Kytara, rum a vzdor proti režimu: Wabi Ryvola žil nadoraz a bez omluv

Praha, 1. listopadu 1963. Velký sál Lucerny praská ve švech. Tři tisíce mladých lidí v kostkovaných košilích a s kytarami přišly na Večer trampských písní, první oficiální svátek dosud opomíjené subkultury. Bezpečnostní složky jsou v pohotovosti – trampové mívávají pověst nespoutaných bouřliváků.

Na pódiu postupně vystupují skupiny jako Lumíci, Duo Červánek či Settleři. Pak přicházejí bratři Wabi a Miki Ryvolové se svou kapelou Hoboes. Sálem to zašumí, když první akord jejich písně rozřízne vzduch. Jako by sám duch divokých pásů a romantiky ohňů vkročil na jeviště.

Sotva dozní poslední refrén, obecenstvo vříská a bouří nadšením – a odmítá odejít. Lucerna se třese potleskem a skandováním o přídavky. Ryvolové a další muzikanti jim vyjdou vstříc: znovu a znovu berou do rukou kytary a přidávají písně, které publikum zpívá sborem s nimi.

Teprve k ránu, po mnoha hodinách, se nadšený dav pomalu rozchází do tmavých ulic. Onen „koncert v Lucerně“ se stane legendou – přelomovou událostí pro celou generaci. Trampské písně pronikají do časopisů, vznikají o nich filmy, rodí se nová vlna písničkářů. A uprostřed té bouře stojí charismatický vousáč – Wabi Ryvola, který právě vykročil z polosvěta lesních osad na velkou scénu.

Aby mohl Wabi jednou sklidit takový úspěch, musel nejprve projít ohni vlastního života. Narodil se 4. dubna 1935 v Kladně jako Jiří Ryvola do rodiny technického úředníka a sokolského cvičitele Josefa Ryvoly. Otec byl také vynikající zpěvák a hudebník, který vedl Jiřího i mladšího syna Mirka (později přezdívaného Miki) k lásce ke sportu a hudbě.

Brzy se ukázalo, že Wabi (jak mu začali říkat už v klukovských letech) je duše vzdorovitá. Ve 13 letech zažil první ostrý konflikt s novou komunistickou mocí. Psal se rok 1948, kdy mladý Jiří jako student gymnázia roznášel letáky protestující proti sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou. Když se na to přišlo, škola ho vyloučila a jeho otci – zapřisáhlému sociálnímu demokratovi – soud uložil osmnáctiměsíční podmínku.

Tato zkušenost zanechala v mladíkovi hlubokou stopu. Musel se vyučit řemeslu: nastoupil do učení jako soustružník, později vystudoval strojírenskou průmyslovku a stal se konstruktérem silničních strojů. Ani v tomto období ale na hudbu nezanevřel – naopak.

Vedl mládežnický orchestr Siréna o dvou stech členech, kde uprostřed oficiálních svazáckých písní potají cvičil malý swingový orchestr a milované spirituály.

Na sklonku 50. let Wabiho čekala vojna a s ní další zkouška. Kvůli své „minulosti“ z roku 1948 narukoval k Pomocným technickým praporům – pétépákům, tedy vlastně k nuceným pracím pro politicky nespolehlivé. V černých mundúrech lopotil na stavbách silnic, kácel stromy, kopal na poli.

Když padla noc, sedával unavený voják Ryvola u ohně v hlubokých šumavských lesích, četl zakázaného Jacka Londona nebo Hemingwaye a bral do ruky kytaru. Právě tam se zrodila jeho první píseň „Blues dřevorubce“ – syrové blues o muži na dřině daleko od domova. „Můj život dávno přestal slastí bejt / po nocích teď zašlý fotky líbám / a to co chci je pořádně se zlejt…“ zpíval Wabi drsným hlasem do ticha nocí.

Když se po dvou letech služby v rámci armádních pracovních jednotek Wabi v r. 1958 vrací domů do Kladna, je zocelenější a ještě hladovější po svobodě. Podepisuje pracovní závazek do dolů a nastupuje jako horník na Dole Nosek.

Mezitím jeho bratr Miki objevuje svět trampingu. V polovině 50. let začíná s pár nadšenci budovat trampskou osadu Zlatý klíč. V hlubokých lesích u jihočeské Kaplice nacházejí opuštěnou chalupu, kterou promění ve srub nazvaný Fort Hazard. Roku 1960 se do osady Zlatý klíč přidává i Wabi.

Teprve tady naplno propadá kouzlu toulavého života. V rychlém sledu z něj padají trampské songy inspirované přírodou a romantikou: „Bílá, bílá“, „Kamarád les“, „Z vysokejch hor“ či „Stopař“. I Miki začíná skládat – jejich osada a trampové kolem jsou nevyčerpatelnou inspirací pro bratry písničkáře.

Počátek šedesátých let přinesl společenské tání – a s ním také obnovení trampské tradice, která byla po roce 1948 zatlačena do undergroundu. Nádraží a silnice se znovu plní mladými lidmi s usárnami a kytarami na zádech. Pro tuhle nastupující generaci trampů, které Miki Ryvola vtipně nazval Homo toulalis neboli „homo toulavý“, už sentimentální písně jejich otců nestačí. Chtějí vlastní hudbu, svobodnější rytmus a otevřenější slova, které by vyjadřovaly jejich toulavá srdce.

Wabi a Miki Ryvolové tyhle touhy cítí taky. „Odjakživa jsme byli švihnutý hlavně swingem,“ vzpomínal později Wabi na zrod nové trampské hudby. Zpívali s bratrem staré kovbojské odrhovačky, ale texty jim neseděly – mysleli jinak. Zkoušeli proto starší trampské evergreeny přearanžovat do nových rytmů a harmonií, co jim voněly jazzem.

U ortodoxních trampů narazili na ušklíbnutí – kdo to kdy slyšel hrát u ohně na drahou gibsonku, místo na rozladěnou „dvanáctku“ po dědečkovi!– ale mladí Ryvolové se nenechali odradit. Logickým vyústěním jejich experimentů bylo, že začali sami skládat písničky podle svého.

Když pak Wabi, Miki a jejich kamarád Jindřich „Pedro“ Pitra zakládají svou první hudební skupinu, pojmenují ji příznačně Hoboes – podle amerických tuláků, kteří na vagónech projeli křížem krážem celé Státy.

Nový styl si trampovské publikum rychle nachází cestu k srdci. Písně bratří Ryvolů mají energii uhánějícího vlaku a poetiku, která oslovuje mladší generaci trampů. Závěr šedesátých let tak Wabiho zastihne na vrcholu popularity. S Hoboes koncertuje, natáčí v rozhlase i televizi, vystupuje v divadle Rokoko po boku hvězd jako Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová.

Trampské písně se stávají masovou záležitostí. V roce 1967 vzniká folkový festival Porta a Ryvolové na něm sbírají jedno ocenění za druhým. Na Portě 1969 zaboduje i jedna z nejslavnějších trampských skladeb vůbec – „Bedna od whisky“ od Mikiho Ryvoly si odnesla cenu publika.

Ještě než skončí památná šedesátá léta, začíná být Wabi Ryvola pojmem. Stává se legendou už za života, a to s jistou ironií. „Do posledního Wabiho dechu jsme se upřímně smáli tomu, jak z nás udělali ještě zaživa legendy,“ glosuje bratr Miki tuhle částečně nechtěnou slávu. Wabi přesto zůstává svůj – čím víc je populární, tím víc okázaně kašle na jakékoliv konvence. A přichází rok 1968 a s ním zlomová chvíle.

Wabi se angažuje v uvolněné atmosféře pražského jara: stál u zrodu České tábornické unie, pomáhá založit trampský časopis Stezka. Jenže srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy drtí jeho naděje. Tábornická unie je rozpuštěna, svobodné poměry končí. Wabi najednou patří mezi nepohodlné: zůstává bez práce a musí se živit, jak se dá.

Nějaký čas pracuje v JZD, jindy opravuje železniční koleje, dělá svářeče, montéra, dokonce vodohospodáře v pražské nemocnici. Stálé zaměstnání nikde dlouho nedrží – pro svobodného ducha Wabiho je normalizační jho nesnesitelné. Úlevu nachází opět u trampů. S Mikim a kamarády stále vystupují aspoň v klubech a na Portě.

Jejich nové písně mají mnohdy dvojsmyslný podtext a dávají najevo opovržení vůči dusivé atmosféře normalizace. A publikum – trampové doma i v exilu – jim rozumí. I díky tomu vycházejí i během 70. a 80. let gramofonové desky s Ryvolovkami (Písně dlouhejch cest, Hoboes, Zvláštní znamení touha).

S krabičkou cigaret v kapse, sklenkou rumu v ruce a kytarou zavěšenou na krku působí Wabi Ryvola v 70. letech jako zjevení starého dobrého Západu. Vousatý tramp v džínové kšiltovce, riflích a kostkované košili nápadně vybočuje z nevýrazné uniformity Husákovské éry. Wabi odmítá hrát roli vzorného člena socialistické společnosti – žije nadoraz, bez omluv a pokřivené diplomacie.

Jeho flámy jsou proslulé i v těch nejzapadlejších osadách. Jeho všudypřítomná cigareta a drsné vtipkování budí zdání frajerského bohéma, který se ničeho nebojí. Pod maskou tvrdošíjného bouřliváka se však skrývá citlivé srdce – jak brzy zjistí ti, kdo se stanou jeho přáteli.

Bouřlivý je i Wabiho soukromý život. Třikrát vstoupil do manželství a každý vztah provázely dramata. Poprvé se oženil s Hanou Kolářovou, kterou poznal na osadě Hazard – byli spolu necelé dva roky, než Wabi od rodiny odešel, když jejich synovi byly jen měsíce. Podruhé spojil život s Janou Koutskou ze Zlatého klíče, vydrželi spolu devět let. I druhý syn ale zůstal s matkou – manželství se rozpadlo, Wabi se sice ještě na krátký čas k Janě vrátil, ale nakonec se s ní rozvedl definitivně.

Třetí „osudovou“ ženou byla Alexandra zvaná Saša, rozená Tompichová, o celých 17 let mladší než Wabi. Paradoxně první dojem, který na ni Wabi udělal, byl odpudivý: potkala ho v malostranském klubu u baru opilého tak, že si v duchu slíbila, že s „tímhle chlapem nechce mít nic společného“.

Osud tomu však chtěl jinak a Saša nakonec po Wabiho boku prožila bouřlivé roky (a porodila mu další dvě děti). Sama vzpomíná, že Wabi v ní vzbuzoval pocit jistoty, že si vždy věděl rady – a přiznává bez iluzí, že v prvních letech manželství určitě nebyl věrný, ale nudit se s ním rozhodně nemohla.

Výstředník Ryvola občas svým chováním dokázal popudit i nejlepší přátele. Při koncertech ho tréma dohnala k tomu, že působil arogantně a vyzývavě, zapomínal texty vlastních písní a dokázal urazit kolegy na pódiu. Víc než dostatek se však našlo těch, kteří mu všechno prominuli, protože jejich srdce uzdravila právě jeho hudba.

Wabi dokázal být nezištný kamarád – když jeden z trampů utrpěl těžké popáleniny, Wabi osobně obvolal po nocích kamarády a druhý den dorazil v čele houfu trampů do nemocnice darovat popálenému krev. Pod drsnou slupkou ukrýval hlubokou sounáležitost.

Kouřil až čtyřicet cigaret denně. V půlce 80. let ho ale dohnala dlouho zanedbávaná závislost: začátkem roku 1988 lékaři Wabimu diagnostikují rakovinu plic. Podstupuje operaci, při níž mu odeberou polovinu plic. Téměř zázračně se zotavuje a ze dne na den přestává kouřit. Už pár týdnů po této náročné operaci už zase sedí v letadle – společně s Mikim letí do Švýcarska na celosvětový trampský potlach exilových českých a slovenských trampů.

Když tam bratři Ryvolové zanotují Mikiho píseň „Drátěné ohrady“ o smutku roztržené země, ostřílení světoběžníci v publiku mají v očích slzy. Jako by v tu chvíli dočasně padly drátěné přehrady mezi domovem a emigrací: nad trampy na obou stranách světa se rozezvonil jeden zelený zvon lesů a zavoněl jeden společný oheň.

Krátce poté přichází listopad 1989 a s ním vítr svobody. Wabi jakoby nasál novou sílu. Ještě po překonání přetěžké nemoci dokáže s tím svým typickým ironickým nadhledem prohlásit: „Teď je mi čtyřiapadesát a blbej jsem pořád jako za mlada“. I když mu režim ukradl kus nejlepších let, jeho mladická duše zůstala živá.

V květnu 1990 stojí Wabi na náměstí v Plzni po boku Jana Vyčítala a tisícového davu při oslavě osvobození americkou armádou, která byla ještě nedávno tabu. S dojetím pak vypráví, jak „celé náměstí nabité lidmi s námi zpívalo staré trampské páky i moje přiblblý hity. Ale vod začátku do konce!“. Konečně zažívá pocit svobody, který mu kdysi upírali.

Na sklonku roku 1990 vychází Wabimu první profilové album Můj názor na věc. Známý kritik Jiří Černý tehdy píše o Wabiho hlase, že v něm zaznívá „naříkavá drsná samozřejmost pódiového pardála a podvědomý vnitřní stud usazený kdesi za hlubokýma očima“. Jinými slovy, Ryvolův projev je syrový a právě svou nevybroušenou autentičností dojemný.

Trampská hudba se díky němu stává součástí národního kulturního dědictví a Wabi je u toho – aktivně se účastní obnovy České tábornické unie, která mohla po listopadu 1989 znovu začít legálně působit. A spolu s Mikim odletí v roce 1991 dokonce do daleké Austrálie koncertovat mezi krajany – od Pacifiku je dělí tisíce mil, ale každý večer je i tak před plným hledištěm trampů.

Léto 1993. Wabi Ryvola přijíždí na další světový potlach, tentokrát do Colorada v USA. Možná už tuší, že času nezbývá nazbyt. Po návratu z Ameriky se definitivně rozchází s Českou tábornickou unií – paradoxně poté, co ji pomáhal zakládat. Kolegové ho z ní pár let před důchodem vyloučí kvůli neukázněnému bohémství. Wabi to nese těžce a bere to jako osobní křivdu. Už veřejně nevystupuje a po jeho boku mizí z pódií i bratr Miki – vrací se do civilního povolání grafika a keramika.

Ryvolův osobní život se v té době také hroutí: prochází další krizí a třetí manželství se Sašou se ocitá v troskách. Rozvedou se, ale přesto zůstávají všichni – Wabi, Saša i jejich děti – žít pod jednou střechou, protože svérázný bard se ocitá v invalidním důchodu a připadá si zbytečný. Jako raněný lev se uzavírá doma a svými ostrými slovy někdy zraňuje i ty, kdo ho mají nejraději.

Ještě naposledy se Wabi objeví mezi svými na veřejnosti 22. února 1995. V pražské Malostranské besedě se koná koncert věnovaný jeho životnímu jubileu a písním. Wabi už je příliš zesláblý, než aby sám zahrál – sedí na pódiu jako čestný host a naslouchá, jak jeho přátelé a následovníci zpívají jeho písně.

O pár dní později, 27. února 1995, Wabi Ryvola umírá ve věku 59 let na komplikace spojené s rakovinou plic. Jeho bratr Miki pak tiše prohlásí, že se celý život hledali a těšili se, jak si ve stáří „úplně všechno řeknou“ – tuhle poslední tečku už spolu bohužel nestihli.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Wabi_Ryvola

https://www.trampsky-magazin.cz/blog/wabi-ryvola-423.html

https://www.lifee.cz/trendy/wabi-ryvola-legenda-trampske-hudby-autor-pisni-i-povidek-zil-s-polovinou-plic-a-nakonec-rakovine-podlehl-v-59-letech_109581.html

https://www.mujrozhlas.cz/folki/spojovacim-znamenim-jsou-vyroci-wabi-ryvola-jiri-smrz-slunicko-karel-kryl

https://www.super.cz/clanek/retro-zivot-mu-zkratilo-pivo-rum-a-40-cigaret-denne-wabi-ryvola-narukoval-k-cernym-baronum-zeny-ho-milovaly-1512553

https://kladenskelisty.cz/277301/jiri-wabi-ryvola-legenda-trampske-hudby/