Dnešní lidé to by už nezvládli. Historie praní odhaluje tvrdou „prací“ realitu našich předků.

Praní prádla nebylo běžné několikrát týdně (případně denně pokud máte malé děti), jak to známe nyní. Častější bylo hromadné praní jednou za 2–3 týdny, případně i méně často, podle ročního období a možností rodiny. V létě se prádlo mohlo sušit na slunci, což proces usnadňovalo, zato v zimě bylo celé praní mnohem náročnější a někdy se dokonce odkládalo do doby, kdy se nahromadilo dostatek prádla na to, aby se „vyplatilo“ ohřát vodu.

Už několik dnů před „prací sobotou“ či „prací středou“ (v některých regionech byly dny praní pevně stanoveny) se schraňovalo dostatečné množství dřeva na zatopení pod kotlem. Rodina si musela naplánovat, kde vezme vodu – v době bez tekoucí vody v domě bylo nutné nosit vodu ze studny či potoka a ohřát ji na kamnech.

V zimních měsících byla tato část obzvlášť zdlouhavá, protože voda mohla venku zamrzat. Zároveň se připravovalo i prádlo samotné: roztřídilo se na jemné kusy (košile, halenky, spodní prádlo) a hrubší, znečištěné kusy (pracovní zástěry, kalhoty, plátěné pytle apod.).

Často se pralo společně s matkou, sestrou, tchyní nebo sousedkou od vedle. Prací den byl mnohdy i malou společenskou událostí, protože při drhnutí na valše a dlouhém máchání se probíraly všechny novinky z vesnice. Některé ženy dokonce domlouvaly i pečení chleba na podobné dny, aby se mohlo po práci společně najíst a popovídat si.

Nejtypičtějším „nástrojem“ byly široké dřevěné necky. Byly to v podstatě podlouhlé vaničky, do kterých se nalila horká voda smíchaná s popelem nebo louhem (později s mýdlem). Celý proces praní se odehrával buď venku na dvoře, nebo v nějaké uzavřenější místnosti (např. v chodbě či hospodářské části domu), aby se dalo dobře větrat.

Práce v neckách byla fyzicky náročná. Ženy se musely neustále ohýbat, vyměňovat vodu a zvedat namočené prádlo, což vážilo mnohem víc, než by se mohlo zdát. Kdo měl štěstí a větší stavení, mohl mít k dispozici i dřevěné lavice či stoly, na které se necky pokládaly, aby se tolik netrpěla záda.

Valcha je asi nejznámější symbol ručního praní. Vyráběla se zpravidla z plechu s podélným vroubkováním a osazovala do dřevěného rámu tak, aby se dala opřít o okraj necky. Oblečení se na ní doslova dřelo a „valchovalo“, což pomáhalo uvolnit nečistoty, skvrny a mastnotu.

Síla, s jakou se drhlo, bývala klíčová – příliš jemné tření nezabíralo, ale přílišné drhnutí mohlo látku poškodit nebo prodřít. Běžně se tedy opotřebované prádlo zašívalo, aby vydrželo co nejdéle, protože nové kusy oděvu byly velmi drahou záležitostí.

Než se v průběhu 19. století začalo ve větším vyrábět jádrové mýdlo, hrály v očistě textilií hlavní roli jednoduše dostupné přírodní prostředky:

Popel – ze spáleného dřeva se získával popel, v němž se nacházejí zásadité složky (především uhličitan draselný). Popel se nasypal do horké vody a nechal se „vyluhovat“, čímž vznikala jakási primitivní forma louhu.

Už samotný název louh naznačuje silně zásaditý roztok. Využíval se často na velmi špinavé kusy, pracovní oděvy a lněné či konopné tkaniny, které snesly drsnější zacházení.

První krok k civilizovanějšímu praní přineslo domácí mýdlo. Bývalo připravované z tuku (často vepřového sádla) a louhu, někdy se přidávala sůl pro vytvoření „jádrového mýdla“. Mělo specifické vlastnosti – dobře rozpouštělo tuky a mastnotu, ale mohlo dráždit pokožku.

První tovární mýdla se začala vyrábět průmyslově zhruba od poloviny 19. století. Velký rozmach výrobců (např. v Anglii, Německu i v Čechách) umožnil, že se k mýdlu dostaly širší vrstvy obyvatelstva. Stále však zůstávalo relativně drahé, takže popel a louh nezmizely úplně.

Mnohé ženy upřednostňovaly praní na břehu řeky nebo potoka. V čem to bylo výhodné? Tekoucí voda okamžitě odplavovala uvolněné nečistoty a přirozeně splachovala prádlo, nebylo tak nutné tak často měnit špinavou vodu.

Aby se prací ženy nemusely celé hodiny brodit ledovou vodou, někde se stavěly takzvané „prací mola“ – dřevěné či kamenné konstrukce nad vodou. Měly podobu lávky nebo malého krytého přístřešku, kde se dalo prádlo opřít o okraj a namáčet. Často tam bylo i místo na pověšení valchy.

Představte si letní den, sluníčko svítí, řeka příjemně šumí, kolem sedí několik sousedek a „valchuje“ – zní to skoro idylicky. Byla to taky šance si popovídat, pochlubit se novým vyšívaným ubrusem nebo probrat klepy z vesnice. V zimě ovšem byla realita mnohem tvrdší. Voda byla ledová, prsty mrzly, a pokud teplota klesla silně pod bod mrazu, praní u řeky se stávalo vyloženě extrémním sportem. Proto se v zimních měsících častěji upřednostňovaly necky pod střechou.

Bez odstřeďování, jaké máme v dnešních pračkách, byl proces sušení zdlouhavý. Ženy většinou prádlo „ždímaly“ kroucením nebo ho přehodily přes dřevěnou tyč a ručně vymačkaly vodu. Jindy pomáhala dřevěná palička na prádlo: textilie se rozložila na rovnou plochu a prudkými údery se z ní dostala přebytečná voda.

V letních měsících se prádlo rozvěsilo venku na šňůry, plot, případně na travnaté louce, aby ho vítr a sluníčko vysušily. Některé hospodyně věřily, že sluneční paprsky pomáhají i k bělení lněných pláten, a proto se čisté prádlo často nechávalo na slunci co nejdéle.

V zimě se prádlo přemisťovalo na půdy nebo nad pec, kde horký vzduch proces aspoň trochu urychlil. Nejednou se stávalo, že prádlo ztuhlo do zmrzlé „desky“, pokud se ho někdo pokusil pověsit venku v mrazu.

Jakmile prádlo uschlo, čekal další krok – žehlení. V době před elektrickými žehličkami se používaly těžké litinové žehličky, do nichž se vkládalo rozžhavené dřevěné uhlí. Bylo nutné neustále hlídat teplotu, aby se prádlo nespálilo. Některé kousky oděvů (např. spodní prádlo nebo dětské oblečky) se často ani nežehlily, šlo hlavně o haleny, sukně, zástěry a slavnostní kroje či šátky.

V polovině 19. století se v Evropě začaly objevovat první „pračky“ na kliku. Princip byl jednoduchý: v kovovém nebo dřevěném bubnu se prádlo ručně otáčelo klikou, někdy i s pomocí ozubených převodů, aby se ulehčila dřina. I tak šlo pořád o poměrně drahé zařízení, které si nemohli dovolit všichni. Velký rozmach pak přišel až ve 20. století s vynálezem elektrické poháněné pračky, do níž se vkládalo prádlo, voda a mýdlový prášek.

Teprve nástup plně automatických praček, které samy napouštějí, ohřívají vodu, perou a odstřeďují, přinesl skutečnou revoluci v domácnostech. Pro mnoho žen (i mužů) to znamenalo, že se praní konečně stalo rutinní, nenáročnou prací na pár minut – nikoli na celý den.

Zdroje:

http://www.muzeum.svitavy.cz/stale-exp/historie-prani/historie/86-1/

https://www.cleany.cz/cs/blog/historie-prani-pradla-u-nas-i-ve-svete

https://edu.ceskatelevize.cz/video/14134-historie-prani-pradla

https://www.blankyt.cz/historie-prani-a-pradelnictvi