Článek
Narodila se 25. října 1931 v chudší čtvrti Paříže. Domovem malinké Annie byla zpočátku harmonická rodina – maminka Felicia byla porodní asistentka, s otcem nebyli manželé a ani nikdy neuznal otcovství. Když byly dcerce čtyři roky, zemřel. Matka zůstala sama se dvěma dětmi.
Malá Annie tak vyrůstala v přesvědčení, že je polosirotek. Ať už pravda byla jakákoli, ztráta otce zanechala v citlivé duši hlubokou stopu. Možná právě tehdy v ní klíčil strach z opuštění, který později ovlivnil všechny její vztahy.
Brzy nato se rozhořela druhá světová válka. Matka odvezla děti z okupované Paříže do bezpečí k příbuzným na normandský venkov. Malá Annie tam zažila hrůzy i naději válečných let: bombardování spojenců, výkřiky zraněných, ale i soudržnost lidí v krytech.
Tyto zážitky dospívající dívku poznamenaly – naučila se vážit si každého klidného dne a v koutku duše snad také posílily její vnitřní odolnost. Už tehdy se ukazovalo, že malá Annie má v sobě zvláštní jiskru. Ve volných chvílích utíkala od reality do kina, zamilovala si herečky na plátně a tiše snila, že jednou bude jako ony.
Po válce se rodina vrátila do Paříže. Matka chtěla, aby dcera měla jisté povolání, a Annie ji zpočátku poslechla. Vystudovala ošetřovatelství v Caen a nějaký čas dokonce sama pracovala jako zdravotní sestra v porodnici. Byla pečlivá a svědomitá, ale divadelní prkna ji lákala stále neodolatelněji.
Večery po službě trávila na kurzech herectví a tančila v pařížských kabaretech. Když pak byla přijata na prestižní Konzervatoř dramatického umění, bylo rozhodnuto – zdravotnickou uniformu odložila a vydala se za hereckým snem.
„Žij a nech žít“
Na jevišti se Annie neztratila. Okouzlovala bezprostředností a zvláštní směsí drzosti a něhy. Už ve 24 letech získala angažmá v nejslavnějším francouzském divadle Comédie-Française. Zahrála si v klasických kusech jako Bídníci či Tartuffe. Nejvíc ale zaujala moderním pojetím role v Cocteauově hře Psací stroj.
Právě legendární spisovatel a režisér Jean Cocteau v ní rozpoznal výjimečný talent a výrazně jí pomohl na startu kariéry. Poslal ji ke svému oblíbenému pařížskému kadeřníkovi, který jí ostříhal dlouhé kadeře do odvážného krátkého sestřihu. Zrodil se tak ikonický chlapecký účes „à la Girardot“, který pak napodobovaly ženy po celé Francii.
Sama Annie cítila, že tahle proměna odráží její duši: „S krátkým účesem mi hlava a tělo poprvé ladily s povahou,“ vzpomínala s úsměvem na moment, kdy se její vzhled poprvé dokonale potkal s její prudkou, klukovskou náturou. Cocteau o ní dokonce prohlásil: „Je to největší dramatický talent poválečné doby!“ Talent, který záhy zamířil i před filmové kamery.
Koncem 50. let sbírala Annie menší filmové role po boku hvězd, jako byl Jean Gabin. První velkou příležitost na plátně jí dal až italský maestro Luchino Visconti, když ji v roce 1960 obsadil do svého eposu Rocco a jeho bratři. Mladá Francouzka zde ztvárnila tragickou prostitutku Nadju po boku Alaina Delona a charismatického Itala Renata Salvatoriho.
Na festivalu v Benátkách vzbudila jejich emotivní scéna nadšení – a mezi Annie a pohledným Salvatorim přeskočila jiskra i ve skutečnosti. Zamilovali se do sebe a jejich vášnivý vztah rychle zpečetila svatba (1962). Brzy se jim narodila dcerka Giulia a zdálo se, že herečka našla osobní štěstí.
Jenže Annie Girardotová nikdy nebyla prototyp poklidné hospodyňky – v žilách jí kolovala horká krev a duši měla bohémštější, než by si manžel asi přál. Brzy po svatbě u jejích dveří zazvonila neznámá žena s šokujícím vzkazem: byla to milenka Renata Salvatoriho a přišla Annie přesvědčovat, aby ustoupila – prý ji Renato nemiluje.
Mladá herečka zůstala opařená. Strašně svého italského krasavce milovala a zpočátku ji jeho nevěry ničily. Snažila se manželství udržet, odpouštěla a trápila se. Časem ale vyčerpáním rezignovala. Pochopila, že nezmění ani bouřlivou povahu Renata, ani zástupy žen, které se na něj lepily. A tak přistoupila na vlastní pravidla hry.
V soukromí začala razit heslo „Žij a nech žít.“ Pokud si může užívat muž, proč ne žena? Nevěry svého muže tolerovala a ty svoje oplácela stejnou mincí. Nestyděla se za to - naopak otevřeně hlásala, že muži to mají v životě snazší a ženám nezbývá než bojovat o svou svobodu.
I proto ji ve Francii některé feministické kruhy oslavovaly jako ikonu nezávislé, moderní ženy. Annie však o takový titul nestála – feministky podle ní byly jen „baby“ a ona milovala muže příliš na to, aby se stavěla proti nim. Byla naprosto svá a ve svých názorech provokativně upřímná. To vše v kombinaci s kouzlem osobnosti, jímž oplývala, způsobovalo, že kamkoli vstoupila, strhávala na sebe pozornost. Muži z ní byli u vytržení a mnohé ženy dráždila.
Girardotová zkrátka žila naplno. Ráda si dopřávala dobré jídlo, pití a především cigarety, které se staly její poznávací značkou stejně jako krátký sestřih. Francouzské gauloisky kouřila jednu od druhé a vůbec si nelámala hlavu s tím, co se sluší.
Její osobní život se podobal bouři – nekonečné milostné aféry, hádky, usmiřování. Přesto zůstávala hrdě nezávislá, soběstačná a nespoutaná, jak ji později popsal jeden novinář. Okamžiky slávy u ní střídaly stavy hořkosti, ale nikdy se nesnížila k fňukání. Možná právě proto tolik lidí provokovala. Sama o tom jednou pronesla slova, která by mohla být mottem jejího života:
„Se včerejškem je amen, nad zítřkem visí otazník. Jsem volná, připravená na všechno, co přijde. Balím si kufr a čekám na znamení odjezdu. Na klapku, na zvednutí opony…“ – Annie Girardotová
V podobném rozpoložení se nesla většinu svého života – volná a připravená na cokoli, co přijde. Každý další den brala jako novou scénu, na níž zahraje, co bude třeba, bez zbytečného ohlížení za včerejškem. Tahle hrdost a životní nadhled jí umožnily přežít mnohé pády, které ji potkaly.
Pár facek od Delona
Koncem 60. let se Annie Girardotová vypracovala mezi nejobsazovanější francouzské herečky. Od nevýrazných mladých dívčin s pochybnou pověstí se posunula k rolím moderních, inteligentních a často utrápených žen, které bojují se životem po svém. A co víc – zvládla i komediální polohu, plnou ironie a břitkého humoru.
Diváci ji milovali ve vážných psychologických dramatech i v bláznivých komediích. Žádná jiná francouzská herečka nedokázala plnit kinosály napříč Evropou tak vytrvale jako ona od konce 60. do začátku 80. let. Více než deset let hrála téměř výhradně hlavní role. Byla to doba zářivých triumfů – a zároveň narůstajících kontroverzí.
Mezi kolegy měla řadu obdivovatelů, ale i zaryté nepřátele. Nejznámější z nich byl Alain Delon. Slavný herec a idol žen, který s ní kdysi debutoval ve filmu Rocco a jeho bratři, se s Annie nesnesl. Delon byl blízkým přítelem Renata Salvatoriho a nedokázal jí odpustit, že od jeho kamaráda odešla. Ironií bylo, že Renato svou ženu také roky podváděl – to už ale Delon velkoryse přehlížel. V jeho očích byla Annie „lehkou ženou“, která rozvrátila manželství, a dal to najevo vícekrát velmi hrubě.
Jejich vzájemná nevraživost vygradovala roku 1973, když se po letech znovu setkali před kamerou. Mělo jít o natáčení mysteriózního thrilleru Léčba šokem (Traitement de choc), v němž hráli mileneckou dvojici. Delon se sice s odporem ujal role – prý ji chtěl původně odmítnout, když zjistil, že partnerkou má být právě Girardotová – a na place panovalo napětí.
Pak ale přišla osudná scéna: Delon měl v afektu udeřit svou hereckou kolegyni. Dohodli se, že rána bude jen naznačená. Když se ale kamery rozjely, Delon náhle popustil uzdu zlosti. Jeho facka přistála Annie na tváři plnou silou – nehraně, bolestivě a zbytečně krutě. Všichni na place strnuli. Girardotová zůstala v šoku stát, líce jí hořela. Scéna se navíc musela několikrát opakovat a Delon nebral ohledy – fackoval ji naostro znovu a znovu, se zjevnou záští.
Temperamentní herečce tehdy ruply nervy. Jakmile zaznělo stop, popadla nejbližší kuchyňský nůž a vrhla se po Delonovi jako smyslů zbavená. Než stihl kdokoli cokoli říct, mířila mu ostřím ke krku. Šokovaný štáb se musel vrhnout mezi ně a odtrhnout ji od něho. Delon vyvázl nezraněn, ale incident se stal legendou – tak bouřlivé scény francouzské zákulisí nepamatuje.
Od té doby spolu ti dva už nikdy nepromluvili, trpké nepřátelství si nesli až do konce. Přesto, jak uvidíme, život dokáže být plný paradoxů – když Annie o mnoho let později zemřela, stál Alain Delon v davu na jejím pohřbu a přišel se poklonit její památce.
Naštěstí většina kolegů měla s Girardotovou mnohem vřelejší vztahy. Řada mužů ji milovala – platonicky i skutečně. Už v 60. letech bulvár spekuloval o jejích románcích se zvučnými jmény. Po rozpadu vztahu s Renatem se po jejím boku vystřídala řada milenců.
Povídalo se o avantýrách s režisérem Claudem Lelouchem, který ji obdivoval, či s legendárním belgickým šansoniérem Jacquesem Brelem. Sama Annie tyto zálety nijak horlivě nepopírala. Naopak, ráda dávala najevo, že se nebojí žít podle svého – a milovala, koho chtěla.
Dokonce se šuškalo o milostném vzplanutí mezi ní a komikem Louisem de Funèsem, se kterým natáčela bláznivou komedii Jeden hot a druhý čehý (1978). Těžko by si člověk představil bručounského, nevrlého Funèse jako lamače ženských srdcí – ale tichá voda břehy mele.
A Girardotová byla snad jediná žena kromě jeho filmové manželky Claude Gensac, která se vedle něho na plátně neztrácela. Měl pověst nerudného cholerika, přesto o něm Annie vždy mluvila jen s něhou.
Nikdy sice nepotvrdili, že by byli skutečný pár, ale jejich vzájemná náklonnost byla evidentní. Ať už to bylo jakkoli, svědčí to o obrovském srdci Annie Girardotové: zatímco jedni (jako Delon) ji nenáviděli, jiní ji milovali až za hrob.
V 70. letech se však o Annie mluvilo hlavně díky jejím rolím. Natočila film za filmem – často pět i víc za rok – a stala se skutečnou superstar. Z rolí nešťastných, životem vláčených žen se plynule přeorientovala i na silné emancipované hrdinky. Zahrála si třeba energickou advokátku bojující se společenskými předsudky, nebo hrdou taxikářku v Paříži.
Její schopnost vtisknout postavám odvahu i zranitelnost byla obdivuhodná. Když pak ještě předvedla svůj komediální talent, kritici smekli. V populárních komediích (Stará panna, Mandarínka) vytvořila nezapomenutelné duo s Phillippem Noiretem.
Vrcholem byly filmy Něžné kuře (1978) a Ukradli torzo Jupitera (1980), kde jejich sehraná dvojice drsné, temperamentní komisařky Lisy a popleteného profesora řečtiny dodnes baví diváky. Girardotová dokázala, že unese i ryzí humor vedle takových velikánů, jako byl právě Funès či Noiret – její všestrannost byla nevídaná.
Ani ocenění na sebe nenechala čekat. V roce 1977 získala jako jedna z prvních hereček prestižní francouzskou cenu César (za film Nejcennější, co mám). A publikum ji zbožňovalo. Zdálo se, že Annie Girardotová má svět u nohou. Jen ona sama možná v nitru cítila, že taková jízda nemůže trvat věčně.
Na dně
Osudné 80. roky přinesly zvrat. Diváci najednou chtěli nové tváře a silné ženské hrdinky, v nichž Girardotová excelovala, vyšly z módy. Nabídky ubývaly. Pro ženu, která byla zvyklá pracovat neustále, to byl šok. V některých sezónách nenatočila ani jeden film. S každým skončeným projektem ji přepadala úzkost, zda ještě vůbec přijde další.
Aby se nezbláznila, začala psát vzpomínkové knihy. S typickým nasazením do nich vkládala poetické úvahy o lásce a životě. Už názvy jejích memoárů – Žít láskou (Vivre d’aimer) či Má horká krev – naznačují, jaká směs vášně a bolesti v ní vřela.
Její osobní život se v té době také zvolna hroutil. Manželství s Renatem Salvatorim formálně trvalo až do roku 1980, ale už dávno předtím žili odděleně. Renato těžce propadl alkoholu (zemřel v roce 1988 na cirhózu jater) a Annie nakonec zůstala s dcerou sama. Hledala útěchu v nových vztazích a jeden se jí stal téměř osudným.
Na jednom večírku roku 1980 potkala mladého hudebníka a začínajícího režiséra Boba Decouta. Bylo mu o 17 let méně než jí – a Annie se do něj bláznivě zamilovala. Tenhle šarmantní mladík s pochybnými ambicemi ji očaroval sladkými řečmi o umění a duších spřízněných navěky.
Girardotová v něm viděla nový smysl života. Brzy ho nastěhovala do svého luxusního bytu v Paříži a rozhodla se vsadit vše na jednu kartu. Aby Bobovi pomohla prosadit se, společně pronajali a vedli pařížské divadlo Casino de Paris. Annie do toho vložila většinu svých úspor – věřila jeho snu o velkolepé divadelní scéně.
Jenže podnikání nešlo dobře. Bob Decout neměl zkušenosti ani potřebný talent, zato měl zálibu v drogách. Annie jeho neřesti dlouho neviděla, nebo spíš nechtěla vidět. O devatenáct let starší slavná herečka po boku hezkého mladíka doslova rozkvetla, alespoň zpočátku.
Vodila ho na filmové festivaly v Cannes, Benátkách, Berlíně – všude, kam byla pozvána. Představila ho svým slavným přátelům z branže. Bob Decout se díky ní dostal do vyšších kruhů, po kterých toužil. A Girardotová byla mezitím slepá a hluchá k varováním okolí, že je ten muž pověstný jako gigolo a může ji stáhnout ke dnu.
Trvalo to jen pár let. Divadlo Casino de Paris se ukázalo být megalomanským projektem a zkrachovalo po několika sezónách. Annie přišla o velkou část majetku. Musela rozprodat byt a vily, které si během kariéry pořídila, jen aby zaplatila dluhy a nezůstala na ulici.
Její pohádkový život se během pár měsíců rozplynul. A s koncem divadla přišel i konec lásky: Bob Decout, když z ní vytáhl peníze, ztratil zájem. Rozešel se s ní a zmizel na výsluní za jinými.
Girardotová zůstala sama, zlomená a nedůvěřivá vůči mužům. Ta, která celý život řešila problémy s nadhledem a „po chlapsku“, teď dopadla tvrdě na zem. Aby toho nebylo málo, v téže době se jí vymkla z rukou i dcera Giulia. Mladá dívka zdědila po rodičích bouřlivou krev a vrhla se do pařížského nočního života.
Annie bezmocně přihlížela, jak se Giulia oddává divokým večírkům, pije a bere drogy. Když pak zemřel její milovaný manžel Renato a zároveň krachl vztah s Decoutem, dostala se herečka na úplné dno zoufalství.
Nejhorší obavy přátel se naplnily – Bob ji stáhl i do drog. Podle jedné verze to udělala z té nejněžnější mateřské pohnutky: prý zkusila kokain jen proto, aby pochopila, co na něm její dcera vidí. Podle jiné propadla omamnému úniku sama, aby otupila bolest ze svých neúspěchů. Možná v tom byla obojí.
Jisté je, že Girardotová si od té doby občas lajnou kokainu zlepšovala náladu – jak později sama přiznala – a to skoro až do konce života. Její blízcí ji najednou nepoznávali. Ze zářivé hvězdy se stala unavená, předčasně zestárlá žena s podlomeným zdravím a zlomeným srdcem. Ocitla se na prahu finančního bankrotu, téměř bez rolí, bez partnera, s dcerou v léčebně. Život jí uštědřil krutou lekci – a zdaleka ještě nebyl u konce.
„Tolikrát jsem padla na hubu, rozbila si ji, ale pokaždé jsem se nad to povznesla, protože svoboda, pro kterou jsem se rozhodla, mi to umožňovala.“ – Annie Girardotová
Tahle drsná slova pronesla Annie v jednom rozhovoru, když vzpomínala na nejtěžší období. Vystihují dokonale její houževnatost. I po tak bolestivých pádech se v ní probudila vzdorovitá síla zvednout se a jít dál. Nezlomilo ji to. Možná odevzdala osudu všechnu pýchu, možná rezignovala na lásku – ale neztratila samu sebe. Zatvrzela se a rozhodla se vrátit. A brzy dostala příležitost.
Návrat hvězdy
Počátkem 90. let se o Annie Girardotové ve filmových kuloárech mluvilo jako o vyhaslé hvězdě. Ona přesto vyčkávala se sbaleným kufrem, připravená na klapku, která oznámí další štaci. A dočkala se. V roce 1995 ji oslovil režisér Claude Lelouch, někdejší přítel a jeden z jejích bývalých milenců. Nabídl jí menší, ale výraznou roli ve svém velkofilmu Bídníci XX. století – adaptaci Bídníků, kde měla ztvárnit chamtivou hospodskou Thénardierovou.
Annie roli přijala a na plátně byla famózní. Lelouchův film slavil úspěch a Girardotová za svůj výkon obdržela svého druhého Césara. Cenu přebírala se slzami v očích – po dlouhé době opět stála na pódiu, které tak milovala. Publikum vstoje aplaudovalo. Francie jí ležela u nohou a Annie Girardotová byla po letech zapomnění zpátky na výsluní.
Od poloviny 90. let se znovu objevovala na plátně pravidelně – byť spíš ve vedlejších úlohách. Přišla však ještě jedna velká role, která její návrat stvrdila. V roce 2001 ji rakouský provokatér Michael Haneke obsadil do psychologického dramatu Pianistka. Girardotová v něm ztvárnila despotickou starou matku, která tyranizuje svou dceru (hrála ji Isabelle Huppert).
Znovu se ukázalo, že umí být strhující v roli krutých, nelítostných žen. Za tento herecký koncert obdržela třetího Césara – a stala se tak trojnásobnou držitelkou nejvyšší francouzské filmové pocty. Kromě toho začala sbírat ceny za celoživotní dílo na festivalech po celé Evropě. Dostalo se jí i státních vyznamenání: už roku 1975 obdržela Řád umění a literatury, v roce 2000 dokonce Řád čestné legie za přínos kultuře. Z kdysi rebelující enfant terrible se stala vážená dáma francouzského filmu.
Girardotová se také vrátila ke své dávné lásce – divadlu. V roce 2002 zářila v monodramatu Madame Marguerite, za které získala prestižní Molièrovu cenu pro nejlepší herečku. Téhož roku převzala i zvláštního Molièra za celoživotní práci pro divadlo. Francie jí opět ležela u nohou. Kam přijela, tam ji vítali s úctou jako živoucí legendu.
V této pozdní kapitole života navázala Annie Girardotová mimořádně vřelý vztah k Česku. Českoslovenští a čeští diváci ji milovali už od 60. let – nejen pro její filmy, ale i díky skvělému českému dabingu v podání herečky Věry Galatíkové. Ta propůjčila Girardotové svůj sametově zastřený hlas v desítkách snímků a sama Annie byla její interpretací nadšená.
Později se ty dvě dámy setkaly i osobně a skutečně zjistily, že jsou si v mnohém podobné – dokonce vzhledově jako by si z oka vypadly.
Koncem 90. let působila Annie vyrovnaně a šťastně. Už nepotřebovala milostné aféry ani bouřlivé emoce, aby se cítila naživu. Na společenských akcích ji vídali s dcerou či vnučkou, občas zavzpomínala na staré časy s přáteli od filmu.
Ve tváři však měla jistý stín smutku, jakoby vědomí, že čas nelze zastavit. Když se jí v jednom rozhovoru ptali, zda se bojí stáří, odpověděla vyhýbavě: „Nebojím se, ale připravuji se…“ Nikdo netušil, jak krutou zkoušku jí stáří skutečně přinese.
Plíživé zapomínání začalo nenápadně. V roce 2000 při jednom představení na jevišti najednou zapomněla text písně, kterou předtím zpívala snad tisíckrát. Publikum se zasmálo a Annie to šaramantně obrátila v žert – vždyť drobná zaváhání se stávají i mistrům. Ona sama tomu také nevěnovala zvláštní pozornost. Jenže podobných výpadků začalo přibývat.
Z Annie, vždy tak vlídné a vstřícné, se stával někdo cizí. Náladová, zlá, zmatená – tak ji popisovali blízcí. Doma se hádala kvůli maličkostem a chvílemi ani nepoznávala své nejbližší. Dcera Giulia se zoufale snažila udržet maminku co nejdéle v domácí péči.
Nechtěla uvěřit, že ta strašná nemoc opravdu udeřila. Ale realita byla neúprosná: lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Verdikt zněl jako rozsudek. Rodina se nejprve snažila diagnózu držet v soukromí, ale v roce 2006 ji dcera Giulia s vnučkou zveřejnily v časopise Paris Match.
Posledních pár let života strávila Annie ve specializovaném sanatoriu na pařížském předměstí. Giulia ji navštěvovala denně a do poslední chvíle si vyčítala, že už maminku nezvládla opatrovat doma. Ale nešlo to – herečka už nepoznávala ani ji, ani sama sebe.
Když jí pečovatelé zkoušeli pustit některý z jejích starých filmů, netrpělivě ten černobílý snímek vypnula se slovy, že „se jí ta paní nelíbí“. Ta paní na obrazovce přitom byla ona sama – krásná, mladá Annie Girardotová v dobách své největší slávy. Osud se k ní nakonec zachoval s až nečekanou krutostí: vzal jí i to poslední, co člověku zůstává – vzpomínky a vědomí sebe sama.
Dne 28. února 2011 se Annie Girardotová vydala na svou poslední cestu. Zemřela poklidně v sanatoriu v Paříži, ve věku 79 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Annie_Girardotov%C3%A1
https://www.csfd.cz/tvurce/2425-annie-girardot/biografie/
https://citaty.net/autori/annie-girardotova/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/annie-girardot-herecka-zivot-kariera-film.A211101_195608_lidicky_albe
https://dvojka.rozhlas.cz/annie-girardot-s-kratkym-ucesem-mi-hlava-a-telo-poprve-ladily-s-povahou-9182773
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/annie-girardotova-mela-pohreb.A110304_140256_filmvideo_tt
https://www.blesk.cz/clanek/bijak-filmove-hvezdy/149589/annie-girardot-79-nejdriv-kokain-potom-alzheimer.html
https://www.theguardian.com/film/2011/mar/01/annie-girardot-obituary
https://www.bfi.org.uk/sight-and-sound/news/annie-girardot-1931-2011
https://www.thetimes.com/travel/destinations/europe-travel/france/paris/annie-girardot-t5v7l2rmrhx
https://www.independent.co.uk/news/obituaries/annie-girardot-actress-who-eschewed-glamorous-roles-in-favour-of-portraying-everywoman-2235114.html
https://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/8360318/Annie-Girardot.html
