filipův závodní kůň vyhrál olympijské hry a narodilo se mu zdravé dítě. Věštci otci vyložili tu šťastnou trojici jako božské znamení, že syn, který spatřil světlo světa spolu s těmito triumfy, bude nepřemožitelný a navždy slavný.

Olympiada syna milovala a pečovala o něj s oddaností lvice. Vždy mu vštěpovala, že v jeho žilách koluje božská krev – věřila, že Alexandr je prý potomkem samotného Dia. Od útlého věku ho obklopovala mýty o hrdinech: o Achillovi, Heraklovi, o velkých králích minulosti. Chlapec tak vyrůstal s vědomím, že je předurčen k velkým činům.

Už jako malý princ projevoval odvahu hraničící s pošetilostí; zároveň však byl citlivý na jakoukoli potupu. Otcova sláva ho těšila i trápila zároveň – na Alexandra doléhalo vědomí, že Filip II. dobývá jednu zemi za druhou a pro svého syna možná „nenechá žádný velký čin, kterým by se mohl proslavit“.

V jeho očích se zrcadlila odhodlanost a žár, který okolí často děsil. Už v jedenácti letech se Alexandr nebál postavit splašenému koni, kterého se báli i zkušení vojáci. Hřebec jménem Búkephalos byl nezkrotný, vzpínal se a metal kolem sebe.

Král Filip už ho chtěl nechat odvést, ale Alexandr hlasitě protestoval: „Jakého skvělého koně to ztrácíme, protože na něj nikdo nemá odvahu!“ prohlásil před celým dvorem. V očích dvořanů to bylo drzé a nerozvážné. Filip nejprve mlčel, ale nakonec syna pobaveně vyzval, ať to tedy zkusí, a jako sázku stanovil cenu koně – pokud Alexandr neuspěje, zaplatí třináct talentů ze svého.

Chlapec výzvu přijal. Přistoupil k neklidnému zvířeti, obratně popadl opratě a otočil koně tváří ke slunci – všiml si totiž, že statného vraníka děsí jeho vlastní stín poskakující před ním na zemi. Kůň ztichl a Alexandr ho tiše pohladil po šíji. Búkephalos frkal a stále se třásl, ale už neutíkal. V tu chvíli mladík odhodil plášť a jediným mrštným pohybem vyskočil na hřbet zvířete.

Několik těžkých okamžiků se zdálo, že ho kůň setřese – Búkephalos poskakoval a vzpínal se –, ale Alexandr se pevně držel. Neuhodil ho, netahal za uzdu, jen klidně čekal. Když kůň pochopil, že se jezdec nebojí, uklidnil se. Alexandr pak hlasitě pobídl a pobídl patami – a hřebec se rozeběhl po cvičišti. Dvorní hodnostáři tajili dech. Kůň uháněl jako šíp a mladík s rozcuchanými vlasy na něm seděl jistě a hrdě.

Potlesk propukl až ve chvíli, kdy se Alexandr vrátil zpět a seskočil dolů. Král Filip měl v očích slzy dojetí. Objímal svého syna a líbal ho na čelo. „Můj synu, najdi si království, které by bylo hodno tebe. Makedonie je ti příliš malá,“ pronesl prý tehdy s pýchou. Alexandr Makedonský tímto odvážným kouskem poprvé dokázal, že má odvahu překročit hranice nemožného – a získal věrného koně, který ho měl provázet další dlouhá léta v bitvách.

Filip II. vycítil, že synova povaha je prudká a nespoutaná, a rozhodl se ji kultivovat vzděláním. Když bylo Alexandrovi třináct, povolal na svůj dvůr největšího filozofa té doby, Aristotela. Po tři roky se velký myslitel staral o princovu duši: učil Alexandra literaturu, vědě, lékařství i morálním zásadám.

Mladý princ si Aristotela zamiloval a říkával, že otci vděčí za život, ale Aristotelovi za to, že jeho život má smysl. Od Aristotela dostal mimo jiné výtisk Homérovy Iliady, který Alexandr nosil na všech výpravách s sebou – údajně ho měl stále uložený pod polštářem společně s dýkou.

Ve vznešených verších o trojské válce a hrdinovi Achillovi nacházel inspiraci a vzory. Achilles se mu stal životním ideálem. Alexandr toužil být stejně statečný, slavný a – jak si představoval – milovaný bohy.

Kolem Alexandrových šestnáctých narozenin ho otec poprvé pověřil skutečným vladařským úkolem. Filip musel odjet na tažení a mladý princ ho zatím zastupoval jako regent v Makedonii. Tehdy přišla první zkouška: kmen Thráků povstal proti makedonské nadvládě. Alexandr neváhal.

Postavil se do čela armády, povstání nemilosrdně potlačil a na místě dobytého thráckého města založil nové osídlení jménem Alexandropolis. Bylo mu teprve šestnáct let a už prokázal, že umí vládnout pevnou rukou.

O dva roky později stanul Alexandr po boku otce v bitvě u Chairóneie (338 př. n. l.), kde Makedonie definitivně porazila řecké městské státy. Legendy praví, že právě mladičký Alexandr tam rozdrtil elitní pospolitost thébských bojovníků, proslulý Svatý oddíl, který tvořily dvojice bojových druhů oddaných jeden druhému až k smrti. Po vítězství u Chairóneie získal Filip II. hegemonii nad Řeckem.

Na oslavu sezval do hlavního města Pelly vojevůdce i hodnostáře z celé země – slavilo se nejen vítězství, ale i Filipův nový sňatek. Král se totiž rozhodl pojistit si dynastii dalším manželstvím. Jeho nevěsta Kleopatra Eurydiké (nesmí být zaměněna s egyptskou královnou Kleopatrou žijící o pár století později) pocházela z významného makedonského rodu.

Jejím strýcem nebyl nikdo menší než generál Attalos, jeden z nejmocnějších mužů království. Svatba měla politický význam – případný syn z tohoto svazku by požíval opory domácí šlechty a mohl by Alexandra ohrozit coby následníka trůnu.

Hostina u příležitosti královy svatby se však zvrhla ve skandál. Attalos, strýc nevěsty, během přípitku nahlas vyzval Makedonce, aby se pomodlili k bohům, že z tohoto manželství vzejde legitimní dědic království. Palácem to zašumělo – ta slova byla narážkou, že Alexandr, syn cizinky Olympiady, možná nemá na trůn plné právo. Mladý princ vzplál hněvem. Vyskočil a vykřikl: „Pokládáš mě za levobočka?!“

Chňapl po poháru a mrštil jím Attalovi do tváře. V tu ránu bylo po oslavě. Filip II. zuřivě vstal od stolu, vytasil meč a vrhl se na Alexandra. Byl opilý vínem a zaslepený hněvem – a právě to ho zachránilo. Zakopl o nohu židle a svalil se na zem dříve, než stačil syna zasáhnout.

Alexandr pohlédl na vrávorajícího otce a s hlasem plným pohrdání pronesl: „Podívejte se, muži! Tady je ten, kdo se chystal přejít z Evropy do Asie – a upadl při přecházení od jednoho lehátka k druhému.“ Úderné, jízlivé slova dopadla na Filipa před zraky všech hostů. Král zrudl hanbou a vztekem, ale nezmohl se na odpověď. Tento otec a syn stáli v tu chvíli proti sobě jako nepřátelé – a všem u dvora bylo jasné, že staré pořádky se otřásají.

Po této potupné scéně Alexandr i jeho matka raději dvůr opustili. Několik měsíců žili v exilu u příbuzných v Épeiru a Ilýrii. Filip záhy pochopil, že si nemůže dovolit rodinu rozhádat nadobro. Plánoval tažení proti Persii a věděl, že bez charismatického Alexandra po boku by mohl mít problém udržet loajalitu Makedonců.

Nakonec tedy spor se synem urovnal a Alexandr se směl vrátit domů. Smíření však netrvalo dlouho. Roku 336 př. n. l. – pouhé dva roky po oné osudné hostině – byl král Filip II. veřejně zavražděn při slavnosti v Aigách. Vrah, šlechtic Pausaniás, byl členem královy stráže a údajně jednal ze msty za osobní příkoří. Olympias i Alexandr byli mnohými podezíráni, že o atentátu věděli nebo ho dokonce zosnovali. Ať už byla pravda jakákoli, výsledek byl jednoznačný: dvacetiletý Alexandr se stal novým králem.

Mladý panovník jednal bleskově. Nástup na trůn doprovodil krvavou čistkou: zlikvidoval každého, kdo by mohl jeho vládu zpochybnit. Nechal popravit všechny možné strůjce spiknutí kolem svého zavražděného otce. Generál Attalos – ten, který ho nazval nelegitimním – byl po zásluze zabit.

Stejně tak byli odstraněni další rivalové. Dokonce i novorozená dcerka Filipa a Kleopatry Eurydiké a nešťastná Kleopatra sama nepřežily – Olympiás je prý nechala upálit zaživa, aby pojistila svému synovi nástupnictví. Alexandr pak uspořádal okázalý pohřeb svého otce, ale vzápětí dal najevo, že začíná nová éra: nechal pobít Filipovy nepřátele, upevnil věrnost armády a sám se prohlásil „králem Asie“ – titul, který Filip nikdy nezískal. Bylo jasné, že Alexandr hodlá překročit stín svého otce a možná i stín smrtelného člověka.

Jeho vláda začala ve znamení nemilosrdné rozhodnosti. Na severu Balkánu hned v prvních měsících rozdrtil povstání thráckých a ilyrských kmenů. Jen co se vrátil z této trestné výpravy, čekala ho zpráva o rebelii v Řecku. Město Théby se pokusilo setřást makedonské jho a athénský státník Demosthenés roztrušoval, že Alexandr v Ilýrii padl.

Dvacetiletý král rychle ukázal, jak se mýlili. Během čtrnácti dnů pochodem překonal stovky kilometrů a objevil se s armádou před Théby. Městu nabídl milost výměnou za vydání vůdců rebelie. Thebané však v pýše odmítli a vyzvali Řeky, aby se přidali na jejich stranu „ve válce za svobodu“. Alexandr neváhal ani vteřinu: poručil útok. Théby dobyl a nechal je srovnat se zemí. Šest tisíc obyvatel bylo nemilosrdně pobito, na třicet tisíc dalších prodáno do otroctví.

Z pyšného městského státu zbyly doutnající rozvaliny. Jen básníkův dům a chrámy zůstaly stát – Alexandr je dal ušetřit z úcty k památce velkého Pindara. Když zpráva o tomto krutém trestu obletěla Řecko, všechny ostatní obce se zděsily. Mladý král dosáhl svého: Řecko se před Alexandrem poklonilo v prachu. Moc dobře chápal, že jen zastrašením a tvrdostí si může pojistit klid v zadním dvorku své říše, než vytáhne do tažení, o němž snil už jeho otec – do války proti obrovské Perské říši.

Na jaře roku 334 př. n. l. se Alexandr s armádou vylodil na maloasijském pobřeží, na půdě Asie. Vedl přibližně 40 tisíc vojáků – Makedonců, Řeků i spojeneckých thráckých a ilyrských oddílů. Bylo mu teprve dvacet dva. Jeho plán byl smělý: pokořit Perskou říši, tehdy nejmocnější stát světa, rozprostírající se od Egypta po Indii.

Alexandr se vyloděním symbolicky prohlásil za osvoboditele řeckých měst v Malé Asii, která byla pod perskou nadvládou. Jen co vkročil na asijskou půdu, zamířil do legendární Tróje, aby tam vzdal hold padlým hrdinům Iliady. Na achilleově hrobě údajně přelil olej, obětoval a potom běžel kolem mohyly nahý se svými druhy, jak velela tradice, čímž vzdal čest svému mýtickému předkovi. „Achilles měl za života věrného přítele a po smrti slavného hlasatele svých činů,“ prohlásil prý při tom obřadu a v očích se mu zrcadlalo odhodlání také po sobě zanechat nesmrtelnou pověst.

První velká bitva na sebe nenechala dlouho čekat. Perský satrapa se silným jízdním vojskem zastoupil Alexandrově armádě cestu u řeky Gráníkos. Makedonci stáli na jedné straně rozvodněné řeky, Peršané na druhé na vysokém břehu. Starší velitelé Alexandrovi radili, aby s útokem počkal do rána – odpoledne už slunce klesalo a přechod řeky vypadal riskantně. Mladý král jen pozvedl meč k západu slunce a s úsměvem odvětil, že by se Hélios (bůh Slunce) styděl, kdyby teď couvl.

Na místě přejmenoval právě probíhající měsíc, aby jej pověra neodrazovala od boje, a dal pokyn k útoku. Sám v čele svých Hetairů na koních vrazil do řeky jako první. Voda sahala po boky, proud strhával muže i koně, ale Alexandr nepolevil. Na protějším břehu už čekala armáda Persie připravena zasypat útočníky smrští šípů a kopí. Alexandr přesto vyrazil přímo proti nepříteli. Strhl se zuřivý boj muže proti muži – makedonská jízda v čele s králem se zaklesla do přesily perských jezdců.

Alexandr měl na přilbici vysoký bílý chochol a bojoval v první linii, takže se brzy stal viditelným terčem. Jeden perský šlechtic mu zkočil do cesty a sekem meče rozťal Alexandrův hřeben přilby, až jiskry sršely – král vyvázl jen o vlásek, ostří ho škráblo do hlavy. V tom okamžiku se na něj z boku řítil další nepřátelský jezdec, rozpřáhl se obouruční sekerou a chystal se mladého Makedonce doslova rozpůlit. Alexandr zdvihl meč, aby ránu odrazil – jenže rána nedopadla.

Perského velitele najednou probodlo kopí vedené silnou paží. „Černý Kleitos“, jeden z Alexandrových důstojníků, přispěchal v poslední vteřině králi na pomoc a útočníka zabil. Alexandr tak unikl jisté smrti a s obnovenou zuřivostí se vrhl zpět do boje. Mezitím se do řeky valili další a další Makedonci, a když se pěchotě podařilo přebrodit Gráníkos a přidat se do boje, Peršané se dali na útěk. První bitva v Asii skončila triumfem.

Král Alexandr nezapomněl odměnit své padlé: na místě dal vztyčit bronzové sochy 34 Makedonců, kteří u Gráníku zahynuli. Z ukořistěných perských zbraní nechal odeslat do Athén 300 ozdobných štítů jako dar na oslavu společného řeckého vítězství nad „barbary z Asie“. Tušil, jak důležité je pěstovat si pověst osvoboditele Hellady. Po vítězství u Gráníku pochodoval pobřežními oblastmi Malé Asie a jedno město za druhým se mu vzdávalo.

Mladý dobyvatel postupoval neúnavně dál. Když narazil na problém, nezdržoval se – pověstný gordický uzel rozsekl svým mečem, místo aby ho zdlouhavě rozplétal, a prohlásil, že na způsobu rozvázání přece nezáleží. Když se před ním zavřely brány měst, prostě je vyhladověl nebo prorazil beranidly. Alexandr se změnil v symbol: byl mladý, krásný, neporazitelný.

Jako by ho chránili bohové. V létě roku 333 př. n. l. proti němu konečně vytáhl sám perský velkokrál Dareios III. Perská armáda se s Makedonci střetla u Issu v dnešní jižní Anatolii. Dareios přivedl mnohem početnější vojsko – prý snad 100 tisíc mužů, včetně obávaných vozů s čepelmi na kolech. Alexandr se nezalekl. Sám vedl čelo útoku a rozrazil přímo střed nepřátelské sestavy. Jeho jednotky pronikly k perskému ležení a Dareios, který to sledoval z pahorku, ztratil nervy. Otočil svůj vůz a dal se na útěk, čímž rozhodl bitvu. Perská armáda se začala hroutit, když viděla panický úprk svého krále. U Issu tak Alexandr zpečetil druhé velké vítězství nad Persií.

Ve velkokrálově ležení padla do Alexandrových rukou bohatá kořist – zlatem a drahým kamením přetékající truhlice, vozy a stany plné přepychu, ale také členové Dareiovy rodiny. Mezi zajatci byla jeho matka Sisygambis, manželka Stateira a jejich malé děti. Alexandr se k nim zachoval s ohleduplností, která udivila i jeho nepřátele.

Přikázal, aby se s perskými princeznami zacházelo jako s královskými hosty, ne jako s otrokyněmi. Velkorysost, kterou vítěz projevil ke své poražené kořisti, mu vynesla respekt – a také cennou zbraň. Dareios brzy poslal z bezpečí vysočiny vyslance s nabídkou míru. Slíbil Alexandrovi obrovské výkupné za své blízké a postoupení území západně od Eufratu. Makedonský král však nabídkou pohrdl.

Odpověděl prý, že země Asie patří jemu, a vzkázal Dareiovi, „ať se před ním pokoří jako před novým pánem Persie“. Bylo zřejmé, že Alexandr se nespokojí s polovinou říše. Chtěl všechno.

Následující rok přinesl další velkolepé triumfy. Alexandr táhl Fénicií podél východního středomořského pobřeží a osvobozoval jednu baštu za druhou od perského jarma. Vítězné tažení přerušila až nečekaně tuhá překážka: Tyros. Toto ostrovní město, obehnané hradbami a pyšnící se silnou flotilou, odmítlo Alexandra vpustit za své brány. Makedonský král je nemohl obejít – Tyros ovládal námořní cesty v regionu a ponechat ho v zádech by bylo šílenství.

Alexandr tak poprvé na výpravě pocítil trpkost nezdaru: sedm měsíců musel Tyros obléhat. Nechal navršit mohutnou hráz mořem k městským branám, přisunul obléhací věže a z pevniny i od moře podnikal útoky. Tyřané bojovali zuřivě; jejich potápěči dokonce ničili pod vodou Alexandrův násep. Obléhání se změnilo v peklo – vyčerpávající klání techniků, obránců a útočníků. Alexandr několikrát málem padl, když sám vedl útok na hradby. Nakonec dobyvatel povolal posily ze svých řeckých námořních spojenců, uzavřel Tyr z moře a obránce zlomil.

Po sedmi měsících padlo toto „nedobytné“ město na kolena. V zuřivosti nad ztrátami, které kvůli Tyru utrpěl, nařídil Alexandr exemplární trest: dvě tisícovky tyroských mužů dal ukřižovat na mořském břehu a zbytek obyvatel prodal do otroctví. V celé Makedonské armádě to vyvolalo hrůzu – byl to bezprecedentní akt krutosti, který od Alexandra nikdo nečekal. Ale zpráva o masakru v Tyru se roznesla široko daleko a většina dalších měst se vzdala bez boje. Alexandr tak znovu ukázal, že dokáže být stejně šlechetný jako bezlítostný – a že pro dosažení cíle neváhá prolévat krev.

Na podzim roku 332 př. n. l. vtáhl jako osvoboditel do starobylého Egypta. Egypťané makedonského krále vítali s otevřenou náručí, protože svrhával nenáviděnou perskou nadvládu. Alexandr podstoupil v Memfidě tradiční faraonskou korunovaci a přijal titul vládce Horního a Dolního Egypta.

Aby si zajistil přízeň bohů, vydal se pak s malou družinou na riskantní pouť do oázy Síwa, kde kněží v chrámu boha Amona věštili budoucnost. Přesný záznam toho, co se v Ammóneiu stalo, historie nezanechala – ale podle dochovaných zpráv tamní kněz oslovil Alexandra jako „syn boží“. Alexandr odcházel z věštírny Amonovy přesvědčen, že je mu přisouzena božská mise.

Jeho činy potvrzovaly sebedůvěru hraničící s mesiášstvím: založil v deltě Nilu nové velkolepé město, Alexandrii, která se měla stát majákem helénské civilizace na rozhraní tří kontinentů. Svěřil vedení provincie do rukou egyptských kněží a správců – chtěl si získat domorodý lid tím, že bude respektovat jeho zvyky. V Egyptě strávil jen několik měsíců, ale stačil ho proměnit k obrazu svému. Pak už ho posedlost táhla dál, zpět proti Dareiovi.

Na jaře 331 př. n. l. se Alexandr s posíleným vojskem vydal znovu na východ. Přešel řeku Eufrat a nedaleko vesnice Gaugaméla se střetl s Dareiovou armádou ve finální bitvě o Persii. Dareios povolal své nejlepší jednotky z celé říše – bojové slony z Indie, ohromnou jízdu z Baktrie, nesčetné pěší vojsko s halapartnami a meči.

Ta pláň u Gaugamél se stala jevištěm jedné z nejslavnějších bitev starověku. Alexandr měl méně mužů, ale byl mistr taktik. Nechal záměrně zemi zarovnat od případných překážek, aby jeho falanga i jezdci měli hladký terén. Když se voje utkaly, zdánlivě slabší Makedonci nepolevili – Alexandr osobně vedl rozhodující jezdecký útok přímo středem bitevní linie a prorazil k místu, kde stál Dareios.

Perský velkokrál spatřil, jak se k němu blíží hrot makedonského klínu – a opět z boje uprchl. Zanechal za sebou vůz, zbroj i královský plášť. Bitva u Gaugamél skončila drtivou porážkou Peršanů a definitivním koncem jejich říše. „Slavná Persie padla,“ psali kronikáři. Alexandr se prohlásil nástupcem perských králů, vládcem Asie a jediným pánem obrovské dobyté země.

Následující měsíce věnoval zabezpečení tohoto nenadálého impéria. Triumfálně vstoupil do skvělého města Babylonu, které se mu bez boje vzdalo. Uchvácený nádherou babylonských paláců obětoval tamnímu bohu Mardukovi a ponechal místním svobodu vyznání – tak jako dosud všude respektoval cizí náboženství. Poté pochodoval do Sús a nakonec do nejbohatšího klenotu Persie: královského města Persepolis.

Zde čekala Alexandra nesmírná kořist – královské pokladnice přetékající zlatem a stříbrem, tisíce talentů drahých kovů. Bylo toho tolik, že k odvozu Alexandrovi posloužilo 3 000 velbloudů a bezpočet mezků. Nikdo přesně nespočítal, jaké bohatství padlo vítězi do rukou. Přesto Alexandr v Persepolis neučinil to, co dosud jinde – město nešetřil. Naopak: chtěl Persii uštědřit lekci. Před stoletím Peršané vyplenili Athény; nyní měl jejich čin být pomstěn. Po několika dnech oslav a hodokvasů v opojném delíriu Alexandr podlehl nápadu zapálit perský palác.

Podle jedné verze ho ke strašlivému gestu pomsty vyprovokovala řecká hetéra Tháis, která při hostině prohlásila, že zapálit Xerxův sál bude nejsladší odplatou za perské zločiny. Alexandr se chopil louče a spolu s dalšími opilými druhy vyběhl do noční tmy – a ohnivé jazyky se brzy začaly plazit po dřevěných stropech nádherných sloupových síní. Obrovský palác padl za oběť plamenům.

Makedonští vojáci mlčky zírali, jak z Alexandrových rozmarů lehá popelem největší skvost jejich vlastní, nově nabyté říše. Po vystřízlivění Alexandr svého činu litoval. Zděšen následky rozkázal uhasit požáry a dokonce později financoval obnovu hrobky perského krále Kýra Velikého – snad proto, aby odčinil svou nerozvážnost. Přesto byl Persepolis z velké části zničena. Alexandr si možná v té chvíli poprvé uvědomil, že nezadržitelně spaluje i to, co sám dobývá.

Mezitím byl stále na útěku velkokrál Dareios. Alexandr ho pronásledoval přes hory a pouště Střední Asie až do Médie. Uprostřed léta roku 330 př. n. l. nalezli Makedonci Dareiův královský vůz opuštěný u cesty – a v něm zkrvavené tělo svého nepřítele. Dareia zavraždili jeho vlastní satrapové v čele s bakterským vládcem Bessiem, kteří doufali, že se tím Alexandr spokojí a přestane je honit.

Nestalo se. Makedonský král byl rozhořčen, že mu upřeli právo porazit Dareia v čestném boji. Poskytl svému rivalovi pohřeb s královskými poctami a nechal ho uložit vedle jeho předků. Vrah Bessos byl později dopaden, zmrzačen a popraven. Alexandr tím vyslal všem zprávu, že on je právoplatný dědic achajmenovské říše a nestrpí vzpoury – a také že ctí panovnické zásady cti, které Persii definovaly.

Po pádu Persepolis a smrti Dareia mohlo Alexandrové tažení vlastně skončit. On však zřejmě neuměl přestat. Poháněla ho nenasytná touha po dalším – to póthos, neboli vášnivý chtíč po dalekém a neznámém, se mu prý usadil v srdci.

Rozhodl se proniknout ještě hlouběji do středu Asie, kde stále vzdorovali satrapové věrní Persii. Po tři roky pak bojoval v drsných horách dnešního Afghánistánu a Uzbekistánu, dobýval skryté skalní pevnosti a čelil partyzánské válce vedené domorodým vůdcem Spitamenem. Tam, ve Sogdiáně a Baktrii, narazil Alexandr poprvé na trvalý odpor, který ho málem vyčerpal. Jeho vojáci museli snášet neznámé prudké zimy, zákeřné útoky ze zálohy a nekončící pochody vyprahlou krajinou.

S místními kmeny král nejprve jednal tvrdě (nechal zmasakrovat celé vesnice, které se bouřily) a pak zvolil i diplomacii: nabídl vůdcům mír a dynastická spojenectví. Tehdy se Alexandr také zamiloval – do bakterské princezny jménem Róxana. Přes odpor svých generálů se s „barbarskou“ aristokratkou oženil.

Chtěl tím gestem uklidnit dobyté obyvatelstvo a zajistit si dědice s místní krví. Makedonští důstojníci z toho nebyli nadšení. Hromadila se v nich nevole, protože měli pocit, že se jejich král sám stává polovičním Peršanem. Alexandr si totiž postupně osvojil perské zvyky – oblékal se do jejich honosných šatů, obklopil se dvorní okázalostí a dokonce požadoval, aby mu lidé prokazovali božské pocty podle perského vzoru.

To už zašlo příliš daleko: Makedonci se před svým králem odmítali plazit po zemi. Alexandr je za tu „drzost“ trestal – svého letopisce Callisthena nechal popravit, když ho přistihl, že se mu nepoklonil. Stovky veteránů a důstojníků začaly reptat, že Alexandr ztrácí hlavu a mění se v orientálního tyrana. Místo, aby naslouchal radám, král podezíral své okolí ze spiknutí.

V té době také odhalil údajné pikle svého starého přítele, velitele Filóta, a nechal ho popravit pro zradu; Filótův otec, slavný generál Parmenión, byl vzápětí zavražděn taktéž, přestože v konspiraci nejel – Alexandr chtěl zabránit pomstě. Tyto kruté činy vyděsily i nejotrlejší vojáky.

Strach a nejistota se jako jed šířily makedonským táborem. Alexandr už nebyl tím bezstarostným mladíkem na Bucefalovi, kterého kdysi následovali s nadšením. Byl to velký král a vojevůdce, ale též muž, jemuž se v očích usadil neúprosný stín.

Krvavé boje v horách střední Asie nakonec skončily. Alexandr potlačil poslední odpor a uzavřel s tamními vládci mír. Na jaře roku 327 př. n. l., po dobytí poslední sogdianské pevnosti, se otočil na jih a rozhodl se splnit si svůj dávný sen – proniknout až na konec světa, k mystickému Oceánu na východě.

Tehdejší Řekové měli o Indii jen mlhavé představy z vyprávění, ale Alexandr byl jako posedlý; musel spatřit zem, kterou ještě žádný západní dobyvatel neviděl. Jeho armáda už z toho nadšení nesdílela.

Za dlouhých pět let daleko od domova klesala morálka vojáků. Makedonci i Řekové v Alexandrových službách byli unavení, srdcem v rodné zemi, a nelíbilo se jim, že král stále víc straní asijským spojencům. Přesto ho následovali – protože byl Alexandr a oni byli ochotni pro něj jít třeba do pekla.

Vpadli do Indického poloostrova na jaře 326 př. n. l. Cestu jim zpočátku ulehčilo spojenectví s jedním místním vládcem (král Táxila se mu poddal dobrovolně). Brzy se však na obzoru objevila nová výzva: za řekou Hydaspés (dnešní Dželam) čekal mocný král Póros s obrovskou armádou, v níž nechyběly válečné slony.

Alexandr miloval boj proti přesile – a opět neváhal. I přes zuřící monzun a rozvodněnou řeku v noci lstivě přepravil své vojsko na druhý břeh a Póra překvapil. Bitva u řeky Hydaspés byla jednou z nejtěžších, jaké kdy svedl: sloni drtili falangu, Makedoňané klopýtali v bahně a lijáku a ztráty rostly. Alexandr dokonce v jednu chvíli spatřil, jak jeho milovaný kůň Búkephalos klesá k zemi – z boku ho zasáhlo kopí indického bojovníka.

Zoufale pobídl své muže k poslednímu náporu a nakonec Póra přemohl. Ten vysoký, hrdý Ind se nevzdal, dokud ho nezajali raněného. Když ho Alexandr přivedl před sebe, aby se ho zeptal, jak chce být jako poražený král zacházen, Póros mu prý pohleděl zpříma do očí a pravil: „Jako král s králem.“

Alexandr tím byl uchvácen. Přikázal jeho rány ošetřit, vrátil mu svobodu a dokonce mu nechal ponechat vládu nad územím – nyní ovšem jako Alexandrův vazal. Obdivoval totiž odvahu a důstojnost, kterou Póros projevil. Poprvé se tak na Dálném východě z Alexandra stal i stavitel mostů mezi kulturami – nejen dravý dobyvatel, ale také diplomat.

Slavné vítězství však mělo i svůj smutný dozvuk. Během bitvy zemřel Búkephalos, věrný hřebec, který Alexandra nosil na hřbetě přes jeden kontinent. Podle jedněch podlehl zraněním od indických šípů, podle jiných ho složil vysoký věk.

Alexandr nad svým koněm údajně pronesl, že „s Búkephalem mohli soutěžit už jen bohové“, a na místě jeho skonu založil památné město Bukephalii. Ztráta přítele z chlapectví se ho hluboce dotkla – snad to byl jeden z mála okamžiků, kdy dal plně průchod svým slzám před očima armády.

Po vítězství nad Pórem chtěl Alexandr táhnout dál, do neznámých dálek. Žádná říše už pro něj nebyla dost veliká. Ptal se kněží, co leží za obzorem, a toužil stanout na břehu Východního oceánu. Vojáci však měli dost. Dlouhých osm let bojovali nepřetržitě v cizině a teď se před nimi rýsovaly nekonečné pláně Indie obývané prý nepřemožitelnými kmeny. Na břehu řeky Hyfasis se Makedonci vzbouřili a odmítli jít dál.

Alexandr zuřil. Tři dny trucoval sám ve stanu a s nikým nemluvil. Potom ale pochopil, že tentokrát jeho odhodlání narazilo na lidské hranice. Jeho armáda urazila tisíce kilometrů, vybojovala nesčetně bitev – a nebyla složena z bohů, nýbrž z unavených lidí. Alexandr nakonec hořce souhlasil s návratem. Nechal vztyčit oltáře na počest bohům vítězům dál na východ (jako by tam přece jen pronikl) a obrátil vojsko zpět.

Cesta domů se stala další epickou kapitolou. Alexandr se rozhodl nevracet stejnou trasou, ale naplánoval riskantní pochod napříč Gedrósijskou pouští (dnešní Makrán v Pákistánu). Tato poušť se ukázala hroznější než všichni nepřátelé: nekonečné písky, žár a žízeň zahubily tisíce mužů a proslulé Makedomějky, což byl ženský doprovod vojska.

Vojáci umírali žízní po stovkách, zanechávajíce kosti v dunách. Sám Alexandr v těch dnech ukázal jiné hrdinství – vydržel strádání po boku svých mužů. Když mu jednou průzkumníci přinesli v helmě trochu vzácné vody, vzal ji a před očima celé armády vylil do vyprahlé země. Nechtěl pít, zatímco jeho vojáci trpí. Gestem solidarity a sebezapření pozvedl morálku mužů možná víc než jakékoli vítězství.

Na pokraji smrti hladem a žízní přece Makedonci poušť přešli. Roku 324 př. n. l. se zdecimované vojsko dovalilo zpět do Persie. Alexandr vtáhl do monumentálního města Súsy, kde uspořádal okázalou oslavu – „svatbu Evropy s Asií“. Sám se oženil s peršskou princeznou Stateirou, dcerou Dareia III., a na téže slavnosti dal přes osmdesáti svým důstojníkům za manželky urozené Peršanky.

Tisíce prostých vojáků také mělo možnost vzít si asijské ženy. Alexandr jim velkoryse vyplatil věno. Tak chtěl naplnit svůj sen: sjednotit dobyté národy a Makedonce v jedno společenství. Ne všem se to ale líbilo. Mnozí makedonští veteráni tím pohrdali – nechtěli se mísit s „barbary“. Armádou se šířilo reptání a Alexandr se dostal několikrát do konfliktu s vlastními vojáky, kteří si stěžovali na zvyky cizinců u dvora.

Král reagoval prudce: nechal popravit několik vzpurných velitelů jako výstrahu a dokonce propustil tisíce dlouholetých vojáků do výslužby – nevděčně je poslal domů, protože v nich viděl potenciální buřiče. Poprvé se jeho vlastní armáda obrátila proti němu: propuštění veteráni prý při odchodu provolávali urážky na účet „zrádného“ Alexandra. Musel je sám přemlouvat, aby uvěřili, že stále stojí o jejich čest a společné slavné vzpomínky. Nakonec došlo ke smíru, ale stará pevná důvěra byla ta tam.

Král světa zatím vytyčil nové smělé plány. Chtěl z Persie vyplout s flotilou do neznámých zemí na jihu, dobýt Arábii a možná doputovat až do bájné Kartága. Jako kdyby už nikdy nedokázal zastavit svůj krok. Tehdy však nečekaně zasáhl osud. V létě roku 324 př. n. l. zasáhla Alexandra osobní rána, jakou dosud nepoznal: v městě Ekbataně náhle zemřel jeho nejbližší přítel a možná i celoživotní láska, Hefastión.

Tento druh, kterého Alexandr miloval jako bratra, podlehl nemoci – snad prudké horečce nebo otravě – a Alexandr se ocitl v nejhlubší propasti žalu. Když se Alexandr v slzách sklonil nad bezvládným tělem svého přítele, svět kolem něj ztichl. Říkalo se, že zaúpěl jako zvíře raněné do srdce. Dva dny nepřijímal potravu ani útěchu. Ostříhal si vlasy, což byl v řeckém světě výraz nejhlubšího smutku – napodobil tak hrdinu Achilla, který si podle Homéra rovněž ostříhal kadeře na počest svého mrtvého Patrokla.

Hefastión byl Alexandrovým Patroklem. Král vzdal příteli posmrtně pocty téměř božské: nechal vystavět obrovskou hranici za 10 000 talentů a uspořádal pro něj pohřeb jako pro perského velmože. Lékaře, který Hefastióna léčil, dal krutě popravit – v bolu potřeboval najít viníka, třeba i nevinného. Celému Řecku rozkázal uctívat památku zemřelého. V srdci Alexandra cosi zhaslo.

„Byl to možná jediný člověk, kterého kdy opravdu miloval,“ poznamenal prý jeden z vojáků. Od té chvíle se zdálo, že Alexandr je už jen polovinou sebe sama. Začal tím posedleji toužit po vlastní nesmrtelnosti – žádal řecké městské státy, aby mu projevily božské pocty už zaživa, snad v naději, že tím přemůže i svou bolest a smrt.

Brzy poté se Alexandr vydal do Babylonu, starobylého města, které si vybral za nové sídelní město své říše. Jeho generálové pozorovali, že se králova povaha v posledních letech změnila. Byl stále vůdcem géniem, bystrým stratégem a charismatickým vizionářem – dokázal vojáky strhnout pohledem i promluvou.

Ale bývalé kamarádství s druhy ve zbrani vystřídal chlad. Megalomanské nápady se u něj střídaly s záchvaty melancholie. Někdy mlčky hleděl na zapadající slunce nad rozlehlými dobytými zeměmi a ptal se prý: „Co ještě zbývá?“ Jindy se nečekaně rozpálil a plánoval nové výboje, jako by snad chtěl zaplnit prázdnotu ve své duši. V Babylonu se pouštěl do grandiózních projektů – chtěl vysušit bažiny v okolí, stavěl přístavy, snil o plavbě do Arábie.

Kromě toho vydal dekret, aby všechny řecké obce v exilu přijaly zpět své vyhnance – tím hodlal napravit staré křivdy a získat vděk mnoha rodin napříč Řeckem. Chtěl, aby ho nejen jeho vojáci, ale i všichni poddaní uctívali jako boha. Jeho druhové už v tom viděli nebezpečí: alexandrovská říše se po Hefastiónově smrti začala měnit v orientální despocii. Spartská obec dokonce na jeho žádost o božské pocty reagovala sžíravě: „Alexandr chce být prohlášen bohem – nuže, ať je bohem!“ Poddaní se mu klaněli, ale mnozí to dělali jen z ironie nebo strachu.

Alkohol, Alexandrův starý nepřítel, s nímž sváděl boj od mládí, znovu zasáhl do hry. V Babylonu se pořádaly hostiny na uvítanou, nosily se dary a obětovalo bohům na počest krále. Jednoho večera na přelomu května a června 323 př. n. l. se Alexandr na jedné takové oslavě vydatně opil vínem – a náhle ho zachvátila prudká horečka.

Vypráví se (i když historici o tom dodnes vedou spory), že se po vypití číše vína s křikem zhroutil, jako by ho zasáhl ostrý šíp bolesti. Odnesli ho na lože a král se už nezvedl. Následující dny měl vysoké horečky, přesto se z počátku ještě pokoušel úřadovat a uděloval rozkazy z lůžka. Postupně však ztrácel síly. Nemohl chodit, pak ani mluvit. Deset dlouhých dnů ležel v paláci v Babylonu a lékaři si nevěděli rady. Jeho tělo spalovala záhadná nemoc – snad tropická infekce, možná zápal plic, možná otrava neznámým jedem. Život z něj pomalu vyprchával.

Zpráva o králově těžké nemoci otřásla celým vojskem. Makedonští veteráni stáli před palácem a odmítali se rozejít. Mnozí plakali. Říká se, že vojáci úpěnlivě žádali, aby směli svého Alexandra ještě jednou spatřit – živého či mrtvého. Stráže je marně zadržovaly. Nakonec Alexandr poručil, aby vojáky vpustili. Oslaben horečkou přijal Alexandr hold svých vojáků, kteří se sjednotili kolem lůžka umírajícího.

Jeden po druhém ti bronzem opálení, tvrdí muži vcházeli do jeho komnaty. Ležel bez hnutí a nemohl už promluvit, ale s námahou zvedal hlavu a očima pozdravil každého, kdo kolem něj prošel. Mnozí měli slzy na tvářích. Mnozí nechápali, jak by svět mohl existovat bez Alexandra.

Po posledním setkání se svými druhy už král neřekl nic. Když se ho generálové ptali, komu odkazuje své impérium, zašeptal prý: „Nejschopnějšímu.“ Věděl, že po jeho smrti se strhne boj – snad to byl poslední hořký vtip, narážka na jméno jeho velitele Kratera (řecky „kratistos“ znamená nejsilnější). 10. června 323 př. n. l. Alexandr Veliký zemřel. Nebylo mu ještě ani třiatřicet let.

Dvanáct let a osm měsíců vládl – a za tu dobu obrátil svět vzhůru nohama. Makedonská říše neměla dědice – Alexandrův malý nemanželský syn Héraklés i duševně nemocný nevlastní bratr Arrhidaios nárok na trůn neměli, a Róxana teprve čekala Alexandrovo dítě. Začalo kruté dělení jeho odkazu. Generálové se ihned po králově skonu rozhádali o moc a říše se záhy rozpadla na několik částí.

Alexandrův sen o jednotném světovém impériu zemřel spolu s ním. Jeho vlastní rodina dopadla tragicky: malý syn Alexandr IV. i slabomyslný Arrhidaios byli zanedlouho zavražděni, neboť pro ambiciózní vojevůdce představovali překážku. Alexandr předpověděl boj o svou korunu.

Nemýlil se. Někdejší druhové ve zbrani se několik desetiletí poté bili navzájem v sérii válek, až vznikla nová mocenská mapa: na troskách Makedonské říše vyrostla království diadochů, nástupnických vládců v Egyptě, Sýrii, Makedonii a jinde. Velkolepá říše Alexandra Velikého nepřežila svého tvůrce – stejně jako by se neudrželo na nebi souhvězdí, kdyby náhle zhasla hvězda, která jej celé držela pohromadě.

Alexandrovo nabalzamované tělo zatím putovalo v pozlaceném sarkofágu na západ. Celé šedesátispřeží koní táhlo vůz s jeho ostatky. Král chtěl být údajně pohřben v chrámu boha Amona v Oáze Síwa, aby spočinul jako pravý syn boží. K tomu však nedošlo – jeho věčný odpočinek se nakonec spojil s milovaným Egyptem.

Generál Ptolemaios nechal ostatky převézt do Memfidu a později do nové Alexandrie, kde dal pro svého někdejšího velitele vybudovat monumentální hrobku. Tam Alexandr ležel po staletí jako legendární král a bůh. Jeho jméno se stalo věčné. Julius Caesar se údajně při návštěvě Alexandrových skleněných rakví rozplakal – uvědomil si totiž, že ve srovnání s Alexandrovými činy jsou jeho dosavadní úspěchy nicotné.

Jiný římský vládce, šílený Caligula, si prý nechal Alexandrův náhrobní pancíř odnést do Říma jako trofej; a když se ve 3. století n. l. Alexandra Egypťané vzbouřili proti Římu, zuřivý císař nechal strhnout většinu města Alexandrie a s ní zmizela i hrobka makedonského krále. Dodnes ji nikdo nenašel.

Zdroje:

https://greekreporter.com/2025/08/10/alexander-the-great-killed-general-saved-life/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Velik%C3%BD

https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Plutarch/Lives/Alexander*/3.html

https://www.valka.cz/11137-Alexandr-Makedonsky

https://www.britannica.com/biography/Alexander-the-Great

https://www.livius.org/sources/content/diodorus/alexander-sacks-persepolis/

https://www.livius.org/sources/content/arrian/anabasis/the-death-of-alexander/

https://www.nationalgeographic.cz/historie/alexandr-veliky-filip-makedonie-vztah-otec-syn/

https://www.worldhistory.org/Alexander_the_Great/

https://www.biography.com/political-figures/alexander-the-great

https://www.livescience.com/39997-alexander-the-great.html