Hugh Hefner: byl z puritánské rodiny a stvořil nejhříšnější časopis své doby. Kvůli nevěře manželky

Teď, jen několik hodin poté, co se spolu poprvé milovali, slyší její slova, která mu lámou srdce. Úsměv mladého muže mizí. Mladý Hugh má pocit, jako by se v něm něco nenávratně propadlo do temnoty. Později vzpomíná, že to byl „nejdrtivější moment jeho života.“

A přesto ji neopouští. Neječí na ni, nerozbíjí sklenice – místo toho svou bolest drží v sobě. O několik dní později si Hugh a Mildred řeknou své ano tak, jak plánovali. Nikdo ze svatebčanů netuší, že ženichův úsměv je jen maska. Nevěra však stále visí ve vzduchu a mladá nevěsta, sžíraná vinou, sama navrhuje podivný kompromis: dovolí Hughovi, aby si začal s jinými ženami, když bude chtít.

Její manžel souhlasí – navenek spokojeně, uvnitř s prázdnotou v duši. Možná si myslí, že bude šťastný. Mýlí se. Ve skutečnosti se té noci zrodilo cosi, co brzy změní nejen jeho život, ale i celou americkou společnost.

Hugh Hefner by na první pohled vůbec nepůsobil jako budoucí architekt sexuální revoluce. Narodil se roku 1926 v Chicagu do zbožné, konzervativní rodiny metodistů. Dětství prožil v přísně puritánském domově – sám později poznamenal, že se u nich „neobjímalo a nelíbalo“. Jeho otec, účetní, a matka, učitelka, ho vychovávali k vysokým morálním standardům, ale také k emoční zdrženlivosti.

Jako malý chlapec Hugh hltal dobrodružné komiksy, miloval kreslení a snil o jiném světě než o tom šedivém, spořádaném okolí, které znal. Ve škole patřil k nejoblíbenějším studentům – spolužáci ho dokonce zvolili „nejpravděpodobnějším, že dosáhne úspěchu“. Přesto se cítil jiný. Uvnitř toho tichého, inteligentního mladíka doutnal vzdor vůči puritánství, v němž vyrůstal.

Když vypukla druhá světová válka, osmnáctiletý Hugh narukoval – ne jako bojovník, ale jako písař a kreslíř armádního plátku. Vojna ho naučila disciplíně, ale také mu umožnila popustit uzdu fantazii; do armádních novin kreslil své první komiksové stripy s názvem School Daze.

Po válce vystudoval psychologii na univerzitě v Illinois, za dva a půl roku získal bakalářský diplom a přidal i vedlejší specializace z umění a tvůrčího psaní. Z domova si však odnesl hluboko zakořeněné hodnoty – a možná i určitý romantický idealismus. Svoji školní lásku Mildred (říkal jí Millie) požádal o ruku a rozhodl se, že sexem počkají až do svatební noci. Byl to idealista z dob minulých, snílek věřící v čistotu lásky.

Oné osudové noci roku 1949 se ten sen zhroutil. Když se Millie přiznala k nevěře, starý Hugh Hefner – ten naivní dobrák s otevřeným srdcem – jako by zemřel. Vynořil se z něj však někdo nový: muž odhodlaný žít život po svém, naplno a bez zábran. Nejdřív se to neprojevilo dramaticky. Po rozpačité svatební cestě se mladý pár usadil v Chicagu.

Narodila se jim dcera Christie a brzy poté syn David. Hugh Hefner nastoupil jako začínající textař do časopisu Esquire, který tehdy udával styl pánských magazínů. Nosil do práce sako a kravatu, v podpaží složky s korekturami – zvenčí vzorný zaměstnanec, uvnitř zklamaný romantik. Jenže stačil drobný impuls a jeho spící vzdor se probral naplno.

Když mu roku 1952 šéfredaktor Esquiru odmítl přidat pouhých pět dolarů týdně na platu, uražený Hefner dal výpověď. Esquire se navíc stěhoval z Chicaga do New Yorku a Hugh se rozhodl nezradit svůj milovaný středozápad: „Buď mi přidáte pět dolarů, nebo nikam nejdu,“ prohlásil. Nepřidali. A on zůstal.

Neměl žádný záložní plán, jen matnou představu, že by si mohl založit vlastní časopis. Bylo mu 26 let, měl manželku, dvě malé děti a pár stovek dolarů na účtu. Každý rozumný muž by hledal novou práci – on ale udělal pravý opak. Tou dobou se v jeho mysli zrodil nápad, který dlouho klíčil pod jeho potlačenými touhami a fantaziemi.

V Americe počátku 50. let byla nahota tabu. Prodej „lechtivých“ časopisů probíhal pololegálně pod pultem, jejich distribuci se vyhýbala pošta a slušní občané o nich nemluvili. Hugh Hefner se rozhodl to změnit. Chtěl vytvořit magazín pro muže, který by otevřeně oslavil erotiku – ale udělal to chytře: spojí nahé ženské půvaby s vytříbenou kulturou, kvalitními texty a životním stylem moderního muže. Chtěl ukázat, že potěšení z nahého těla a intelektu se nevylučují.

Byl to bláznivý risk. Hefner neměl téměř žádný kapitál, a tak zastavil vlastní nábytek, vzal si půjčku 600 dolarů a obešel desítky drobných investorů s prosíkem. Podařilo se mu dát dohromady asi 8 000 dolarů – z části i díky tisícovce od své matky Grace. Ta sice z hloubi duše nesouhlasila s nemravným podnikem, který syn plánoval, ale věřila v něj. „Mamka mi ty peníze dala ne proto, že by věřila v ten projekt,“ vzpomínal později Hugh, „ale proto, že věřila ve svého syna.“

V prosinci 1953 vyšlo první číslo nového časopisu, který Hefner na poslední chvíli pojmenoval Playboy. Původně se měl jmenovat Stag Party („Pánská jízda“), ale Hugh si naštěstí vybral jiný název

Místo jelení hlavy přišel s králičím symbolem: roztomilý králík s motýlkem, jako ironická kombinace erotiky a hravosti. A hned na titulní stranu prvního čísla umístil tu nejikoničtější ženskou hvězdu, jakou si dokázal představit – platinovou blondýnku Marilyn Monroe.

Fotografie nahé Marilyn, která se usmívá a mává, zdobila obálku prvního Playboye, uvnitř bylo navíc rozkládací erotické foto téže herečky. Paradoxem je, že slavná sexbomba o tom vůbec nevěděla: Hefner koupil od jedné agentury staré akty Marilyn Monroe z roku 1949 (pořízené tehdy pro kalendář) za pouhých 500 dolarů.

Měl tak trochu štěstí – v roce 1953 byla Monroeová na počátku filmové slávy a její nahé snímky z mládí ležely ladem. Hefner je bez váhání zveřejnil a udělal z nich lákadlo svého prvního vydání. Na obálku raději nedal žádné datum ani číslo – pro případ, že by časopis propadl a už žádné další číslo nevycházelo.

Celý náklad prvního Playboye poskládal Hefner doslova na koleně ve svém malém bytě. U kuchyňského stolu sám redigoval texty, vybíral fotografie a dohlížel na tisk. Byl prosinec 1953, venku sněžilo a mladý redaktor riskoval všechno, co měl.

Balíky časopisů pak naložil do auta a sám je rozvezl po chicagských trafikách, protože pošta erotické zásilky odmítala doručovat. Výsledek? Naprostá senzace. První číslo Playboye se rozprodalo v nákladu přes 50 000 výtisků.

Hefner možná tehdy seděl nad účetní knihou s otevřenou pusou – takový zájem nečekal. Jenže úspěch to skutečně byl. A další čísla dopadla stejně… Z člověka, kterému se hroutil osobní život, se v průběhu pár let stal šéfredaktor prudce rostoucího magazínu. Nejspíš v sobě objevil novou vášeň: vášeň pro život, který chtěl nejen žít, ale i definovat.

Amerika padesátých let možná nebyla připravena, ale potřebovala přesně to, co Playboy nabídl. Zatímco na televizních obrazovkách té doby se nesmělo vyslovit ani slovo „těhotná“ a manželské postele byly zobrazovány odděleně, Hefner s úsměvem servíroval nahotu jako něco zábavného, moderního a přirozeného.

Playboy trefil tep doby: odhalil pokrytectví prudérní morálky a skrytý hlad veřejnosti po uvolnění. „Sex je trefa do černého,“ napsal Hefner spokojeně svým investorům a nemýlil se. Časopis se stal fenoménem. Během několika let překročil náklad Playboye milion výtisků měsíčně a stále stoupal.

V 60. letech už časopis kupovalo sedm milionů mužů každý měsíc a ikonická hlavička s králíčkem se objevovala všude možně – na dveřích prvních Playboy Clubů, na letadle Playboy Airlines či na manžetových knoflíčcích podnikatelů.

Hefner se stával bohatým mužem, ale co víc – stával se symbolem. „Žiju dospělou verzi chlapeckého snu, ze svého života jsem udělal oslavu,“ prohlásil v roce 1967 a nebylo to chlubení, spíš prosté konstatování. V legendárním Playboy Mansion – přepychovém sídle, které si zřídil nejprve v rodném Chicagu a později v Los Angeles – pořádal nepřetržitou sérii večírků, jaké Amerika dosud neviděla.

Sám hostitel se stal ikonou večírkové éry: rád pózoval v hedvábném pyžamu a županu, s dýmkou v ústech, obklopen půltuctem půvabných „zajíčků“.

V časopise Playboy mezitím vycházely nejen odvážné fotografie, ale i špičkové články a rozhovory. Hefner trval na tom, že Playboy nemá být žádná oplzlá pokleslá publikace, nýbrž kompletní lifestyle magazín pro moderního muže.

Na stránkách Playboye se tak vedle aktů objevovali i přední spisovatelé té doby – v 60. letech tu publikovali například Norman Mailer, Kurt Vonnegut, Ray Bradbury či James Baldwin. Playboy proslul také rozsáhlými „Playboy rozhovory“ s významnými osobnostmi: s bojovníkem Muhammadem Ali, s kubánským vůdcem Fidelem Castrem, s hudebníkem Johnem Lennonem nebo s revolucionářem Martinem Lutherem Kingem.

Hefner chtěl, aby si čtenář Playboye mohl říct, že ten časopis má doma kvůli skvělému čtení – a zároveň aby se nemusel stydět za to, že ho těší i krásné dívky. Byl to sladký dvojí zážitek, který mužům té doby Playboy nabídl: intelektuální stimul i erotickou fantazii, ruku v ruce.

Veřejnost reagovala rozporuplně. Pro miliony lidí se stal Hugh Hefner hrdinou – zosobněním svobody, rebelie proti puritánství. Jiní ho zatracovali jako nemravného pornografa v županu. Hefner tyto kontroverze nevnímal jako překážku, naopak – každá morální bitva okolo Playboye jen přitahovala další zvědavé čtenáře.

Roku 1963 byl Hefner dokonce zatčen a obviněn z šíření obscénností kvůli jedné sérii aktů (šlo o fotografie nahé herečky Jayne Mansfield). Porota se nedokázala shodnout a Hefner vyvázl bez trestu. Téhož roku pronikla do jeho nablýskaného světa mladá novinářka a feministka Gloria Steinem, která se nechala najmout jako servírka – „zajíček“ – v Playboy Clubu. Poté napsala drtivě kritický článek, odhalující vyčerpávající a ponižující podmínky, jimž byly zaměstnankyně-klubové hostesky vystaveny.

Hefner zuřil – ale fenomén Playboy už nic nezastavilo. Muži po celém světě obdivovali jeho krásné Playmates (mezi nimi v 70. a 80. letech i celebrity jako Ursula Andressová, Kim Basingerová, Madonna nebo československé modelky Olga Schoberová a Pavlína Pořízková). Hefner otevíral další Playboy Cluby, pořádal okázalé akce a užíval si života plnými doušky. „Všechno to utíká tak strašně rychle. Život by měl být něčím víc než údolím slz,“ prohlašoval. On sám se tím řídil dokonale: svůj život proměnil spíš v nekonečný karneval potěšení.

Jenže roky divoké jízdy se nikomu nevyhnou. V roce 1985 postihla devětapadesátiletého Hefnera lehká mrtvice. Bylo to jako drobná prasklina na zrcadle – dosud měl pocit, že je nezničitelný, ale najednou musel přiznat, že je smrtelník z masa a kostí. Záchvat naštěstí přečkal bez trvalých následků, ale hluboce jím otřásl.

Hefner později přiznal, že právě tehdy přehodnotil svůj dosavadní způsob života: utlumil noční řádění, přerušil nekonečný večírek, vysadil nezdravé neřesti. Dokonce odložil pověstnou dýmku a začal pít dietní kolu místo koktejlů. V tom čase navíc vrcholila epidemie AIDS a bezstarostné promiskuitní hrátky přestávaly být společensky tolerované – i samotný Hefner pocítil, že doba volné lásky je pryč.

Stáhl se do ústraní a předal řízení svého impéria dceři Christie. Playboy Enterprises mezitím bojovalo s konkurencí tvrdé pornografie i s rozkvétajícím internetem, který nabízel nahotu zdarma. Ze scény tak pomalu mizela nejen éra Playboye, ale i jeho slavný zakladatel.

A právě v této zdánlivé závěrečné kapitole života učinil Hugh Hefner překvapivý krok. Po třiceti letech zarytého starmládenectví se rozhodl znovu oženit. Jako by mu onen drobný flirt se smrtí – mrtvičný záchvat – připomněl, že člověk nechce zůstat sám. V létě 1988 se v Hefnerově kalifornském sídle objevila okouzlující modrooká Playmate Kimberley Conrad, teprve šestadvacetiletá modelka z Vancouveru, a v dvaašedesátiletém „Hefovi“ nečekaně probudila starodávné kouzlo lásky.

Svatba roku 1989 byla velkolepá i lehce ironická: hedvábně bílý stan, tisíce orchidejí a zástup gratulantů, kteří jen kroutili hlavou. Sám oddávající kněz si po Hefnerově slavnostním I do (ano, beru) neodpustil do mikrofonu vtipnou vsuvku: „Vážně to řekl? Všichni jste to slyšeli, že ano?!“

Dvaašedesátiletý Hefner se jen usmíval. Bylo vidět, že to myslí vážně – po dlouhé době skutečně zamilovaný, skoro křehký vedle své něžné nevěsty. Jeho třiadevadesátiletá matka Grace pronesla směrem k ženichovi pobavenou otázku, zda přece jen nevěsta není trochu mladá.

Manželství s Kimberley Conradovou změnilo Hefnera k nepoznání. Z playboye, který střídal partnerky jako na běžícím pásu, se stal rodinný muž. Mladá paní Hefnerová mu během pár let porodila dva syny – Marstona a Coopera – a on prožíval podivné déjà vu: ve svých šedesáti a něco letech znovu přebaloval miminka a četl pohádky na dobrou noc.

Playboy Mansion se dočasně proměnil v domov pro rodinu; kdysi nekončící párty utichly, namísto zajíčků pobíhaly po zahradě děti. Hugh Hefner sám sebe přesvědčil, že konečně našel klid a štěstí, po kterém vždy toužil.

Jenže pohádka netrvala věčně. Po necelých deseti letech se vztah s Kimberley začal rozpadat. Bylo jí lehce přes třicet, jemu přes sedmdesát – generační rozdíl se projevil. Conradová se s dětmi odstěhovala do jiného domu v Los Angeles (mimochodem jen pár bloků od Playboy Mansion), ale zůstávali formálně manželé po další dlouhé roky.

Hefner souhlasil, že kvůli synům nepožádá o rozvod, dokud nedospějí. Svůj stárnoucí smutek zase začal tišit starými způsoby: brzy po odloučení už měl kolem sebe znovu skupinku mladých přítelkyň, často bývalých Playmate, a v Playboy Mansion se opět rozjely vyhlášené noční večírky.

Časopis v té době procházel krizí, podnik se propadal do ztrát a Hefner se postupně stáhl z vedení firmy – to vše však veřejnost příliš nevnímala. Pro svět zůstával Hugh Hefner symbolem nekonečného života v hedonistickém blahobytu, mužem, který údajně spal s více než tisícovkou žen a odmítal zestárnout.

Sám sebe rád vtipně přirovnával k pohádkové postavě: „Nikdy nevyrostu. Zůstanu navždy tím klukem. Víte, co se říká – člověk je tak mladý jako dívka, kterou má po svém boku,“ prohazoval se šibalským úsměvem v jednom rozhovoru po svých osmdesátých narozeninách. A skutečně: po roce 2000 ztvárnil roli postaršího Petera Pana doslova před kamerami, když se stal hvězdou reality show The Girls Next Door (Holky odvedle).

Televizní štáb tehdy dostal povolení natáčet Hefnera a jeho tři mladičké přítelkyně – blondýnky Holly, Bridget a Kendru – v běžném chodu života v Playboy Mansion. Milióny diváků tak mohly nahlédnout do intimního světa starce v pyžamu, obklopeného mladým harémem. Na obrazovce působil Hugh stále vitálně, i když trochu legračně; sám sebe rozhodně nebral vážně a s dědečkovskou benevolencí glosoval dovádění svých „děvčat“.

Jen málokdo ale tušil, že když se kamery vypnou, sedává tento samotářský král večírků v prázdné ložnici a se zvláštní nostalgií si prohlíží své slavné scrap-booky – osobní deníky a alba, do nichž celý život maniakálně zaznamenával každý detail svých dní. Hugh Hefner měl přes 18 000 stran vzpomínek – fotografií návštěvníků Playboy Mansion, výstřižků, poznámek. Jako by se bál zapomnění a potřeboval svůj život zdokumentovat dřív, než pomine.

V roce 2010, ve věku 84 let, se Hefner konečně formálně rozvedl s Kimberley Conradovou – a hned vzápětí ohlásil třetí zásnuby. Jeho vyvolenou se stala Crystal Harrisová, plavovlasá Playmate roku 2009, které bylo teprve 24 let. I na Hughovy poměry šlo o extrémní věkový rozdíl.

Snoubenka zprvu vypadala zamilovaně, ale pět dní před plánovanou svatbou v červnu 2011 utekla doslova od oltáře. Zůstaly po ní jen slavnostní přípravy na svatbu a Hefner s ostudou. Nechal ji, ať si jde po svém, a vrátil se ke svému pomalému, klidnému životu v sídle. Jeho každodenní rutina se už dávno proměnila: dopoledne trávíval ve své domácí kanceláři nad archivem starých tiskovin, odpoledne si pouštěl filmy z klasické hollywoodské éry a navečer hrával se služebnictvem karty.

V prosinci 2012 se stal malý vánoční zázrak: Crystal Harrisová se k Hefnerovi nečekaně vrátila a na Silvestra, poslední den roku, se za něj přece jen provdala. Bylo mu úctyhodných 86 let, nevěstě 26; oddával je tentýž kněz jako kdysi Kimberley a opět pronesl s úsměvem: „Hugh Hefner to dokázal – znovu!“

Svatba proběhla v komorním duchu. Jako by i sám velký showman Hef už neměl zapotřebí nic světu dokazovat. Jeho třetí manželství bylo klidné, bez skandálů a bez velkých gest. Crystal působila po boku muže o 60 let staršího spíš jako laskavá pečovatelka než vášnivá choť. Hefner s ní trávil pokojné večery, občas společně uváděli filantropické akce nadace Playboy – a pomalu se vytrácel ze světa.

Dne 27. září 2017, ve věku 91 let, Hugh Hefner zemřel. Odejít z tohoto světa dokázal stejně stylově, jako v něm žil: tiše a doma, ve svém milovaném Playboy Mansion, v hedvábném pyžamu. Podnik Playboy Enterprises oznámil, že Hefner „skonal z přirozených příčin, pokojně, obklopen svými nejbližšími.“

Za pár dní se konal malý smuteční obřad pro rodinu; nikdo z přítomných neplakal nahlas, spíš vládla tichá, smířená nálada. Možná i proto, že ten starý pán, kterého ukládali k poslednímu spánku, prožil život tak naplněný, jako se poštěstí jen málokomu.

Zdroje: