Největší uměle vytvořené jezero v Česku se napouštělo šest let. Koupat se v něm oficiálně nesmíte

Ještě na počátku 20. století byla krajina severozápadně od Sokolova plná života. Stály tu menší vesnice a osady – například Čistá u Svatavy, Dvory, Kytlice, Lísková či Kolonie Hahnemannova. Lidé obdělávali pole, děti si hrály na zahradách a nikdo netušil, jak drastická proměna jejich domov čeká. Pod idylickou krajinou totiž leželo bohatství – mohutné zásoby hnědého uhlí.

Už od 19. století se v oblasti těžilo: roku 1872 byl otevřen důl Libík a roku 1918 (některé prameny uvádějí 1919) zahájil provoz důl Medard. Zpočátku šlo o menší povrchové lomy, ale hlad po uhlí v éře industrializace rychle rostl. V druhé polovině 20. století se těžba zintenzivnila natolik, že se oba lomy Medard a Libík spojily v jeden obří povrchový důl.

Expanze dolu si nekompromisně vyžádala oběti. Vesnice musely ustoupit postupující těžbě. Domy, kostely i hřbitovy byly zbourány, obyvatelé vystěhováni. Jména historických obcí zmizela z map – podobně jako v nedalekém Mostecku i zde uhlí pohltilo celé vesnice a lidské osudy. Ze světa zmizela Čistá u Svatavy i další osady; Medard a Libík, původně názvy důlních lokalit, se staly symbolem zaniklého domova. Místo kdysi zelených strání a zahrad zůstávaly za postupujícími rypadly jen pusté pláně mrtvé země.

Na konci 90. let dosáhla povrchová těžba vrcholu. Obří rypadla ukrajovala zem a zanechávala za sebou kráter nevídaných rozměrů. O rozsahu zkázy svědčí čísla: během desetiletí vyvezli horníci asi 200 milionů tun uhlí a odtěžili okolo 300 milionů kubíků zeminy a hlušiny. Když 31. března 2000 padl poslední kus uhlí a důl Medard-Libík byl definitivně uzavřen, zůstala po něm měsíční krajina.

Rozlehlá jáma se strmými svahy, v níž nebylo nic než prach, bláto a kaluže sirnaté vody. Bezútěšná šedo-hnědá pustina se rozprostírala, kam oko dohlédlo – na dně lomové jámy by se vešlo celé menší město. Kdysi úrodný kraj připomínal scény z postapokalyptického filmu. Ticho rušilo jen víření prachu ve větru a vzdálené skřípání opuštěných strojů. Pro místní obyvatele to byl smutný pohled na zdevastovanou krajinu, která dříve bývala jejich domovem.

Nikdo tehdy nevěděl, co si s tak zjizvenou zemí počít. Mohutný kráter (v té době hluboký desítky metrů a široký několik kilometrů) představoval ekologickou i estetickou katastrofu. Podobně jako v jiných uhelných regionech stála před Sokolovskem zásadní otázka: Lze mrtvou krajinu oživit?

Odvodňovací čerpadla, která dosud držela podzemní vody na uzdě, udržovala jámu relativně suchou – ale na jak dlouho? Voda si vždycky najde cestu a hrozilo, že nekontrolovaně zaplaví nestabilní svahy. Bylo jasné, že příroda si území začne brát zpět po svém, pokud lidé nepřijdou s lepším plánem.

Tím plánem byla rekultivace formou vodní nádrže – z někdejšího lomu vytvořit umělé jezero. Zpočátku to znělo skoro bláznivě: napustit ohromnou jámu vodou a proměnit ji v rekreační oblast. Jenže podobné projekty se již jinde osvědčily (například zatopený lom Michal u Sokolova se stal oblíbeným koupalištěm).

V roce 2000, bezprostředně po ukončení těžby, tak začaly přípravy grandiózního záměru. Inženýři a geologové nejprve museli upravit terén: zpevnit a modelovat svahy kráteru, aby unesly budoucí nápor vody. Tisíce tun zeminy byly přesunuty; problematická místa překryla geotextilie, kamení a štěrk, aby se břehy nesesouvaly.

Břehová linie budoucího jezera byla pečlivě vytýčena – má mít délku kolem 12 kilometrů, takže šlo o ohromný stavební zásah viditelný i z letadla. Již v této fázi rekultivátoři mysleli na budoucnost: dno u jedné části lomu bylo například upraveno pozvolně tak, aby zde vznikla mělká zátoka vhodná pro koupání a vodní sporty.

Hotovo? Kdepak, to nejtěžší teprve mělo přijít: kde vzít a jak do jámy dostat skoro 120 milionů kubíků vodypotřebných k zaplnění jezera? Nabízely se dvě cesty – přirozená a technická. Tou první bylo prostě nechat důl zatopit deštěm a podzemní vodou, až se naplní.

Jenže to by trvalo mnoho desítek let a hrozilo riziko, že voda bude silně kyselá a mrtvá vlivem sirných sloučenin v půdě. Proto se přistoupilo i k řešení číslo dvě: voda z řeky Ohře. Sokolovská uhelná (těžební společnost, které lom patřil) vybudovala mezi řekou Ohří a lomem speciální napouštěcí kanál dlouhý zhruba 2 kilometry, zakončený uzávěrem a tzv. uklidňovací nádrží.

Tato umělá strouha měla umožnit řízené napouštění: vodu do jezera přivádět kontrolovaně, aby prudký proud nepoškodil již zrekultivované svahy. V červnu 2008 nastal klíčový moment – zastavilo se veškeré čerpání důlních vod z jámy. Podzemní prameny a srážky tak byly poprvé ponechány, aby volně stoupaly a začaly částečně dno zatápět. Příroda tedy dostala zelenou a křišťálová voda z podzemí začala pomalu zalévat nejhlubší partii kráteru.

Dvě léta poté, v červnu 2010, přišel okamžik pravdy: otevřela se stavidla a první voda z Ohře začala proudit do vyprahlé jámy. Tehdy si mnozí oddychli – projekt Medard skutečně vstoupil do fáze napouštění. Původní optimistické plány hovořily o tom, že za tři roky bude hotovo a jezero dosáhne plánované hladiny 400 m n. m. Jenže příroda si postavila hlavu. Brzy se ukázalo, že napustit tak obrovský objem není hračka a Sokolovsko čeká ještě dramatická několikaletá bitva.

Nejdříve přišlo velké sucho. Sotva se v létě 2010 napouštění rozběhlo, muselo být kvůli nízkému průtoku v Ohři opět zastaveno. Řeka zkrátka neměla dost vody, aby se dělila o miliony kubíků – její hladina klesla a do jezera netekla z Ohře dlouhé měsíce ani kapka.

Když pak přišly v dalších letech vydatné deště a povodně, nastal opačný problém: kalná znečištěná voda z rozvodněné řeky se nehodila k čerpání do citlivého ekosystému rodícího se jezera. Technici tedy museli čekat, až povodňová vlna opadne a voda se pročistí. Napouštění se tak opakovaně rozbíhalo a zastavovalo.

Nervozita stoupala – obří kráter byl sice zčásti zalitý, ale do finále pořád daleko. Koncem roku 2011 bylo jezero naplněné teprve zhruba z poloviny (plocha asi 230 ha) a do dosažení konečné hladiny chybělo ještě přes 20 výškových metrů vody.

Aby zajistili dobrou kvalitu vody a urychlili zaplavení, přistoupili odborníci k neobvyklému kroku: čerpali do Medardu i důlní vody z jiného dolu – Jiří. Tato voda obsahovala vhodné minerály a pomohla vyrovnat chemické složení v nové nádrži, aby se předešlo vzniku kyselého jezera bez života. Napouštění tedy pokračovalo kombinací přírodních zdrojů, říční vody z Ohře a důlních vod. Každý rok napětí vrcholilo, zda se podaří posunout hladinu o pár metrů výš.

Teprve v létě 2016 (pozdější zdroje uvádějí jaro 2017) zaznělo vítězné: hotovo! Hladina dosáhla cílové kóty 400 m n. m. a jezero Medard bylo konečně napuštěno. To, co mělo trvat tři roky, nakonec spolykalo let osm – ale výsledek stojí za to. Z vysušené jámy se stalo úžasné jezero o délce 4 km a šířce kolem 1,5 km, s maximální hloubkou okolo 50 metrů.

V jeho vodě se nachází odhadem 120 milionů metrů krychlových vody – pro představu, to je asi dvojnásobek objemu Slapské přehrady nebo plocha srovnatelná s legendárním jihočeským rybníkem Rožmberk (cca 490 ha)!

Samotným napuštěním ale příběh nekončí – naopak, začíná jeho další vzrušující kapitola. Jezero Medard o rozloze téměř 500 hektarů (to je bezkonkurenčně největší rekultivační jezero v ČR, větší než známé jezero Most s 311 ha) se má stát středobodem nové rekreační oblasti Sokolovska. Plány jsou ambiciózní: kolem 12 km dlouhých břehů má vyrůst moderní areál pro vodní sporty a odpočinek.

Zatímco menší nedaleké jezero Michal slouží především ke koupání a plážovým radovánkám, Medard cílí na širší využití. Už teď sem vedou první cyklostezky a turisté mohou k jezeru dojít po bývalém železničním náspu. Do budoucna se počítá s vybudováním přístavů pro jachty a plachetnice, zázemím pro vodní sporty jako je kiteboarding, a dokonce se zvažuje i vznik jachtingové školy.

Sportovní nadšence má nalákat třeba plánovaný bikrosový areál, in-line dráha okolo vody nebo nová fotbalová hřiště v blízkosti. Milovníky relaxace zase potěší možná výstavba dalšího golfového hřiště na dohled jezera či krytého bazénu pro případ nepřízně počasí. A aby lokalita skutečně žila, chystá se na severní straně i bytová výstavba – nové domy a apartmány s vyhlídkou na vodní hladinu by mohly přitáhnout obyvatele i investory.

Zatím (červen 2025) není Medard oficiálně otevřen ke koupání – chybí ještě dokončit potřebnou infrastrukturu, pláže a bezpečné vstupy do vody. Avšak už nyní se z Medardu stalo oblíbené výletní místo pro místní. A koupe se zde spousta lidí. Lidé sem také chodí na procházky, na kole nebo jen tak posedět a kochat se výhledem na nekonečnou vodní hladinu, která tu dříve nikdy nebývala.

A co víc – Medard možná není poslední ani největší. Plánují se ještě větší vodní plochy: po skončení těžby se na Sokolovsku uvažuje o propojení lomů Jiří a Družba v jedno super-jezero o rozloze přes 1300 hektarů.

ZDroje:

https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/medard-je-v-soucasnosti-nejvetsim-rekultivacnim-jezerem-v-cesku

https://www.kudyznudy.cz/aktuality/svetovecesko-a-jezero-medard-ktere-byvalo-hnedouhe

https://30let.ckait.cz/stavba-18-jezero-medard-libik.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Medard