Anatolij Moskvin vykopával mrtvé dívky z hrobů, aby je „zachránil“. Doma s nimi slavil narozeniny

Neznámý muž mu zezadu sevřel ramena a přitlačil ho blíž k nehybnému obličeji dítěte. Rty se dotkly studené, voskové kůže. Nic. Žádný život. Žádné teplo. Jen ticho.

Ten děsivý zážitek se do Anatolije Moskvina vypálil jako cejch. Psal se rok 1979 a v tehdejším sovětském Gorkém (dnešním Nižním Novgorodě) se zrodila podivná posedlost. Útlý, zamlklý hoch, otřesený povinným polibkem na tvář mrtvé dívky, začal být fascinován hranicí mezi životem a smrtí.

Ještě na základní škole se toulal po hřbitovech, četl knihy o pohřebních rituálech a nasával ponurou atmosféru těchto míst. Dospělým to připadalo jako morbidní zvědavost, ale Anatolij v tichu hřbitovů zřejmě hledal něco, čemu tehdy sotva rozuměl.

O pár let později se z podivínského chlapce stal výjimečný student. Vystudoval filologii na prestižní Moskevské státní univerzitě a specializoval se na keltský folklór a historii pohřebních rituálů. Měl fotografickou paměť a ovládal údajně až třináct jazyků.

Jeho knihovna čítala desítky tisíc svazků; miloval vědění, které jiným připadalo bizarní. Na akademické půdě ho považovali za geniálního excentrika – odborníka na dějiny pohřbívání. Nikdy se neoženil, nekouřil, nepil alkohol.

Byl to asketa uzavřený ve svém vlastním světě vědy a mrtvých. Když se vrátil do rodného Nižního Novgorodu, žil stále v dětském pokoji u rodičů. Navenek tichý, zdvořilý profesor – uvnitř osamělý muž pronásledovaný dávným přízrakem voskové tváře.

Právě jeho neobvyklá pověst přiměla roku 2005 kolegu z muzea, aby ho požádal o pomoc s inventarizací hrobů v okolí Nižního Novgorodu. Anatolij s nadšením přijal. Splnil se mu sen: systematicky zkoumat místní pohřebiště.

V letech 2005–2007 jich pěšky obešel přes 750. Každý den ušel i třicet kilometrů mezi zanedbanými vesnickými hřbitovy. Do deníku si pečlivě zapisoval jména zemřelých, data na náhrobcích, rodinné příběhy vyčtené z nápisů.

Večer co večer uléhal přímo mezi hroby – sám později vzpomínal, že pil vodu z kaluží a spával ve stozích slámy či v opouštěných márnicích. Jednou dokonce vlezl do otevřené rakve připravené pro právě zesnulého a tam do rána usnul.

Jeho vyhublá postava bloudící mezi pomníky neušla občas pozornosti policistů. Když ho přistihli, jak se potuluje v noci po hřbitově s batůžkem nářadí, podezřívali ho z vandalství. Vždy je ale uchlácholil vysvětlením, že je historik sbírající data do vědecké práce.

Dokonce jim občas radil – byl považován za chodící encyklopedii místních hřbitovů, a tak se kriminalisté neváhali ptát na radu, když řešili případy znesvěcených náhrobků. Závěry jeho vlastního výzkumu ovšem nikdy nespatřily světlo světa. Moskvinovu duši mezitím sžíralo něco, co se vymykalo rozumu.

V letech 2009–2011 začal obyvatele Nižního Novgorodu děsit fantom, který vykopával z místních hrobů ostatky mrtvých. Policie zaznamenala desítky znesvěcených dětských hrobů – zejména těch, kde spočívaly nedávno pochované dívky. Kdo odcizil jejich těla?

Šířily se zvěsti o satanské sektě či extremistické skupině: některé ukradené ostatky totiž patřily muslimským rodinám, a vyšetřovatelé zvažovali motiv náboženské nesnášenlivosti. Dva roky kriminalisté tápali, zatímco neznámý zloděj mrtvol řádil dál.

Žal rodičů, kteří nacházeli prázdné hroby svých dcer, se mísil s hrůzou. Nikdo netušil, že pachatel žije v jejich sousedství – a už vůbec ne, že jde o váženého historika a poradce policie. Moskvin s vyšetřovateli několikrát naoko spolupracoval při mapování hřbitovů, dokud na něj nepadl stín podezření.

2. listopadu 2011 se policejní detektivové objevili u Moskvinových dveří s příkazem k prohlídce. Stopy z dlouhého pátrání je dovedly až sem, do panelového domu na předměstí. Anatolij jim otevřel v pantoflích, překvapený, ale klidný.

Byt byl malý a přeplněný knihami, starým nábytkem a – panenkami. Kam se policisté podívali, tam stála či seděla veliká panenka v dětských šatech. Některé měly na hlavě šátek, jiným pod sukní vykukovaly nazuté lakové botičky. Byly to desítky holčičích postav v pestrých šatičkách, rozmístěné po gauči, u knihovny, na policích i v kuchyni.

Zkušené vyšetřovatele ten pohled nejprve spíše znejistěl – působilo to bizarně, ale nebylo to nic nezákonného. Snad jen ponurý zápach, nasládlý a zatuchlý, visící ve vzduchu něco napovídal. Jeden z detektivů opatrně přistoupil k nejbližší „panence“ ve světlé blůze a sukýnce.

Měla dřevěné ruce… Ne, nebylo to dřevo. Ruce měla omotané pruhy tvrdé látky, jako by pod nimi cosi skrývaly. Tvář zakrývala hrubě nalíčená maska. Když policista lehce nadzvedl okraj šátku, z pod něj se uvolnil chomáček slámy a ozval se tichý, suchý zašustění. Náhle bylo všechno jasné. Žádné panenky. Uvnitř hadrových těl byly lidské ostatky.

Nález v Moskvinově bytě šokoval i ostřílené kriminalisty. Při podrobném ohledání objevili celkem 29 mumifikovaných těl dívek a mladých žen ve věku od tří do 29 let. Každé z nich bylo pečlivě zakonzervováno a nastrojeno jako velká panenka. Vyschlé končetiny byly obalené hadry a provázky, aby držely tvar.

Do hrudních dutin nacpal měkkou výplň – staré hadříky a pěnovou gumu. Některým slečnám namaloval obličej na voskovou masku, jiným nasadil místo hlavy plyšovou hračku či porcelánovou hlavičku panenky.

Do útrob několika těl vložil hrací skříňky: stačilo pohnout jejich trupem a ozvala se chrčivá melodie dětské ukolébavky. Mrtvé dívky „dostal zpátky do světa živých“ v groteskní podobě hraček. Převlékal je do čistých dětských šatů, česal jim paruky a aranžoval je mezi své knihy a nábytek, jako by byly součástí rodiny.

Zpráva o odhalení „hřbitovního sběratele“ okamžitě obletěla svět. V ruských médiích se objevil ponurý portrét čtyřicetipětiletého muže s vousy a prázdným pohledem, kterého sousedé znali jako tichého akademika milujícího historii.

Jeho přátelé nevycházeli z údivu – nikdy u něj žádné panenky neviděli, ač věděli o jeho podivných zájmech. Moskvinovi stárnoucí rodiče, kteří s ním byt sdíleli, byli zdrceni: většinu roku trávili na chalupě a synovi bezvýhradně důvěřovali.

Opravdu netušili, že zatímco byli pryč, jejich syn nosil do bytu mumifikovaná těla dětí.

Anatolij Moskvin po svém zadržení překvapivě nemlčel. Naopak, rozvyprávěl se s chladnou otevřeností o tom, proč to udělal. Vysvětloval, že mrtvé děti vždycky hluboce litoval. Dochoval se jeho deník a poznámky, z nichž mrazí – líčí v nich, jak cítil povinnost „zachránit je ze studených hrobů“.

Jako uznávaný znalec keltské historie věděl, že staří druidové spávali na hrobech, aby prý komunikovali s duchy. Zkoumal i sibiřské domorodé kulty, v nichž se objevují podobné rituály. A tak to zkusil. Každou novou dívku si nejprve „vyhlédl“ v nekrologu místních novin – pokud ho oslovil příběh či fotografie zesnulého děvčátka, vydal se na hřbitov.

Tam ležel v noci na jejím hrobě, tiskl ucho k zemi a často prý plakal. Čekal na znamení. Opravdu věřil, že k němu duchové těch dětí promlouvají, nebo to byly jen halucinace osamělého muže prahnoucího po smyslu života? Moskvin tvrdil, že nikdy nezačal kopat, dokud mu dítě „nedalo svolení“. V chorobné představivosti slyšel prosby, aby holčičku nenechal ležet v hlíně. A Anatolij poslechl.

Zpočátku pouze sbíral odvahu – a pak překročil všechny hranice. Vykopal první malou rakev. Uvnitř našel tělíčko v rozkladu a realita ho zděsila. Nechtěl, aby se takhle probudily. Z mnoha pramenů a knih nastudoval staré egyptské a domorodé postupy balzamování.

Začal experimentovat s konzervováním ostatků: těla posypával solí a jedlou sodou a schovával na opuštěných půdách či v opuštěných hrobkách, kde několik měsíců vysychala.

Zkoumal i složení půdy, protože věděl, že některá zemina rozklad zpomaluje a mumifikuje přirozeně. Když byly ostatky dostatečně vysušené, odnesl je domů a pustil se do svého „řemesla“. Hnilobě nikdy zcela nezabránil – vyschlá těla se zcvrkávala, rysy mizely.

Proto z nich vytvořil ony panenky: pevně ovázal končetiny látkou, do žeber a břicha nacpal výstelku, defekty vyplnil voskem. Vymaloval umělé oči, nasadil paruky. A při tom všem věřil, že až jednou odhalí tajemství vzkříšení, vrátí se ty děti k životu.

„Bylo přece nemyslitelné, aby se probudily ve vlastním zohaveném těle,“ vysvětloval logiku svých bizarních úprav a v jeho hlase prý byla cítit vážnost otce, který chystá pokojíček pro svou dceru.

Touha po vlastním dítěti v něm skutečně hořela dlouhá léta. Jeden čas měl dokonce snoubenku; byla to rovněž milovnice okultních nauk. Společně plánovali adopci malé holčičky. Moskvin však žil nuzně a pečoval o nemocné rodiče – úřady jeho žádost zamítly.

Když ho pak i partnerka opustila, uzavřel se do sebe už úplně. V Anatolijově představivosti se mrtvé holčičky staly jeho rodinou. Daly jeho prázdnému bytu smysl a náplň. Slavil s nimi narozeniny, kupoval jim dárky, v noci jim zpíval ukolébavky a pouštěl pohádky z videokazet.

Dával jim jména – možná místo těch, která už na ně kdysi volaly jejich skutečné matky. Každé ráno, než odešel do knihovny nebo na přednášku, se s nimi něžně rozloučil jako starostlivý otec. A každý večer se k nim vracel, do světa, který si vysnil: do světa, kde smrt byla jen dočasná a kde si osamělý muž mohl hrát na tátu desítkám němých dcer.

Když Moskvin svoje hrůzné činy popisoval, neměl ani špetku pocitu viny. Dobrovolně vydal policistům své detailní záznamy – ručně psané seznamy jmen, mapky hřbitovů s vyznačenými hroby, fotografie rozkopaných hrobů. Z jeho deníků vyplynulo, že skutečný počet znesvěcených hrobů může být až kolem 150. 

Ne každou mumii si ponechal; mnohá těla zřejmě experimentálně konzervoval a pak zanechal ve svých úkrytech. Doma jich v listopadu 2011 našli „jen“ devětadvacet. V jedné poznámce v deníku se dočetli, že Anatolij považoval své pokusy za službu vědě i Bohu – byl přesvědčen, že díky jeho péči jednou ty dívky opět obživnou.

Ruský soud neměl pro Moskvinovy pohnutky pochopení, ale zároveň rozpoznal jeho nepříčetnost. Vězení unikl – nebyl shledán trestně odpovědným za své činy. Znalecké posudky diagnostikovaly paranoidní schizofrenii. Místo do cely putoval do přísně střežené psychiatrické léčebny, kde je internován dodnes.

Každý rok lékařská komise posuzuje, zda by mohl být propuštěn. V roce 2018 to vypadalo, že by mohl odejít na ambulantní doléčování – podle ošetřujících lékařů prý už nebyl nebezpečný. Jenže při dalším přezkoumání soud návrh zamítl. Anatolij Moskvin zůstává zavřený za zdmi léčebny. Zatím není připraven vrátit se do společnosti. Možná nikdy nebude.

Zdroje: