Anarchistický experiment Freetown Christiania. Jak se z ráje hippies stalo město drog ovládané gangy

Tehdy už Christiania dávno nebyla tou idylickou „hippie“ utopií z počátku 70. let. Na místě, kde komunita desítky let tolerovala volný prodej konopí, se usadil strach a stín násilí. Příběh svobodného města tak dospěl do bodu, kdy občané sama požádali stát o pomoc a ochranu. Abychom pochopili, jak se z rajského ostrůvku volnosti stalo místo ovládnuté gangy, musíme se vrátit na začátek.

Vstupní brána s nápisem „Christiania“ vítá návštěvníky tohoto neoficiálního mikronároda už půl století. Poprvé jí prošli mladí squatteři koncem září 1971, když pronikli do areálu vysloužilých vojenských kasáren Bådsmandsstræde v kodaňské čtvrti Christianshavn.

Byli mezi nimi hippies, umělci, idealisté – všichni ti, které lákala vize života mimo konvence tehdejší společnosti. Původně chtěli místní rodiče jen zabrat pár prázdných budov a zřídit v nich hřiště pro své děti. Z toho ale rychle vznikl odvážný experiment komunitního soužití.

Novinář a anarchista Jacob Ludvigsen vtrhl 26. září 1971 do zaprášeného velitelství kasáren a prohlásil je za nezávislé území – Svobodné město Christiania. „Občané dobyli ‚zakázané město‘ armády,“ hlásal titulek jeho článku, kterým tehdy burcoval dánskou veřejnost. Na troskách po armádě se rodilo město, „které patří všem a zároveň nikomu“.

Novopečení Christianité (obyvatelé Christianie) si okamžitě začali tvořit vlastní pravidla a zvyklosti. Ludvigsen a další členové komuny sepsali manifest, jenž definoval smělý cíl: „Cílem Christianie je vytvořit samosprávnou společnost, v níž se každý jedinec převezme odpovědnost za blaho celé komunity.“

Slova, která provázela založení Christianie v roce 1971, byla prodchnuta vírou v lidskou pospolitost a osobní odpovědnost. V praxi to znamenalo, že v Christianii chtěli žít po svém a co nejméně se podřizovat dánským zákonům. Zavedli vlastní měnu (tzv. løn), společné hospodaření a konsenzuální rozhodování na shromážděních.

Bez povolení stavěli svérázné domky z odpadního dřeva a materiálů, což dalo vzniknout pitoreskní anarchistické architektuře. A samozřejmě – marihuana a hašiš byly prohlášeny za tolerované látky, zatímco tvrdé drogy nikoliv. Auta měla do Christianie zákaz vjezdu, stejně tak uniformovaná policie.

Na kodaňské poměry šlo o malý svět sám pro sebe: asi 34 hektarů na ostrově Amager, uprostřed nich zbytky hradeb ze 17. století a sto padesát chátrajících budov, které squatterská komunita postupně proměnila v domovy, dílny, galerie a hudební kluby.

Dánské úřady byly zpočátku zaskočené a nevěděly, jak reagovat. Christiania získala překvapivě rychle širokou popularitu – nejen mezi alternativně smýšlejícími Dány, ale i v zahraničí. V kulisách studené války a konzervativních 50. let působila Christiania jako svěží záblesk utopie.

Dánská vláda se tedy rozhodla experiment tolerovat a dala komunitě prozatímní status „sociálního experimentu“. Budeme velkorysí, řekli si zřejmě politici v roce 1973, kdy úředně povolili Christianii fungovat samostatná – alespoň dočasně.

O necelých 20 let později dokonce dánský parlament schválil speciální Christiania Law (Zákon o Christianii), který v roce 1989 legalizoval existenci této komuny a uznal její výjimečné postavení. Zdálo se, že Země nikoho uprostřed Kodaně si své místo vydobyla natrvalo.

Christiania prožila své rané roky jako svérázné dítě květin – pestré, vzdorovité a plné euforie. Ulice komuny voněly marihuanovým kouřem a z otlučených oken bývalých kasáren zněly tóny rocku a folku.

V roce 1976 složila dánská kapela Bifrost píseň „I kan ikke slå os ihjel“ („Nemůžete nás zabít“), která se stala neoficiální hymnou Christianie. Refrén té písně – zpívaný sborově u ohňů na břehu kanálu – vystihoval náladu komunity. Christianité si připadali nepřemožitelní.

Jak by také ne: během 70. let vybudovali z ničeho fungující městečko s obchody, kavárnami, galerijními prostory i školkou pro své děti. A za branami Christianie se mezitím fronty zvědavců denně prodlužovaly – časem se z komuny stala čtvrtá nejnavštěvovanější turistická atrakce Kodaně s více než půl milionem návštěvníků ročně. Jenže právě v době, kdy se Christiania těšila vrcholné popularitě, se uvnitř začaly objevovat první trhliny.

Koncem 70. let pocítilo svobodné město odvrácenou stranu absolutní volnosti. Do Christianie se začali stahovat i lidé, kterým nešlo o komunitu, ale o výdělek a únik. Tolerance lehkých drog bohužel přilákala i dealery heroinu a narkomany, kteří zneužívali benevolentní prostředí.

V roce 1978 dánský Nejvyšší soud dokonce nařídil vyklizení Christianie – úřady argumentovaly právě kriminalitou a nárůstem tvrdých drog. Okamžitý zásah se tehdy nekonal jen díky politickému kompromisu, ale atmosféra uvnitř komunity už nebyla tak idylická jako dřív.

Když pak během jediného roku zemřelo na předávkování deset místních lidí, pohár trpělivosti přetekl. Christianité se rozhodli jednat sami: zorganizovali takzvanou junk blockade – „blokádu feťáků“. Po 40 nocí a dní v roce 1979 se střídali ve hlídkách, obcházeli stavení, kde se prodával pervitin a heroin, a nekompromisně vytlačovali překupníky pryč z komunity.

Místním se nakonec podařilo tvrdé drogy z Christianie eliminovat a obávaní dealeři zmizeli. Zůstala jen marihuana a hašiš, které komunita považovala za neškodné „bylinky“. Tím si Christianité vybojovali zpět právo na existenci – a zároveň na sebe upoutali pozornost dánské policie. V roce 1979 proběhla v Christianii rozsáhlá razie, při níž ozbrojené složky demonstrovaly, že ani volné město nemůže být zcela mimo dosah zákona.

Následující desetiletí přinesla další zkoušky. V 80. letech se do Christianie infiltrovaly motorkářské gangy, které vycítily obchodní příležitost v rostoucím trhu s konopím. Skupiny spojené s Hells Angels a rivaly z gangu Bullshit MC mezi sebou vedly drsnou válku o vliv nad celým zdejším drogovým trhem.

V komuně, která si zakládala na mírumilovnosti, se náhle objevily zbraně a výhrůžky. K nejtemnějšímu momentu došlo v roce 1987, kdy policie v jedné z budov na Pusher Street objevila rozřezané lidské tělo ukryté pod podlahou. Obětí byl člen gangu, kterého soupeři brutálně zlikvidovali přímo na území Christianie.

Tato hrůzná událost nakonec probudila k akci i ty nejzatvrzelejší idealisty. Komunita ve spolupráci s policií gang z Christianie vykázala a místní následně zakázali nošení motorkářských vest a symbolů v prostoru celé čtvrti. Bylo to poprvé, co Christiania musela explicitně omezit něčí svobodu, aby ochránila vlastní bezpečí.

Ani tlak ze strany státu neustával. Dánské vlády se střídaly a každá po svém zvažovala, co se svébytným městem uprostřed metropole podniknout. Konzervativci požadovali „navrácení Christianie pod správu státu“, zatímco liberálnější politici upozorňovali na jedinečnost projektu a potřebu citlivého přístupu. Christiania mezitím dál vzdorovala.

V roce 2004 však došlo k zásadní změně: dánská vláda zrušila dosavadní tolerantní přístup k obchodu s marihuanou a zahájila razie namířené přímo proti této droze. Policejní těžkooděnci začali pravidelně rozbíjet dřevěné stánky, u kterých Christianité prodávali turistům jointy a hašišové sušenky.

Stovky policistů pročesávaly město, zabavovaly zboží a někdy zatýkaly dealery – jen aby se vše po pár dnech vrátilo do starých kolejí. „Policie ty stánky vždycky odnese… a ony se za chvíli objeví znovu,“ komentoval marnost zásahů jeden z místních s hořkým úsměvem. Situace se tak dostala do patu: Christianité odmítali svůj výnosný konopný byznys vzdát, stát odmítal nadále přihlížet jeho rozkvětu.

Na jaře 2005 došlo k ozbrojenému incidentu, kdy neznámí pachatelé přímo v Christianii zastřelili jednoho muže a tři další zranili – prý v rámci vyřizování účtů kolem zdejšího obchodu s marihuanou.

Vláda Fogh Rasmussena téhož roku přijala plán tzv. „normalizace“ Christianie. Úřady se pokusily některé pozemky prodat developerům a srovnat improvizované domky se zemí, což vedlo k ostrým střetům a protestům nejen v Dánsku, ale i v zahraničí.

Po dlouhých soudních sporech dánské soudy definitivně potvrdily, že pozemky legálně patří státu a squatterské nároky neobstojí. Komunita stála před ultimátem: buď se podvolí pravidlům většinové společnosti, nebo ztratí vše.

Aby Christianité uchránili své domovy před státem, sáhli nakonec k radikálnímu kroku. Vykoupili si Christianii od státu. V červnu 2011 obyvatelé souhlasili se zřízením nadace, která odkoupí většinu pozemků komuny za zvýhodněnou cenu 125 milionů dánských korun (asi 16,8 milionu eur).

V červenci 2012 byla uhrazena první splátka a Christiania se tak formálně stala legálním vlastníkem svého území. Zdálo by se, že to je vítězství – po čtyřiceti letech nejistoty získala komunita jistotu vlastnického práva. Jenže tím zároveň ztratila část své nezávislosti a musela přijmout některé kompromisy.

Nově vzniklá Nadace Christiania začala vybírat od obyvatel nájemné a platit za služby jako elektřina či odvoz odpadu. Někteří staří členové komunity hořekovali, že se Christiania „definitivně prohrála boj se státem“ a stane se z ní jen další bohémská čtvrť plná turistů a komerce.

Oblíbená přezdívka komunity v té době zněla „Ráj poražených“ – hořký výraz pro krásné místo, které bylo nuceno ustoupit tlaku reality.

Po celou tu dobu zůstávala Pusher Street symbolem Christianie – a zároveň zdrojem jejích potíží. Úzká ulička lemovaná stánky z prken byla už od 70. let centrem volného obchodu s konopnými produkty.

Co začalo jako pár mladíků nabízejících trávu z ručně malovaných stánečků, se během let rozrostlo v prosperující trh, který generoval nemalé příjmy. Christianité rádi říkali, že výdělek z Pusher Street pomáhá financovat chod celé komunity – od údržby domů až po koncerty a kulturní akce.

Z prodeje marihuany se zkrátka stal akceptovaný pilíř místní ekonomiky. Jenže právě to byla ona Achillova pata: podle dánských zákonů byl prodej drog vždy nelegální a Christiania se tím ocitala v trvalém napětí s úřady. Co hůř, lákavý obchod postupně přitáhl do Christianie kriminální živly z vnějška.

Jestli v 80. letech šlo o motorkáře, v novém tisíciletí to byli členové organizovaných gangů, často napojení na mezinárodní struktury. Zhruba od druhé dekády 21. století se Pusher Street proměnila – původní „pohodoví huliči“ z řad Christianitů ustoupili do pozadí a stále větší podíl prodeje kontrolovali gangsteři.

Podle kodaňské policie dnes trh s konopím v Christianii řídí především gangy a motorkářské kluby – nikoli původní místní prodejci. S tím přišla i vlna násilí, kterou starousedlíci nepamatovali.

Napětí pozvolna narůstalo a sem tam problesklo na veřejnost, obvykle v podobě krátkých zpráv o zátazích či potyčkách. Jedna taková zpráva obletěla svět v září 2016. Christianii tehdy šokoval incident, kdy při rutinní policejní razii na Pusher Street vytáhl dealer zbraň a postřelil dva policisty a náhodného návštěvníka.

Jeden ze strážců zákona byl vážně zraněn. Útočník – pětadvacetiletý muž z Kosova, který v Christianii prodával hašiš – z místa uprchl, ale o den později po přestřelce s policií zemřel na následky zranění. Pro Christianii to byla tragédie a zároveň poslední varování.

Následující ráno se desítky rozrušených obyvatel sešly na Pusher Street a pustily se do práce, jakou by od nich nikdo nečekal: začali demontovat vlastní prodejní stánky. Ozbrojeni pilami, kladivy a páčidly rozebrali v průběhu pár hodin dřevěné budky, které tak dlouho tvořily kolorit Zelené zóny (jak se zdejšímu drogovému trhu přezdívalo). Nicméně za pár dní, bylo zase vše zpět

Následující roky přinesly stále drsnější projevy bojů o teritorium. V křivolakých uličkách Christianie začaly létat kulky častěji, než místní dokázali snést. Jejich mluvčí Maderová dostávala výhrůžky smrtí, když se snažila proti gangům veřejně vystoupit.

Christiania, kdysi vyhledávaný ostrov bezpečí, se ocitla pod terorem cizích zločineckých skupin, které neměly s jejími ideály nic společného. Během let 2020–2023 došlo v Christianii ke čtyřem vraždám souvisejícím s obchodem na Pusher Street.

Střelba, bodné útoky, zastrašování – to vše se stalo smutnou realitou anarchistického městečka. V srpnu 2022 a znovu v srpnu 2023 komunita dokonce přistoupila k bezprecedentnímu kroku a na několik dnů uzavřela celé území Christianie pro turisty i ostatní návštěvníky, ve snaze „osvobodit Christianii od tyranie gangů“. Zoufalé gesto ale dlouhodobou úlevu nepřineslo.

Krize vyvrcholila poslední srpnový víkend roku 2023. V sobotu 26. srpna kolem půl osmé večer prořízla hluk pouličního festivalu v Christianii ostrá série výstřelů. Na přeplněné Pusher Street vypukla panika – dvě maskované postavy v černém začaly pálit do davu. Terčem byl jeden ze známých dealerů s napojením na gangy, kterého kulky zabily.

Další čtyři lidé byli zraněni. Když se ozvěna utichajících výstřelů rozplynula nad hladinou přilehlého kanálu, zůstalo na zemi ležet třicetileté mrtvé tělo a kolem něj křičeli zranění. Tentokrát už toho bylo dost. Christiania, otřesená opakovanými vraždami, se toho večera kolektivně rozhodla, že Pusher Street musí jednou provždy skončit.

Komunita svolala naléhavou schůzi a vydala prohlášení: „Dnes večer jsme se usnesli, že Pusher Street bude uzavřena“. Zároveň však Christianité přiznali, že nemají sami dost sil ani prostředků, aby ji dokázali udržet zavřenou. Bylo jasné, že potřebují pomoc zvenčí – od úřadů, od policie, od města.

Kodaňská primátorka Sophie Hæstorp Andersenová obratem prohlásila, že je připravena komunitě vyhovět a obchod s drogami na Pusher Street zrušit, pokud s tím Christiania souhlasí. Po půl století života na okraji zákona tak Christiania de facto přistoupila na návrat státní moci do svých ulic.

Dne 2. září 2023, jen týden po krvavé přestřelce, se Pusher Street symbolicky uzavřela – místní ji zabarikádovali a přes vchod pověsili ceduli s nápisem „Pusher Street je zavřená“.

Od té chvíle už do Christianie proudili ozbrojení policisté takřka denně, tentokrát ovšem na pozvání samotných obyvatel. Následovalo několik měsíců plánování, vyjednávání a příprav na velkou proměnu. Dánská vláda souhlasila poskytnout Christianii finanční grant ve výši 14,3 milionu dánských korun na obnovu infrastruktury – podmínkou však bylo skutečné a trvalé odstranění všech stánků a zastavení organizovaného prodeje konopí.

A tak se jednoho chladného rána sešli v Christianii ti, kdo tu zůstali věrní svému domovu, spolu s těmi, kdo sem přišli pomoci. 6. dubna 2024 napochodovaly na začátek Pusher Street hloučky místních obyvatel, dělníků, starousedlíků o holích i jejich vnoučat, bok po boku s primátorkou Kodaně a dokonce i dánským ministrem spravedlnosti.

Vzduch byl ostrý a plný napětí. Když zazněl pokyn, zástup se pohnul a dav lidí se vrhl ke kamenné dlažbě ulice. Začalo velké bourání. Christianité – ti samí lidé, kteří před lety stavěli svobodné město holýma rukama – nyní brali do rukou pajcry a krumpáče, aby rozebrali symbol své novodobé historie.

Dlažební kostky praskaly a ulice, kdysi plná barevných stánečků, se proměnila v rozorané výkopy. Okolo postávali policisté s rukama založenýma na neprůstřelných vestách.

Po odpoledni těžké práce byla většina Pusher Street zničena. Místní si odnášeli vybrané dlažební kameny jako suvenýry, poslední artefakty starých časů.

Co bude dál? ptají se ty oči bezhlesně. Odpověď zatím nikdo nezná.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Freetown_Christiania

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/svobodne-mesto-christiania-si-v-kodani-zije-po-svem-jiz-padesat-let-29270

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/obyvatele-christianie-kupuji-od-statu-pozemky_201106221028_mkopp

https://www.dw.com/en/denmark-locals-rip-up-christianias-famous-pusher-street/a-68759396

https://www.theguardian.com/world/2023/may/09/gang-violence-could-end-open-cannabis-trade-in-anarchist-commune-christiania

https://www.euronews.com/2023/08/28/denmarks-hippie-paradise-asks-authorities-to-shut-down-its-pusher-street-after-weekend-sho

https://www.lemonde.fr/en/m-le-mag/article/2024/04/14/in-the-heart-of-copenhagen-s-christiania-neighborhood-the-pusher-street-drug-dealers-are-being-forced-out_6668413_117.html