Článek
Bylo pondělí 28. května 1984 krátce před polednem – obyčejný pracovní den v chemičce VCHZ Synthesia v Pardubicích-Semtíně. Areálem se rozezněl poplach: v jednom ze skladů vypukl požár. Podniková jednotka hasičů vyrazila k zásahu s představou, že jde o banální incident.
Jakmile se však cisterna přiblížila k místu, hasiči ztuhli – plameny šlehaly vysoko a černý kouř se valil přímo z budovy skladu střelného prachu. Než stihli cokoli podniknout, oslňující záblesk proťal areál a ozvala se ohlušující exploze. „Doslova nám projela tlaková vlna autem a vyrazila okna,“ vzpomínali později šokovaní hasiči, kteří jako zázrakem přežili ukryti v těžkém voze.
V jediném okamžiku se areál chemičky otřásl v základech. Sklad plný střelného prachu zmizel – rozmetán silou výbuchu na prach a trosky. Na jeho místě zůstala v zemi kráterovitá jáma o hloubce kolem sedmi metrů a průměru zhruba deset metrů. Budova skladu se vypařila a okolní objekty byly těžce poškozené, některé se zřítily docela. Železobetonová vrata byla jako papír; střecha skladiště zmizela kdesi v oblacích. A nad továrnou se začal zvedat děsivý mrak.
Rána byla tak silná, že mnozí svědci nic podobného v životě neslyšeli. Z okolních valů, odkud část zaměstnanců zvědavě přihlížela požáru, byli lidé výbuchem doslova smeteni. Tisíce dalších v okolí pocítily drtivou tlakovou vlnu – v okruhu několika kilometrů se otřásaly budovy a z oken se stávaly hromady střepů.
V sedm kilometrů vzdálených Pardubicích vytloukla okna domů i výlohy obchodů. Dokonce i ve dvacet kilometrů vzdáleném Hradci Králové a Chrudimi tlaková vlna vysklila skleněné tabule. „Šla jsem k doktorovi a uslyšela šílenou ránu. Úplně se otřásla celá budova. Vyběhla jsem ven a viděla mrak – vypadal jak atomový hřib. Hodně mě to vylekalo,“ svěřila se v novinovém rozhovoru jedna z pardubických obyvatelek.
Mnozí lidé skutečně v prvních minutách netušili, co se stalo – napadlo je, zda nebouchla rafinerie, plyn, nebo dokonce jaderná bomba. Ti, kdo zahlédli charakteristický hřibovitý oblak kouře stoupající nad Semtínem, měli před očima obrazy z Hirošimy a Nagasaki a zmocňovala se jich panika.
V celém regionu nastal zmatek. Okenní tabulky řinčely, panely domů se zachvívaly, alarmy aut ječely a vyděšení lidé vybíhali z domovů na ulici. Otřesy zaznamenali dokonce i občané v dalekém Hradci Králové. Telefonní linky na tísňové volání se začaly plnit dotazy, ale úřady dlouho neposkytovaly téměř žádné vysvětlení. „Mysleli jsme, že je to někde za rohem,“ popsala první chvíle obyvatelka Lázní Bohdaneč, vzdálených asi čtyři kilometry.
Starosta nejbližší obce Rybitví vzpomíná, že jakmile uslyšel ránu, vyběhl ven a na obloze spatřil oblak žlutooranžového kouře; tlaková vlna mu na obecním úřadě rozbila třímetrové okno. Kdo mohl, utíkal od oken a hledal úkryt, jiní zděšeně diskutovali, zda nemají raději evakuovat děti.
Vzduchem se šířily poplašné zvěsti o úniku jedovatých plynů či dalších možných explozích – nikdo nevěděl, co si myslet. Neznámé výbuchy v komunistickém Československu byly jevem nezvyklým a obavy z nejhoršího byly zcela namístě.
Zpustošený areál Synthesie připomínal válečnou zónu. Kolem kráteru tam, kde stával sklad, ležely kusy zdiva a potrhané plechy. Trosky dopadaly desítky metrů daleko. Někteří pracovníci v okolí exploze byli výbuchem odhozeni či zavalení. Pro pět z nich se ten den stal osudným.
Životy naprosto nevinných lidí vyhasly během pár vteřin – paradoxně ti, kteří svou nedbalostí katastrofu zavinili, stihli před výbuchem utéct a přežili. Mezi oběťmi byla například mladá sekretářka v administrativní budově, na niž se zřítila stěna kanceláře, či zaměstnanec, který si právě přišel na personální oddělení vyřídit důchod – krutou ironií osudu se ho už nedožil. Další tři lidé zahynuli v sutinách zdemolovaných budov; desítky zraněných zůstaly ležet mezi střepy a troskami. Nejvíce zranění utrpěli lidé zasažení rozletem skla – mnoho pracovníků i obyvatel v okolí mělo pořezané obličeje a ruce od prolétávajících střepů.
Řadě lidí tlak poškodil sluch. Ti, kteří byli požáru nejblíž, utrpěli popáleniny. Scény chaosu dokreslovaly sirény sanitních vozů: na místo neštěstí jich okamžitě dorazilo kolem osmdesáti ze všech okolních měst, dokonce i z více než 50 km vzdáleného Havlíčkova Brodu.
Záchranáři sváželi zraněné nepřetržitě do pardubické nemocnice; protože sanitky nestíhaly všechny odvozy, zastavovali policisté náhodné řidiče projíždějící okolo a rekvírovali jejich auta k transportu raněných.
Ještě týž den odpoledne byla oblast továrny uzavřena ozbrojenými složkami. Probíhalo horečné pátrání po přeživších i obětech. Některá těla byla nalezena až po delší době a rozmetané ostatky bylo nutné identifikovat. Výjev připomínal nejhorší katastrofy – ačkoli v tomto případě mělo jít „jen“ o průmyslovou havárii.
Ve skutečnosti se však celým Pardubickem rozprostřelo ohnisko zkázy srovnatelné spíše s malým zemětřesením či vojenským útokem. Oficiální bilance byla hrozivá: pět mrtvých, přes dvě stovky zraněných, z toho nejméně sedmnáct těžce. Materiální škody šly do milionů a zanechaly město i okolní obce doslova poseté střepy a sutí.
Co noviny (ne)řekly
Večer po explozi se v Pardubicích šeptanda šířila rychlostí blesku, avšak oficiální informace nikde. Televizní ani rozhlasové zprávy ten den o události mlčely. Lidé se sbíhali před závodní bránou Synthesie, aby zjistili, co se stalo jejich blízkým – marně, dovnitř nikoho nepustili a ven pronikaly jen útržky zpráv. Druhý den ráno pak všichni netrpělivě rozbalili noviny… a našli jediný krátký článek.
Komunistický tisk odbyl katastrofu jen několika řádky suchého textu. Regionální deník Pochodeň otiskl zprávu nadepsanou nevinně „Výbuch v chemickém závodě“ a ve zprávě uvedl strohé sdělení: „Včera došlo z dosud nezjištěných příčin v n. p. Východočeské chemické závody Synthesia Semtín k výbuchu. Při této havárii čtyři pracovníci zahynuli. V nemocničním ošetření bylo ponecháno 50 pracovníků, z nichž 10 je zraněno těžce,“ psal dobový tisk.
Dále noviny neurčitě poznamenaly, že „v areálu podniku byla poškozena řada objektů a tlaková vlna popraskala okna na některých budovách v Pardubicích, Rosicích nad Labem a dalších obcích“. To bylo vše.
Totalitní režim spustil osvědčenou mlžicí taktiku. Místo varování či uklidnění veřejnosti přišla informační clona: strohá zpráva o příčině „v dosud nezjištěných příčin“ a údaj o „čtyřech zahynulých pracovnících“, který zřejmě nebral v potaz pátou oběť, jež zemřela později, ani žádné zraněné mimo okruh zaměstnanců.
Úřady neposkytly občanům žádné další vysvětlení či instrukce. V televizi a rozhlase se o tragédii neobjevila ani zmínka. Až s denním zpožděním ČTK vydala krátkou zprávu, kterou převzal regionální tisk – jen aby se neřeklo, že se nic neoznámilo. O lidských obětech či počtu raněných však nepadlo v celostátních médiích ani slovo.
Nařízení „shora“ bylo jasné: uklidnit situaci, utajit skutečný rozsah havárie a zabránit šíření „nežádoucích“ informací, které by mohly poškodit obraz socialistického průmyslu. Záchranné složky a nemocnice dostaly příkaz nezveřejňovat žádné detaily. Rodinám obětí i svědkům bylo naznačeno, že o události se nemají s nikým bavit.
Takřka ze dne na den tak tragédie upadla do podivného ticha. Veřejnost zůstala zmatená: v Pardubicích sice všichni na vlastní oči viděli spoušť – všudypřítomné střepy a vyražená okna – ale noviny se tvářily, že šlo jen o drobný incident. Místo reportáží o hrdinech a obětech přinesly pouze krotké ujištění, že situace je pod kontrolou a provoz bude brzy obnoven.
Místní slyšeli o statečných výkonech hasičů a zdravotníků jen z druhé ruky, šeptem. A některé nejvíce šokující skutečnosti se tehdy na veřejnost nedostaly vůbec. Například fakt, že onen sklad střelného prachu nebyl v době výbuchu ani zdaleka plný – o pouhý víkend dříve odtud byla většina zásob expedována, což nepochybně zabránilo ještě mnohem většímu masakru.
Nebo skutečnost, že příčinou exploze byla trestuhodná nedbalost: zastaralý vozík v dezolátním stavu, kterému skřípající železná hrana při nakládání jiskřila o rampu, a dokonce hrubé porušení předpisů při manipulaci s hořlavinami.
Tyto detaily se oficiálně přiznaly až po letech. V roce 1984 však jakákoliv hlubší pravda zůstala schována pod pomyslným poklopem – stejně neprostupným, jako byl ten děsivý kouřový hřib vznášející se nad Semtínem.
Proč ta zamlčování a polopravdy? Synthesia Semtín nebyla ledajaký závod. Šlo o jeden z nejdůležitějších chemických podniků v Československu – a zároveň o strategickou továrnu spjatou s armádou. Její historie sahala až do časů první republiky, kdy zde vznikla výrobna výbušnin nazvaná příznačně Explosia.
V sousedství vyrostla sesterská firma Synthesia na produkci kyselin a dalších chemikálií, potřebných právě k výrobě střelného prachu, dynamitu či plastických trhavin. Po roce 1945 byly oba závody spolu s dalšími sloučeny do národního podniku VCHZ Synthesia – rozlehlého chemického kombinátu na okraji Pardubic.
Za studené války z těchto linek putovaly tuny průmyslových výbušnin a střeliv do armádních skladů i na export pro spřátelené režimy. Není náhoda, že právě zdejší chemik Stanislav Brebera vynalezl v 50. letech proslulou plastickou trhavinu Semtex – pojmenovanou po Semtíně a později „proslavenou“ teroristy po celém světě.
Celý komplex podléhal přísnému utajení a přístup do něj byl přísně střežen. Zaměstnanci věděli, že pracují s nebezpečnými látkami, ale také že o své práci nesmí příliš mluvit.
V tomto kontextu není překvapivé, že nehody v Synthesii se režim snažil utajovat či bagatelizovat. Výbuchy a požáry se areálu nevyhýbaly ani v minulosti: například již roku 1958 zde tragicky zahynuli čtyři pracovníci při jiné explozi, v 60. letech došlo k dalším haváriím.
Tehdejší tisk o nich sice informoval, avšak s důrazem na budovatelskou rétoriku – psalo se o hrdinném nasazení a zachraňování „společného majetku“, což mělo zastřít skutečnou příčinu. O dvacet let později už normalizační propaganda raději volila úplné mlčení. Katastrofa z května 1984 totiž příliš okatě ukázala, jak tenká je hranice mezi rutinní výrobou a ohrožením celého města.
Byla to nejhorší průmyslová havárie v regionu od konce války. Přesto ji totalitní stát vymazal z veřejného prostoru.
Zničený sklad byl brzy odklizen, výroba obnovena a život šel zdánlivě dál. Ale v myslích Pardubáků zůstalo ono osudné poledne vypáleno navždy. Každé zadunění a otřes půdy jim ještě dlouho poté připomínaly semtínský výbuch. Přesto se o něm veřejně skoro nemluvilo. Až po pádu komunismu v roce 1989 začala vyplouvat na povrch pravda o rozsahu tragédie. Otevřeně se potvrdilo, že obětí bylo pět a zraněných přes dvě stě – čísla, která si do té doby lidé v Pardubicích předávali jen šeptem. Vyšetřovací spisy odhalily detailní příčiny a zanedbanou bezpečnost v podniku. Pro pamětníky to nebylo velké překvapení: mnozí si vybavovali, že onen kritický vozík jiskřil už dříve a přesto se používal dál. V porevolučním tisku se také objevily do té doby nemyslitelné výpovědi svědků pod plnými jmény. V roce 2004 natočila Česká televize dokument z cyklu Osudové okamžiky, který rekonstruoval průběh exploze a vzdal hold obětem. Náhle se tak po letech mlčení začal příběh semtínské tragédie vyprávět nahlas.
Bolestná vzpomínka však nikdy zcela nezmizela. Kdykoliv se v dalších letech z areálu Synthesie ozvala rána či siréna, lidé zpozorněli. Bohužel, historie se nevyhnula tomu, aby se podobné neštěstí opakovalo. Dne 20. dubna 2011 zasáhl semtínskou Explosii další ničivý výbuch, tentokrát ve výrobně nitroglycerinu.
Čtyři zaměstnanci tehdy zmizeli v troskách – jejich ostatky se nikdy nenašly, „prostě se vypařili“. Nad lesem stoupal žlutavý atomový hřib kouře a tlaková vlna opět poničila okna v širokém okolí až po Hradec Králové. Tento novodobý tragický případ připomněl hrůzy roku 1984 velmi živě.
Média tentokrát informovala otevřeně, a podnik Explosia dokonce zřídil pietní desku na památku zahynulých pracovníků. Pro mnoho pamětníků to byla i tichá připomínka oné starší katastrofy z dob komunismu, která žádný pomník ani oficiální vzpomínku nedostala.
Zdroje:
https://www.pardubicednes.cz/zpravodajstvi/65253-vybuch-v-synthesii-semtin-pred-41-lety-zemrelo-pet-lidi/
https://zpravy.tiscali.cz/exploze-v-pardubicich-pry-pripominala-atomovy-vybuch-77864
https://hlidacipes.org/statni-podnik-explosia-manipuluje-s-informacemi/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/zemrel-zamestnanec-explosie-zraneny-pri-pozaru-strelneho-prachu-57489
https://pardubicky.denik.cz/zpravy_region/vybuch-chemicky-v-semtine-je-nejtragictejsi-od-rok.html
https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/vybuch-semtin-vyroci.A140529_2068977_pardubice-zpravy_mt
https://www.lidovky.cz/domov/vybuchla-tovarna-na-semtex-ctyri-lide-stale-nezvestni.A110420_082340_ln_domov_ter
https://www.opojisteni.cz/pojistny-trh/vybuch-nitroglycerinu-v-pardubicke-chemicce-v-semtine/c:3094/
