Článek
Jestliže existuje něco, čím byla studená válka typická, tak je to nevyčerpatelná zásoba nápadů, které dnes působí jako z vědeckofantastického románu. Některé z těchto plánů, byť vypadaly geniálně na papíře, se při prvním kontaktu s realitou rychle proměnily v trapné fiasko. Takovým příkladem je i dnes už skoro zapomenutý „projekt Iceworm“, který ve svém jádru představoval bizarní myšlenku schovat tisíce nukleárních střel hluboko pod ledovce Grónska.
Velkolepý plán
Projekt Iceworm se zrodil v hlavách vysokých amerických důstojníků v padesátých letech minulého století jako odpověď na obavy z překvapivého jaderného útoku Sovětů. Logika byla na první pohled lákavě prostá: pokud Sověti nebudou vědět, kde se přesně nacházejí americké rakety, nikdy nebudou schopni provést účinný preventivní útok. Střely ukryté pod ledem měly být nejen neviditelné, ale podle tehdejších teorií také prakticky nezničitelné.
První konkrétní kroky učinili důstojníci v čele s kapitánem Grantem Piperem v roce 1959. Tehdy vyrazili z americké letecké základny Thule na dlouhou cestu ledovou pustinou, aby nalezli vhodné místo pro budování masivní podzemní základny. Následně byly v ledovci vybudovány první testovací tunely, dovezen byl dokonce i mobilní jaderný reaktor. Jenže velmi rychle se ukázalo, že led není ani zdaleka tak stabilním prostředím, jak si Američané představovali.
Tisíce kilometrů dlouhé tunely měly podle původních plánů ukrývat celé vlakové soupravy, které by v případě útoku převážely jaderné střely z místa na místo. Bylo to lákavé: Sověti by neměli šanci odhalit přesnou polohu raket, natož je zničit. Jenže stačilo pár měsíců provozu, aby se ukázalo, že led není poslušný spojenec. Pomalu, ale jistě začal svévolně měnit tvar, bortit se, smršťovat a deformovat vybudované tunely. V kolejích, po kterých měly jezdit vlaky s jadernými střelami, vznikaly nečekané překážky. Riziko, že by se střely při přesunu zasekly nebo dokonce převrátily, se ukázalo být fatální hrozbou. Tím spíš, že se jednalo o jaderné hlavice.
Nečekané komplikace
Dnes se můžeme ptát, jak je možné, že tak brilantní mozky, které tehdy rozhodovaly o jaderném osudu světa, přehlédly něco tak prostého, jako jsou přirozené vlastnosti ledu. Veřejných zpráv o nestabilitě a nepředvídatelnosti ledovců existovalo již tehdy dostatek. Američané však místo historických zkušeností vsadili raději na vlastní optimismus a přesvědčení, že led se přizpůsobí člověku. Nepřizpůsobil.
Projekt Iceworm nakonec nepřežil déle než pár let, a v roce 1966 byl definitivně pohřben – doslova i obrazně. Většina vybavení zůstala pod vrstvou ledu v Grónsku, mobilní reaktor tam pravděpodobně leží dodnes. Ačkoli není jasné, jestli se do Grónska někdy skutečně dostaly ostré nukleární hlavice, samotná myšlenka tohoto projektu vypovídá mnohé o mentalitě studené války.
Je ironií dějin, že Američané nakonec zvolili mnohem praktičtější cestu: jaderné ponorky. Ty už nevyžadovaly riskantní hrátky s ledem, a staly se nakonec symbolem studené války a fungovaly jako odstrašení.
Projekt Iceworm dnes působí spíš jako anekdota než jako seriózní plán vojenských stratégů. Ale zůstává také temnou připomínkou toho, jak daleko byla studená válka ochotná zajít v honbě za převahou. Je zároveň připomínkou, že megalomanské plány nevyřeší žádné skutečné problémy, a často přinášejí jen další komplikace.
V případě projektu Iceworm toto fiasko naštěstí znamenalo jen pár tunelů pohřbených pod ledem a opuštěnou techniku. V jiných případech bychom takové štěstí mít nemuseli. A právě proto je dobré nezapomínat, jak rychle se genialita může změnit v hazard.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Project_Iceworm
https://www.washingtonpost.com/history/2023/11/13/project-iceworm-greenland-nuclear/
https://www.history.com/news/project-iceworm-cold-war-nuclear-weapons-greenland
https://heliosdesignlabs.com/work/project-iceworm/
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/nasa-radar-detects-abandoned-site-of-secret-cold-war-project-in-greenland-a-city-under-the-ice-180985550/
