Článek
Marie Glázrová, rodným příjmením Glaserová, se narodila 12. července 1911 v Horní Suché u Karviné. Datum 11. července se někdy opakuje, odborné biografické prameny ho však uvádějí jako chybné.
Jejím otcem byl venkovský lékař Vavřinec Glaser, který byl zároveň nadšeným ochotníkem. Dceru k divadlu neodrazoval, naopak její zájem o recitaci a herectví podporoval. To nebylo v době, kdy se od dcer často čekala spíš bezpečná a praktická budoucnost, úplně samozřejmé.
Marie nejprve získávala soukromou průpravu u Marie Markové-Nekolové a Izy Grégrové. Poté nastoupila na dramatické oddělení pražské konzervatoře, kde studovala u Marie Laudové-Hořicové, Anny Suchánkové, Jaroslava Hurta a Rudolfa Deyla staršího.
Studium dokončila v roce 1931. Neúspěšně se ucházela o angažmá v Divadle Vlasty Buriana, a tak její první profesionální sezona vedla do Městského divadla v Plzni.
Cesta do Prahy
V roce 1932 si jí všiml režisér Jan Bor a přivedl ji do Divadla na Vinohradech. Glázrová zde zůstala pět let a rychle na sebe upozornila. Její Kateřina ve Zkrocení zlé ženy patřila k rolím, díky nimž si jí začali všímat diváci i kritici.
Na vinohradské scéně se ukázala jako herečka pro temperamentní, lyrické i tragické postavy. Nešlo jen o půvabnou tvář. Měla kultivovaný hlas, přesný přednes a schopnost zahrát ženské hrdinky bez přehnaného sentimentu.
Ve filmu debutovala v roce 1934 v komedii Poslední muž po boku Huga Haase. Následovaly Maryša, Naši furianti, Hlídač č. 47 a především Její pastorkyňa z roku 1938, v níž dostala výraznější úlohu Jenůfy.
V letech 1937 až 1939 se věnovala převážně filmu. Její kariéra nabírala rychlost právě ve chvíli, kdy se objevila nabídka, která mohla změnit úplně všechno.
Francouzský režisér Abel Gance, autor monumentálního Napoleona, tehdy připravoval projekt o Kryštofu Kolumbovi. Nešlo o hotový film s definitivně obsazenými rolemi. Gance o velkofilmu snil dlouhá léta, rozpracovával ho v různých podobách a jen obtížně pro něj hledal financování.
Gancův produkční šéf si jako možnou představitelku hlavní role vybral právě Marii Glázrovou. Podle jejích pozdějších vzpomínek dostala pozvání do francouzského Joinville.
„Zdála jsem se mu asi typem vhodným, dokonce jsem dostala lichotivé pozvání do Joinvillu, ale přišly do toho tragické mnichovské události, a tak už jsem zůstala doma,“ vzpomínala Glázrová.
Šance, kterou pohltila historie
Mnichovská dohoda z konce září 1938 změnila život celé země. Československo přišlo o pohraničí, následovala okupace a válka. Pro zahraniční kariéru české herečky se prostor rychle uzavřel.
Gance navíc patřil k režisérům s obřími, často nerealizovanými plány. Kolumbův příběh zůstal jedním z jeho velkých filmových snů, který nikdy nedokončil. Nelze s jistotou říct, jak by Glázrová ve Francii uspěla ani zda by se projekt vůbec dočkal výroby. Jisté je, že možnost dostat se do mezinárodního filmu zmizela v okamžiku, kdy se Evropa začala rozpadat.
Po válce pak situaci uzavřela železná opona. Československá herečka spjatá s Národním divadlem už neměla snadný přístup k západoevropským produkcím. Mezinárodní kariéra tak zůstala nenaplněnou možností, ne prohrou talentu.
V roce 1939 začala Marie Glázrová hostovat v Národním divadle . Od 1. srpna 1939 byla sólistkou činohry a v angažmá zůstala až do 31. prosince 1987.
Na scéně Národního divadla vytvořila celou řadu velkých rolí. Vynikala v romantickém a psychologickém repertoáru, v klasických tragédiích i v českých hrách. Její herectví stálo na kultivované řeči, přesném frázování a hlubokém citovém prožitku.
Byla také výraznou recitátorkou. Interpretovala zejména Bezručovy Slezské písně, tedy poezii kraje, z něhož pocházela. Její hlas se pravidelně ozýval i v rozhlase a na recitačních večerech.
V roce 1942 získala Národní cenu. Později obdržela vyznamenání Za vynikající práci, titul zasloužilé členky Národního divadla a v roce 1963 titul zasloužilá umělkyně.
Filmová hvězda protektorátu
Za okupace patřila Marie Glázrová k nejobsazovanějším českým filmovým herečkám. Objevila se ve snímcích Babička, Noční motýl, Turbina, Městečko na dlani, Tanečnice nebo Děvčica z Beskyd.
Vrchol její filmové kariéry přišel s historickým dramatem Rozina sebranec. Film byl dokončen za války, do kin se ale dostal až po osvobození v roce 1945.
Podle pozdějších vzpomínek patřila Glázrová mezi herečky, které odmítaly spolupráci s německou produkcí. Některé kolegyně ji prý škádlily, že to není jen otázka zásad, ale i jejího příliš „slovanského vzhledu“.
Je v tom zvláštní ironie. Typ, který francouzská produkce považovala za vhodný pro film o Kolumbovi, byl za protektorátu spojován s tím, proč pro ni německé filmy nejsou přirozeným prostorem.
Po válce se filmové nabídky postupně ztenčily. Glázrová hrála například v Lavině, Poslu úsvitu, Byl jednou jeden král, Vyšším principu, Jarních vodách nebo ve filmu Hvězda.
V Jarních vodách Václava Kršky se vracela před kameru po delší době. Herec a režisér Vít Olmer později vzpomínal, že Glázrová při jedné důležité scéně propadla nejistotě a nedokázala pokračovat. Bylo patrné, že dlouhé období menších příležitostí se podepsalo i na její sebedůvěře.
Její poslední výraznější filmová stopa přišla v pohádce Honza málem králem z roku 1976. V roce 1986 se pak objevila ve filmu Velká filmová loupež, kde hrála samu sebe.
Na filmovém plátně se zkrátka nevyužil celý rozsah jejího talentu. Divadlo pro ni zůstalo hlavním domovem, i když ani tam závěr kariéry nebyl laskavý.
Láska s Eduardem Hakenem
V osobním životě byla Marie Glázrová spojena především s jediným mužem, operním pěvcem Eduardem Hakenem.
Potkali se za války v Národním divadle. Intenzivněji se začali stýkat až v době Pražského povstání, kdy Glázrová pomáhala jako ošetřovatelka v Emauzích a Haken se účastnil dění na barikádách.
Vzali se tajně v roce 1947. O rok později se jim narodila dcera Marie, pozdější dramaturgyně, novinářka a komunální politička Marie Ulrichová-Hakenová.
Manželství trvalo až do Hakenovy smrti v roce 1996. Marie Glázrová svého manžela přežila o čtyři roky.
V sedmdesátých letech se v Národním divadle začalo mluvit o odchodu starších herců. Glázrová dostala návrh na nedobrovolný odchod do důchodu, ale odmítla jej podepsat.
Formálně tak zůstala v angažmá až do roku 1987. Podle Biografického slovníku českých zemí už však po odmítnutí odchodu nezískala žádnou další roli.
Její poslední větší jevištní úkol souvisel s Kočičí hrou Istvána Örkényho. Nehrála hlavní hrdinku, která připadla Daně Medřické, ale Adelajdu Brucknerovou, matku operního pěvce Viktora Molnára.
Byl to hořký konec kariéry ženy, která několik desetiletí patřila k výrazným tvářím první české scény. Neodešla proto, že by ztratila talent. Spíš se změnilo prostředí a o herečky její generace už nebyl zájem.
Marie Glázrová zemřela 19. února 2000 v Praze ve věku osmaosmdesáti let. Je pochována na Vyšehradském hřbitově vedle Eduarda Hakena.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/5247/marie-glazrova
https://www.lifee.cz/noblesni-herecka-marie-glazrova-touzilo-po-ni-mnoho-jejich-kolegu-ona-ale-mela-jen-jednu-velkou-lasku-86580
https://www.lifee.cz/pribehy/eduard-haken-operni-pevec-ktery-vystudoval-i-medicinu-byl-50-let-solistou-narodniho-divadla_104716.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/19110-marie-glazrova/
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/archivy-narodniho-divadla
https://www.bnf.fr/fr/abel-gance-ni-vu-ni-connu
https://fm.denik.cz/volny-cas/zpevaci-si-pripomenou-hakena-a-glazrovou20100104.html
