Hlavní obsah
Věda a historie

Muž, který děsil svět trpěl extrémní plynatostí a větry. Adolf Hitler byl vegetariánem z nutnosti

Foto: Autor: Bundesarchiv, Bild 183-H1216-0500-002 / CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5363989

Adolf Hitler – muž, který terorizoval svět, trpěl zároveň něčím naprosto obyčejným: nezvladatelnými zažívacími potížemi. Neustálé křeče, zácpy, průjmy a hlavně extrémní plynatost ho pronásledovaly už od dětství a s přibývajícím věkem se stupňovaly.

Článek

Hitler se pochopitelně snažil své trápení skrývat a řešit. S nezvyklým ohledem na okolí už koncem 20. let horečně listoval lékařskými příručkami a usoudil, že přechod na převážně vegetariánskou stravu zkrotí jeho bouřlivé zažívání a učiní jeho větry snesitelnějšími.

Maso začal omezovat a jako chronický hypochondr zkoušel kdeco – dokonce si pravidelně prohlížel vlastní stolici a ordinoval heřmánkové klystýry ve víře, že si tím uleví. Definitivně se masa zřekl v roce 1931 po rodinné tragédii: když mu ráno po sebevraždě milované neteře Geli nabídli šunku, znechuceně odstrčil talíř se slovy „To je, jako bych jedl mrtvolu“.

Od té doby si zakládal na střídmé bezmasé dietě. Hromady zeleniny, často syrové či rozmixované na kaši jako pro mimino, se staly jeho denním menu – Hitler dokonce uvěřil, že všechna vařená jídla jsou karcinogenní. Zvlášť si oblíbil ovesnou kaši s lněným olejem, květák, tvaroh, vařená jablka, artyčoky či chřest s bílou omáčkou.

Ironií osudu mu však právě tato vlákninou nabitá strava nadýmání spíš zhoršovala. Jeho osobní lékař dr. Theodor Morell si dokonce v deníku poznamenal, že po jedné typické zeleninové hostině u vůdce nastaly „zácpa a kolosální plynatost v míře, jakou jsem dosud nezažil“.

Hitler si své potíže uvědomoval a veřejným trapasům se snažil předcházet. Na okázalé bankety a dlouhé recepce si nepotrpěl, raději jedl střídmě a často o samotě. Alkohol nepil vůbec a těžká, kořeněná jídla zmizela z jídelníčku. I proto mohl málokdo tušit, jak pikantní problém v soukromí řeší.

Když už musel s někým večeřet, jedl jen málo – a stejně mnohdy nevydržel sedět až do dezertu. Nejednou tak hosté zůstali sedět v tichém překvapení, zatímco Führer si o patro výš ulevoval od bolestí břicha. (Mimochodem, ke konci války byl už Hitlerův jídelníček krajně chudý – údajně přežíval jen na bramborové kaši a čirém vývaru, protože nic jiného jeho žaludek nesnesl.)

Po ránu trochu kokainu a pervitinu

Úlevu od chronických muk Hitler dlouho hledal marně. Až v roce 1936 mu zkřížil cestu Dr. Theodor Morell, osobní lékař vyhlášený kontroverzními metodami. Seznámili se na vánoční sešlosti v horském sídle Berghof a Hitler – zoufalý pacient – tehdy uvěřil, že našel spasitele svého žaludku.

Morell sice budil rozpaky už na pohled (byl to obtloustlý muž s žabí tváří, páchnoucí potem a se zkaženým chrupem), jenže dokázal splnit, co slíbil. Cukrovkou rozpálenému Hitlerovi vyléčil ošklivý ekzém na nohou a hlavně mu rychle ulevil od žaludečních křečí – a v tu chvíli měl vyhráno. Vůdce byl nadšen, že konečně doktor, který chápe jeho trápení, a okamžitě Morella přijal do nejužšího okruhu.

Když si někdo ze štábu stěžoval na lékařovy neomalené způsoby či zápach, Hitler ho odbyl: „Nezaměstnávám ho kvůli vůni, ale aby pečoval o mé zdraví“. Navzdory pohrdání ostatních nacistických lékařů začal Hitler věřit každé Morellově radě, ať byla sebešílenější, a následujících osm let polykal vše, co mu osobní lékař předepsal. Hermann Göring dokonce Morella posměšně překřtil na „Říšského mistra injekcí“ – narážel tím na doktorovu metodu řešit každé bolístky injekčními střiky přímo do Hitlerovy žíly.

Morell vskutku neváhal experimentovat. Hned zkraje nasadil Hitlerovi „zázračný“ preparát Mutaflor – tablety plné údajně prospěšných bakterií extrahovaných ze střev zdravého vojáka. Myšlenka byla jednoduchá: zalidnit diktátorův trávicí trakt „hodnými“ mikroby, kteří přemohou ty „zlé“ a zaženou plynatost.

Z dnešního pohledu to zní bizarně, ale zoufalý Hitler tehdy neváhal spolykat ani pilulky vyrobené z výtažků lidských exkrementů – hlavně, když slibovaly úlevu! A Mutaflor nebyl zdaleka jediný. Morell zkoušel různé patentní léky a experimentální směsi, z nichž mnohé měl finančně podchycené jako spoluvynálezce.

Hitler tak dostával enzymatické pilulky na lepší trávení, výtažky z jater a slinivky na posílení, hormonální injekce, sedativa na uklidnění, po nich zase projímadla či naopak morfinová analgetika, která způsobovala zácpu – a tak pořád dokola. Jeden odhad uvádí, že počátkem 40. let bral Hitler na 92 různých druhů medikamentů v různé kombinaci. Zkrátka chodící lékárna.

Nechyběly ani vyloženě kuriózní medikamenty. Morell například věřil, že Hitlerovi pomůže zvýšit vitalitu injekcemi s výtažkem z býčích varlat a prostaty – a tak mu je píchal do svalu jako „posilující hormonální kúru“. Pro povzbuzení potence byly zas připraveny tablety z mletých býčích žláz.

Když si Hitler stěžoval na ucpané dutiny, kapaly mu do nosu speciální kapky – obsahovaly 10% kokainu, takže nejen uvolnily nos, ale vůdci se postaraly i o příjemný rauš. Ráno místo budíku injekce do žíly – od roku 1941 dostával Hitler každé ráno před snídaní „vitamínovou injekci“, která ovšem kromě vitaminů obsahovala i pořádnou dávku metamfetaminu (pervitinu).

Účinek byl ohromující: Hitler, který se ráno stěží zvedal z postele, byl po vpichu v mžiku plný energie, úplně „nastartovaný“ – a vyžadoval tuto vzpruhu den co den.

Lék na prdy

Zvláštní kapitolou byly Hitlerovy nikdy nekončící problémy s větry. Morell vytrvale hledal něco proti nim – a nakonec vytasil Doktor Köster’s Anti-Gas pilulky. Tyto neškodně vyhlížející malé černé dražé byly v nacistickém Německu běžně k dostání na nadýmání. Hitler je hltal doslova hrstmi; při každém jídle zapíjel šest malých pilulek a denně jich spolykal až šestnáct.

Teprve ke konci války jeden ze skeptických lékařů, dr. Erwin Giesing, nechal pilulky analyzovat v laboratoři – a výsledek všechny šokoval. Protivětrné pilule obsahovaly vysoké dávky jedu strychninu a halucinogenní alkaloid atropin. Není divu, že Hitler ke sklonku války vypadal vyčerpaně, měl zažloutlou, popelavou pleť a skelný pohled – přesně tak totiž vypadá chronicky přiotrávený člověk.

Atropin v těchto dávkách navíc vyvolává divoké náladové výkyvy, od euforie až po zuřivé záchvaty vzteku. Jinak řečeno, sám lék na prdění dělal z Hitlera ještě většího cholerika a podlamoval mu zdraví. Přesto s ním Führer nepřestal. Jeden jeho důstojník, který pilulky sám zkusil pozřít, zažil těžkou nevolnost, světloplachost a křeče v žaludku – Hitler ale Morellovi dál věřil a pokračoval v dobrovolné „mikro-otravě“ strychninem.

Je příznačné, že ani všechny tyto bizarní kúry Hitlera jeho trávicích běd nezbavily. Morellovy deníky jasně dokládají, že „úmorná plynatost“ sužovala diktátora s železnou pravidelností dál. Po každé zeleninové hostině se nacistický vůdce nadouval a trpěl, což dávalo vznikat řadě bizarních situací. Na Berghofu, obklopeném alpským vzduchem, se občas nešlo ubránit závanům nelibého odéru, který se linul poté, co Hitlerovi „zatrávily“ jeho oblíbené fazole či květák.

Plyny občas unikly i během porad, k vůdcově velké nepříjemnosti – není divu, že jeho podřízení pak seděli jako pěny. Samozřejmě se o tom nemluvilo, protože i smrad byl v Hitlerově přítomnosti tabu. A tak zatímco jiný diktátor, Ital Benito Mussolini, své nadýmání hrdě ignoroval a bezostyšně prděl dál, Hitler se za svůj problém styděl a raději potají polykal další pilule.

Když zdraví ovlivňuje dějiny

Hitlerovy zdravotní problémy se postupem války prohlubovaly a stávaly se i psychickou zátěží. S každou špatnou zprávou z fronty se nervově hroutil – a jeho tělo reagovalo o to horšími žaludečními křečemi, průjmy a migrénami. Byl to bludný kruh: porážky vyvolaly stres, stres zhoršil jeho fyzický stav, a ten pak zase ovlivňoval Hitlerovy nálady a úsudek.

Pozorovatelé v průběhu války zaznamenali, že vůdce začal působit čím dál hůř – býval nevrlý, pobledlý, roztěkaný, často se nedokázal soustředit a trpěl nespavostí, kterou zaháněl prášky. Mnozí se domnívali, že fyzička 56letého Hitlera koncem války připomínala spíš stařecký rozklad. Sám Hitler si uvědomoval svůj úpadek a možná i proto tím zoufaleji odmítal ustoupit či se vzdát – raději prý Německo zničí, než aby viděl vlastní konec.

Zároveň byl Hitler stále závislejší na Morellových koktejlech. Každé ráno potřeboval svou injekci „vitamínů“ (rozuměj pervitinu), každý večer hrstku pilulek na spaní a přes den celou řadu podpůrných prostředků. Americká zpráva po válce odhalila, že Morell pumpoval do Hitlera nejméně 28 různých přípravků – od již zmíněných pilulek proti plynatosti a E. coli tablet přes hormony až po silné opiáty.

Hitler se tak fakticky stal toxikomansky závislým na lécích, které mu umožňovaly fungovat. Dokonce i jeho milenka Eva Braunová, jinak loajální a snášející ledacos, si posteskla, že z Hitlera je „feťák“ v rukou toho „injekčního šarlatána“ Morella. Führerovy paže ke konci připomínaly řešeto – samý vpich od injekcí. Když roku 1944 prodělal žloutenku, tři jiní lékaři se pokusili Morella zbavit. Hitler je ale vztekle vyhodil a svého oblíbence se nevzdal.

Historici dodnes spekulují, nakolik Hitlerovo chatrné zdraví a závislost na lécích ovlivnily průběh války. Jisté je, že jeho chování se pod vlivem drog měnilo. Například v létě 1943, během klíčové schůzky s diktátorem Mussolinim, byl Hitler podle svědectví zcela „napumpovaný“ povzbuzující injekcí – třásl se, blábolil nesouvisle a mluvil hodiny, zatímco ohromený Mussolini jen seděl a nechápal.

Na dobových filmových záběrech z tohoto setkání je Hitlerův podivný stav patrný: přidržuje si třesoucí se levačku, potí se, zatímco bez ustání chrlí slova. Vůdcovy drogové euforie se střídaly s depresivními výpadky, kdy upadal do apatie a izoloval se od okolí. Není vyloučeno, že právě omámenost léky a jedy přispěla k některým jeho chybným rozhodnutím – a tím urychlila pád třetí říše.

Poslední měsíce Hitlerova života působí už jen jako tragikomická fraška. Fyzicky i psychicky zlomený diktátor se skrývá v berlínském bunkru, kolem dokola jeho říše v troskách. Přesto stále důvěřuje svému dvornímu lékaři a zůstává vězněm svého farmaceutického návyku.

Teprve 20. dubna 1945, pár dní před koncem, se stane něco nečekaného: Hitler náhle odmítne další injekci, oboří se na ohromeného Morella, nařídí mu svléknout plášť a vykáže ho pryč. Po letech absolutní oddanosti vyhání svého lékaře – možná proto, že už tuší blízkou smrt a žádné léky mu v ní nezabrání, možná záchvěv poslední vůle nezemřít jako feťák. Morell bunkr opouští; jeho vlastní zdraví je v troskách a za dva roky po válce umírá v zapomnění. Hitler mezitím o několik dní později volí sebevraždu.

Zdroje:

https://www.thesmartset.com/article10240701/

https://en.wikipedia.org/wiki/Theodor_Morell

https://theprint.in/pageturner/excerpt/hitler-had-chronic-flatulence-took-medicine-made-from-faeces-healthy-german-soldiers/2329207/

https://www.ww2today.com/p/43-07-18-hitler-physically-afflicted-by-reverses

https://www.warhistoryonline.com/world-war-ii/morell-made-hitler-the-drug-addict.html

https://www.historyhit.com/hitlers-illnesses-was-the-fuhrer-a-drug-addict/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz