Bylo mu čtyřicet a zoufalí lidé mu líbali boty. Chiune Sugihara neposlechl a zachránil tisíce životů

Všichni vzhlíželi k tichému muži ve dveřích, jako by byl jejich poslední nadějí. Tím mužem byl diplomat Čiune Sugihara – a právě stál před rozhodnutím, které navždy změnilo osudy tisíců lidí.

Čiune Sugihara se narodil v roce 1900 v japonské prefektuře Gifu do rodiny ze střední třídy. Jeho matka pocházela ze samurajského rodu a snad po ní zdědil neochvějný morální kompas. Už v mládí se projevoval jako samostatný a odbojný duch: otec z něj chtěl mít lékaře, ale Čiune úmyslně neuspěl u přijímacích zkoušek, aby mohl jít vlastní cestou.

Namísto medicíny vystudoval cizí jazyky na univerzitě Waseda a vstoupil do služeb japonského ministerstva zahraničí. Během 30. let byl vyslán do Mandžuska (okupovaného území v Číně), kde se vypracoval v špičkového experta na ruské záležitosti.

Tam, v Mandžusku, se jeho charakter projevil naplno. Jako diplomat vyjednával se Sověty o strategicky důležité železnici a získal pro Japonsko výhodnou dohodu. Zároveň však neváhal postavit se vlastní vládě: když viděl, jak japonské okupační úřady krutě zacházejí s místními Číňany, na protest rezignoval na svůj vysoký post.

V té době se také sblížil s ruskou kulturou – dokonce konvertoval k pravoslaví a vzal si za manželku Rusku. Manželství sice nevydrželo, ale Sugiharovi to přineslo hlubší porozumění cizím lidem a kulturám. Tento samurajský smysl pro čest a empatie k trpícím jej provázely celou kariérou.

Koncem 30. let Evropu zachvátilo válečné běsnění. Japonsko si všímalo sílícího napětí mezi Hitlerem a Stalinem – a znepokojila ho německo-sovětská smlouva z léta 1939. Tokio chtělo mít oči blízko dění v Evropě, a tak vyslalo Sugiharu jako vicekonzula do Litvy, tehdy neutrální země strategicky ležící mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem.

Sugihara dorazil do Kaunasu v roce 1939 a kromě běžné konzulární agendy tu měl neoficiální úkol: diskrétně sledovat pohyby německých a ruských vojsk a hlásit, zda se Hitler nechystá napadnout Sověty.

Situace v Kaunasu se však brzy dramaticky změnila. V létě 1940 Litvu obsadila Rudá armáda a země přišla o nezávislost. Pro tisíce lidí to znamenalo uvěznění v pasti. Litva tehdy hostila početnou komunitu židovských uprchlíků – převážně z nacisty okupovaného Polska – kteří prchali před Hitlerovým režimem. Kromě nich tu byli i místní litevští Židé, kterým nyní hrozilo nebezpečí ze dvou stran: nacistů i Sovětů.

Uprchlíci horečně sháněli víza do bezpečnějších částí světa, ale většina zemí zavřela dveře. Naděje svitla u tranzitních víz přes Japonsko – třeba až do vzdálených kolonií v Karibiku, kam teoreticky mohli pokračovat. Jenže japonská vláda stanovila přísné podmínky: platné doklady, peníze a cílovou zemi. Zoufalí lidé, kteří utekli často jen s tím, co měli na sobě, tyto náležitosti nesplňovali. Tokio proto jejich žádosti rezolutně odmítalo.

Sugihara ráno co ráno vycházel před konzulát a viděl tu samou scénu: davy prosebníků, kteří někdy čekali celou noc. Někteří plakali, jiní se modlili. V očích mnohých byla mrazivá směs strachu a naděje. Tváří v tvář tomuto lidskému zoufalství začal japonský diplomat vnitřně zápasit sám se sebou – má poslechnout rozkazy, nebo vlastní svědomí?

Co by to znamenalo odepřít jim pomoc? Představoval si, co ty rodiny čeká, pokud je pošle pryč – transport do pekla koncentračních táborů. Naproti tomu porušit příkazy mohlo zničit jeho kariéru a vystavit nebezpečí jeho vlastní rodinu.

Rozhodl se. S vědomím obrovského rizika se Čiune Sugihara vzepřel nařízením z Tokia a otevřel brány konzulátu dokořán. Od července 1940 začal na vlastní pěst vydávat uprchlíkům japonská tranzitní víza, i když nesplňovali požadavky a z Tokia přišly výslovné zákazy. V japonské diplomatické službě proslulé slepou poslušností to bylo naprosto nevídané jednání.

Sugihara si tím mohl podepsat ortel – a dobře to věděl. Přesto pokračoval. Jeho žena Jukiko mu byla oporou; pomáhala mu tím, že uprchlíkům nosila čaj a jídlo a starala se o jejich vlastní malé děti, zatímco on pracoval. Později vysvětlil, co ho k tomu vedlo: „Byli tak zoufalí, že mi dokonce líbali boty,“ vzpomínal po letech klidným hlasem. Pohled na plačící starce a rodiče s dětmi v náručí zkrátka nemohl snést. Musel jednat.

Následující týdny se z vicekonzulova kancelářského stolku stala doslova továrna na naději. Sugihara seděl od rána do noci nad formuláři a vypisoval víza ručně, jedno po druhém, až 18 hodin denně. Každé vízum byla vlastnoručně potvrzená propustka ze spárů smrti.

Japonský konzulát připomínal svým hukotem včelí úl: zatímco konzul psal krásným kaligrafickým písmem stále tatáž jména a razítkoval listy, za okny úzkostlivě postávali čekatelé a s napětím sledovali, zda to jejich jméno bude další na řadě. Sugihara použil běžnou měsíční kvótu víz během jediného dne – a hned další ráno pokračoval znovu.

Neodradily ho ani opakované urgence z Tokia, aby přestal. Po třech naléhavých telegramech od japonského ministerstva zahraničí, jež mu výslovně zakazovalo vydávat víza bez schválení, prý jen tiše složil zprávy do šuplíku a psal dál.

Za necelé dva měsíce neúnavné práce vystavil vicekonzul Sugihara víza pro více než 6 000 lidí. Díky nim se celé rodiny mohly vydat na dlouhou cestu přes Sibiř do Japonska, a tím uniknout peklu.

Sugihara dokonce předem vyjednal se sovětskými úřady, aby tyto uprchlíky s platnými japonskými vízy nechali projet transsibiřskou železnicí – ovšem za pětinásobek běžného jízdného. V srpnu 1940 však přišla zpráva, že všechny zahraniční konzuláty v Litvě musejí být uzavřeny – Sověti chtěli mít Kaunas pod plnou kontrolou.

4. září 1940 dostal Sugihara rozkaz odjet z Litvy. Ani tehdy nepřestal pomáhat: svědci později vyprávěli, že ještě po opuštění konzulátu v hotelu plnil poslední žádosti a na nádraží, už vsedě ve vlaku, vypisoval víza na koleně. Když vlak pomalu nabíral směr Berlín, vyhazoval z okna orazítkované pasy do natažených rukou lidí na peróně.

Byla to scéna jako z filmu: zoufalé tváře běžců podél vlaku a japonský diplomat, který jim v posledních vteřinách podával naději v podobě listu papíru.

Většina těch, kteří obdrželi Sugiharova víza, se skutečně dostala do bezpečí – do Japonska, Šanghaje či jinam, a přežila válku. I po vstupu Japonska do války tamní úřady tyto uprchlíky navzdory nacistickému naléhání nevydaly Němcům. Zachráněné čekal další život; na jejich tichého zachránce se však mezitím snesla tvrdá odplata osudu.

Japonské ministerstvo zahraničí Sugiharu za jeho neposlušnost okamžitě potrestalo: stáhlo ho z Berlína, kam byl přeložen, a po krátkém působení v Praze a Rumunsku jej ke konci války úplně zbavilo diplomatických výhod.

Kdysi nadějný kariérní diplomat se ocitl bez práce a v nemilosti. Po návratu do vlasti v roce 1947 ho donutili oficiálně „rezignovat“ – údajně z důvodu snižování stavů, ale skutečným důvodem byla právě „ta záležitost“ s vízy.

Sugihara zůstal s rodinou v Japonsku a vedl nenápadný život. Aby uživil manželku a děti, musel vykonávat podřadné práce – stal se například podomním prodejcem žárovek. V Japonsku tehdy nikdo netušil, jaké hrdinské činy má za sebou; jemu samotnému se o tom ani nechtělo mluvit.

Skromnost měl ostatně vždy v krvi. Později si našel práci jako obchodní zástupce a díky skvělé ruštině odcestoval na dlouhých 16 let do Sovětského svazu jako tlumočník a obchodník. Žil nenápadně, bez poct a uznání.

Teprve o mnoho let později se ozvaly ozvěny jeho činů. Koncem 60. let vypátral Sugiharu izraelský diplomat Yehoshua Nishri – jeden z „Sugiharových dětí“, polský Žid, kterému kdysi jako teenagerovi japonské vízum zachránilo život.

Díky němu se svět začal o zapomenutém hrdinovi dozvídat. V roce 1969 pozvalo Japonsko Sugiharu na návštěvu Izraele, kde ho přivítali jako váženého hosta. Zachránění uprchlíci mezitím sepsali petice a lobbovali, aby mu byl udělena pocta Spravedlivý mezi národy.

Sugihara zůstal i nadále skromný. Když se ho ptali na důvod jeho vzdoru, odpovídal tiše, že prostě cítil soucit. „Udělal jsem to, protože mi jich bylo líto. Chtěli se dostat pryč, tak jsem jim ta víza dal,“ vysvětloval prostými slovy. V srdci to byl stále onen citlivý člověk, který kdysi v Kaunasu hleděl do uplakaných očí prosících o záchranu.

Ačkoli věděl, že porušuje pravidla, věřil, že dělat správnou věc je důležitější: „Nebylo špatné zachránit životy… Jednal jsem s lidskostí, a proto jsem se do toho pustil, i když jsem čelil velmi těžké situaci,“ popsal své pohnutky.

Roku 1985 – celých 45 let po událostech v Litvě – byl konečně oficiálně oceněn. Stát Izrael udělil Chiune Sugiharovi titul Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských životů. Slavnostní ceremonie v Jeruzalémě se však sám nezúčastnil; bylo mu 85 let a ležel vážně nemocný v nemocnici.

Vyznamenání proto za něj převzala jeho manželka Yukiko a syn Nobuki. Japonská vláda se až do té doby k jeho činu stavěla zády. Ještě v roce 1986, kdy Sugihara v ústraní zemřel na srdeční chorobu, oficiálně platilo, že jeho neuposlechnutí rozkazů bylo nepřijatelné. Teprve posmrtně – o mnoho let později – se Japonsko k Sugiharovi oficiálně přihlásilo a omluvilo se za křivdu.

Dlouhá léta zůstával v rodné zemi neznámým člověkem. Jeho sousedé se dozvěděli o hrdinství tohoto tichého pána až ve chvíli, kdy se na jeho pohřeb v roce 1986 sjely desítky Židů z celého světa – včetně izraelského velvyslance v Japonsku.

Přišli se poklonit muži, jemuž vděčili za život, zatímco jeho krajané ani netušili, koho měli mezi sebou. Čiune Sugihara zemřel tiše, skromně – tak jak žil. Zanechal však za sebou tisíce zachráněných životů a jejich potomků rozesetých po celém světě.

Zdroje:

https://konzervativizmus.sk/spravodlivi-sveta/

https://en.wikipedia.org/wiki/Chiune_Sugihara

https://www.chiune-sugihara.jp/en/aboutchiune.html

https://www.chabad.org/parshah/article_cdo/aid/3592988/jewish/The-Japanese-Hero-Who-Saved-My-Grandfather-From-the-Nazis.htm

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/chiune-sempo-sugihara