Bakala OKD získal, využil, vysál a odhodil – a stát pak musel zachraňovat, co zbylo

Všechna aktiva OKD – od dolů až po desítky tisíc hornických bytů – byla nejprve převedena ze státního podniku do nově vzniklé akciové společnosti OKD. Následoval divoký tanec kupónové privatizace: zhruba 40 % akcií OKD stát rozdal občanům v kupónové privatizaci, aniž by za to získal jedinou korunu do státní pokladny.

Další podíly stát převedl na obce v hornickém regionu a do tzv. restitučního fondu pro odškodnění minulých křivd. Po těchto krocích zůstalo státu přibližně 52 % akcií OKD – těsně nadpoloviční podíl.

Jenže rozptýlení akcií mezi tisíce drobných akcionářů a obce připravilo půdu pro chytré hráče. V roce 1996 došlo na dramatický zvrat: snížení základního kapitálu OKD. Během tohoto procesu bylo staženo 3,5 milionu akcií OKD z oběhu, čímž klesl podíl státu z většiny na méně než polovinu (46 %).

Šokující je, že Fond národního majetku (spravující státní akcie) obdržel za ty stažené akcie pouhých 3 500 korun – symbolickou částku, za kterou stát de facto přišel o kontrolu nad podnikem. Tento kontroverzní krok proběhl jednostranně a stát se tak vlastně vlastními rozhodnutími zbavil majoritního vlivu, aniž by za to cokoliv dostal. Už tehdy panovalo podezření, že v pozadí stojí zákulisní zájemci čekající na příležitost.

Následující rok se situace dovršila. Balíky akcií držené drobnými akcionáři, některými obcemi a fondy začaly skupovat finanční skupiny. Akcie OKD skoupila investiční banka IPB (ta sama dopadla neslavně) – a skutečný kupující zůstával skrytý. Bývalý premiér Bohuslav Sobotka později označil tuto epizodu za typický příklad „divoké privatizace“ poloviny 90. let.

Konečně v roce 1998 získala v OKD většinový podíl nově založená firma Karbon Invest za 2,4 miliardy korun. Za touto společností stáli podnikatelé Viktor Koláček a Petr Otava, do té doby vrcholoví manažeři OKD. Stát tak klesl na 46% menšinu a ztratil šanci ovlivňovat dění v jednom z klíčových podniků. Atmosféra v regionu byla zatím klidná – doly dál těžily a horníci netušili, jaké machinace se dějí s vlastnictvím jejich firmy na pražských finančních parketech.

Posuňme se o několik let dál. Píše se rok 2004 a u moci je vláda sociálnědemokratického premiéra Stanislava Grosse. Kabinet čelí dilematu, co s menšinovým státním podílem v OKD. Trh s uhlím prosperuje a noví většinoví majitelé, Koláček a Otava, mají o zbylých 46 % akcií eminentní zájem. Mladý ministr financí Bohuslav Sobotka přichází na vládu s návrhem prodeje – argumentuje, že stát už jako menšinář nemá na řízení firmy vliv a prodej vynese potřebné peníze do rozpočtu. V září 2004 vláda prodej schvaluje.

Probíhá přímý prodej bez veřejné soutěže: státní podíl získává přímo společnost Karbon Invest (tedy většinový vlastník) za cenu 4,1 miliardy korun. Tato částka měla vycházet z posudků a analýz tehdejších úřadů – Sobotkův resort argumentoval, že cena je férová a odpovídá tržní hodnotě.

Ve skutečnosti už tehdy zaznívaly pochybnosti, že je cena podhodnocená. Antimonopolní úřad dokonce původně nižší dohodnutou částku 2,25 miliardy odmítl jako příliš nízkou, takže vláda musela cenu navýšit. I navýšených 4,1 miliardy však mohlo být hluboko pod skutečnou hodnotou – interní odhady hovořily o tržní ceně kolem 6–10 miliard.

Jenže veřejnost v té době detaily neznala; prodej proběhl relativně tiše. V ostravském regionu přijali zprávu o vstupu „strategického investora“ bez velkých protestů – věřilo se, že nový majitel zajistí dolům perspektivu.

Dramatický zvrat přišel záhy po prodeji. V listopadu 2004, pouhé týdny po uzavření obchodu, Karbon Invest nečekaně oznamuje, že mění majitele. Ukázalo se, že za oponou už stál připravený finančník Zdeněk Bakala se svým zahraničním partnerem Peterem Kadasem. Ti dva, operující přes investiční skupinu RPG Industries (později BXR Group), skoupili od Koláčka a Otavy celý Karbon Invest – a tím převzali i kontrolu nad OKD.

Vše se seběhlo bleskově; podle některých informací trvalo jen devět dní od podpisu smlouvy se státem, než Bakala dokončil nákup OKD pro sebe. Cena této transakce nebyla oficiálně zveřejněna, ale v zákulisí se hovořilo o částce okolo 13 miliard korun. Koláček a Otava tak obratem prodali OKD dál s obřím ziskem.

To okamžitě vyvolalo spekulace, že mohli v celé věci figurovat jen jako prostředníci neboli „bílí koně“ skutečného zájemce, Bakaly. Dokonce tehdejší premiér Petr Nečas (ODS) později veřejně prohlásil, že Bakala doly zprivatizoval přes bílé koně – což Bakala popřel. Nicméně fakt, že nový vlastník byl známý finančník s blízkými vazbami na politické špičky, budil pozornost.

Zdeněk Bakala, bývalý bankéř, se v následujících letech prezentoval jako mecenáš, přítel exprezidenta Havla a liberální podnikatel. V pozadí však právě získal kontrolu nad pokladem ostravského regionu – černouhelnými doly OKD – a s ním i nad 43–44 tisíci hornickými byty v hodnotných lokalitách.

Krátce po dokončení prodeje v roce 2004 se začaly ozývat první hlasy zpochybňující výhodnost celé transakce. Už na přelomu let 2004–2005 konkurent neúspěšný v privatizaci, investiční skupina Penta, podala stížnost k Evropské komisi.

Tvrdila, že česká vláda prodala OKD pod cenou a bez výběrového řízení, čímž novému majiteli poskytla nedovolenou veřejnou podporu. V Bruselu se tak rozběhlo šetření, které teoreticky mohlo obchod zvrátit. Česká vláda ovšem trvala na tom, že vše proběhlo regulérně. Ministr financí Sobotka zaslal Evropské komisi obhajobu prodeje – materiál připravený ve spolupráci s advokátem Zdeňka Bakaly, Radkem Pokorným.

Tento dokument ujišťoval, že 4,1 miliardy korun je odpovídající tržní cena a privatizace OKD neobsahovala nepovolenou podporu. A skutečně, Evropská komise nakonec v roce 2006 případ uzavřela s tím, že nenašla důkaz o porušení pravidel. S odstupem času však vyšlo najevo, že české úřady Komisi poskytly neúplné a zavádějící informace a možná tím zastavily hlubší prošetření.

Mezitím v Česku samotném zůstával prodej OKD relativně mimo hlavní pozornost veřejnosti až do druhé poloviny 2000. let. Firma OKD pod Bakalovým vedením prosperovala navenek slušně – těžila uhlí, expandovala (transformovala se pod holding New World Resources (NWR) a v roce 2008 dokonce vstoupila na burzu). Zdeněk Bakala si budoval image úspěšného „kapitána průmyslu“ a filantropa. Teprve později se ukázalo, že souběžně s tím noví majitelé masivně těžili bohatství OKD pro sebe.

V letech konjunktury si Bakala a spol. vypláceli na dividendách miliardy korun – i v době, kdy se už firmě přestávalo dařit. OKD také postupně rozprodávalo vedlejší majetky: co nebylo přímo spojené s těžbou, šlo na prodej.

Zásadní obrat v pohledu na privatizaci nastal kolem roku 2013–2014. Cena uhlí na světových trzích prudce klesla a kdysi výdělečné doly OKD začaly generovat ztráty. Bakalova NWR se dostala do potíží a hrozilo uzavření některých dolů (například Důl Paskov). Do věci se vložila média a politická opozice.

Deník Mladá fronta DNES v roce 2014 otiskl sérii odhalení o okolnostech prodeje OKD. Vyšlo najevo, že státní odhadce ocenil v roce 2004 podíl státu na necelých 4 miliardy, přestože jiný posudek (Novota) stanovil hodnotu až na 10,3 miliardy.

Také se například provalilo, že znalecký posudek pro státní prodej zpracovávali právníci kupujícího – tedy zjevný střet zájmů. Tyto informace vrhly na Sobotku a spol. špatné světlo: proč vláda prodala tak levně něco, co mělo hodnotu možná dvakrát či třikrát vyšší?

Politická scéna zareagovala bouřlivě. Opoziční poslanci vinili Sobotku, že „nevýhodný obchod přikryl“ a nehájil zájem státu. Tehdejší ministr financí (a později premiér) Andrej Babiš označil prodej OKD za jednoznačně nevýhodný a Sobotku za hlavního viníka.

Sobotka se hájil, že stát tehdy prodal za tržní cenu vyšší, než uváděl posudek, a připomínal, že největší škody vznikly už v 90. letech, kdy pravicové vlády nechaly „divoce zprivatizovat“ většinu OKD včetně bytů a stát z toho nedostal ani korunu.

Tento argument mířil na někdejší premiéra Václava Klause a jeho lidi – Sobotka naznačoval, že on v roce 2004 už jen hasíl důsledky předchozích chyb. Nic to však neměnilo na tom, že kauza OKD začala nabývat na pověsti symbolu podivné privatizace a byla pro Sobotku značnou politickou přítěží.

Pod tlakem nových zjištění se do kauzy OKD vložily orgány činné v trestním řízení. Policie znovu otevřela vyšetřování privatizace a zaměřila se na podezření z úmyslného podhodnocení státního podílu.

V roce 2015 bylo v souvislosti s privatizací OKD obžalováno několik osob – kupodivu však žádný politický představitel, nýbrž tři úřední a expertní figury: Jan Škurek a Pavel Kuta, dva někdejší místopředsedové Fondu národního majetku, a soudní znalec Rudolf Doucha, který vypracoval onen klíčový ocenňovací posudek v roce 2004.

Obžaloba jim kladla za vinu, že nastavili cenu nízko a stát tím připravili o miliardy. Konkrétně státní zástupce vyčíslil, že místo prodaných 4,1 miliardy měla hodnota podílu být nejméně 9,8 miliardy Kč, takže státu vznikla škoda přes 5,7 miliardy.

Soudní proces probíhal od roku 2016 a provázela ho značná pozornost médií. Dramatická svědectví zazněla například o extrémním spěchu, s jakým musel být státní posudek připraven – údajně znalci dali na tak komplexní úkol jen tři týdny. Znalec Doucha se hájil, že za daných podmínek posudek zpracoval nejlépe, jak mohl, a že by ani po letech nic neměnil.

V procesu také vyplulo, že posudek vynechal celé dceřiné firmy OKD, různé nemovitosti a zejména hrubě podhodnotil oněch 40 tisíc bytů. To vše potvrzovalo podezření, že ocenění bylo neadekvátní.

V roce 2017 však soud všechny tři obžalované zprostil viny. Soudkyně konstatovala, že trestný čin se nepodařilo prokázat – obžalovaní prý nebyli těmi, kdo stanovili tak šibeniční termín a rámec privatizace. Jinými slovy, pokud došlo k pochybení, vina nebyla jednoznačně na těchto úřednících.

Státní zástupce se odvolal, ale v dubnu 2019 odvolací Městský soud v Praze osvobozující verdikt potvrdil. Tím byla trojice – Kuta, Škurek, Doucha – pravomocně očištěna. Nejvyšší státní zástupce ještě zkusil podat tzv. dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak ten v únoru 2021 mimořádný opravný prostředek zamítl. Trestní kauza OKD tak definitivně skončila bez jediného odsouzeného.

Tento výsledek mnoho lidí neuspokojil. Veřejnost, která kauzu sledovala léta, slyšela soudní ortel: „skutek není trestným činem“. Nikdo nebyl potrestán za podezřele levný prodej – a miliardové ztráty státu zůstaly jen morální kaňkou.

V roce 2019 se pokusili zasáhnout ještě politici: Poslanecká sněmovna zřídila vyšetřovací komisi k OKD, jež po dvou letech dospěla k závěru, že podá trestní oznámení na 14 osob včetně několika bývalých ministrů.

Na seznamu figurují jména jako Bohuslav Sobotka a Milan Urban (ministr průmyslu 2004) za onen prodej v roce 2004, dále Vladimír Dlouhý (ministr průmyslu v 90. letech) a Jiří Skalický (ministr pro privatizaci v 90. letech) za dřívější kroky, a také Zdeněk Bakala či Viktor Koláček coby hlavní soukromí aktéři.

Jde však jen o podněty – policie by musela případ znovu otevírat. Dosud (2025) žádné nové obvinění na politiky nepadlo a je otázkou, zda kdy padne. Bohuslav Sobotka vždy jakékoliv nařčení odmítal s tím, že jednal na základě expertních podkladů Fondu národního majetku a rozhodnutí učinila vláda kolektivně. Nicméně politicky už Sobotku kauza poškodila dost – stala se zbraní v rukou jeho soupeřů a přiživila obraz jeho vlády jako pokračovatele polistopadových „kmotrovských“ praktik.

Samostatnou kapitolou celého příběhu jsou hornické byty OKD. Tyto firemní byty (cca 44 tisíc jednotek) byly původně postaveny pro zaměstnance dolů a jejich rodiny. Při privatizaci OKD získaly byty osud společný s doly – staly se součástí balíku prodaného soukromníkům.

Noví majitelé opakovaně slibovali, že nájemníci nebudou poškozeni a že dostanou možnost odkoupit si své byty za výhodných podmínek. Takový příslib údajně obsahovala i privatizační smlouva. V praxi se však nic takového nestalo. Zdeněk Bakala sice veřejně ujistil nájemníky, že jim byty jednou nabídne, avšak léta plynula a žádná možnost odkupu nepřicházela.

Místo toho Bakalova společnost byty vyčlenila do firmy RPG Byty a spravovala je jako běžné komerční nájemní bydlení. Nájemníci – často bývalí horníci, důchodci či rodiny s nižšími příjmy – se cítili podvedeni. Vznikla sdružení nájemníků, která se soudila a domáhala splnění slibů. Spor se dokonce dostal k evropským institucím, ale bez výsledku.

Mezitím hodnota bytového fondu stoupala. V roce 2012 prosákly zprávy, že Bakala se chystá celý balík 44 tisíc bytů odprodat zahraničnímu investorovi. Server motejlek.com odhadl, že byty by mohly být prodány za zhruba 20 miliard korun – to je jedenáctinásobek toho, za kolik je Bakalova firma v roce 2004 získala. Tento ohromující nepoměr (znamenající, že jeden byt stál původně v privatizaci v průměru jen asi 40 tisíc Kč a poté by vycházel na téměř půl milionu) pobouřil veřejnost.

Prezident Miloš Zeman reagoval ostře: vyzval Bakalu, aby alespoň část výnosu z případného prodeje použil na financování útlumu dolů a pomoci regionu, nebo aby byty předal obcím. Také připomněl nechvalně proslulého Viktora Koženého a apeloval na Bakalu „nebýt jako Kožený“ a dostát morálním závazkům vůči nájemníkům.

Bakala však na výzvy nedbal. V roce 2015 skutečně prodává OKD byty (tehdy už pod názvem RPG Byty) obří investiční společnosti Round Hill Capital. Cena nebyla zveřejněna – spekuluje se právě o částce okolo 20 miliard – a nájemníci nedostali šanci byty koupit.

Tím Bakala definitivně porušil své dřívější sliby a v očích veřejnosti se stal symbolem bezohledného zbohatlíka, který připravil obyčejné lidi o možnost získat domovy do vlastnictví. Dodnes v Ostravě a Karviné mnozí vyslovují Bakalovo jméno s neskrývanou hořkostí.

Zatímco spor o byty hořel, samotné doly OKD mířily ke krachu. Po roce 2014 se hospodaření firmy zhoršovalo v důsledku levného uhlí a předluženosti, k níž přispěly i obrovské dividendy vyplacené vlastníkům.

V roce 2016 společnost OKD (NWR) vyhlásila insolvenci. Nastal strach z hromadného propouštění 10–12 tisíc horníků, který by zasadil ránu už tak zkoušenému Moravskoslezskému kraji. Vláda – paradoxně vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou, tedy tím, kdo OKD před lety prodal – musela řešit, jak katastrofu zmírnit.

Sobotka tehdy prohlásil, že stát nemůže nechat OKD padnout nekontrolovaně, aby nedošlo k sociální krizi v regionu. Kabinet uvolnil peníze na odstupné pro horníky, na udržení některých dolů v provozu do vyčerpání zásob a jednal s věřiteli. V jednu chvíli stát zvažoval převzít některé doly zpět – čímž by fakticky zestátnil to, co dříve zprivatizoval.

V průběhu roku 2017–2018 se nakonec našlo řešení: OKD prošlo reorganizací a převzal je státní podnik PRISKO (skrze společnost OKD Nástupnická). Po zhruba 13 letech v soukromých rukou se tak doly vrátily státu, ovšem za zcela jiných okolností – vyčerpané, zadlužené a před útlumem. Bakala už byl dávno pryč: z Česka se stáhl, klíčová aktiva prodal a odešel žít do ciziny.

Horníci mezitím pocítili tvrdou realitu – tisíce jich přišly o práci a ti zbývající čelili nejistotě. Ostravsko-karvinský region utrpěl další ekonomickou ránu, mnoho rodin ztratilo obživu. Stát musel vynaložit nemalé prostředky na sociální programy a sanaci důlních škod.

Hořkou ironií osudu tak tentýž Bohuslav Sobotka, který jako ministr OKD prodal, musel jako premiér řešit následky krachu privatizované firmy. Jak trefně poznamenal jeden komentátor: Bakala OKD získal, využil, vysál a odhodil – a stát pak musel zachraňovat, co zbylo.

Kauza OKD zanechala výraznou stopu i na celostátní politické scéně. Důvěra veřejnosti v proces privatizace utrpěla další šrám – OKD se zařadila po bok dalších kontroverzí (např. kauzy Mostecké uhelné společnosti) jako odstrašující případ, kdy stát přišel o majetek za zlomek hodnoty.

Této frustrace veřejnosti využili populističtí politici. Miloš Zeman i Andrej Babiš v kampaních často připomínali OKD jako symbol selhání tradičních stran. Zeman s gustem tepával „tuneláře Bakalu“ a volal po jeho potrestání, čímž se vymezoval proti někdejším elitám, které prý Bakalu kryly.

Babiš zase hojně zdůrazňoval Sobotkův podíl na kauze – ostatně v roce 2017 porazil Sobotku ve volbách i díky image neúplatného zachránce státu před „zkorumpovanými politiky z dob privatizací“. Také další nové subjekty (např. Piráti či SPD) používaly kauzu v rétorice o „rozkradení republiky“.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kauza_bytů_OKD

https://denikalarm.cz/2021/04/privatizace-okd-byla-tragedie-ktera-negativne-ovlivnila-vsechny-aspekty-zivota-v-moravskoslezskem-kraji/

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-kauza-privatizace-okd-definitivne-u-konce-soud-odmitl-dovolani-40360029

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kauza-okd-a-zdenek-bakala-82797

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/posledni-spor-o-privatizaci-okd-bytu-najemnik-podal-stiznost-k-evropskemu-soudu_2403260500_fil

http://www.bytyokd.cz/images/20100319_KauzaBYTYOKD.pdf

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/kauza-okd-historie-bakala-zeman-sobotka-klaus_1805070630_rez

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/soud-rozhodl-bakaluv-slib-prodat-byty-najemnikum-nemel-pravni-vahu-116350