Článek
Jednou na koncertě se pod ním zničehonic jakoby propadla zem. Jeden okamžik stál v ostrém kuželu reflektorů a v dalším už padal hlavou napřed do prostoru pod pódiem. Tvrdý beton ukončil jeho pád. Nastalo ticho. Hudba se zadrhla v polovině taktu a stovky očí zděšeně hleděly na nehybné tělo pod scénou. V těch dlouhých vteřinách se zdálo, že Frank Zappa – divoký vizionář rockové hudby – je mrtvý.
Nebyl to však konec, nýbrž teprve začátek jedné z nejtěžších kapitol jeho života. Psal se 10. prosinec 1971 a londýnské Rainbow Theatre pulzovalo nadšením z právě končícího koncertu. Frank Zappa s kapelou Mothers of Invention právě s ironickým úsměvem spustil přídavek – poťouchle zvolenou píseň I Want to Hold Your Hand od Beatles – když tu z potemnělého hlediště vyběhl vysoký mladík.
Nikdo si ho včas nevšiml. Trevor Howell, fanoušek s pocitem křivdy, se v mžiku prodral k pódiu a než kdokoliv stačil zareagovat, vrazil do překvapeného zpěváka a strhl jej dolů do prostoru pro orchestr. Z appa zmizel ve tmě pod okrajem pódia a vypukl zmatek. „Mysleli si, že jsem mrtvý,“ vzpomínal později s hořkým humorem sám Zappa.
Hlavu měl svěšenou k rameni, jako by měl zlomený vaz. Na bradě krvácející tržnou ránu a vzadu na lebce otvor po drsném nárazu. Jedno žebro prasklé, noha zlomená, levá ruka dočasně ochrnutá. Takové byly následky několika šílených vteřin, kdy se show změnila v noční můru.
K útoku došlo naprosto nečekaně – a krutě symbolicky – pouhých šest dní poté, co Zappovu koncertu zasadil ránu osud poprvé. Na začátku prosince 1971 vystupovala kapela v kasinu Montreux ve Švýcarsku, když jeden z opilých diváků vystřelil světlici do stropu. V sále vzápětí vypukl požár: dřevěné obložení vzplálo a budova se během pár minut ocitla v plamenech.
Zappa s muzikanty stihli utéct do bezpečí, ale hudební nástroje v ceně více než deset tisíc dolarů shořelo. Několik návštěvníků utrpělo popáleniny a historické kasino lehlo popelem – epizoda, která později inspirovala píseň Smoke on the Water od Deep Purple. Frank Zappa tehdy vyvázl jen s otřesem a hořkou vzpomínkou na ohnivé peklo - netušil, že o pár dní později jej čeká ještě horší zásah.
Teď ležel zkroucený pod pódiem v Londýně a nad ním se skláněli zděšení členové kapely. Několik diváků v prvních řadách se vrhlo za jevištěm na prchajícího útočníka. Howell, čtyřiadvacetiletý dělník, se jim neubránil – dav jej zadržel a předal do rukou Zappových rozzuřených bedňáků.
V té chvíli to však bylo publiku jedno: hlavou se jim honila jediná otázka – přežije? Zprávy se šířily síní jako morbidní ozvěna: Zappa nepřežil pád, Zappa je mrtvý…Takhle nějak se rodí legendy. Frank Zappa ale navzdory zdání živý byl. Dýchal mělce a v bezvědomí, s tváří popelavě šedou, ale žil.
Sanitka jej odvezla do nemocnice, kde se probral na nemocniční posteli, polámaný a obklopený bílým světlem zářivek. Zbytek turné byl samozřejmě okamžitě zrušen. Útočník Howell u soudu přiznal, že jednal z chorobné žárlivosti – jeho přítelkyně prý obdivovala Franka Zappu víc než jeho samotného.
Zappovi fanoušci v tom viděli mrazivou ironii: hudebník, který svou kariéru postavil na provokaci a výsměchu maloměšťácké morálce, málem zemřel rukou pomateného moralisty. Zappův cynický smysl pro humor by takovou pointu nejspíš ocenil – kdyby ovšem nemusel následující rok strávit v bolestech a na vozíku.
Následky zranění byly vážné a trvalé. Zappa zůstal upoután na invalidní vozík téměř rok. Poraněná páteř ho od té doby trápila chronickými bolestmi zad a nikdy už neovládal kytaru tak hbitě jako dřív. Jeho hrtan byl nárazem poškozen a hlas navždy zhrubl o několik tónů.
Když se po měsících rehabilitace vrátil k tvorbě, nebyl schopen dlouho zpívat ani stát při koncertě. Další dvě studiová alba nahrál v roce 1972 téměř bez vokálů – zaplnil je bohatými instrumentálními skladbami mísícími rock a jazz.
Vždy uměl najít cestu, jak přetavit utrpení v umění. Ani tehdy, v hořké zimě na přelomu let 1971–72, to nevzdal. Frank Zappa nikdy nepatřil k těm, které zlomí bolest nebo strach. Naopak – čím více ran utržil, tím tvrdohlavěji si razil vlastní cestu.
Už od mládí ho provázela pověst provokatéra a nezdolného svobodomyslného ducha. Narodil se roku 1940 v rodině italských přistěhovalců a dětství strávil v dusivém stínu nedaleké armádní základny pro výzkum chemických zbraní.
Možná právě tehdy se v něm zrodila hluboká nedůvěra k autoritám. Trpěl astmatem a alergiemi, ale našel útěchu v hudbě. Jako samouk se naučil na kytaru a bicí, hltal nahrávky absurdní moderní klasiky i syrového blues. Už tehdy byl jiný. Odvržený samotář s rychlým mozkem – a také s ironickým smyslem pro humor, který se bránil světu smíchem.
Tohle všechno si Frank Zappa nesl do své umělecké dráhy. V 60. letech prorazil s kapelou Mothers of Invention a proslul jako enfant terrible rockové scény – vysmíval se pokrytectví, parodoval popkulturu a bavil publikum absurdními kolážemi zvuků i slov. Pod maskou šprýmaře se ale skrýval nekompromisní princip. Zappa věřil ve svobodu projevu absolutně.
Když se ho někdo pokusil umlčet, ozval se o to hlasitěji. Své o tom nakonec poznali i politici ve Washingtonu. V roce 1985 předstoupil ostře oblečený v obleku před americký Senát a vášnivě brojil proti snahám cenzurovat rockovou hudbu.
Tehdy se jednalo o zavedení varovných nálepek na „nemravná“ hudební alba – Zappa to označil za nebezpečnou hru na mravnostní policii a vmetl kongresmanům do tváře, že „dobrovolné či povinné známkování hudby otevře dveře nekonečné přehlídce programů morální kvality založených na tom, co pár samozvaných strážců morálky nemá rádo“.
Washingtonští páni v saku tehdy jen zírali: před nimi nestál komediant, ale rozhořčený občan bránící první dodatek Ústavy. Frank Zappa si získal pověst neúplatného bojovníka za svobodu slova a stal se trnem v oku puritánů. Jeho hlas však neumlčeli.
Zappova pověst buřiče a jedinečný mix inteligence a satiry mezitím dávno překročily oceán. Jeho hudba, často zakazovaná i americkými rádii, si našla vášnivé posluchače i za železnou oponou. V komunistickém Československu 70. a 80. let kolovaly Zappovy desky potají mezi mladými lidmi jako vzácný poklad.
Jeho jméno se stalo symbolem vzdoru proti uniformitě a nesvobodě. Když v roce 1990 padl totalitní režim, přispěchal do Prahy mezi prvními významnými hosty právě Frank Zappa – na osobní pozvání prezidenta Václava Havla, který byl dlouhá léta jeho oddaným fanouškem.
V sídle československých prezidentů tehdy nezazněla vážná symfonie, ale rockový jam. Havel s Zappou popíjeli pivo, debatovali o politice a improvizovali blues na Pražském hradě. Bylo to setkání dvou rebelů rozdílných světů, kteří si navzájem rozuměli beze slov. I to byl Frank Zappa – umělec s globálním vlivem, který inspiroval disidenty i rockery.
Je ironií osudu, že nakonec to nebyla ani cenzura, ani šílený útočník z pódia, co Franka Zappu umlčelo. Koncem 80. let jej začalo zrazovat vlastní tělo. Roky nekonečných turné, práce v noci a snad i genetická zátěž si vybraly svou daň. V roce 1990 mu lékaři diagnostikovali rakovinu prostaty v pokročilém stadiu – onemocnění, které dlouho přehlížel, až bylo neléčitelné.
Tváří v tvář této zprávě Zappa zareagoval jako vždy po svém: stáhl se do ústraní svého domácího studia a horečně začal skládat novou hudbu, takovou, jakou měl v hlavě už dávno. Přenechal rockovou scénu mladším a ponořil se do světa, který ho lákal čím dál víc – do světa vážné hudby a experimentů s ní.
Na podzim 1992 se pak Frank Zappa ještě jednou vrátil do záře reflektorů – naposledy a ve zcela jiné roli. Evropský festival moderní hudby ve Frankfurtu nad Mohanem jej pozval jako čestného hosta a skladatele. Zappa souhlasil pod podmínkou, že jeho díla zahraje mladý avantgardní soubor Ensemble Modern.
S těmito virtuózy nastudoval devadesátiminutový program svých nejodvážnějších kompozic: staré rockové kusy přetavil do orchestrálních aranží, přidal zbrusu nové skladby i několik šílených elektronických experimentů. A ačkoli byl už velmi nemocný a vyčerpaný, na zahajovacím koncertě stanul osobně před vyprodaným sálem v roli dirigenta.
Působil hubeně a unaveně, vlasy prořídlé a tvář pobledlou, ale když se do ticha sálu zvedl jeho taktovka, jakoby znovu ožil. Rozjel se zběsilý kus „G-Spot Tornado“ a Zappa, obklopen pětadvacetičlenným orchestrem, vedl muzikanty s pevnou, téměř elektrizující koncentrací.
Byla to jeho rozlučka. Za necelý rok, začátkem prosince 1993, Frank Zappa své poslední bitvě s nemocí podlehl ve věku 52 let. Odešel bez velkých gest a fanfár, uprostřed noci ve svém domě v Los Angeles.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Frank_Zappa
https://ultimateclassicrock.com/41-years-ago-frank-zappa-pushed-off-stage-in-london/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1993-12-06-mn-64545-story.html
https://www.loudersound.com/bands-artists/frank-zappa-invented-himself
https://www.biography.com/musicians/frank-zappa
https://faroutmagazine.co.uk/five-wild-moments-frank-zappa/
