Anonymní sponzoři ODS v roce 1997: Skandál, co přivodil pád vlády, ale žádný člen strany nepykal

Při interní debatě o koupi nového sídla ODS 26. září 1997 pronesl hlavní manažer strany Tomáš Ratiborský větu, která všem vyrazila dech: „Ve Švýcarsku přece máme těch 170 milionů.“ Tato poznámka o tajemném kontu ve Švýcarsku se stala rozbuškou – otevřela Pandořinu skříňku financování ODS.

Krátce nato se v politických kuloárech i v novinářských redakcích začalo hovořit o oné švýcarské bance, kde měla mít ODS ukryté miliony. Bylo to těžko uvěřitelné – strana, která vládla Česku v čele s premiérem Václavem Klausem, měla disponovat obřím tajným kontem v zahraničí, mimo dosah českých kontrolních úřadů.

Otázky se množily: Kde se taková suma vzala? Proč by si vládní strana ukládala peníze tajně v cizině? Nešlo o úplatky za privatizace nebo o černé fondy pro kampaň? Atmosféra kolem ODS začala houstnout a Ratiborského věta se stala symbolem počátku konce jedné politické éry.

Pozornost novinářů se záhy obrátila k oficiálním finančním výkazům ODS. Při zpětném zkoumání výročních zpráv a daňových přiznání strany narazili reportéři na podezřelé dary z roku 1995. V seznamu sponzorů tehdy figurovaly dvě exoticky znějící jména: Lajos Bács a Radjiv S. Bambara (uváděný též jako Radjiv M. Sinha).

Oba údajně zaslali ODS štědré finanční částky v celkové výši okolo 15 milionů korun. Bylo krajně neobvyklé, aby významnými donátory české pravicové strany byli cizinci – jeden z dalekého ostrova Mauricius a druhý z Maďarska. Nikdo z vedení ODS tyto osoby blíže nepředstavil a v roce 1995 nevzbudila jejich jména větší pozornost. V kontextu podezření kolem tajných kont, však začaly působit velmi podezřele.

Investigativní novináři se pustili do pátrání po identitě oněch záhadných sponzorů. Výsledky jejich hledání byly šokující. Ukázalo se, že Radjiv S. Bambara/Sinha, údajný mecenáš z Mauricia, vůbec netuší, že by kdy ODS poslal byť jedinou korunu. Když jej zahraniční média kontaktovala, důrazně se distancoval od jakékoli podpory ODS – jeho jméno bylo zneužito bez jeho vědomí.

Ještě bizarnější odhalení následovalo ohledně druhého jména: Lajos Bács, uváděný jako maďarský občan, který měl českým občanským demokratům věnovat miliony, byl v té době už několik let po smrti. V budapešťském registru obyvatel novináři zjistili, že pan Bács zemřel dříve, než mohl údajný dar vůbec odeslat. Jinými slovy – ODS měla ve svém účetnictví fiktivní dárce.

Tato zjištění působila jako politická bomba. Bylo zjevné, že jména Bács a Bambara/Sinha byla použita k zastření skutečného původu peněz. Stopy vedly k vlivnému českému podnikateli Milanu Šrejbrovi – bývalému tenisovému reprezentantovi, který zbohatl v kupónové privatizaci a získal mimo jiné Třinecké železárny.

Právě Šrejber měl podle všeho oněch zhruba 30 milionů ODS věnovat, jenže v oficiálních dokumentech o něm nebyla ani zmínka. Místo něj se skvěla jména neexistujících zahraničních sponzorů. Odhalovala se tím rafinovaná hra: skutečný mecenáš, jenž profitoval z rozhodnutí Klausovy vlády (Šrejber obdržel od státu obří dotaci půl miliardy korun na odstranění ekologických škod), skrytý za smyšlené osoby, aby se vyhnul pozornosti a možným daňovým či právním dopadům.

Jakmile novináři vyčenichali stopu falešných sponzorů, spustila se lavina dalších odhalení. Česká média – od deníku Mladá fronta DNES přes Lidové noviny až po veřejnoprávní televizi – začala den po dni rozkrývat pavučinu stranického financování ODS.

Reportáže Sabiny Slonkové a dalších investigativců přinášely stále nové detaily. Veřejnost se dozvídala, že případ Lajose Bácse a Radjiva Sinhy nebyl zdaleka jediným zaškobrtnutím ve financování vládních stran.

Začalo se mluvit o širším sponzorském systému 90. let, kdy do pokladen vládní ODS (ale i dalších stran) proudily peníze od podnikatelů, kteří vzápětí získávali lukrativní státní zakázky nebo majetek v privatizaci. Toto zjištění vrhalo dlouhý stín pochybností na celý projekt ekonomické transformace, jímž se Klausova garnitura tak pyšnila.

Pro občany, kteří do té doby vnímali premiéra Klause jako architekta úspěšné ekonomické reformy, to byl šok a zklamání. Víra ve slušnost politického establishmentu utrpěla ránu. Na ulicích se začalo otevřeně diskutovat o tom, zda politické špičky nejsou prohnilé skrz naskrz.

Objevila se také vlna satiry – vtipy o „štědrém nebožtíku Bácsovi“ kolovaly veřejností a karikatury v novinách zobrazovaly politiky ODS s maskami mauricijských donorů.

S eskalujícími odhaleními se logicky stupňoval tlak na vedení ODS a vládu. Opozice, zejména sociální demokraté vedení Milošem Zemanem, využila situace naplno. V parlamentu padaly ostré interpelace, opoziční poslanci grilovali premiéra Klause i ministra financí Ivana Pilipa dotazy, zda věděli o tajných účtech a proč ODS lhala o svých sponsorech.

Zeman otevřeně hovořil o demisi vlády a žádal vyšetření všech podezření. Také menší parlamentní strany a dokonce i někteří členové Klausovy koalice začali dávat od ODS ruce pryč. Koaliční partneři – Občanská demokratická aliance (ODA) a Křesťanští demokraté (KDU-ČSL) – cítili, že skandál může stáhnout ke dnu i je. V zákulisí rostla nervozita a předsedové těchto menších stran začali zvažovat, zda neustoupit od podpory Klausovy vlády, aby sami před voliči přežili.

Na podzim 1997 se Česká republika ocitla ve vážné politické krizi. Aféra financování ODS probíhala souběžně s hospodářskými problémy – ekonomika začala po letech růstu klopýtat a veřejnost vinila vládu i z tohoto nezdaru. Dohromady to vytvořilo bouřlivou společenskou atmosféru.

Důvěra v Klause byla nalomena a dokonce i uvnitř jeho vlastní strany sílilo křídlo kritiků, kterým se říkalo „reformní proud“ ODS. Tito lidé – mezi nimi populární ministr vnitra Jan Ruml či zmíněný ministr financí Ivan Pilip – usoudili, že další zatloukání a mlžení ohledně financování by ODS zničilo. V zákulisí začali připravovat bezprecedentní krok: otevřeně se postavit svému předsedovi.

Na konci listopadu 1997 dosáhla celá kauza kritického bodu. 27. listopadu 1997 podnikatel Milan Šrejber, do té doby mlčenlivý stín v pozadí, nečekaně vystoupil na veřejnost a přiznal, že to on byl oním sponzorem ODS skrytým za jmény Bács a Sinha.

Toto přiznání přímo potvrdilo pravdivost novinářských odhalení. Byl to moment, kdy už nikdo nemohl mluvit o nedorozumění či mediální kampani – klíčová postava promluvila a karty byly na stole. ODS stála tváří v tvář obřímu skandálu s nezpochybnitelnými důkazy.

Druhý den po Šrejberově přiznání, 28. listopadu 1997, přerostl vnitrostranický vzdor v ODS v otevřenou revoltu. Místopředseda ODS Ivan Pilip a další významný člen vedení Jan Ruml společně veřejně vyzvali Václava Klause k rezignaci na post předsedy strany i premiéra vlády.

Tento čin, nevídaný v poměrech tehdejší dominantní strany, se okamžitě zapsal do dějin jako „Sarajevský atentát“ – a to díky okolnosti, že Klaus se v ten den nacházel na zahraniční cestě v Sarajevu. Zatímco premiér daleko v Bosně netušil detaily, doma v Praze odstartovali jeho kolegové politický převrat. Přirovnání k sarajevskému atentátu (historické události z roku 1914) evokovalo zradu spáchanou za nepřítomnosti vůdce a Klausovi příznivci toto označení přijali, aby demonstrovali, že Klaus byl „podražen“.

Bezprostředně poté se události daly do pohybu zběsilým tempem. Výzva k Klausovu odstoupení vytvořila rozkol v ODS– část strany stála věrně při Klausovi, jiní (zejména okolo Rumla a Pilipa) trvali na očistě strany i za cenu Klausova pádu. Do hry vstoupil také prezident Václav Havel, kterému už došla trpělivost s protahující se vládní krizí.

29. listopadu Havel veřejně apeloval na Klause, aby on i celá vláda co nejrychleji podali demisi v zájmu uklidnění situace. Tentýž den oznámili koaliční partneři ODA a KDU-ČSL, že opouštějí vládu – polovina ministrů kabinetu rezignovala. Klaus rázem neměl většinu v parlamentu ani podporu prezidenta.

Pod tlakem těchto okolností premiér Klaus večer 29. listopadu 1997 oznámil rezignaci na post předsedy vlády. Na mimořádné tiskové konferenci, přenášené živě televizí do celé země, pronesl hořká slova o tom, že za těchto podmínek nemůže vláda produktivně pokračovat a že v nastupujícím kabinetu nehodlá zastávat žádnou funkci.

Bylo zřejmé, že éra „klausismu“, která dominovala polistopadové politice, právě utrpěla zdrcující porážku. Klausova vláda padla – a hlavním spouštěčem nebyla opozice, nýbrž skandál s financováním ODS a rozkol uvnitř vlastní strany.

Následovaly horečné povolební rošády a jednání o nové vládě, i když do řádných voleb zbýval ještě půlrok. Prezident Havel pověřil sestavením prozatímní vlády guvernéra ČNB Josefa Tošovského. V lednu 1998 tak vznikl úřednický kabinet, který vedli nestraníci i někteří odpadlíci z ODS ochotní podílet se na vládnutí. ODS samotná zamířila do opozice – otřesená, rozštěpená a s poškozenou pověstí.

Pád vlády neznamenal konec příběhu; následovala snaha vyvodit osobní odpovědnost a dořešit právní aspekt celé aféry. Pozornost orgánů činných v trestním řízení se soustředila na klíčové postavy stranického financování ODS. Vyšetřován byl především tehdejší hlavní pokladník a výkonný místopředseda ODS Libor Novák, který měl na starosti stranické účetnictví.

Právě Novák byl podezřelý, že vědomě rozepsal Šrejbrův dar na fiktivní Bácse a Sinhu, čímž nejen oklamal veřejnost, ale také se dopustil krácení daně (jelikož dary od fyzických osob a ze zahraničí podléhaly jinému daňovému režimu). Po zdlouhavém vyšetřování stanul Novák před soudem s obviněním z daňových úniků a podvodu.

Soudní proces, bedlivě sledovaný médii, však skončil překvapivě: v červnu 2000 soud Nováka zprostil obžaloby pro nedostatek důkazů. Klíčový svědek odmítl vypovídat a prokazatelný úmysl se nepodařilo doložit. Pro mnohé to bylo trpké připomenutí, že dostat politické špičky před spravedlnost bývá složité.

Další větev kauzy se týkala tajného švýcarského konta. Policie oficiálně zahájila vyšetřování oněch kont ve Švýcarsku už začátkem prosince 1997, když skandál vrcholil. Objevilo se podezření, že na švýcarských účtech mohly skončit peníze od českých i zahraničních firem výměnou za zvýhodnění při privatizacích.

Toto vyšetřování bylo náročné a mezinárodně komplikované. Jisté indicie vedly k automobilovému závodníkovi a podnikateli Ludvíku Ottovi, který měl mít ke švýcarskému účtu ODS přístup. Ludvík Otto, blízký známý Libora Nováka, byl v roce 1999 zatčen a obviněn z daňových úniků spojených s penězi proudícími přes zahraniční konta.

Následovala dlouhá právní bitva. Teprve po neuvěřitelných deseti letech, kolem roku 2009, padl v této větvi kauzy pravomocný verdikt – a byl pro mnohé zklamáním. Jediným potrestaným v celém skandálu se stal právě Ludvík Otto, a to navíc „jen“ s podmíněným trestem. Žádný z vrcholných politiků ODS nebyl za finanční aféru 1997 odsouzen k odnětí svobody či jinému zásadnímu postihu.

Ve výsledku tedy trestněprávní dohry aféry působily rozpačitě. Politická odpovědnost byla sice částečně vyvozena pádem vlády a dočasným odstoupením Václava Klause z vrcholné exekutivní funkce, avšak právně zůstala kauza téměř bez viníků.

Abychom porozuměli významu aféry ODS z roku 1997, je nutné zasadit ji do kontextu české politiky druhé poloviny devadesátých let. Tehdy vrcholila transformace ekonomiky – probíhala masivní privatizace státního majetku, rodila se nová podnikatelská elita a zároveň se objevovaly první velké skandály spojené s tímto procesem.

Vzpomínáme-li na devadesátá léta, často se mluví o “divokých devadesátkách”: období naděje i chaosu, kdy zákony a regulace teprve doháněly realitu volného trhu. Politická scéna byla vedena Václavem Klausem a jeho ODS, která od voleb 1992 stála v čele vlády. Klausova vláda prosazovala tržní reformy pevnou rukou, a zpočátku se těšila značné popularitě.

Jenže po volbách 1996 se situace zkomplikovala. ODS sice volby opět vyhrála, ale ztratila většinu v parlamentu a musela vytvořit koalici s ODA a KDU-ČSL, přičemž vláda už stála jen na křehké většině jednoho hlasu. Navíc musela Klausova koalice strpět silnou opozici – Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD), která ve volbách dramaticky posílila.

Poprvé od roku 1989 tak vládní garnitura čelila reálnému riziku, že může být přehlasována nebo svržena. Klaus se tehdy dohodl se sociální demokracií na tzv. opoziční smlouvě o toleranci vlády, aby si zajistil dokončení mandátu – šlo o jakýsi pakt neútočení výměnou za určité pozice pro opozici. Tato křehká rovnováha ovšem nemohla vydržet, pokud vyplují na povrch zásadní skandály.

Aféra s financováním ODS tak přišla v době, kdy už byly vztahy mezi koalicí a opozicí vyhrocené a veřejnost byla citlivá na jakékoli náznaky arogance moci. Sociální demokraté, kterým neunikla žádná příležitost kritizovat vládu, se kauzy chopili jako důkazu, že ODS a Klaus nejsou morálně způsobilí vést zemi.

Na druhou stranu uvnitř koalice panovala rostoucí nedůvěra – například ministr zahraničí Josef Zieleniec (ODS) už v říjnu 1997 rezignoval údajně kvůli nesouhlasu s tím, jak ODS nakládá s penězi a jak financuje své kampaně. Jeho odchod byl předzvěstí dalších turbulencí.

Celá epizoda odhalila i širší problém financování politických stran v České republice. Ukázalo se, že transparentnost byla mizivá a kontrolní mechanismy slabé. Podobné „anonymní“ či skrytě provázané dary jako v případě ODS se zřejmě nevyhýbaly ani dalším stranám – byť v roce 1997 byla pozornost upřena hlavně na vládní strany.

Dramatická krize konce roku 1997 znamenala zlom v polistopadové politice. Václav Klaus, do té doby neotřesitelný lídr transformace, musel dočasně ustoupit do pozadí. Jeho strana se rozštěpila – odpadlíci kolem Rumla a Pilipa založili začátkem roku 1998 novou stranu Unii svobody, která hlásala očistu pravice od korupčních praktik.

Ve volbách v červnu 1998 zvítězila opozice (ČSSD) a ODS se ocitla mimo vládu. Paradoxně však důsledkem tzv. opoziční smlouvy mezi Klausem a Milošem Zemanem z ČSSD zůstala ODS nadále vlivným hráčem, i když veřejnost tuto zákulisní dohodu vnímala rozpačitě – jako účelové rozdělení moci mezi dvěma rivaly. Důvěra značné části občanů v politiku byla nicméně podlomená a k moci se dostávali noví lidé s přísliby, že poměry napraví.

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tecka-za-pribehem-ktery-klausovi-polozil-vladu-padla-jedina-podminka-42556

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lajos_B%C3%A1cs_a_Radjiv_M._Sinha

https://cs.wikipedia.org/wiki/8._kongres_Ob%C4%8Dansk%C3%A9_demokratick%C3%A9_strany

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1997/11/30/embattled-czech-prime-minister-resigns/92b82357-a128-48f2-93e6-470a81b06429/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-sarajevsky-atentat-po-deseti-letech-40178135

https://www.britannica.com/topic/history-of-the-Czech-Republic