Lunge Mine - nejpodivnější protitanková zbraň všech dob. Výbušninu na dlouhém klacku nikdo nečekal

V dáli zaburácel motor a po dláždění se rozléhaly hrozivé kovové vibrace – blížil se tank. Mladík ztěžka polkl a přitiskl tvář k drsné násadě svého podomácku vyrobeného oštěpu. Věděl, že až obrněný kolos přijede na dosah, vyskočí ze stínu a v následující vteřině zemře. Udělá to pro ně. Pro svou zemi, pro rodinu, pro všechny, kdo zůstali za ním. Co se mu asi honilo hlavou? Strach? Odhodlání? Možná obojí.

Byl prosinec 1946 a vietnamské město Hanoj právě zachvátily plameny prvního povstání proti navrátivším se francouzským kolonizátorům. Nguyen Van Thieng, sotva dospělý člen jednotek Viet Minhu, se dobrovolně přihlásil do čety odhodlaných zemřít.

Tak se říkalo zvláštním oddílům mladičkých vlastenců, kteří přísahali, že raději obětují vlastní život, než aby dopustili návrat cizí nadvlády. Tito chlapci na sebe brali roli sebevražedných bomb. Výzbroj měli prachbídnou.

Do rukou dostali zbraň, kterou tu zanechali Japonci po druhé světové válce – improvizovanou „bombu na klacku“ známou jako Lunge Mine neboli bodací mina. Vypadalo to směšně i děsivě zároveň. Na konci dlouhé bambusové tyče byla připevněna kovová hlavice naplněná třemi kilogramy výbušniny.

Z plochého čela hlavice trčely tři ostré nožky – jako pavoučí kusadla, která měla zajistit optimální odstup nálože od pancíře při výbuchu. Celá zbraň vážila něco málo přes šest kilo a tvůrci slibovali, že dokáže probít až 150 mm oceli – více než dost na proražení boku amerického tanku Sherman.

Nebyl v tom žádný trik ani dálkové odpalování. Stačilo vytáhnout pojistku a rozběhnout se vstříc tanku, jako by útočník nesl jen obyčejný bajonet. Jakmile voják zarazil hrot miny kolmo proti boku obrněnce, setrvačnost posunula dutou nálož na konci násady o pár centimetrů vzad, čímž se uvolnil úderník a odpálil rozbušku. Následovala exploze, která roztrhala jak posádku uvnitř tanku, tak útočníka.

Tahle zbraň se zrodila z čirého zoufalství. Během druhé světové války nedokázalo Japonsko konkurovat Spojencům v počtu ani kvalitě tanků. Především ale japonská válečná kultura vyzdvihovala hrdinského sebeobětování – ideál samurajů a kamikaze pilotů – jako nejvyšší projev věrnosti císaři a vlasti.

Když se tedy v roce 1944 americké obrněné jednotky začaly nezadržitelně blížit k japonským územím, generálové vsadili na zbraně a taktiky, které by Evropany šokovaly.

Jednou z nich byla i tato bizarní bodací mina zvaná japonsky Šitocubakurai. V doslovném překladu to znamená „probodávací mina“ – jméno vypovídající vše o způsobu použití. Koncem roku 1944 byla tahle novinka zavedena do výzbroje císařské armády a okamžitě putovala na bojiště.

Japonští pěšáci v Pacifiku dostali jednoduchý návod: „Nejlepší metodou je provést sebevražedný útok“. Jinak řečeno – vyrazit přímo proti tanku a vrazit do něj nálož stůj co stůj, i za cenu vlastní smrti.

Na papíře to možná vypadalo proveditelně, realita však už tak dobrá nebyla. Představa, že se voják s šest stop dlouhým bidlem nenápadně přiblíží k nepřátelskému tanku, byla od počátku naivní. Po prvních střetech na Filipínách se jednotky USA přizpůsobily. Hlídky okamžitě dostaly příkaz pročesávat okolí cest a podezřelé křoviny kropit granáty a kulometnou palbou.

Každý japonský válečník, který se s Lunge Mine v rukou pokusil přiblížit k obrněnci, čelil doslova smrštící kulek. „Všechny dosavadní pokusy Japonců použít bodací minu proti našim tankům selhaly,“ hlásila v březnu 1945 zpravodajská služba Spojenců.

Přesto však k několika zničením tanků došlo. Oficiální zprávy amerických jednotek z bojů v Pacifiku (zejména z bitvy o Leyte, Iwo Jimu a Okinawu) zmiňují ztráty tanků způsobené „sebevražednými útoky“, „tyčovými náložemi“ (pole charges) nebo „lidskými minami“. Lunge Mine jsou často zahrnuty v této obecnější kategorii.

Američané tuto zbraň s despektem označili za „snad nejpodivnější protitankové zařízení“ druhé světové války. A byť její dutá nálož dokázala při ideálních podmínkách skutečně zničit tank jedním úderem, dělo se tak jen zřídka – mladí útočníci byli zpravidla rozstříleni dřív, než se přiblížili na dosah.

Nguyen Van Thieng o všech těchto nezdarech pravděpodobně neměl tušení. Když se v zimě 1946 chystal s bombou na tyči čelit francouzskému tanku, chtěl nejspíše zastavit tank za každou cenu. Japonsko, které ještě před rokem okupovalo Vietnam, bylo pryč.

Hanoj se teď ocitla pod palbou navracejících se Evropanů a ulice města zaplnila ozbrojená střetnutí. Mladík přezdívaný Thieng – ročník 1927 – se stal velitelem malého oddílu, který měl bránit čtvrť poblíž jezera Hoan Kiem. K dispozici však neměl prakticky nic než hrstku stejně mladých druhů a pár zbraní zanechaných zde po kapitulaci Japonska.

Ocelový obrněnec, který teď ryčel prachem zavalenou ulicí, byl pro ně ztělesněním hrůzy. Jenže tihle chlapci už se dopředu smířili s tím, že zemřou. „Odhodláni zemřít, aby národ mohl žít,“ stálo později na památníku věnovaném jejich oběti. Právě tohle motto měli v srdcích hanojští „smrt dobrovolně podstupující“ bojovníci, mezi nimi i Thieng.

Boj o Hanoj zuřil druhým dnem. Zdi domů byly poseté dírami od střel a asfalt pokrývaly ohořelé trosky vozidel. Thiengovi se rozbušilo srdce, když tank zabočil přímo do jeho ulice. Pomalovaná ocelová věž se otočila a hlavní zamířila vpřed. Francouzská posádka netušila, že pár metrů od pásů číhá v kráteru od bomby drobná postava s výbušninou.

Nguyen Van Thieng pevně sevřel svou Lunge Mine uprostřed násady – tak, jak to radily japonské instrukce – a vypjal se k rozhodujícímu výpadu. „Teď!“ blesklo mu nejspíš hlavou. Vymrštil se z úkrytu a rozběhl se vstříc burácejícímu tanku, který zabral celou šíři ulice. Naplnilo se vše, co si dopředu představoval: pocit nárazu, když jeho improvizované kopí udeřilo na pancíř; ohlušující ránu… a pak – nic. Ticho.

Mina nevybuchla. V poslední vteřině života to Nguyen Van Thieng pochopil. Jeho tělo vzápětí roztrhala exploze granátu.

Hanoj musela být nakonec vyklizena a Francouzi převzali kontrolu nad městem. Zůstala však legenda o mladých odvážlivcích s bombami na bambusových tyčích. Příběh Nguyen Van Thienga se brzy stal symbolem odporu – ikonou první války za nezávislost. Jeho fotografie s bombou v náručí obletěla svět a v poválečném Vietnamu vyrostlo několik pomníků, které tuto scénu zpodobnily.

Jeden z nich – bronzová socha v životní velikosti – dnes tiše stojí v hanojském vojenském muzeu. Mlčenlivá postava mladíka navždy zůstává v okamžiku těsně před útokem: levá noha vykročená vpřed, ruce svírají dlouhou tyč, na jejímž konci se leskne trojice ocelových hrotů.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lunge_mine

https://www.warhistoryonline.com/war-articles/japanese-lunge-mines.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Hanoi_(1946)

https://www.thearmorylife.com/japanese-lunge-mines/