Nikdo ve dvacátém století tak moc neovlivnil vývoj civilizace jako John von Neumann

To ráno, 16. července 1945, stál v poušti Nového Mexika a byl svědkem prvního jaderného výbuchu v dějinách, krycí jméno Trinity. Jmenoval se John von Neumann a patřil k hrstce vědců, kteří se zde shromáždili, aby sledovali zrod ničivé síly.

Na rozdíl od mnohých kolegů neodvrátil zrak. Okamžitě po záblesku, jen ze svého pozorování, odhadl sílu exploze na ekvivalent 5 kilotun TNT – než se rozptýlil radioaktivní prach, už v duchu počítal.

Ve skutečnosti byla bomba čtyřikrát silnější, ale nešlo o omyl, spíš o důkaz jeho fenomenální intuice. V pouhých několika vteřinách dokázal rozpoznat přibližnou sílu výbuchu, který lidstvo do té doby nezažilo.

Kdo byl ten muž, který stál klidně tváří v tvář umělému slunci, jež se vynořilo z pouště? Abychom to pochopili, musíme se vrátit o čtyři desetiletí zpět a o půl světa dál – do Budapešti na počátku 20. století.

Malý János Neumann – kterému doma láskyplně říkali „Jancsi“ – se narodil v prosinci 1903 v Budapešti v přepychu, o jakém se většině tehdejších Evropanů ani nesnilo. Jeho otec Max byl úspěšný bankéř, rodina obývala osmnáctipokojový byt v centru města.

Byli židovského původu, byť ne příliš pobožní, a těšili se společenskému postavení. Císař František Josef povýšil pana Neumanna roku 1913 do šlechtického stavu – odkaz na manželčino jméno Margit jim propůjčil přízvisko Margittai, v němž se zračila čest i loajalita monarchii. Od té doby si rodina mohla ke jménu připojit aristokratické „von“. Nikdo z nich tehdy netušil, jak vratká je zem, na níž stojí.

Za leskem Budapešti se totiž stahovala mračna. První světová válka a pád Rakouska-Uherska uvrhly Maďarsko do chaosu. V roce 1919 se vlády krátce chopili komunisté a hned poté následovalo kruté běsnění známé jako bílý teror. Ulice zaplavily polovojenské oddíly, které si jako obětní beránky vyhlédly židovské rodiny – bez ohledu na to, že s rudými radikály většina z nich neměla nic společného.

Patnáctiletý János tehdy poprvé viděl, jak rychle se známý svět může proměnit v peklo na zemi. Snad právě tahle děsivá zkušenost ho hnala k úprku za věděním i za hranice rodné země.

Jeho geniální talent se projevil v útlém dětství. Ve věku, kdy jiné děti teprve zápasily se sčítáním, malý Jancsi dokázal z hlavy dělit osmimístná čísla. Udivoval rodinu pohotovými odpověďmi a jako by nic přitom žvatlal starořecká slovíčka, jež pochytil od domácí guvernantky.

Otec – sám vzdělaný muž – synovo nadání rozvíjel se vší vážností. Trval na tom, že jazyky jsou klíč, a tak měl chlapec od malička učitele angličtiny, francouzštiny, němčiny i italštiny. Už v osmi letech János samozřejmě zvládal základy diferenciálního a integrálního počtu.

A když se mu zachtělo číst, nesahal po pohádkách – místo toho hltal čtyřicetisvazkové Dějiny světa od německého historika Onckena. Rodina dokonce jeden z mnohých pokojů bytu přeměnila na soukromou knihovnu. Mohlo by to působit snobsky, ale pro Jánose byla ta knihovna spíš dětským hřištěm. Tichý koutek, kde mohl hodiny sedět nad tlustými svazky a nechat se pohltit říší čísel nebo antických hrdinů.

Když vypukla první světová válka, bylo mu deset. Velká historie, o které tolik četl, se náhle odehrávala přímo před jeho okny. Budapešť se ocitla v bloku poražených, říše se rozpadla, v lidu vřel hlad a zlost. Jancsi ale dál piloval rovnice a jazyky – snad právě vědomí, že svět kolem je tak nejistý, ho tím silněji táhlo k věčným jistotám matematiky.

Ve čtrnácti nastoupil na prestižní fasoriho gymnázium v Budapešti. Ve stejné škole studoval rok nad ním jiný výjimečný mladík, Eugene Wigner, a oba chlapce brzy svedlo dohromady společné nadšení pro matematiku.

Byla to svým způsobem zlatá generace: po chodbách fasoriho gymnázia tehdy kráčelo hned několik budoucích velikánů vědy – kromě Wignera a Neumanna také například Dennis Gabor či Leo Szilard. Později se jim bude přezdívat „Marťani“ – jako by tihle géniové z Budapešti ani nepocházeli z naší planety.

János mezi nimi zářil jako kometa. Ač otec trval, aby postupoval ročník po ročníku jako ostatní děti, zajistil mu zároveň speciální soukromé hodiny pokročilé matematiky.

Když poprvé k Neumannovým přišel univerzitní profesor Gábor Szegő, aby patnáctiletého chlapce doučoval integrální počet, stalo se něco nečekaného. Jinak stoický matematik se vrátil domů a měl slzy v očích – tak ohromen byl genialitou mladého Neumanna.

O pár let později se Szegő už nedivil ničemu: v devatenácti János publikoval svůj první zásadní vědecký článek a záhy následoval další, který přeformuloval teorii nekonečných čísel. Nebylo divu, že gymnázium opouštěl ověnčen Eötvösovou cenou za nejlepšího matematika v zemi.

Rok 1921. Evropou zmítala poválečná chudoba a radikalismus, ale Budapešťský zázrak – ta výjimečná skupina mladých intelektuálů – se mezitím chystal dobýt akademický svět. Von Neumannovi bylo teprve 18, když poprvé opustil rodné město a odjel studovat na západní univerzity.

Otec si přál, aby syn měl v záloze „pořádné“ inženýrské vzdělání pro případ, že abstraktní věda ho neuživí. János tedy souběžně navštěvoval dvě školy: v Berlíně navštěvoval kurzy chemického inženýrství a v Budapešti zároveň pracoval na doktorátu z matematiky.

Zní to neuvěřitelně, ale samozřejmě exceloval v obojím. V září 1923 složil přijímací zkoušky na proslulou ETH Curych a do tří let měl jak diplom inženýra, tak titul Ph.D. z matematiky, a to summa cum laude – s naprosto mimořádným prospěchem. Jeho dizertační práce byla tak průkopnická, že v podstatě položila nové axiomatické základy teorie množin. Bylo mu teprve 22 let. Svět ho vítal s otevřenou náručí.

Na sklonku bouřlivých dvacátých let se mladý dr. Neumann stával pojmem v evropských vědeckých kruzích. Získal stipendium Rockefellerovy nadace a odešel do Göttingenu pracovat s legendárním Davidem Hilbertem.

V tamních kavárnách a přednáškových sálech debatoval s tehdejší intelektuální elitou – třeba s Emmy Noetherovou či Hermannem Weylem. Později vzpomínali, jak v závějích zimy 1926/27 společně bloudili promáčenými ulicemi a do noci rozebírali abstraktní problémy hyperkomplexních čísel.

Maďarský mladík držel krok s těmi nejlepšími – ba v lecčems je předčil. Ve věku 24 let se habilitoval a stal se nejmladším soukromým docentem v historii Berlínské univerzity.

Přednášel logiku i kvantovou mechaniku a chrlil vědecké články tempem jeden za měsíc. Zároveň si uměl užívat života: pořádal okázalé večírky a do rána hrál na klavír, rád se bavil i s „obyčejnými“ lidmi a svým černým humorem bořil hranice mezi profesory a laiky. Evropou se převalovala hospodářská krize, ale on – zázračné dítě matematiky – prožíval zlatá léta.

Jenže nad jeho rodným kontinentem se znovu stahovala temná mračna. Ve stejný rok, kdy byl János Neumann jmenován profesorem, chopil se v Německu moci Adolf Hitler. Psal se rok 1933 a budoucnost Evropy začala černat.

Neumannovi i dalším „Marťanům“ z Budapešti bylo jasné, že jakožto intelektuálové židovského původu nemají pod vládou nacistů šanci. Emigrace už pro ně nebyla jen volbou, ale záchranou. János ji naštěstí nemusel provádět narychlo a chaoticky – už o několik let dřív přijal nabídku z Princetonu v USA.

V říjnu 1929 tam odjel hostovat na univerzitu a přes oceán tak vykročil ještě před branami válečné bouře. V Princetonu na sebe upozornil a brzy získal jisté a prestižní místo: v roce 1933 se stal jedním z prvních profesorů nově založeného Ústavu pro pokročilá studia (IAS) v Princetonu.

To už si také poangličtil jméno na John von Neumann – a přijal katolický křest, čímž formálně opustil židovskou víru. Bylo to gesto spíše společenské než spirituální, ale naznačovalo jeho odhodlání zakotvit v Novém světě.

Za mořem se rychle zabydlel. Vzal si za ženu krajanku Mariettku Kövesiovou, a když se jim roku 1935 narodila dcerka Marina, zdálo se, že Johna čeká poklidný rodinný život akademika. Manželství však nevydrželo; von Neumann byl nespoutaný duch a zřejmě i díky své genialitě i složitý partner.

Roku 1937 se rozvedli. Jako by v sobě nosil neklid celé své rozervané doby – nevydržel dlouho sám a už v listopadu 1938 se oženil podruhé, s inteligentní a energickou Klárou Dán, jež mu byla oddanou oporou až do konce.

Mezitím v Evropě dohořívaly poslední záblesky míru. V roce 1938 pohltilo nacistické Německo Rakousko a roztrhalo Československo; v roce 1939 se rozpoutalo peklo druhé světové války. John neotálel: už v roce 1937 získal americké občanství a pokusil se dokonce vstoupit do armády.

Zkoušky složil bez potíží, ale jako 34letý už byl „starý“ – verbovali se mladší muži. Von Neumann však sloužil Americe jinak. Využil svých kontaktů a zachránil z Budapešti celou rodinu: roku 1939 přicestovala jeho matka, bratři i švagrové. O pár měsíců později by to už nebylo možné. Mnozí jejich příbuzní a přátelé, kteří zůstali v Maďarsku, později zahynuli v koncentračních táborech. Von Neumannovi tak utekli osudu, který stihl miliony evropských Židů. Ale hrůzy války je záhy stejně dostihly jiným způsobem.

Ve 40. letech se John von Neumann proměnil ve válečného vědce. Jeho zbraní byl mozek – snad nejsilnější zbraň, jakou spojenci vůbec měli. Americká armáda rychle rozpoznala, jak cenného člověka v Princetonu má, a zapojila ho do tajného projektu Manhattan.

Cíl: zkonstruovat atomovou bombu dříve, než to dokáže nacistické Německo. Von Neumann od roku 1943 pendloval mezi klidným kampusem IAS a přísně střeženou laboratoří v Los Alamos v Novém Mexiku.

Právě tam se shromáždili špičkoví fyzici pod vedením Roberta Oppenheimera, aby přetavili Einsteinovu rovnici E=mc² v děsivou realitu. Ačkoli von Neumann nebyl vyloženě jaderným fyzikem, jeho matematický důvtip a praktičnost se ukázaly klíčové.

Vypočítal ideální způsob imploze potřebný pro plutoniovou bombu – jeho modely určily tvar čoček trhaviny, které soustředily výbuch a stlačily radioaktivní jádro. Bez těchto výpočtů by možná „Fat Man“, bomba svržená později na Nagasaki, vůbec nefungovala.

Nebyla to čistě teoretická práce od rýsovacího prkna – von Neumann seděl přímo v terénu. V květnu 1945 dostal v rámci projektu nevděčný úkol: odhadnout počet obětí, který by nasazení nové zbraně přineslo, a vybrat cíle. Ocitl se v tajné komisi, která měla rozhodnout, na která japonská města atomová puma dopadne.

Von Neumann a generál Leslie Groves zvolili za první terč Kyoto – historické srdce Japonska – právě kvůli jeho kulturnímu významu. Je paradoxem osudu, že toto město nakonec ušetřil americký ministr války Stimson, který plán změnil z humanitárních důvodů. Místo toho byly v srpnu 1945 srovnány se zemí Hirošima a Nagasaki, což von Neumannova komise rovněž doporučila. Statisíce životů vyhasly přesně tak, jak chladná čísla předpověděla.

A pak se pouští rozednilo – Trinity, jaderná zkouška, které jsme byli svědky v úvodu příběhu, završila úsilí vědců. Von Neumann stál opodál s poznámkovým blokem, na tváři ho hřál žár umělého slunce a uvnitř možná zvláštní směs triumfu a zděšení.

Věděl, že tohle je přelom. Když o tři týdny později dopadly bomby na japonská města, neprojevoval lítost – věřil, že každá zkrácená válka znamená ve výsledku méně mrtvých. Přesto i on musel cítit mrazení. Viděl peklo na zemi a to peklo spoluvytvořil.

Válka skončila. John von Neumann – nyní už vážený občan USA – se vrátil do Princetonu ověnčený nejvyššími civilními řády, které vláda uděluje (v roce 1946 obdržel Záslužnou medaili i Medaili svobody).

Mnozí doufali, že vědci z Los Alamos se z pouště vrátí zkroušení a zastrašení vlastní ničivou silou. Někteří snad ano; Oppenheimer sám prožíval morální krizi. Von Neumann však nikoli. Jeho mysl se neustále hnala vpřed a už roku 1945 začala rozvíjet další projekty – od úplně nových výpočetních strojů až po nové, ještě děsivější zbraně.

Jeho kolegové později vzpomínali, že John nikdy nedokázal zpomalit. Jako by tušil, že má málo času. V poválečných letech střídal jednu roli za druhou. Ve skrytu princetonského kampusu navrhl teoretický koncept, který odstartoval počítačovou revoluci.

Přišel s nápadem uložit program do paměti počítače společně s daty – místo tehdejšího zdlouhavého přepojo­vání strojů – a tím zásadně urychlit a zpřístupnit výpočty.

Tato tzv. von Neumannova architektura se stala základem většiny moderních počítačů. Na princetonském institutu pak se svým týmem sestrojil jeden z prvních elektronických počítačů na světě, MANIAC, a nadšeně prohlašoval, že tyto „elektronické mozky“ jednou změní všechno od vědy po ekonomii.

Měl pravdu. Jeden z kolegů o něm později napsal, že nikdo v tomto století tak hluboce neovlivnil vývoj civilizace – von Neumann jako první uviděl nekonečné možnosti výpočetní techniky a dokázal zapojit intelektuální i inženýrské zdroje, aby se jeho vize stala skutečností.

Vedle toho stihl položit základy nové vědy – teorie her, která aplikovala matematiku na rozhodování a ekonomii. Kniha Theory of Games and Economic Behavior, již vydal roku 1944 s Oskarem Morgensternem, odstartovala zcela nový způsob uvažování o konfliktech a spolupráci. Zrodil se pojem strategie v přesném slova smyslu – a právě ten se měl stát pro von Neumanna v následujících letech osudným.

Z vítězství nad fašismem se totiž brzy vyloupla nová hrozba: někdejší spojenci Sověti. Von Neumann, vyzbrojený historickým rozhledem i vlastní zkušeností s totalitami, patřil k těm, kdo brzy rozpoznali nebezpečí stalinského imperialismu. Jako by v mrtvých očích Hitlera už předem viděl oči jiného diktátora. Svůj geniální intelekt proto nadále propůjčoval obraně svobodného světa – ovšem nyní čelil dilematům, která drásala duši.

Nová fáze závodů ve zbrojení nabrala spád: Sověti v roce 1949 překvapivě brzy otestovali svou první atomovou bombu. Von Neumann na to reagoval jednoznačně: musíme být vždy o krok napřed. Jako jeden z prvních a nejhlasitějších prosazoval vývoj termonukleární bomby, tzv. Super, která by využila jadernou fúzi a měla řádově vyšší sílu než bomby z roku 1945.

Spolu s Edwardem Tellerem připravoval koncepty vodíkové pumy a v roce 1952 se dočkal – Amerika úspěšně otestovala první vodíkovou pumu. Výbuch na tichomořském atolu Eniwetok byl ještě stokrát silnější než Trinity a mrak ve tvaru hřibu stoupal do stratosféry. Svět se opět otřásl. A John von Neumann, nyní již šednoucí čtyřicátník, byl opět u toho.

Ve Washingtonu měl pověst „superstar“ vědce, který rozumí všemu od matematiky přes fyziku až po ekonomii – a navíc umí jednat s mocnými. Byl členem nespočtu vlivných poradních výborů ministerstva obrany a Atomic Energy Commission, pravidelně docházel do Pentagonu i Bílého domu.

Jeho slovo se těšilo takové váze, že ho generálové považovali málem za neomylné. Sám se tím ale nijak nechlubil, spíš pracoval jako posedlý: jezdil po schůzkách, přednášel, publikoval, organizoval, spal pár hodin denně. V té době vrcholila studená válka a von Neumann viděl budoucnost neúprosně jasně – jako srážku dvou systémů, z níž smí vyjít jen jeden. A byl odhodlaný udělat všechno, aby tím vítězem byl jeho adoptivní svobodný svět.

V roce 1950 pronesl slova, z nichž až zamrazí. Byla to esence jeho strategického uvažování, chladné teorie heraplikované na přežití civilizace. S výrazem vážným a hlasem tichým jako vždy, John von Neumann položil řečnickou otázku:

„S Rusy to není otázka jestli, ale kdy. Když říkáte, proč je nebombardovat až zítra, já říkám, proč ne už dnes? Když řeknete dnes v pět hodin, já se ptám, proč ne v jednu?“.

Tento výrok – chladný, logický a děsivý – v sobě shrnoval filosofii preventivního úderu, kterou von Neumann zastával. Věřil, že střet se sovětským blokem je nevyhnutelný, a čím dříve Západ ukáže převahu, tím méně krve prý nakonec poteče.

Mnozí kolegové s ním nesouhlasili a považovali takové myšlenky za nepřijatelné. On však vycházel z matematické teorie her: pokud je soupeř nerozumný a jde mu o zničení vás, musíte ho zničit první. Tak prosté.

Naštěstí k jadernému Armagedonu nakonec nedošlo. I díky von Neumannovi. Namísto shozu bomb přišlo odstrašení – a to vyžadovalo další a další inovace. Von Neumann se v polovině 50. let nejvíc zasloužil o vývoj mezikontinentálních balistických raket (ICBM).

Jako vládní poradce neúnavně tlačil na politiky, aby tento program dostal absolutní prioritu. V září 1955 nakonec přesvědčil i prezidenta Eisenhowera, který osobně nařídil urychlený vývoj amerických ICBM. Zase jednou předběhl Sověty o pověstný krok navíc – rakety s jadernými hlavicemi pak měly po dekády zaručit křehkou rovnováhu sil.

John von Neumann byl na vrcholu sil. Ve svých padesáti letech zastával nejvyšší možné postavení, jakého vědec v USA může dosáhnout – stal se členem komise pro atomovou energii, kde se rozhodovalo o veškerém jaderném arzenálu.

Zároveň dál publikoval, učil a vedl výzkumy; jeho zájmy se rozbíhaly od matematiky přes fyziku po biologii. Mnozí ho považovali za nejvýznamnějšího myslitele své doby. A přece byl jen člověk z masa a kostí. To se mělo ukázat velice brzy.

Na jaře 1955 si von Neumann nahmatává bulku u klíční kosti. Zpočátku tomu nevěnuje pozornost – vždyť nemá čas běhat po lékařích. Jenže únava se stupňuje a bolesti přibývá. Diagnóza přijde záhy: rakovina.

Složitý nádor, metastazující, možná v kosti, možná ve slinivce či prostatě – doktoři se neshodnou. Jisté ale je, že se nemoc šíří rychle a nemilosrdně. V hloubi duše John tuší, že na vině je radiace. Kolik hodin strávil v Los Alamos bez ochrany, kolikrát stanul v dosahu spadu? Oficiálně se o tom nemluví, ale jemu je to jasné: zabilo ho to, co pomáhal stvořit.

Pro muže, který celý život řešil nejtěžší intelektuální problémy, nastává zcela jiná zkouška: čelit vlastní smrtelnosti.

V létě 1955 se jeho stav zhorší natolik, že končí upoután na lůžko ve washingtonské vojenské nemocnici Walter Reed. Ještě nedávno vysedával ve vládních radách, teď leží v pyžamu za zataženými závěsy. Tělo mu postupně vypovídá službu, ale mysl – to ohnivé jádro – zůstává aktivní.

A také vyděšená. Přátelé, kteří ho navštíví, jsou šokováni: John má strach. Příšerný strach. Ten hyperracionální duch, který se nebál morálních dilemat ani výzev apokalypsy, se děsí jediného – prázdna smrti. Když se blíží konec, požádá o kněze.

Ačkoli nikdy nebyl skutečně věřící, chce se pojistit. „Dokud existuje možnost věčného zatracení pro nevěřící, je logičtější na sklonku života věřit,“ vysvětluje se skeptickým úsměvem své rozhodnutí. Odvolává se tak na proslulou Pascalovu sázku. Jenže ani přijímání poslední svátosti mu nepřinese klid.

Kněz, který ho vyzpovídá, později přizná, že von Neumann zůstal až do konce vyděšený a neschopný smířit se s osudem. Každou noc se třese na lůžku, prosí o morfium proti bolesti a možná se mu ve snech vrací ta oslnivá záře Trinity – teď už ne jako triumf, ale jako přízrak.

Dne 8. února 1957 nad ránem John von Neumann v nemocničním pokoji naposledy vydechne. Bylo mu 53 let.

Zdroje:

https://en.wikiquote.org/wiki/John_von_Neumann

https://www.ias.edu/von-neumann

https://www.privatdozent.co/p/the-unparalleled-genius-of-john-von-beb

https://ideas.tikvah.org/mosaic/observations/the-jewish-nucleus-of-the-second-world-wars-atomic-drama

https://en.wikipedia.org/wiki/John_von_Neumann