Článek
Úterý 6. června 1944, svítání. Mladý německý voják leží přitisknutý k vlhké hlíně v mělkém okopu nad pláží. Je mu dvacet. Křečovitě svírá pažbu svého kulometu MG42, prsty zkřehlé ranním chladem a strachem. V dálce hučí lodní motory a obzor zaplavují stovky temných siluet – invazní flotila, kterou svět ještě neviděl. Tohle je Normandie. Za pár minut začne peklo.
V 6:30 ráno narážejí první vyloďovací čluny do písku pláže Omaha. Vojáci uvnitř jsou nacpaní jeden vedle druhého, mořskou nemocí zesláblí, vystrašení k smrti. Rampy s třeskotem padají dolů. „Feuer!“ nese se ze zákopů. Severloh na nic nečeká a stiskne spoušť. Kulomet se rozštěká. Rázem posílá dlouhou dávku přímo do husté skupiny, která vybíhá z člunu. Písek i voda se barví krví. Jedna třívteřinová dávka – to je padesát, šedesát nábojů – a před ním padá celá četa.
Těla vojáků se hroutí do vln jako hadrové loutky. Mladí kluci, co před vteřinou žili a doufali, teď bezvládně leží na mokrém písku. A tohle je teprve začátek.
Cvičený instinkt ho nutí k další střelbě. Přežít, splnit rozkaz. Zatne zuby a střílí znovu. Ozývá se příšerný řev – směs křiku raněných a zuřivého praskotu zbraní. Američané v první vlně prchají z vody ke kůlům a „ježkům“, které ční z pláže jako pavučina pastí. Schovávají se za jakoukoliv překážku – i za mrtvá těla kamarádů – jen aby unikli vražedné palbě.
Někteří se vrhají do vody, jiní zůstanou nehybně ležet, a není poznat, zda se kryjí, nebo už zemřeli. Nad tím vším se vznáší pach spáleného prachu a mořská sůl. Začalo inferno, jaké si ani ve zlých snech nepředstavoval.
Ještě před pár měsíci byl Heinrich Severloh pouhým odvedencem, který nechtěl bojovat. V roce 1942 ho povolali do wehrmachtu a poslali na východní frontu. U jednotky vozatajů pronesl před důstojníkem opovážlivou poznámku – a krutě za ni zaplatil. Jako trest ho nutili cvičit do úplného vyčerpání, až zkolaboval.
Půl roku se pak léčil v nemocnici s podlomeným zdravím. Pro armádu však zůstal pouhým pěšákem v masovém mlýnku války. Koncem roku 1943 ho převelí do Normandie. Ocitá se v pevnůstce WN-62 nad pláží Omaha, jako jeden ze čtyřiceti německých vojáků připravených bránit tento úsek pobřeží. Osud ho postavil sem, za kulomet, proti ohromné přesile.
výhled na pláž z pevnosti
Na pláži dole Američané postupně získávají půdu pod nohama. Čluny druhé a třetí vlny připlouvají blíž, příliv zkracuje vzdálenost. Heinricha nejspíš sžírá strach, ale zároveň jede na vlně adrenalinu. Přes okraj okopu mu neustále podává další a další bedničky s náboji neznámý poddůstojník od vedlejší jednotky, kterého předtím nikdy neviděl.
Spolu vytvářejí smrtící tým: neúnavný střelec a jeho nabíječ. Hodin za hodinou pálí Hein dolů na pláž dávku za dávkou. Kulomet řve takřka nepřetržitě od 6:30 až do 15:30 – celých devět hodin. Vždy když se hlaveň přehřeje, stáhne se na vteřinu zpět a vezme do ruky svou opakovací pušku Kar-98k. Míří a střílí jako automat, téměř bez přestání.
Slunce stoupá nad horizont. Písek je poset mrtvými a moře vyvrhuje na břeh další a další těla. Je to noční můra, která ho už nikdy neopustí. Na pláži zatím dorážejí další a další vojáci. Někteří se plazí vpřed mezi mrtvými druhy, jiní se krčí za ocelovými překážkami. Hein opět ztuhne a bezmyšlenkovitě stiskne spoušť MG42 – rozsévá smrt vlevo, pak vpravo.
Už necílí na lidi, ale na pouhé siluety ve vzdálenosti pár set metrů. Připadá mu, jako by sekal kosou obilí na poli – jen místo klasů padají lidské postavy. Absurdní jatka pokračují. Kolik jich už asi zabil? Padesát? Sto? Ne, určitě víc… ale to číslo mu zatím nic neříká. Jeho tělo se proměnilo ve stroj na zabíjení.
A pak to přijde – náraz jako kladivem. Kousek před Heinovým okopem vybuchne granát z lodního děla. Exploze ho odhodí zády o stěnu zákopu. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, cítí na tváři horkou krev. Střepina ho zasáhla do lícní kosti, z rány crčí proud. Rukáv uniformy má promáčený krví – vlastní i cizí – ale jinak se může hýbat.
Vyškrábe se zpátky ke kulometu, zvedne hlavu nad okraj zákopu… a pochopí, že je konec. Kam dohlédne, Američané už pronikají nahoru po svahu. Několik obrněných tanků Sherman se plazí od nedalekého výjezdu z pláže přímo k jeho postavení. Všude kolem dopadá salva za salvou – loďstvo teď ostřeluje bunkry na hřebeni. Z pevnosti WN-62 už moc nezbývá. Z děr a rozvalin utíkají jeho druhové do vnitrozemí. Není kam ustoupit.
V tom se v otevřeném vchodu jejich bunkru objeví silueta. Nadporučík Bernhard Frerking, jeho velitel, který celou dobu naváděl dělostřeleckou palbu, teď osobně dorazil do přední linie. „Raus! Musíme pryč!“ vykřikne Frerking a gestikuluje na přežívající muže v zákopu.
Pak se obrátí k Heinovi. Poprvé za celou dobu služby ho osloví důvěrně, neformálně: „Heinrichu – skoč, utíkej! Jsi na řadě!“ křikne chraplavě. „Ty skáčeš jako další!“ Ten důrazný povel má pro Severloha jediný význam: teď, nebo nikdy. Vyšvihne se z okopu ven a vrhne se do spojovacího zákopu vedoucího od pobřeží do lesa.
V zádech slyší další ohlušující výbuch. Utíká o život. Rozervaným betonem a hlínou se dere vzhůru k hustému porostu. Běží, přestože ho v boku bodá bolest a zraněná tvář pulzuje. Běží, i když slyší zvuk pušek – to na něj střílí první američtí průzkumníci.
Když doběhne s několika dalšími vojáky do remízku za hřebenem, zastaví se. Tam vzadu v uzlu zákopů a bunkrů zůstali mnozí, i poručík Frerking. Hein se ohlédne, ale vidí jen stoupající kouř. Netuší, že jeho nadřízeného právě zasáhla střela do hlavy, když kryl jejich ústup. Mladý Němec teď nemá čas na city – pud sebezáchovy ho žene pryč.
Přes lesíky a pole se plíží celou noc směrem do vnitrozemí. Někde u vesnice Colleville-sur-Mer, jen pár kilometrů od pláže, konečně nemůžou dál. Je 7. června ráno. Hein se spolu s jedním kamarádem rozhodne vzdát.
Vyčerpaní, zablácení a krvácející vykročí z úkrytu s prázdnýma rukama nad hlavou vstříc americké hlídce. Ta chvilku váhá – tihle Němci by klidně mohli zblízka tasit pistoli – ale nakonec je jen zadrží a odvede. Pro Heinricha válka skončila.
Jako jeden z tisíců zajatců putuje mladý Severloh nejprve přes oceán. Ocitne se v zajateckém táboře u Bostonu v USA, pak ho spojenci převezou do Anglie na nucené práce. Daleko od domova tvrdě dře na silnicích, zatímco válka v Evropě spěje ke konci. Nikdo netuší, že ten nenápadný kluk s prázdným pohledem mohl být „monstrem z Omahy“, o jakém se už začínají šířit historky.
Na jaře 1947 je Hein konečně propuštěn a smí se vrátit domů. Z tehdejšího devatenáctiletého kluka je téměř čtyřiadvacetiletý muž se zjizvenou tváří a pohledem starce. Na rodném statku v Metzingenu se snaží pokračovat v běžném životě – pracuje na poli, stará se o koně – ale uvnitř něj zůstává válka. Téměř každou noc se budí křikem - zdají se mu hrůzné sny, pláž Omaha ho nepouští ze svých spárů.
Dlouhých šestnáct let uplyne, než se Severloh odhodlá svůj příběh vypovědět. Roku 1960 poskytne svědectví pro knihu o invazi v Normandii. Tehdy se poprvé veřejně objeví zmínka o neznámém německém vojínovi, který měl na Omaze údajně postřílet neuvěřitelný počet útočníků. Ne všichni tomu věří – zní to jako přehnaná legenda. Sám Heinrich však moc dobře ví, co viděl na vlastní oči.
Čísla ho děsí. Po večerech si v duchu zkouší spočítat, kolik nábojů vlastně vypálil, kolik protivníků mohl zasáhnout. Později dojde k odhadu, že toho dne vystřílel ze svého kulometu kolem 13 500 nábojů a dalších 400 z pušky. Když tohle číslo slyší historici, pochybují – je možné, aby jeden člověk způsobil takovou zkázu?
Právě v té době se Heinrichovi dostane do ruky slavná kniha „Nejdelší den“ od Cornelia Ryana. V detailním líčení dne D narazí na pasáž, z níž mu ztuhne krev v žilách. Píše se tam o americkém vojákovi, který u Colleville utrpěl během vylodění tři střelné rány do hrudi, ale jako zázrakem přežil. Jmenoval se David E. Silva. Severloh tuší, že to musel být on, kdo toho muže postřelil.
Ta představa ho pronásleduje celé týdny. Nakonec se osmělí a napíše dopis na adresu uvedenou u jména v knize. Co napsat člověku, kterého jste se pokusili zabít? Heinrich dlouho váhá. Omluvit se? Zeptat se, jaké to bylo? Nedokáže najít slova. Nakonec jednoduše popíše, kdo je a kde 6. června 1944 byl – a že četl, že David byl tehdy na Omaze také.
Odpověď přijde po několika týdnech. David Silva píše vlídně, bez záště. Setkání dvou nepřátel na sebe nenechá dlouho čekat: zorganizují ho o pár let později v Německu. Když se Heinrich a David poprvé potkají tváří v tvář, je to zvláštní moment. Oba jsou už starší pánové, oba mají své životy, rodiny, bolesti.
A oba spojuje jediný den, který vše změnil. Dlouze si hledí do očí. Beze slov v nich poznávají vzpomínku na onen chladný červnový den. Potom Američan obejme svého někdejšího nepřítele. Heinrich má v očích slzy. „Odpouštím ti,“ šeptá David – i když Heinrich o odpuštění ani nedokázal požádat.
Začne tak nepravděpodobné přátelství, které vydrží po zbytek jejich životů. Heinrich Severloh se mezitím stane pro média senzací – novináři ho překřtí na „Bestii z Omahy“ či „řezníka z Omahy“. On sám to označení nesnáší. Ví, že nebyl žádný krvelačný netvor, jen vyděšený kluk ve víru války. V jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytl, mluví potichu, stydlivě, se sklopenýma očima.
Vzpomíná na 6. červen 1944 a jeho hlas se láme: „Bylo jich určitě nejméně tisíc, spíše přes dva tisíce. Ale nevím, kolik mužů jsem postřílel. Bylo to příšerné. Když na to pomyslím, chce se mi z toho zvracet,“ svěří se reportérovi v roce 2004.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Severloh
https://ww2gravestone.com/people/severloh-heinrich/
https://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=62104
https://warfarehistorynetwork.com/article/a-german-soldier-who-defended-omaha-beach-on-d-day/
https://gunsamerica.com/digest/heinrich-hein-severloh-the-penitent-butcher-of-omaha-beach/
https://www.armyweb.cz/clanek/heinrich-severloh-bestie-z-omaha-beach
