Alfred Hitchcock: geniální režisér a tyran, který zacházel s herci jako s „dobytkem“

Bylo mu pět let, když malého Alfreda bez varování strčili za mříže. Třásl se strachy v temné cele a nechápal, čím si vysloužil tak krutý trest. Teprve po nekonečných minutách vyděšení zjistil, že šlo o lekci od vlastního otce – za drobný prohřešek poslal synka s lístkem na policii a vzkázal strážníkovi, aby ho na pár minut zavřel.

V dětské duši se cosi natrvalo otřáslo. Hrůza z nespravedlivého uvěznění a ponížení se mu vryla pod kůži – a stala se jedním z mnohých démonů, které později proměnil ve filmové příběhy. Motiv nevinného člověka za mřížemi se vrátí v nejednom z jeho slavných thrillerů.

A stejně tak celoživotní úzkost z policejních odznaků, kvůli níž se Alfred Hitchcock už nikdy dobrovolně nepřiblíží k mužům zákona. Do konce života se bál uniformované autority natolik, že si ani neudělal řidičský průkaz – děsilo ho už samotné pomyšlení, že by jej mohl zastavit dopravní policista.

Alfred Joseph Hitchcock se narodil 13. srpna 1899 v Leytonstone ve východním Londýně do rodiny zelináře a přísně katolické matky. Dětství neměl veselé. O tec i matka uplatňovali tvrdou výchovu plnou trestů – když nezbedný Alfred zlobil, otec se neštítil oné drastické policejní lekce a matka ho pro změnu nutila stát celé hodiny nehnutě v koutě.

Chlapec tak od mala poznával strach a samotu. Byl tlustý, osamělý a odstrčený – kvůli zavalité postavě a plachosti si s vrstevníky nehrál, raději tiše seděl stranou a pozoroval ostatní. Neměl skoro žádné přátele. Už tehdy jako by ho stíny izolace předurčily k životu stranou a k útěku do světa fantazie.

Bolela ho samota, ale zároveň pozorně vnímal detaily lidského chování okolo sebe. Co jiní prožívali venku s kamarády, malý Alfred pozoroval zpovzdálí jako divák scény – budoucí režisér už na dětském hřišti.

Uzavíral se do vlastního vnitřního světa. Fascinovala ho technika a kreslení. Když v 15 letech opustil jezuitskou školu, našel si práci jako technický kreslíř a později bankovní úředník. Jenže rutinou v kanceláři jeho neklidný talent strádat nechtěl.

Filmový průmysl ho přitahoval jako magnet, a tak roku 1920, ve svých dvaceti, nastoupil do londýnského filmového studia jako úplně nejnižší pomocná síla. Nosil dekorace, psal titulky pro němý film – dělal, co bylo potřeba. V hloubi duše však věděl, že má co nabídnout, a pilně se učil řemeslu.

Trpělivě stoupal vzhůru: z poskoka scenáristy a asistenta režie se vypracoval na samostatného tvůrce. Svůj první vlastní film natočil v 23 letech – a byla to katastrofa. Neúspěch debutu ho ale nezlomil. Pokračoval dál a jeden z dalších snímků (v Česku uváděný pod názvem Příšerný host) už mladého režiséra vynesl do popředí zájmu kritiků i diváků.

Psal se rok 1927, Alfredovi bylo 27 let a právě objevil svůj originální recept na filmový úspěch: jednoduchý příběh, který graduje promyšlenou skladbou záběrů plných napětí a neklidu.

Nezdržoval se zbytečnými dialogy – věřil síle obrazu a detailu, který se stává středobodem zápletky, přestože sám o sobě může být zdánlivě banální. Diváky chtěl uhranout atmosférou a vizuálním vyprávěním.

Už jako mladý režisér tak položil základy stylu, který později celý svět pozná pod pojmem „hitchcockovský thriller“.

Právě ve filmových studiích potkal křehkou, talentovanou střihačku a asistentku režie jménem Alma Reville. Alma byla drobná energická žena – ve všem pravý opak rozložitého, nesmělého Hitchcocka – a přesto se do sebe zakoukali. Vzali se 2. prosince 1926 a spojili své životy i talenty.

Alma brzy povýšila z manželky na nepostradatelnou spolupracovnici: stala se Alfredovou nejbližší poradkyní, spoluautorkou scénářů a „druhým párem očí“ při natáčení.

Dokonale chápala jeho vize a nebála se mu upřímně říct, co nefunguje. Hitchcock později sám uznal, že Alma byla jediný člověk, komu kdy dovolil mluvit mu do práce. Tvořili sehraný tandem před kamerou i za ní – a zůstali spolu až do smrti.

Jejich rodinný život ale nebyl navenek úplně běžný. Hitchcock s humorem sobě vlastním jednou prohlásil, že manželství je „jediný doživotní trest, z něhož vás mohou předčasně propustit jen za dobré chování“.

Vtip, kterým možná odhalil víc ze svého nitra, než zamýšlel. Pod maskou věčného bonvivána a šprýmaře totiž Alfred skrýval jistou plachost a chlad. Podle pamětníků byl jejich vztah spíše pracovním společenstvím než vášnivou romancí. Vychovali spolu dceru Patricii, která se narodila v roce 1928, ale intimně si byli blízcí snad jen při jejím početí.

Podle životopisců měl Hitchcock po narození dcery zájem o tělesnou lásku minimální – manželství se tak proměnilo v hluboce oddaný, leč platonický svazek. Alma prý nežárlila ani v nejmenším, třebaže měla proč: Hitchcock měl veřejnou pověst staromódního gentlemana, který obdivuje každou krásnou blondýnku ve svém okolí.

Stačí se podívat na jeho filmy – hrdinkami bývají téměř bez výjimky elegantní ženy se světlými vlasy. Psalo se dokonce, že své favoritky hýčká jako princezny i v soukromí.

Ti, kdo ho znali zblízka, však namítali, že Alfred spíš trpěl blokem vůči krásným ženám, pramenícím z jeho mindráků z vlastní korpulentní postavy. Toužil po nich, ale netroufl si více než toužit. Možná i to je důvod, proč se jeho romantické city naplno ventilovaly jen skrze kameru.

Koncem 30. let už měl v Británii jméno výjimečného režiséra a lákala ho Amerika. V roce 1939 odešel s Almou do Hollywoodu. Tam konečně mohl točit s největšími hvězdami stříbrného plátna – jeho filmy brzy zdobila jména jako Ingrid Bergmanová, James Stewart, Cary Grant nebo Grace Kellyová.

Hitchcock se vypracoval mezi absolutní špičku a za svou kariéru trvající přes půl století natočil víc než 50 filmů. Ačkoli nikdy nezískal Oscara za nejlepší režii (byl pětkrát nominován, ale proměnil až pozdní čestnou cenu Akademie), dočkal se mnoha jiných ocenění.

Pyšnil se například Zlatým glóbem a cenou BAFTA. Pro filmové fanoušky se stal legendou už za života – mistrem napětí, jehož rukopis byl jedinečný.

Technicky i vypravěčsky často experimentoval a posouval hranice média. Už počátkem 50. let překvapil diváky odvážným použitím 3D projekce - jindy pro změnu použil nevídaný kamerový efekt, takzvaný dolly zoom, kterým ve filmu Vertigo geniálně vyjádřil závrať a děs.

Byl pověstný mimořádnou precizností, s jakou připravoval každý záběr. Nezapomínal však ani na showmanství – bavilo ho vkládat do svých filmů hravé cameo výstupy, v nichž se osobně mihnul na pár vteřin před kamerou.

Diváci ho tak mohli spatřit třeba v davu cestujících na nádraží nebo jako chodce na ulici. Jeho buclatou siluetu a kamenný výraz ve tváři časem poznal celý svět.

Slávu mu přinesly desítky dnes už klasických děl, mezi nimi Psycho, Vertigo, Ptáci, Okno do dvora, Na sever Severozápadní linkou a mnoho dalších. Každý nový Hitchcockův film provázela očekávání i zvědavost, s jakou dalším nápadem tvůrce přijde.

On sám nepochyboval o kvalitě svých vizí – například když studio nevěřilo riskantnímu projektu Psycho (1960), vsadil Hitchcock všechno na jednu kartu a nabídl, že náklady zaplatí ze svého, výměnou za 60 % zisku z distribuce. Vyplatilo se.

Psycho trhalo kasovní rekordy a dodnes patří mezi nejúspěšnější thrillery všech dob. Hitchcock se stal bohatým mužem. Ale za jeho úsměvem na propagačních fotografiích se v té době začala naplno ozývat temnota, kterou v sobě nosil.

Alfred Hitchcock se navenek prezentoval jako distingovaný Angličan s humorným nadhledem. Svůj cynický vtip ale někdy používal způsobem, ze kterého mrazilo. Ke svým hercům dokázal být krutý – považoval je spíš za loutky či dobytek, které má právo ovládat.

Vyžadoval naprostou kázeň, žádnou improvizaci, jen bezduché plnění jeho pokynů. Hercům dával najevo, že jsou pro něj pouhým nástrojem k dosažení režisérovy vize.

„S herci se musí zacházet jako s dobytkem,“ přisuzuje se mu slavný výrok z 50. let – sám Hitch s ironickým úsměvem dodával, že nikdy neřekl, že jsou dobytek, jen že se k nim tak má přistupovat. I když to možná myslel jako bonmot, mnoho kolegů by souhlasilo, že jeho chování tomu odpovídalo.

Na place vládl pomocí manipulace a někdy i ponižování. Rád zkoušel, kam až může lidi kolem sebe dostrkat. Měl zálibu v morbidních žertících – svou zvrácenou verzi humoru otestoval třeba na herečce Elsie Randolph, která trpěla panickou hrůzou z ohně.

Při jedné zkoušce ji Hitchcock záměrně zavřel do telefonní budky a potají nechal dovnitř pouštět kouř. Než zděšená herečka pochopila, že nejde o skutečný požár, propadla prý hysterii. Režisér jejím vyděšením byl pobaven – pro něj to byl vtip, pro ni jasná traumatizující šikana.

Podobných incidentů se traduje víc. Při natáčení filmu 39 stupňů (1935) zase Hitchcock připoutal hlavní dvojici herců pouty k sobě, předstíral že ztratil klíče a nechal je připoutané i po skončení natáčecího dne.

Herečka Madeleine Carroll prý tehdy marně prosila, ať pouta aspoň na chvíli sundají – potřebovala zoufale na toaletu. Režisér se jen chladně usmál. Chtěl, aby jeho hvězdy doopravdy pocítily fyzickou i psychickou nepohodu svých postav - jejich utrpení považoval za daň za dokonalý výkon.

Ještě daleko hůře však jeho despotické sklony odnesly ženy, které se staly Hitchcockovými múzami. Plavovlasé herečky z jeho filmů sice zářily na plátně jako ikonické hvězdy, ale mimo kameru platily často krutou cenu.

Hitchcock jakoby si jejich prostřednictvím vyřizoval účty s vlastními potlačenými emocemi. Když se mu některá vzepřela, čekalo ji peklo. Pocítila to na vlastní kůži třeba půvabná Grace Kellyová, kterou režisér zbožňoval pro její ledový půvab. Byl na ni pyšný – zosobňovala pro něj ideál ženskosti.

Jenže Grace dala přednost realitě před iluzemi: ve vrcholu slávy ukončila kariéru a provdala se za monackého knížete Rainiera. Pro Hitchcocka to byla rána. Věřil, že s ní natočí ještě řadu filmů; místo toho navždy odešla z jeho profesního života.

Podle svědectví ho Gracein „útěk“ hluboce zasáhl a zanechal v něm zatrpklost. Jeho vztah ke kdysi milované hvězdě prý citelně ochladl – jako by mu osobně zradila sny.

Další favoritka, herečka Vera Miles, dopadla podobně. Měl z ní být Hitchcockův nový objev a hvězda filmů. Jenže Vera otěhotněla a odložila tím natáčení plánovaného snímku.

Režisér to neodpustil: jakmile se stala matkou, už jí nikdy nedal pořádnou roli. Ve skrytu duše jí nemohl prominout, že dala přednost rodině před jeho filmem – ztrestal ji tím nejhorším způsobem pro herečku: mlčenlivým zapomněním.

Ještě o poznání horší osud potkal Tippi Hedrenovou, někdejší modelku, kterou Hitchcock obsadil do hlavní role thrilleru Ptáci (1963). Plavovlasá Tippi dokonale splňovala jeho představu křehké krásky – a zprvu se zdálo, že si ji režisér oblíbil jako další „novou Grace Kelly“.

Jenže během natáčení vyšla najevo jeho děsivá posedlost. Hitchcock po herečce začal vyžadovat víc než jen herecký výkon. Podle pamětí Tippi Hedren ji režisér opakovaně sexuálně napadl – pokoušel se ji líbat a osahávat, a dokonce ji údajně sledoval na každém kroku i mimo natáčení. Když ho odmítla, rozzuřilo ho to. Její vzdor ranil jeho ego a Alfred se rozhodl ji zlomit za každou cenu.

Je třeba dodat, že Hitchcockův oficiální životopisec John Russell Taylor a někteří členové štábu tato obvinění zpochybnili s tím, že se hereččin příběh v průběhu let měnil a není plně podpořen svědectvími ostatních.

Příprava závěrečné scény Ptáků se však pro Tippi Hedren změnila v doslova hororový zážitek. Zpočátku herečka věřila, že útočící ptactvo bude mechanické nebo trikové, ale režisér měl jiný plán: povolal na plac desítky živých havranů a racků.

Nechal Tippi znovu a znovu točit scénu, v níž na ni okřídlení predátoři zuřivě dotírají – ptáci jí ve skutečnosti doráželi na hlavu a drápali paže do krve. Hitchcock stál opodál se stopkami v ruce a klidně opakoval: Ještě jednou.

Nezajímaly ho její slzy, nevnímal vyčerpání ani šok herečky, když se jí jeden z vyděšených ptáků zaklesl pařáty do obočí těsně u oka. Tippi Hedren skončila po natáčení psychicky i fyzicky na dně – pořezaná, pokousaná, v naprostém nervovém vypětí. Režisér přesto necítil lítost. Dokonce i po letech cynicky poznamenal, že hereččiny slzy na plátně alespoň působí autenticky.

Málokdo tušil, co přesně se mezi nimi stalo, ale filmová branže si šeptala, že Hitchcock svou novou múzu náhle zatratil. Po Ptácích ji obsadil ještě do dramatu Marnie (1964), během jehož natáčení se však jejich konflikt vyhrotil.

Když Tippi Hedrenová definitivně odmítla režisérovy nemístné požadavky, Hitchcock ji nezabil fyzicky – zato zabil její kariéru. Měl mladou herečku pod smlouvou, a z pomstychtivosti pak odmítal povolit, aby pracovala pro jiné režiséry.

Ačkoli jí chodily zajímavé nabídky z celého Hollywoodu, Tippi musela trčet „u ledu“. Hitchcock ji tímto způsobem několik let profesionálně dusil, až její hvězda pohasla. „Říkal mi, že mě zničí. A dokázal to,“ vzpomíná herečka.

Na sklonku života byl Alfred Hitchcock okolním světem oslavován jako nesmrtelný klasik. Obdržel čestného Oscara i rytířský titul, jeho jméno se stalo pojmem. V soukromí to však byl unavený osmdesátník sužovaný obavou, že zůstane sám.

V dubnu 1980 se v bel-airském sídle naposledy rozloučil se svou věrnou Almou, jedinou ženou, která s ním vydržela celý život. Zemřel 29. dubna 1980 v Los Angeles, bylo mu 80 let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Hitchcock

https://www.e15.cz/nazory-a-analyzy/od-smrti-alfreda-hitchcocka-uplynuly-ctyri-dekady-dodnes-ale-z-jeho-filmu-mrazi-1369161

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/mistra-horroru-alfreda-hitchcocka-nechal-zatknout-jeho-vlastni-otec-s-nasledky-se-nevyrovnal-do-konce-zivota_223007.html

https://www.iglanc.cz/celebrity/alfred-hitchcock-herecky-natlak-film/

https://art.ceskatelevize.cz/inside/jak-mistra-hruzy-hitchcocka-nahlizela-jeho-manzelka-2ppz2

https://www.gamesradar.com/the-story-behind-alfred-hitchcock/

https://mercyfilmandculture.com/2022/02/09/the-kind-of-person-alfred-hitchcock-was/

https://www.biography.com/movies-tv/alfred-hitchcock