Článek
Během jediné vteřiny se mu do mozku zaryla železná tyč a prošla skrz a on přitom nezemřel. Nejen to – žil dál a dokonce byl schopen chodit a mluvit. Přesto se ukázalo, že zásah do jeho mozku razantně změnil jeho povahu. Celý vědecký svět tak dostal jedinečnou šanci nahlédnout, jak úraz mozku může proměnit samotnou osobnost člověka.
Psal se 13. září 1848 a Phineas Gage, tehdy asi 25letý předák, řídil pracovní četu na stavbě železnice poblíž městečka Cavendish ve Vermontu (USA). Jeho úkolem bylo připravit terén odstřelením skály. Běžná rutina: vyvrtat otvor do skály, nasypat střelný prach, upěchovat ho, přidat roznět a pak ustoupit do bezpečí. Jenže toho dne se všechno zvrtlo.
Gage, známý jako zručný a pečlivý člověk, bohužel podcenil jeden detail – do otvoru se střelným prachem začal hned strkat ocelovou upchávací tyč, aniž by do něj předtím vložil ochrannou vrstvu písku. Když tou tyčí klepl, vznikla jiskra. Následovala exploze, která kovovou tyč (asi metr dlouhou a přes 3 cm v průměru) katapultovala přímo proti Gageově obličeji.
Tyč vyletěla obrovskou rychlostí vzhůru, pronikla Gageovi lícní kostí, prošla pod levým okem a vystřelila vrcholem lebky ven – dopadla asi 20 metrů za ním. Lidé, kteří byli svědky události, mysleli, že to Gage nepřežije ani pár sekund.
vizualizace kudy tyč pronikla do lebky
Šokující přežití
Když se prach rozplynul, Gage dle svědků ještě stál, omámený a krvavý, ale při vědomí! To už bylo samo o sobě k nevíře. Jeho první slova prý byla cosi ve smyslu: „Tak tohle byla ale pěkná šlupka.“ Spolupracovníci mu pomohli dostat se do vozu, kterým ho dopravili k lékaři. Tam se setkal se slavným doktorem Johnem Harlowem, jenž jeho případ podrobně zdokumentoval.
Podle zápisků byl Gage prvních pár dní v kritickém stavu, ač se zvládl verbálně projevovat. Do čela i čelní oblasti mozku měl obrovskou ránu, oko bylo trvale poškozené. Nikdo nevěřil, že přežije. Jenže stal se zázrak: Gageovy tělesné funkce se pomalu stabilizovaly, rána se hojila a on začal znovu komunikovat. Samo o sobě to bylo lékařské „nepředstavitelné“.
Když se po pár týdnech Gage fyzicky zotavil natolik, aby mohl chodit, ukázalo se, že není tím samým člověkem jako dříve. Už to nebyl ten přívětivý, zodpovědný, společenský vedoucí party dělníků, co pečlivě plánoval odstřely. Místo toho přišel roztržitý, nevrlý a impulzivní muž. Často se hněval bez příčiny, byl sprostý, nekontroloval své chování, a dokonce se hovoří o tom, že holdoval nevhodnému humoru.
dobový tisk se shodoval, že navzdory vážnému zranění zůstal překvapivě pohledný
Doktor Harlow poznamenal: „Zdá se, že se změnila jeho přirozená nálada, ztratil úctu k sociálním konvencím a stal se dosti nevypočitatelným.“ Gage byl propuštěn z práce – prý si s ním nikdo nevěděl rady. Jak řekl jeden jeho známý: „Phineas Gage už není Phineas Gage.“
Tato dramatická změna přinesla lékařům té doby šokující důkaz, že čelní laloky mozku mají vztah k osobnosti a chování. Běžně se tehdy myslelo, že mozek je jen souhrn různých center, ale Harlow a později i další odborníci si z Gageova případu odvodili, že přední část mozku může ovlivňovat naše rozhodování, emoční kontrolu a společenské normy.
Život po úrazu
Po ztrátě zaměstnání ve Vermontu se Gage snažil různě živit – chvíli prý vystupoval v cirkuse i v tzv. dime museums, kde předváděl svoji proslulou železnou tyč, co mu prolétla hlavou. Vystavovali ho jako „zázračného muže, co přežil průstřel lebky“. Někdy okolo roku 1852 se přestěhoval do Chile, kde pracoval jako kočí dostavníků. Lékaři se pak domnívali, že se jeho chování částečně zlepšilo, protože zodpovědnost této práce ho nutila alespoň trochu k pořádku.
Po několika letech se nicméně jeho zdraví zhoršilo. Začaly se objevovat epileptické záchvaty, což není divu po takovém poškození mozku. Gage se vrátil do Kalifornie za rodinou, kde roku 1860 zemřel ve věku 36 let na následky záchvatu.
skupina lékařů, kteří se věnovali zkoumání úrazu
Doktor Harlow ho ale nepustil ze zřetele – o šest let později totiž nechal exhumovat Gageovy ostatky, aby studoval jeho lebku. Ta se spolu s onou prokletou železnou tyčí stala předmětem zkoumání na Harvard Medical School a je dodnes vystavena v muzeu lékařské fakulty.
Gageův případ představoval zlom, protože poprvé poskytl jasný důkaz, že specifické mozkové oblasti (zejména čelní lalok) mají vliv na naše sociální chování, impulzivitu, plánování a schopnost sebereflexe. Tento jeden jediný úraz tak navedl lékaře k tomu, aby začali zkoumat lokalizaci funkcí v mozku a vztah mezi mozkem a osobností.
Zároveň je příběh Phinease Gage symbolem křehkosti naší identity: jak snadno se „povaha a charakter“ mohou změnit při poškození nějaké části mozku. Což tehdy rozbíjelo názor, že duše nebo charakter jsou zcela nezávislé na biologii.
Jak to shrnul Harlow: „Kdybychom ho neznali dříve, byli bychom přesvědčeni, že je to jiný člověk.“
Zdroje:
